Článek
Premiér má v rukou mimořádně silný mandát a zároveň jednu z nejrozpolcenějších zahraničních politik, jaké Česko zažilo. V Evropě se tváří jako zodpovědný proevropský lídr, doma mluví jazykem ustrašeného populismu. Lze sledovat, jak se tyhle dvě tváře čím dál víc srážejí, a ptáme se, kdo nakonec zaplatí účet.
Silná většina, ale mlha místo jasného kurzu
Patnáctého ledna 2026 si Andrej Babiš ve Sněmovně vyzvedl luxusní mandát: 108 hlasů důvěry proti 91. Koalice ANO, SPD a Motoristů tak ovládá 108 z 200 křesel, jak potvrzuje oficiální přehled Poslanecké sněmovny. Premiér tedy nemusí hledat kompromis z nouze, může si ho dovolit jako vědomou strategii.
Místo toho ale voličům servíruje mlhu. Vystoupení vlády po hlasování o důvěře rotují kolem slov „mír“, „klid“ a „rozumná zahraniční politika“. Když ale přijde na konkrétní kurz vůči Rusku, Ukrajině a Bruselu, premiér odpovědi vyhýbavě odkládá.
Tenhle rozpor mnohé pobouří: kdo ovládá 108 hlasů, ten nemusí lavírovat, pokud říká pravdu o svých plánech. Silný mandát by měl znamenat silně vysvětlenou strategii, ne slovník neurčitých slibů.
Jen o dva týdny později se navíc jiná čísla přelila z parlamentních stenozáznamů přímo do ulic. Na demonstraci „Stojíme za prezidentem“ zaplnilo Staroměstské a část Václavského náměstí podle organizátorů 80 až 90 tisíc lidí, kteří protestovali hlavně proti postupu ministra zahraničí Petra Macinky vůči prezidentu Pavlovi. Konflikt přes SMS zprávy a vyhrocený spor o jmenování ministra životního prostředí najednou vtáhl zahraniční politiku až na dlažbu pražského centra.
Tahle scéna ukazuje, že Babišova komfortní většina okamžitě naráží na realitu ulice. Demonstranti neřeší abstraktní „Brusel“, ale konkrétní styl, jak Macinka, a tím i Babišova vláda, mluví o spojencích, prezidentovi a válce na Ukrajině. A právě tady začíná být zásadní, co přesně premiér doma říká a v Bruselu dělá.
V Bruselu pro Evropu, doma za každou cenu „šetří“
V Bruselu se Andrej Babiš stylizuje do role zodpovědného Evropana. Po nástupu vlády znovu prohlásil, že členství v EU je pro Česko „výhodné“ a „nemá alternativu“. Po setkání s Emmanuelem Macronem podpořil plán „Buy European“, který má zvýhodnit evropské firmy ve veřejných zakázkách. Navenek tak obhajuje integraci i společnou průmyslovou politiku.
Evropská rada ke konkurenceschopnosti skončila. Obrovské téma, kterému jsem v poslední době věnoval hodně času a energie. Je to důležité a jediné rychlé řešení je změna systému obchodování s emisními povolenkami ETS 1. Pokud se nic nezmění, ještě více to poškodí evropské firmy v… pic.twitter.com/H8hln4Qsx0
— Andrej Babiš (@AndrejBabis) February 12, 2026
Jakmile ale dojde na peníze pro Ukrajinu, premiér náhle zatáhne za brzdu. Na summitu EU v prosinci 2025 sice odsouhlasil půjčku Ukrajině ve výši 90 miliard eur, zároveň však prosadil, že Česko se nepřipojí k národním garancím a „žádné extra záruky“ nedá, jak vyplývá z komunikace Úřadu vlády. Navenek tedy hlasuje „pro“, doma hlásí „držím peněženku zavřenou“.
Část jeho elektorátu to vítá. Povolební průzkum STEM ukazuje, že voliči ANO a Motoristů chtějí omezit přímou finanční i vojenskou podporu Ukrajině, ale přitom podporují ekonomický tlak na Rusko. V diskusích proto mnozí tleskají „ušetřeným miliardám“ za neúčast na garancích půjčky.
