Článek
Na papíře to vypadá lákavě: nastavit horní věkový limit a „vyčistit“ politiku. Jakmile ale od sloganu přejdeme k ústavě, datům a praxi v jiných zemích, začne být jasné, proč jedno magické číslo žádný zázrak neudělá.
Sedm z deseti Čechů chce limit. Ústava však stojí v cestě
Sedm z deseti Čechů chce, aby se nejvyšší politické funkce vykonávaly jen do určitého věku, například do sedmdesátky. Průzkum České spořitelny a agentury Ipsos z října 2024 ukázal, že 70 % lidí se shodlo na tom, že pro „vysoké funkce v politice“ by měl platit horní věkový limit, typicky uváděli hranici kolem 70 let.
V hospodské debatě ta věta zní dokonale jasně. Působí jako rychlá záplata na strach z „vlády dědků“. Jakmile ji ale zkusíme přepsat do paragrafů, narazíme na ústavu tvrdší než beton.
Český právní řád dnes zná jen spodní věk. Podle Ústavy ČR lze kandidovat do Sněmovny od 21 let, do Senátu a na Hrad od 40 let. Žádný horní strop pro poslance, senátory ani prezidenta ale neurčuje.
Listina základních práv a svobod navíc garantuje všem občanům rovný přístup k voleným i jiným funkcím. To znamená i pasivní volební právo po sedmdesátce. Každý, kdo volá po větě „70 a dost“, ve skutečnosti sahá na jedno z nejvýše chráněných práv, která ústava vůbec zná.
Jakýkoli věkový strop by proto musel projít jako ústavní zákon. Parlament by potřeboval třípětinovou většinu všech poslanců a třípětinovou většinu přítomných senátorů, přesně jak to popisuje článek 39 ústavy a potvrzuje judikatura Ústavního soudu. Slogan „70 a dost“ je tak politicky lákavý, ale právně extrémně těžkopádný krok, který by z definice některé občany vytlačil z kandidatury jen kvůli datu narození, a zatím ještě vůbec neřeší, jak vlastně naše politická scéna doopravdy vypadá.
Koho by „70 a dost“ skutečně smetlo: Babiš ano, systém téměř ne
Jakmile větu „70 a dost“ aplikujeme na konkrétní jména, ukáže se první velký paradox.
Kdyby takový limit platil už dnes, hnutí ANO by přišlo o svého šéfa. Andrej Babiš, narozený v roce 1954, má 71 let. Vedení státu by mu věkový strop sebral, stejně jako možnost dál kandidovat.
Podle dat Českého statistického úřadu však ve Sněmovně sedí jen pět poslanců nad sedmdesát let z celkových dvou set a průměrný věk celého pléna činí 48,78 roku. Slogan „70 a dost“ tedy dopadne tvrdě na jedno z nejviditelnějších jmen, ale systém jako celek téměř nezasáhne.
Ještě větší paradox leží mimo Prahu. Starosta malé obce může v klidu úřadovat i v dvaasedmdesáti, objíždět výmoly a hasit sousedské spory, protože zákon o obcích nezná žádný horní věkový limit pro starosty ani zastupitele.
Naproti tomu zákon o soudech a soudcích nutí každého soudce skončit v roce, kdy dovrší sedmdesát let, bez ohledu na jeho výkon či zdraví. Podle zákona o soudech a soudcích tak mají soudci povinný „věkový odchod“, zatímco politici mohou kandidovat donekonečna, pokud je voliči chtějí.
Česká praxe tak současně umožňuje starostovi ve dvaasedmdesáti řešit problémy celé obce, ale brání zkušenému soudci pokračovat za stejnou hranicí, což jen podtrhuje, že samotný věk nám ještě neříká nic o skutečné způsobilosti.
Kalendář vs. zdraví: proč jedno číslo nikdy nebude spravedlivé
Jakmile do debaty přidáme zdraví, napětí ještě naroste.
Statistiky Eurostatu v přehledu německého Destatis ukazují, že Češky mají v 65 letech v průměru 7,7 „zdravých let“ života a Češi 7,1 roku, kdy zvládají běžné aktivity bez zásadních omezení. To znamená, že značná část lidí je i po sedmdesátce v kondici, kterou by jim leckdo mohl závidět.
