Myšlenka dobrá, praxe pokulhává: Předčasné důchody pro náročné práce vyvolávají spor o spravedlnost

Horník z Karvinska má jasno, kdy skončí. Odpracoval tisíce rizikových směn, takže do penze odejde o dva a půl roku dřív a bez srážek. Pečovatelka v domově pro seniory se stejnou šanci nedostala. A právě na tom je vidět, kde se nová „spravedlnost“ začíná lámat.

Horník odkládá montérky o 30 měsíců dřív, pečovatelka dál vstává ve čtyři ráno. On nasbíral 4 400 směn ve čtvrté kategorii rizikové práce v dole, takže se mu důchodový věk sníží o dva a půl roku a stát mu neukrojí ani korunu z penze. Ona pracuje ve „trojkové“ službě a reforma jí přinesla jen povinný 4% příspěvek zaměstnavatele na spoření na stáří od roku 2026. Už tady vznikají dvě ligy náročných profesí, které politici v kampani spojili do jednoho líbivého sloganu.

Zákon o důchodovém pojištění totiž vytváří úplně jiný produkt, než jaký si většina lidí představí pod slovem „předčasný důchod“. Paragrafy § 37d a § 37e zákona o důchodovém pojištění po novele č. 417/2024 Sb. umožňují horníkům, zdravotnickým záchranářům, podnikovým hasičům a dalším lidem ve čtvrté kategorii rizikové práce odejít do řádného starobního důchodu se sníženým věkem, pokud nasbírají od 2 200 do 4 400 a více směn.

Stát v důvodové zprávě výslovně říká, že tuto sníženou hranici považuje za nový „oficiální“ důchodový věk, takže dávku nijak nekrátí. Při vyšším počtu směn lze věk srazit až o 60 měsíců, ale bez onoho neviditelného penále, které doprovází klasický předčasný důchod. Na papíře jde o velkorysou výhodu pro zhruba 12 tisíc lidí, v praxi ale zároveň o zdroj zmatku.

Právě tady začíná osudová záměna pojmů. Předčasný důchod podle § 31 téhož zákona zůstává trvale krácenou dávkou. Procentní výměra se od 1. října 2023 snižuje o 1,5 % výpočtového základu za každých i započatých 90 dnů před řádným věkem. Od 1. ledna 2026 klesne krácení jen u lidí s minimálně 45 lety pojištění na 0,75 % za 90 dnů, jak připomínají oficiální informace MPSV k důchodové reformě. Kdo má nárok na řádný důchod se sníženým věkem a místo něj zvolí klasický „předčasný“, dobrovolně si seškrtá penzi na celý zbytek života.

Jde přitom o rozdíl, který může každému jednotlivci rozhodnout o stovkách tisíc během stáří. Rozdíl mezi spokojeným horníkem a zklamanou pečovatelkou proto nevytváří jen náročnost práce nebo bolest zad, ale hlavně studená rovnice: kolik směn v jaké kategorii úřady uznají a jak je zaměstnavatel zaeviduje. A přesně v těchto číslech a papírech se dobrý úmysl reformy začíná lámat o realitu, která často pokulhává.

Stát vymyslel složitý mechanismus, který má těžkou práci převést do „papírových směn“. Důvodová zpráva k důchodové reformě popisuje, že zaměstnavatel u náročných profesí s nárokem na snížení důchodového věku eviduje hodiny a minuty rizikové práce, ty za rok sečte a vydělí osmi. Jedna směna pro tyto účely znamená osm hodin rizikové činnosti. Jakýkoli zbytek nad násobek osmi se pak zaokrouhlí nahoru na celou směnu.

Systém tak umí člověku „připsat“ směny navíc, aniž za ně zaměstnavatel zaplatí zvýšené pojistné. Konkrétní příklad ukazuje, jak matematika hraje ve prospěch horníka v dole: deset dvanáctihodinových rizikových směn znamená 120 hodin, zákon je rozdělí číslem osm a vznikne 15 „papírových“ směn, protože 120 : 8 = 15 bez zbytku. Do počtu se započítá i přesčas, ale naopak se nepočítá dovolená nebo dny, kdy zaměstnanec vykonává pouze nerizikovou práci. Kdo tedy dělá dlouhé rizikové šichty, může se k magickým 2 200 či 4 400 směnám přiblížit rychleji, než jak jeho tělo stíhá regenerovat.

Jen malá část lidí ovšem stojí v té „správné“ bráně. Prezentace MPSV k důchodové reformě uvádí, že v prostředí s přítomností rizik čtvrté kategorie pracuje zhruba 12 tisíc osob, zatímco ve vybraných rizicích třetí kategorie jako celková fyzická zátěž, vibrace či extrémní teplo a chlad asi 108 tisíc zaměstnanců. O tom, zda konkrétní práce spadne do třetí nebo čtvrté kategorie, rozhodují krajské hygienické stanice podle zákona o ochraně veřejného zdraví a prováděcí vyhlášky č. 432/2003 Sb. na základě měření expozice rizikům. Jednotlivec tak často jen sleduje výsledek tabulky, která o jeho zdraví rozhoduje z úřední kanceláře.

