Článek
Macinka vstoupil do české politiky jako slon v porcelánu. Prezident svolal mimořádnou tiskovku, právníci se přeli o paragrafy a televize řešily „vydírání“ hlavy státu. Jenže právě v tom hluku se ztrácí tři tiché kroky, které pro budoucnost země znamenají mnohem víc než jedna série esemesek.
Macinkova SMS show a tři dny, které rozhodují o médiích i dluhu
27. ledna posílá ministr Petr Macinka prezidentovu poradci sérii zpráv, které se okamžitě stávají palivem pro média. Vzniká příběh o tom, jestli nejde o „učebnicové vydírání“ prezidenta podle § 175 trestního zákoníku, jestli šlo o „pohrůžku těžké újmy“ a jestli ministr nepřekročil všechny myslitelné hranice.
Prezident Petr Pavel svolává mimořádnou tiskovou konferenci, Hrad zveřejňuje plné znění esemesek, studia zaplní trestní právníci. Většina z nich kroutí hlavou, že o klasické vydírání nejspíš nejde, ale debata se rychle přesune k tématům stylu, hulvátství a prezidentské autority.
V tu chvíli má smysl vrátit se o pár týdnů zpátky. Když si v redakci poskládáme jednoduchou časovou osu, Macinka přestane vypadat jako osamělý střelec a začne připomínat dokonalého kulisáka, který jen zakrývá scénu, na níž někdo jiný přestavuje kulisy.
Na přelomu roku se totiž odehrály tři klíčové kroky:
- 22. prosince vláda Andreje Babiše souhlasí s ústavní novelou, která má Nejvyššímu kontrolnímu úřadu otevřít dveře do hospodaření České televize a Českého rozhlasu. Stejný orgán, který dnes prověřuje státní úřady, tak má začít lustrovat i veřejnoprávní média a jejich peníze.
- 19. ledna koalice ANO, SPD a Motoristé oznamuje záměr zrušit koncesionářské poplatky za ČT a ČRo a od roku 2027 je převést plně na státní rozpočet. Z institucí financovaných přímo domácnostmi se mají stát média závislá na vládním rozpočtu a každoročním vyjednávání.
- 26. ledna, tedy den před Macinkovou aférou, vláda schvaluje přepracovaný návrh státního rozpočtu na rok 2026 se schodkem 310 miliard korun, jak vyplývá z materiálu vlády.
Macinkovy SMS tak nevybuchují v prázdnu. Přicházejí přesně ve chvíli, kdy vláda zároveň nafukuje dluh a oslabuje nezávislost médií, která mají ten dluh hlídat. Hulvátský styl jednoho ministra tak překrývá přestavbu finanční páky na média i státní rozpočet, a to je teprve začátek příběhu o ohýbání pravidel.
Jak vláda ohýbá vlastní zákon a umlčuje hlídače
Na scéně to vypadá, že hlavním právním problémem země jsou Macinkovy zprávy a jejich vztah k trestnímu zákoníku. Jenže několik dní po téhle show přichází mnohem sušší, ale zásadnější sdělení, které se do hlavních titulků zdaleka nedostane.
10. února Národní rozpočtová rada oznamuje, že návrh rozpočtu na rok 2026 porušuje zákonem daný strop deficitu. Podle jejího stanoviska vláda překračuje maximálně přípustný deficit 246 miliard o zhruba 64 miliard korun. Rada dodává, že jde o první případ, kdy kabinet předloží rozpočet už předem v explicitním nesouladu s číselnými limity, které má dodržovat, jak vyplývá z vyjádření Národní rozpočtové rady.
Právě téhle radě přitom svěřuje zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti (č. 23/2017 Sb.) úkol bránit tomu, aby politici brali dluhové brzdy jen jako orientační doporučení. Tedy aby si nemohli říct, že čísla jsou jen nudná technikálie.
Alena Schillerová
Reakce Ministerstva financí je proto pozoruhodná. V tiskové zprávě z 28. ledna kritiku spíš relativizuje, než aby ji přijalo jako varování. Tvrdí, že na přepracovaný návrh rozpočtu se výdajové rámce nevztahují a po započtení „únikové doložky“ pro obranu vláda překročí limit „jen“ o zhruba 18 miliard.
O pár dní později kabinet oznámí, že zruší i Národní ekonomickou radu vlády s vysvětlením, že si vystačí s „vlastními experty“. V redakci to čteme jako jasný signál: když hlídači upozorní na červenou, politici raději zhasnou světlo.
