Ministr Tejc chce řidičům za opilost zabavovat auta. Může to být zásah do vlastnického práva

Jedna sklenička, jedna nehoda. A často nejde jen o řidiče, ale i o jeho rodinu a další účastníky provozu. Ministrem Jeronýmem Tejcem slíbené zabavování aut míří přesně na tenhle strach, jenže při detailním pohledu do paragrafů se ukazuje, že příběh je složitější a pro mnohé i nepříjemnější, než by čekali.

V roce 2024 řidiči pod vlivem alkoholu nebo drog zavinili 4 831 nehod. Tyto nehody zabily 41 lidí a 111 dalších těžce zranily, takže zhruba každá jedenáctá oběť na silnici zemřela kvůli návykové látce za volantem.

Celkově policie za stejný rok evidovala 92 217 nehod a 438 mrtvých. Alkohol a drogy tedy tvoří menší část bouraček, ale výraznou část těch nejtragičtějších následků. Právě tady se láme nálada veřejnosti.

Část společnosti už nevolá jen po přísnosti, ale po co nejtvrdším postihu. Například anketa pod komentářem na webu Lidovky ukazuje, že zhruba tři čtvrtiny hlasujících chtějí, aby stát opilým řidičům auta prostě zabavoval.

Na tuhle vlnu ministr Jeroným Tejc nasedá, když slibuje, že opilým řidičům bude brát auta. Jenže právo už dnes umí víc, než jeho jednoduchý slogan naznačuje, a přesně tady začíná první rozpor, který se v debatě často ztrácí.

Současný trestní zákoník zná trest propadnutí věci v § 70. Soud tímto rozhodnutím může předat auto státu, pokud patří pachateli, ale zároveň zachová zástavní právo banky nebo leasingové společnosti, která na něj půjčila peníze. Věřitel tedy formálně nepřichází zkrátka, i když auto zmizí z garáže.

Zásada přiměřenosti ochranných opatření v § 96 nutí soud, aby každé ochranné opatření odpovídalo závažnosti jednání a nezasahovalo do práv třetích osob víc, než je nutné. Z toho plyne, že tato opatření nelze ukládat mechanicky všem stejně.

Přestupkový zákon zároveň v § 53 dovoluje úřadu zabrat věc i tehdy, když nepatří pachateli, pokud touto cestou chrání bezpečnost osob nebo majetku. Judikatura Nejvyššího soudu k § 101 trestního zákoníku tento rámec potvrzuje: jako „ochranné opatření“ lze zabrat i auto třetí osoby, pokud se z něj stal nástroj trestné činnosti, který ohrožuje veřejný zájem.

Tejcův plán tak redakce vnímá spíš jako změnu politického tónu než jako vynález úplně nového biče. Klíčová otázka proto nezní, zda to právo dovoluje, ale co přesně a komu mají soudy brát.

Na silnici však dnes nevládne ministr, ale policista a procedura, a právě tam se líbivá teze „sebereme auto a hotovo“ láme o realitu.

Podle § 118a zákona o silničním provozu může hlídka okamžitě zastavit řidiče podezřelého z jízdy po požití alkoholu či jiné návykové látky, přikázat mu odstavení vozidla a fyzicky mu v jízdě zabránit, třeba odtahem. Smysl je jasný, rychle odstřihnout nebezpečného člověka od volantu.

Policie však musí auto po pominutí důvodů nebo po 48 hodinách zase uvolnit. Nesmí sama rozhodnout, že vozidlo propadne státu, tuto pravomoc má pouze soud nebo správní orgán v přestupkovém řízení, jak popisuje i Portál veřejné správy.

Redakce v tom vidí zásadní rozdíl: stát už dnes opilcům na auta sahá, ale další krok, tedy definitivní odebrání vlastnictví, přehazuje na soudní síň. A právě na této hraně začíná spor, který míří na manželky, zaměstnavatele i banky.

Typické situace vypadají velmi konkrétně:

Ministr Tejc míří právě sem, když na tiskové konferenci vlády opakovaně uvádí, že navrhne úpravu, která by umožnila soudům zabavit vozidlo i tehdy, pokud formálně patří třetí osobě, bude‑li prokázána nedbalost při jeho půjčení recidivistovi jezdícímu pod vlivem.

Současný přestupkový zákon však už dnes označuje vlastníka zabavitelné věci za samostatného účastníka řízení v § 68 a dává mu procesní práva. § 70 odst. 6 navíc výslovně chrání zástavní práva bank a leasingových společností, i když auto jako věc propadne státu. Trest tedy míří na řidiče, ale zároveň zasahuje kapsu všech, kdo na auto půjčili nebo je formálně vlastní.

