Článek
Dva miliardáři u jednoho stolu, oba si libují v „dealech“. Takhle si část Čechů představuje vztah Andreje Babiše a Donalda Trumpa. Jenže tam, kde Babiš mluví o šetření, Trumpovo NATO přehazuje výhybku na vyšší rychlost a požaduje úplně jiná čísla.
Trump chce 3,5 % na tvrdou obranu, Praha slaví „splněná“ 2 %
V Babišově podání působí vztahy s Trumpem skoro jako pohodový byznys. Jenže nový kurz Aliance je všechno, jen ne pohodový. Spojenci se podle deklarace z haagského summitu NATO v roce 2025 shodli na ambici výdajů zhruba 5 % HDP na obranu a bezpečnost do roku 2035, z toho nejméně 3,5 % HDP má tvořit takzvaná „core defence“.
To není účet za uniformy a kanceláře, ale tvrdé jádro schopností armády, tedy zbraně, jednotky, munici a výcvik. Trumpův Bílý dům proto tlačí na spojence čísly, ne dojmy. A právě tady se český příběh začíná lámat.
České ministerstvo obrany vykázalo za rok 2024 výdaje 2,09 % HDP, tedy mírně nad zákonným minimem, které od roku 2023 stanoví zákon o financování obrany 177/2023 Sb.. Domácí debata proto často končí u jednoduchého refrénu: „splnili jsme, hotovo“.
Jenže v kontextu haagského cíle působí dnešních 2,09 % spíš jako startovní čára, ne jako splněný sen. V Alianci se mluví o trajektorii k 3,5 % čisté obrany, zatímco Praha se zatím spokojí s tím, že se drží těsně nad dvěma procenty.
Napětí vyhřezlo v lednu 2026. Babišova vláda tehdy představila úpravu rozpočtu, která snížila plánované výdaje na obranu pro rok 2026 zhruba z 2,35 % HDP, se kterými počítal návrh rozpočtu ještě za Petra Fialy, na zhruba 2,1 % HDP. V Z toho vychází jednoduchý obrázek: NATO míří k 3,5 %, Praha k 2 %.
Právě ve chvíli, kdy čeští politici doma slaví „splněná 2 %“, začíná v Trumpově Washingtonu růst nervozita, která se rychle přelévá do konkrétních kontraktů i veřejných varování, a to je teprve začátek příběhu.
Haag tlačí na plyn, Babiš brzdí u F-35
Haagský summit nenastavil jen čísla, ale i očekávání, že se spojenci začnou k vyšším výdajům reálně blížit. V dokumentu dhe Hague Defence Investment Plan se státy zavázaly, že do roku 2035 vytlačí výdaje na obranu a bezpečnost k přibližně 5 % HDP, z toho minimálně 3,5 % má jít na tvrdé armádní schopnosti.
Jinými slovy, když Washington říká „víc peněz na armádu“, Praha vytahuje kalkulačku a hledá, kde ušetřit. Tenhle rozdíl v přístupu se naplno ukázal u nejdražší zakázky v moderní historii české armády.
Nákup 24 letounů F-35 za zhruba 150 miliard korun, stvrzený v lednu 2024 dokumentem LOA mezi Prahou a Washingtonem, nezařadil Česko jen do prestižního klubu páté generace. Ve Washingtonu ten kontrakt symbolizuje, že Česko přebírá svůj díl alianční zátěže a reálně investuje do společné obrany.
Když pak místopředsedkyně vlády Alena Schillerová v lednu 2026 oznámila, že nákup i provoz 24 F-35 a dosavadní platby pošle do koaličního auditu, domácí publikum to často vnímalo jako zodpovědný dohled nad nejdražší armádní investicí a snahu hledat úspory.
Právě proto ale může takový krok v amerických očích působit citlivě. Oficiální texty vlády USA i výrobce Lockheed Martin dál popisují český vstup do programu F-35 jako vítané posílení alianční interoperability a schopností NATO a explicitní veřejné reakce představitelů USA přímo na samotný audit se zatím neobjevují. V situaci, kdy Babišova vláda zároveň snižuje rozpočet na obranu z původně plánovaných 2,35 % HDP na zhruba 2,1 %, je však zřejmé, že audit strategického kontraktu typu F-35 Spojené státy sledují jako důležitý signál o české ochotě nést svůj díl břemene.