Zpráva Alzheimer Europe a odhady WHO zároveň popisují, jak po sedmdesátce rychle roste podíl lidí s demencí. U věkových skupin po pětasedmdesátce už jde o dvouciferná procenta. Najednou se ukazuje, jak rozdílné může být stáří v rámci jedné generace.
Jedna generace sedmdesátníků tak ještě před pár lety běhala maratony, jiná už v tom věku nezvládne ani základní rozhodování o vlastním majetku. Kalendářní věk se od skutečného fyzického a mentálního stavu může dramaticky lišit.
Politika proto vyrábí nebezpečí, když řeší jen číslo v občance. Část lidí nad sedmdesát se drží ve špičkové kondici a zvládne i extrémní pracovní tempo, část stejných vrstevníků už bojuje s nemocemi, které zásadně ovlivňují schopnost rozhodovat. Větší smysl tak dávají jasné procedury pro případnou nezpůsobilost než jediná magická číslovka v ústavě, a právě tady se nabízí otázka, jak k tomu přistupují jiné demokracie.
Jak to mají jiné demokracie a co s debatou dělají hoaxy
Pohled do světa přináší pro českou debatu nečekaný kontrast.
Přehled „Age of candidacy“ ukazuje, že demokratické státy pracují téměř výhradně s minimálními věkovými hranicemi. Typicky 35 let pro prezidenta USA nebo 18 let pro kandidáty v Dánsku. Horní limity pro volené funkce naopak téměř nepoužívají.
Uganda v roce 2017 ústavní novelou odstranila prezidentský strop 75 let a Džibutsko v roce 2025 zrušilo stejný limit, aby umožnilo kandidaturu stávající hlavy státu. Zatímco česká debata vyžaduje „70 a dost“, řada zemí podobné bariéry vůbec nezavádí a některé je v posledních letech naopak ruší.
Domácí diskusi navíc kalí hoaxy. Sociální sítě opakovaně sdílí falešný výrok, podle kterého chce prezident Petr Pavel sebrat volební právo lidem nad sedmdesát let. Prezident ale nic takového nenavrhl a autoři hoaxu pouze překroutili jeho debatu s občany, a zároveň připomněl, že ústava prezidentovi žádnou pravomoc omezovat volební právo nedává.
Jakmile někdo zamění debatu o věku kandidátů za údajný zákaz volit seniorům, rozbije tím šanci na racionální řešení a zakryje to, kde český systém skutečně skřípe.
Ne „vláda dědků“, ale díra v pravidlech: co opravdu chybí
Když odfiltrujeme emoce i hoaxy, tvrdá čísla příběh „vlády dědků“ nepotvrzují.
Český statistický úřad uvádí, že průměrný věk poslanců po volbách 2025 činí 48,78 roku. Zhruba dvě třetiny z nich spadají mezi čtyřicátníky a padesátníky a jen pět poslanců ze dvou set překračuje sedmdesátku. České elity tedy nestárnou do karikatury „vlády dědků“.
Mnohem větší riziko leží v tom, že systém prakticky nezná proces, jak řešit nezpůsobilost běžného poslance či člena vlády. Ústava popisuje detailní postup pouze u prezidenta v článku 66, zatímco u ostatních funkcí končí u obecných důvodů zániku mandátu v článku 25.
Hlavní problém je tak ne ve věku, ale v tom, že nikdo neumí včas a férově říct „tady už výkon funkce nefunguje“. Pocit, že „70 a dost“ vyřeší politické stárnutí, svádí a osvobozuje od přemýšlení.
Věkový limit působí jednoduše a srozumitelně, ve skutečnosti by ale jen sebral pasivní volební právo malému počtu lidí, včetně Andreje Babiše, aniž by vyřešil reálné selhání systému. Smysl má spíš soubor chytrých pojistek, například:
- transparentní pravidla pro posuzování zdravotní způsobilosti,
- jasný mechanismus odchodu z funkce,
- případná debata o omezení počtu období.
Jestli má česká demokracie problém s věkem politiků, nevyřeší ho guma u čísla „70“, ale odvaha nastavit pravidla pro chvíli, kdy moc drží někdo, kdo ji už nedokáže zodpovědně vykonávat, což je otázka, které se veřejná debata zatím vyhýbá mnohem pečlivěji než samotné číslici na občance.
