Měl prezident Macinkovy SMS zveřejnit? Češi se neshodnou, jedni Pavla chválí, druzí ho kritizují

Jeden text v mobilu, miliardy na ministerstvu a země rozdělená napůl. Kauza Macinka vs. Pavel ale není jen politická přestřelka, dotýká se i nás ostatních.

Ukazuje totiž, co se může stát, když někdo zveřejní vaši zprávu, a proč právo vidí tuhle situaci jinak, než jak ji většina lidí cítí.

Miliardy v dotacích a jedna SMS. Přesně to si fdnes v Česku lidé spojují s nočními zprávami, které Petr Macinka posílal přes prostředníka prezidentu Petru Pavlovi kvůli nominaci Filipa Turka na ministra životního prostředí.

Podle přepisu, který Hrad publikoval a média převzala v plném znění, Macinka prezidentovi nabízí „klid“, pokud na MŽP dosadí Turka, a zároveň hrozí „spálením mostů způsobem, který vejde do učebnic politologie“.

V sázce tak nestojí jen politický styl, ale i řízení resortu, který rozděluje miliardové dotace a určuje tvrdé ekologické regulace. Takový zákulisní tlak na jmenování ministra působí v ústavní praxi jako cizí těleso.

MŽP v běžném provozu rozhoduje o velkých evropských penězích i o tom, jak přísně stát svazuje průmysl nebo motoristy. Právě proto se spor o Turka stal symbolem zápasu o směřování celé vlády.

Když prezident na mimořádném brífinku SMS zveřejnil a označil je za pokus o vydírání, rozdělil tím společnost na dva tábory. Jedni krok chápou jako nutnou obranu proti zákulisnímu „výpalnému“, druzí mluví o zradě listovního tajemství a zásahu do soukromí.

Jenže právní obraz celé situace vypadá jinak, než jak se o něm vede debata „u piva“, a tady se začíná lámat první velké nedorozumění.

První klíč je v tom, koho vlastně chrání listovní a komunikační tajemství. Článek 13 Listiny ho totiž staví jako bariéru hlavně vůči třetím osobám, tedy státu, poště nebo operátorům, nikoli vůči samotnému adresátovi.

Adresát zprávy tak hraje v českém právu úplně jinou roli než pošťák nebo operátor. Typický pachatel porušení tajemství dopravovaných zpráv nejprve prolomí cizí komunikaci – vnikne do e‑mailu nebo otevře cizí dopis – a teprve pak obsah neoprávněně šíří dál.

Judikatura Ústavního soudu zdůrazňuje právě „neoprávněný způsob získání“ zpráv. Když tedy adresát SMS sám od sebe otevřeně popíše, co mu někdo napsal, právníci většinou mluví spíš o jiném paragrafu než o porušení listovního tajemství.

Výjimku tvoří tvrdé názory typu senátorky Jany Zwyrtek Hamplové, která Pavlovo jednání označuje za protiprávní a opírá se o velmi široký výklad listovního tajemství. Podle řady trestních právníků však Pavlovo zveřejnění SMS pod porušení listovního tajemství nespadá, i když upozorňují na jiná rizika.

Tím rizikem je především ochrana osobnosti. § 81 občanského zákoníku chrání důstojnost, čest, soukromí a projevy osobní povahy. Zveřejněním soukromé komunikace prezident potenciálně zasahuje do cti a soukromí Petra Macinky, soud by však zároveň vážil veřejný zájem na odhalení zákulisního tlaku kolem obsazení MŽP.

Trestní právníci jako Tomáš Sokol navíc připomínají, že soudy konflikty mezi politiky běžně berou jako součást tvrdého politického boje a k žalobám na ochranu osobnosti přistupují velmi zdrženlivě. Redakce proto považuje za klíčové, že prezidentskou kauzu nelze číst stejnou optikou, jakou chráníme intimní konverzaci dvou soukromých osob.

A právě tady se do hry dostává další těžký kalibr, který už řeší policie – podezření z vydírání.

Policii přitom nezajímá primárně otázka soukromí, ale podezření z vydírání podle § 175 trestního zákoníku. Kancelář prezidenta republiky podala podnět a NCOZ prověřuje, zda věty o „klidu výměnou za Turka“ a o „spálení mostů“ představují pohrůžku těžké újmy, kterou zákon pro tento trestný čin vyžaduje.

Významná část advokátů – například Tomáš Sokol nebo Jaroslav Ortman – takovou intenzitu hrozby ve zveřejněných textech nevidí a mluví spíš o hrubém politickém vyjednávání. Právní definice vydírání je výrazně užší než to, co si pod tím běžně představuje veřejnost.