Řetězec mezi silnicí a rozsudkem tak běží podle poměrně jasného scénáře, který ale veřejná debata často zjednodušuje.

Nejprve policista zabrání v jízdě a auto zajistí podle § 118a, aby opilého řidiče odstřihl od volantu a ochránil okolí. Poté nastoupí trestní nebo přestupkové řízení, v němž úřad posuzuje míru zavinění, případnou recidivu a všechny majetkové vazby na auto. Teprve soud může trest propadnutí nebo ochranné opatření zabrání věci proměnit v definitivní ztrátu auta, u třetích osob právě prostřednictvím zabrání věci podle § 101 trestního zákoníku.

Redakce proto výslovně varuje před dojmem, že policista na místě „sebere auto a hotovo“. Těžiště Tejcovy novely neleží na dálnici, ale v soudní praxi. A právě tam do hry vstupuje Listina základních práv a svobod.

Listina chrání vlastnictví v čl. 11, zároveň ale neblokuje trestní konfiskaci auta jako nástroj ochrany života a bezpečnosti. Ústavní soud v nálezu IV. ÚS 492/18 vysvětluje, že ochranné opatření zabrání věci podle § 101 trestního zákoníku neslouží k potrestání vlastníka, ale k odvrácení hrozby pro veřejný zájem.

Podle tohoto nálezu soud používá tříkrokový test přiměřenosti. Zkoumá, zda:

Redakce z toho vyvozuje jasnou hranici: Listina neslibuje majetku imunitu před trestním právem, ale nutí stát, aby každé zabavené auto konkrétně a rozumně odůvodnil. Tím ovšem kontrola ústavnosti nekončí.

Ústavní soud v uvedeném nálezu zároveň vyžaduje, aby obecné soudy hledaly i měkčí varianty zásahu. Jako příklad zmiňuje možnost omezit dispozici s autem podle § 101 odst. 4 trestního zákoníku namísto toho, aby ho stát rovnou převzal do svého vlastnictví.

Tento požadavek přímo navazuje na zásadu přiměřenosti ochranných opatření v § 96 a nutí soudce přesně vysvětlit, proč v konkrétní kauze nestačí mírnější řešení. Mechanické heslo „každému opilci vezmeme auto“ proto před Ústavním soudem neobstojí, i kdyby po něm v internetových diskusích volala většina čtenářů.

Na regionálních číslech je napětí mezi emocemi a paragrafy dobře vidět. Jihočeský kraj v roce 2025 zaznamenal 4 784 nehod, z toho 297 viníků řídilo pod vlivem alkoholu a 27 pod vlivem drog. Představme si recidivistu, který v tomto kraji opakovaně bourá se služebním autem; soud pak podle § 101 zvažuje, zda má jako ochranné opatření zabrat vůz zaměstnavatele, protože ho řidič zjevně používá jako nástroj nebezpečné činnosti.

Nejvyšší soud už podobně potvrdil zabrání osobního vozu BMW v rozhodnutí 8 Tdo 1011/2024, právě kvůli ochraně bezpečnosti a prevenci další trestné činnosti. Redakce z těchto případů vyvozuje, že tvrdý trest za alkohol za volantem dopadá nejen na viníka, ale i na jeho okolí, a přesně na těchto hranách se naplno ukazuje, jak velkou váhu má konkrétní soudní praxe.

Když redakce srovná Tejcovu rétoriku s konkrétními paragrafy § 70, § 96 a § 101 trestního zákoníku, dochází k jednoznačnému závěru. Stát už dnes může vzít auto i „nevinnému“ vlastníkovi, pokud vozidlo objektivně slouží jako nástroj nebezpečné činnosti a soud krok pečlivě odůvodní, právní bič tedy neschází.

Zpravodajské texty a starší materiály policie však popisují, že úřady sahají k propadnutí nebo zabrání aut jen výjimečně a velmi nerovnoměrně mezi regiony. Skutečný problém proto neleží v tom, že zákony neumí trestat, ale v tom, jak soudy a správní orgány tyto nástroje používají a jak jejich rozhodování veřejnost kontroluje.

Pokud má Tejcův plán obstát nejen před Listinou, ale i před zdravým rozumem, musí méně slibovat exemplární výprask a více vysvětlovat, jak zpřehlední a zpřísní už existující možnosti, které český právní řád už dnes dává.