Ani ti, kteří se do úzké brány kategorie 4 dostali, však ještě nemají vyhráno. Pro snížení důchodového věku se podle důvodové zprávy zohledňuje pouze období od 1. ledna 2015, mimo jiné kvůli archivním lhůtám pro evidenci rizikové práce. Zaměstnavatel musí navíc vystavit jednorázové potvrzení o počtu směn za roky 2015–2024 a doručit ho České správě sociálního zabezpečení nejpozději do 31. prosince 2026, stejnopis pak předá i zaměstnanci, který může případný spor řešit přes OSSZ.

Je tak klíčové, aby lidé v rizikových profesích aktivně kontrolovali, jestli zaměstnavatel směny opravdu spočítal a včas nahlásil. Teprve když člověk zjistí, zda ho hygiena pustila do čtvrté kategorie, jestli má správně spočítané „papírové“ směny a zda firma stihne lhůtu 2026, narazí na další otázku, která už míří za brány jeho pracoviště.

Každá úleva pro náročné profese má svou cenovku. Novela zákona o pojistném na sociální zabezpečení zvyšuje sazbu pojistného na důchodové pojištění pro firmy, které zaměstnávají pracovníky ve čtvrté kategorii rizik a dalších profesích s nárokem na snížení důchodového věku, postupně až o pět procentních bodů do roku 2028. Zároveň od roku 2026 přichází podle zákona č. 324/2025 Sb. povinný 4% příspěvek z vyměřovacího základu na produkty spoření na stáří pro zaměstnance ve vybraných rizicích třetí kategorie, s odhadovaným ročním nákladem 1,2–1,6 miliardy korun. Nejde tedy o „dárek od státu“, ale o peníze, které se berou jinde v ekonomice.

Když tato čísla postavíme proti očekáváním veřejnosti, kontrast vyznívá ostře. Očekávání mnoha lidí, že pojem „náročné profese“ zahrne většinu fyzicky pracujících, od skladníků po pečovatelky, se v datech MPSV láme na číslech, která ukazují, že skutečný nárok na dřívější nekrácený starobní důchod se sníženým věkem vznikne asi jen 12 tisícům osob ve čtvrté kategorii, zatímco kolem 108 tisíc lidí ve vybraných rizicích třetí kategorie získá „jen“ povinný 4% příspěvek zaměstnavatele do třetího pilíře. Jsou zde tak tři patra systému:

Reforma navíc láká i na další prvek „spravedlnosti“ pro ty, kdo pracují dlouho. Od 1. ledna 2026 začne platit poloviční krácení předčasného starobního důchodu pro lidi s alespoň 45 lety pojištění: srážka za každých 90 dnů předčasnosti klesne z 1,5 % na 0,75 % výpočtového základu. Započítají se přitom hlavně výdělečné činnosti a aktivní náhradní doby, například péče o dítě nebo závislou osobu, nikoli pasivní evidence na úřadu práce. To zlepší situaci těm, kdo opravdu „odtáhli“ čtyři a půl dekády, ale nezmění fakt, že většina z nich nedostane status rizikové profese se sníženým věkem.

Spravedlnost tak systém dávkuje v porcích, které spíš udržují rozdíly, než aby je mazaly. A právě v tomto napětí mezi marketingem „náročných profesí“ a skutečným dosahem výhod se rodí pocit, že nová pravidla spíš připomínají loterii než jasně čitelné pojistné schéma.

Myšlenka vrátit lidem v opravdu náročných profesích aspoň kus zdraví v podobě dřívější penze dává smysl. Současné nastavení však vyvolává spíš pocit loterie: pokud o vás krajská hygiena rozhodla jako o „čtyřce“, umíte si pohlídat směny a zaměstnavatel stihne termín, vítězíte v plné výši. Pokud zůstanete ve „trojce“ nebo úplně mimo seznam, dostanete jen čtyřprocentní příslib či mírnější srážku za předčasný důchod, ale těžkou práci nosíte v těle stejně.

Výsledkem je systém, ve kterém více než samotná náročnost práce rozhodují kategorie, metodiky a schopnost orientovat se v papírech. Má-li stát náročným profesím opravdu vracet to, co jim léta bral na zdraví, musí příště méně kouzlit slovem „spravedlnost“ a mnohem otevřeněji říkat, komu přesně pomáhá, kdo zůstává jen u povinného spoření a kdo se na skutečně dřívější důchod nedostane ani po desítkách let těžké práce.