On‑line diskuse kolem prezidentské kauzy naopak pracují se silnými slovy. V anketách lidé označují Macinkovy SMS za jednoznačné vydírání, přestože § 175 jasně vyžaduje pohrůžku násilí nebo jiné těžké újmy, nikoli jen politické „spálení mostů“.

Advokáti jako Sokol či Ortman právě proto varují, že tahle situace obvykle do trestního rámce nespadá, a podobně argumentuje i exprezident Miloš Zeman, který Macinku brání s odkazem na zákonnou definici vydírání. Podle něj jde spíš o politický tlak než o trestný čin v právním slova smyslu.

Redakce v tom vidí důležité varování: když každé tvrdší vyjednávání začneme nálepkovat jako „vydírání“, ztrácíme cit pro skutečně závažné případy a zároveň tlačíme policii, aby politické spory řešila trestním právem.

Jenže spor kolem prezidentských SMS nekončí u trestního zákoníku, pokračuje i u toho, jak chráněné jsou naše telefonní čísla a další údaje.

Další vrstvu přidává ochrana osobních údajů. § 182 trestního zákoníku chrání obsah zpráv, zatímco samotné telefonní číslo posuzuje právo hlavně jako osobní údaj pod dohledem metodik Úřadu pro ochranu osobních údajů.

Podle médií prezident Macinkovo číslo nepublikoval, veřejnost si ho však začala hromadně sdílet z kontaktní stránky Institutu Václava Klause, odkud číslo po kauze zmizelo. Judikatura k listovnímu tajemství přitom svazuje mnohem víc operátory a poštovní služby než adresáta zprávy, který ji dostane.

Právě podobné rozdíly mezi pocitem bezpečí a skutečným právním rámcem teď dopadají i na každého zaměstnance nebo partnera, který řeší „soukromé“ e‑maily a chaty. Stejný chaos, jaký sledujeme na Hradě, zažívá řada Čechů v práci.

Šéf přihlášený do firemní schránky zaměstnance, systematické pročítání e‑mailů nebo přeposílání soukromých zpráv do týmových chatů – to vše se v příbězích čtenářů opakuje se znepokojivou samozřejmostí. § 316 zákoníku práce sice zaměstnavateli dovoluje kontrolovat, zda zaměstnanci nezneužívají pracovní prostředky, zároveň ale zakazuje bez závažného důvodu narušovat jejich soukromí kontrolou e‑mailů nebo odposlechem hovorů.

Stanoviska ÚOOÚ dlouhodobě zdůrazňují, že plošné čtení e‑mailů bez předchozího upozornění zaměstnance většinou porušuje právo na soukromí. Redakce proto dodává: kdo se v práci cítí „nahý“ před šéfovou myší, řeší úplně stejný typ konfliktu jako prezident s Macinkovými SMS, jen v jiné kulise.

Podobně křehké hranice se objevují i v rodině. Partneři si navzájem prolézají telefony, čtou si účty za volání nebo zveřejňují části komunikace na sociálních sítích jako „důkaz nevěry“, jak popisují právní rozbory elektronického soukromí.

§ 16 zákona o poštovních službách přitom ukládá mlčenlivost nositelům poštovního tajemství, nikoli žárlivému partnerovi. Přesto soudy v některých případech kvalifikují neoprávněné získání a využití cizích e‑mailů jako zásah do soukromí a porušení listovního tajemství.

Stejný balanc mezi důkazem a zásahem do soukromí tedy neřeší jen politici, ale každý, kdo si láme hlavu, co vlastně smí s cizí zprávou udělat a jak se pak bude dívat do očí tomu druhému.

Prezidentův krok, který jednu noční SMS vytáhl na světlo, tak nestaví jednoduchou otázku „směl, nebo nesměl“. Spíš nastavuje zrcadlo tomu, jak všichni zacházíme s vlastními zprávami – v práci, v rodině i na síti.

Právo zároveň ukazuje nepohodlnou pravdu: naše komunikace nepadá do neprůstřelného trezoru listovního tajemství, ale do spletité sítě pravidel o soukromí, osobnosti, osobních údajích a trestním právu. Každá z těchto vrstev má jiné hranice a jinou logiku.

A právě v ní teď prezident i každý z nás hledá odpověď, kdy cizí SMS chránit jako intimní důvěru a kdy ji naopak zveřejnit ve veřejném zájmu, aniž by se z právních pojmů stal jen další nástroj politického nebo osobního lynče – a tuhle hranici si nakonec bude muset nastavit každý sám.