Zlomový moment je okamžik, kdy tenhle pocit poprvé nahlas pojmenoval americký velvyslanec Nicholas Merrick, protože tím přenesl tiché podráždění spojence přímo do české veřejné debaty.
„Nestojí na libovůli jedné vlády“: varování z Washingtonu
Merrick na pražské konferenci „Naše bezpečnost není samozřejmost“ v březnu 2026 připomněl haagský cíl 5 % HDP a jasně řekl, že ten závazek „nestojí na libovůli jedné vlády“. Zároveň varoval, že s plánovaným rozpočtem na obranu pro rok 2026 Česko riskuje pád mezi státy s nejnižšími výdaji na obranu v rámci NATO, možná až „k nejhorším v Evropě“.
V tu chvíli už nejde jen o jeden audit a jedno procento HDP, ale o reputaci spojence, který se sice formálně drží nad zákonnými 2 %, ale v očích partnerů může působit, jako by hledal každou záminku, jak se z nákladného závazku vyvléct.
Proč tedy Washington tolik řeší, jestli Česko míří na 2,1, nebo 2,35 % HDP? Odpověď neleží jen v tabulkách, ale v příběhu posledních let, který si spojenci o Praze skládají z jednotlivých kroků a výroků.
Parlament v roce 2023 schválil zákon, který vládě ukládá, aby každý rok navrhla výdaje na obranu alespoň ve výši 2 % HDP. Fialův kabinet proto plánoval, že v roce 2026 půjde na obranu zhruba 2,35 % HDP, tedy nad zákonné minimum, aby Česko postupně dorovnalo nové cíle NATO. Po nástupu Babišovy vlády ale přišel obrat.
Babiš v lednu 2026 oznámil škrty ve výši 21,8 miliardy korun a tím podle vládní tiskové konference z 26. ledna 2026 sekl plán na zhruba 2,1 % HDP. Spojenci přitom nečtou jen samotné číslo, ale především směr.
A právě ten směr si začínají spojovat i s dřívějšími výroky Andreje Babiše, což českou pozici v očích Američanů dál komplikuje.
Co si z českých kroků skládají v USA
Rozpočet je jen jedna část skládačky. Andrej Babiš už v prezidentské debatě v lednu 2023 naznačil, že by v případě napadení Polska či pobaltských států „neposlal české vojáky na pomoc“. Okamžitě tím rozvířil českou i zahraniční debatu o článku 5 NATO a o tom, jak vážně Praha bere závazek kolektivní obrany.
Když pak stejný politik o dva roky později stahuje plánované výdaje na obranu z 2,35 % na 2,1 % a současně odmítá haagský cíl 5 % HDP jako „nesmysl“ a „absolutně nepřijatelný“, mohou se ve Washingtonu tyto signály logicky skládat do jednoho, poměrně chladného obrázku.
Americkou nervozitu tak není dobré považovat za přehnanou hysterii „válečných štváčů“, jak ji část domácí scény ráda rámuje. Když klíčový spojenec vidí, že český premiér nejdřív relativizuje pomoc Polsku, potom veřejně odmítá nový alianční cíl 5 % HDP, následně seškrtá vlastní plán z 2,35 % na 2,1 % a k tomu posílá do auditu vlajkový kontrakt F-35, těžko tím v něm probudí pocit, že Praha patří mezi tahouny.
Vztah Babiše s Trumpem se tak nekomplikuje kvůli osobnostem dvou byznysmenů, ale kvůli jednoduchému účtu: kolik jsme ochotni dlouhodobě dávat na vlastní obranu a jak věrohodně u toho stojíme za svými spojenci.
A tenhle účet nakonec nezaplatí ani Trump, ani Babiš, ale český stát, buď v miliardách navíc v armádním rozpočtu, nebo v menší váze našeho hlasu u stolu, kde se rozhoduje o bezpečnosti celé Evropy, a to je volba, která nám brzy přestane být teoretická.