Zatímco se ale v zákulisí řeší desítky miliard, veřejnost probírá úplně jiný paragraf. Debata se točí kolem toho, zda Macinkovy zprávy prezidentovu poradci naplnily „pohrůžku těžké újmy“ z § 175 trestního zákoníku, nebo šlo „jen“ o drsné vyjednávání. Zákon č. 23/2017 Sb., který stanovuje dluhové limity a roli Národní rozpočtové rady, v těch diskusích téměř nezazní.
Podobný vzorec se opakuje i u médií. Koalice ANO, SPD a Motoristé prosazuje zrušení koncesionářských poplatků a přechod na rozpočtové financování ČT a ČRo od roku 2027, zatímco ústavní novela rozšiřující pravomoci NKÚ na kontrolu jejich hospodaření čeká na projednání ve Sněmovně. Senát vládu v lednovém usnesení varuje před „politickou zvůlí“ a „destrukcí systému poplatků“, ulice ale zůstává tichá a emoce se upínají jinam.
V takovém prostředí se dobře vládne kabinetu, který porušuje vlastní pravidla, i opozičnímu lídrovi se střetem zájmů. Obě strany totiž vydělávají na tom, když se společnost hádá o styl politiků, a ne o instituce, které je mají kontrolovat, což se naplno ukáže v další části příběhu.
Vlajky, Ukrajina, Agrofert a proč Macinka Babišovi vyhovuje
Stejná logika funguje i v zahraniční politice. 6. listopadu Tomio Okamura osobně sundává ukrajinskou vlajku z fasády Sněmovny, leze po štaflích a fotky zaplavují sociální sítě. Poslanci vyvěšují vlajky z oken svých klubů, komentáře mluví o „hanebném gestu“ a memy parodují nový předsednický styl.
O pár měsíců později se ukáže, že státní rozpočet krátí humanitární pomoc do zahraničí z 165 milionů na 50 milionů korun ročně. Symbolická bouře kolem vlajky tak překryje skutečný posun české politiky vůči světu, který se odehrává v excelových tabulkách, ne na fasádách budov.
Vláda přitom současně mluví o pevné obraně a loajalitě k NATO. Premiér oznamuje, že Česko dá na obranu 2,07 % HDP, tedy nad alianční minimum, ale méně, než sliboval původní plán 2,35 %. Kabinet také podporuje půjčku EU Ukrajině v objemu 90 miliard eur, ovšem bez českého ručení, které má převzít unijní rozpočet.
Zahraniční kurz země se tak mění spíš přes rozpočtové kolonky než přes vlajky a statusy na síti X. V redakci proto vnímáme Macinku jako další symbolickou bouři, která zahlcuje pozornost ve chvíli, kdy čísla říkají o směru země víc než jakýkoli virální post.
Do stejného rámce zapadá i Babišův návrat k plnému vlastnictví Agrofertu. V říjnu 2025 se podle zápisu z valné hromady znovu stává stoprocentním majitelem holdingu, když k sobě stáhne i akcie z druhého svěřenského fondu. Po jmenování premiérem 9. prosince slibuje, že do 8. ledna 2026 vloží Agrofert do nového fondu RSVP Trust. Lhůtu ale nedodrží, jak shrnují fact-checkeři i právní analýzy.
Předseda hnutí ANO Andrej Babiš
Státní zemědělský intervenční fond proto už od prosince pozastavuje dotace Agrofertu a dalším firmám, dokud premiér svůj střet zájmů nevyřeší. Tady nejde o styl nebo symboly, ale o velmi konkrétní peníze a o to, kdo má prospěch z rozhodnutí vlády.
Přesto titulní stránky plní hlavně „skandální SMS“ a údajná učebnicová lekce vydírání prezidenta. Macinka se chová jako slon v porcelánu, boří diplomatické zvyklosti a mobilizuje emoce, ale tím zároveň poskytuje Andreji Babišovi nečekaně dobrou službu: hluk kolem ministra umožňuje premiérovi hrát roli oběti „systému“, i když reálně řeší vlastní střet zájmů a vede vládu, která ohýbá rozpočtová pravidla a zmenšuje nezávislost médií.
Jestli má někdo české politice opravdu pomáhat, pak to nejsou další sloni v porcelánu, ale voliči, kteří dokážou odtrhnout oči od memů a esemesek a začnou sledovat čísla, paragrafy a to, komu tichý chaos kolem nich ve výsledku nejvíc prospívá.
