Článek
Tato povídka je určena milovníkům politické satiry, kteří mají smysl pro humor a nikdy nevolili ANO…
Jarmila kráčí ulicemi jarního Benešova. Sluníčko ještě nemá takovou sílu, přesto je Jarce příjemné, jak se jí opírá do tváře. Na chvíli se zastaví a požitkářsky hledí zavřenýma očima do slunečního kotouče. Rodiče jí dali dobré jméno. Ona opravdu jaro miluje.
Pohled na plakátovací sloup Jarmilu vytrhává z jarního snění: život v okupaci. V nové totalitě! Jak se jen něco takového mohlo stát?
Přišli na konci jednadvacátého roku. Nebylo jich moc. Ale napadlo je spojit se. To jim dalo sílu, kterou nikdo nečekal. Možná ani oni sami. Kapitalisti. Zemědělští pánbíčkáři. Pohrobci feudála. Lokální zastupiči. A naivní mlaďoši s levicovými názory. Strana Jarčina Bosse neměla šanci. Ani podpora všech důchodců v zemi nepomohla. Nejdřív to vypadalo tak legračně. Upocený profesůrek proti jejímu charismatickému Bossovi. A najednou byl konec. Na ministerstva a důležité úřady vtrhli protektoři. Hledali všechny Bossovy chyby. Stejně jich moc nenašli! Jarmila se ušklíbne. Přidá do kroku. Nechce zmeškat tajnou schůzku. Sama je zvědavá, co se tam bude řešit. Je to první schůzka od té doby, co se všechno zvrtlo.
Kdyby její Boss na poslední chvíli neuprchl ze země… Jarmila nechce ani domýšlet.
V Benešově na náměstí stojí Mercedes Maybach s kouřovými skly. Na zadních sedadlech se krčí Alena Schillerová, na očích černé brýle. Na místě řidiče sedí její zeť. Prsty nervózně bubnuje do volantu. Čelo má orosené, i když klimatizace vhání do vozu chladný vzduch.
Zeťák se zahledí do zpětného zrcátka: „Alenko, nechceš si to ještě rozmyslet? Co když je to nebezpečné?“
Alena se nevrle otočí na zrcátko: „Ty nevidíš, co se kolem nás děje? Já to takhle nemůžu nechat. A kromě toho jsem přísahala věrnost - ty víš komu.“
„Ty vaše přísahy věrnosti… Hele, vždyť máme vyděláno dost peněz do konce života. Nemusíš takhle riskovat.“
„To není jen o penězích. Tady jde i o princip! Ty jsi nikdy nezažil jaké to je, když ráno vstoupíš s novou kabelkou a v nových střevíčkách do budovy ministerstva. MÉHO ministerstva!“
Alena se zasněně podívá z okna. Právě včas, aby spatřila Jarmilu Pokornou Jermanovou přecházející náměstí. Pozoruje Jarku jak vklouzne do místního kadeřnictví, které patří jejímu manželovi. Tady se dnes odehrává ona veledůležitá schůzka.
Alena vstupuje do kadeřnictví. Pohlédne na manžela Jarmily - mladý, fešný, kadeřník - ta holka si uměla vybrat. Alena na něj laškovně mrkne: „Dobrý den!“
„Přeju krásný den,“ zahlaholí kadeřník. Přitom se přitočí k Aleně a potichu procedí mezi zuby: „Heslo!“
„Neblbni Kubo, přece se známe,“ žoviálně odvětí Alena.
„Utajení je utajení. Řekni heslo.“
Alena obrátí oči v sloup nad tou malicherností a foukne si do ofiny. Potom ale poslušně odpoví: „Bude líp!“
„No vidíš, ani to nebolelo,“ usměje se Jakub Pokorný a poodhrne závěs vedle cedulky PRIVAT. „Na konci chodby jsou schody do sklepa. Už jsou tam všichni.“
Alena klopýtá po vlhkém schodišti. Štítivě se vyhýbá pavučině. Byla chyba vzít si sametové lodičky od Gucciho. Zatuchlý chladný vzduch zalézá Aleně pod plášť z jehněčí kožešiny.
Schodiště ústí do velké sklepní místnosti. Krásný klenutý strop dává tušit, že jsme ve starém měšťanském domě.
Sporé osvětlení dodává prostoru na intimnosti.
„Aleno, sundej si ty černé brýle, ať se tu nepřerazíš,“ směje se Klára Dostálová a hrne se k Aleně, aby ji objala.
Bez brýlí už není osvětlení tak intimní, ale šero je tu i tak.
Alena je mezi svými. Objímá se s lidmi, se kterými strávila nejkrásnější léta svého života.
Po chvíli se zarazí: „Kde je Karel?“
„Karel odjel za Bossem,“ odvětí Juchelka.
„Do Francie?“ ptá se trochu závistivě Alena.
Má Karla ráda, ne že ne. Ale už dlouho je mezi nimi cítit rivalita. Pravá ruka Bosse může být jen jedna. Dříve toto místo bylo obsazené velkým Efkem. Ten se ale zamotal do svých vlastních kšeftů, ze kterých - taková drzost - ani nic neodváděl Bossovi. Tak musel zmizet z výsluní. A od té doby to maličko mezi Alenou a Karlem skřípe.
„Ne, ve Francii je na Bosse taky vydán zatykač,“ dí Jarda Bžoch. „Jako bývalý stínový ministr zahraničí vás musím informovat-“
„Všichni jsme teď víc stíny než ministři,“ posmutní Radek Vondráček. „Já bych chtěl spravedlnost!“
„Tak kde je teď Boss? V Americe?“ nechápe Alena.
„V Americe je na něj taky vydán-“
„Jardo, zmlkni!“ zastavuje Juchelka Bžocha.
Náhle vzduch prořízne pronikavý zvuk sirény. „Nálet!“ vykřikne Alena a instinktivně přiskočí k nosné zdi sklepa. Obejme se v hrůze s Klárou a zaboří obličej do jejího mohutného ramene. Vzlykne a natáhne do nosu vzduch. Drahý parfém se mísí s pachem strachu…
„Holky, neblbněte, vždyť je první středa v měsíci,“ kroutí hlavou Juchelka. Alena s Klárou se rozpačitě pouští. Trapno by se dalo krájet.
„Boss je na Slovensku. Tam je v bezpečí.“
Alena přestává Karlovi závidět jeho tajnou misi.
„Boss připravil plán, jak se opět dostaneme k moci,“ pokračuje Juchelka.
„Karel odjel za Bossem, abychom navázali bezpečné spojení. Přijede zítra vlakem na Hlavní nádraží v Praze.“
„Proč neletěl letadlem?“ nechápe Jarmila.
„Veze něco, co by neprošlo bezpečnostní kontrolou,“ ztrácí trpělivost Juchelka. „Musel jet vlakem.“