Proto si připomeňme jednoduchý fakt: zákon o financování obrany zavazuje vládu vydávat minimálně 2 % HDP na obranu a Ministerstvo obrany už pro roky 2024 a 2025 potvrzuje plnění tohoto cíle, jak shrnuje materiál Ministerstva obrany. „Ušetřené“ garance tedy peníze na bezpečnost nekrátí, jen omezují vliv Prahy na podmínky společné pomoci.
Ještě ostřeji vyčnívá spor o letouny L-159. Česko už dává na armádu přes 2 % HDP, přesto prezident Pavel i náčelník generálního štábu Řehka veřejně řekli, že prodej čtyř z celkových 24 L-159 Ukrajině naši obranu neohrozí. Premiér na to 19. ledna 2026 reagoval jednoznačně: „žádné L‑159 nebudou, věc je uzavřená, armáda je potřebuje“. Jako „mírotvůrce“ tak blokuje konkrétní zbraně, které by pomohly zastavit válku dál od našich hranic.
Mezitím v Evropě běží klíčové bezpečnostní a finanční projekty i bez našeho aktivního podílu. Šest vedoucích evropských ekonomik EU založilo formát E6 pro koordinaci kapitálových trhů a obranného průmyslu, mezi zakládajícími zeměmi Česko chybí. Půjčka Ukrajině ve výši 90 miliard eur vznikla i bez českých garancí, zatímco naše výdaje na obranu zůstávají na úrovni kolem 2 % HDP. Analýzy European Council on Foreign Relations navíc varují, že oslabení pomoci Kyjevu ve výsledku zvýší tlak na evropské rozpočty.
Z těchto kroků lze vyvodit jasný vzorec: Babišova hra na dvě strany snižuje český vliv, ale účty za bezpečnost nechává doma beze změny. A právě tady se začíná lámat rozdíl mezi tím, co premiér říká v Bruselu, a tím, na jakou politiku sází doma.
Zastánce EU na summitech, populista pro domácí publikum
V evropských jednacích sálech je Andrej Babiš překvapivě často slyšet jako hlas, který mluví o „výhodách členství v EU“ a o tom, že český odchod z Unie nemá alternativu. Premiér se tam stylizuje do role člověka, který chce „aby Evropa fungovala“ a který chápe, že EU je pro Česko životně důležitá.
Současně ale jeho hnutí ANO v Evropském parlamentu opustilo liberální Renew Europe a spoluzaložilo frakci Patriots for Europe po boku Orbánova Fideszu a rakouské FPÖ. Tahle skupina se otevřeně profiluje jako národně konzervativní, pravicově populistická a tvrdě euroskeptická.
Navenek tedy Babiš obhajuje EU jako životní zájem Česka, zatímco jeho europoslanci pomáhají budovat blok, který evropskou integraci systematicky zpochybňuje. Ten rozpor tak není náhoda, ale vědomá taktika: v plenární síni premiér potřebuje tvář „konstruktivního partnera“, doma a v Evropském parlamentu ale zároveň živí publikum, které touží po tvrdší euroskeptické rétorice.
Stejný vzorec vystoupil na povrch i v Mnichově. Na prestižní bezpečnostní konferenci 13. až 15. února 2026 reprezentovali Česko prezident Pavel a ministři Petr Macinka a Jaromír Zůna, premiér v oficiálních seznamech řečníků chyběl. Macinka tam usedl do panelu „The West – West Divide: What Remains of Common Values“ vedle Hillary Clintonové a Radosława Sikorského.
V ostré výměně slov hájil Donalda Trumpa a útočil na „woke revoluci“, zatímco Clintonová ho obviňovala z podrývání společných západních hodnot. O obraz Česka v jednom z klíčových debatních fór tak rozhodoval ministr, který zároveň doma vyvolal demonstraci „Stojíme za prezidentem“.
Andrej Babiš mezitím zůstává v bezpečné vzdálenosti. V Bruselu mluví o výhodách EU, v Praze se distancuje od „toxických“ výroků vlastních spojenců a tváří se, že Mnichov i Patriots for Europe představují jakýsi samostatný vesmír. Je zde tak patrná jednotná linka: premiér rád sbírá body u voličů, kteří se bojí „drahého Bruselu“ a války, zároveň však nechává jiné, aby v Evropě nesli následky agendy, již jeho hnutí spoluvytváří.
Voliči si dnes mohou vybrat, kterou tvář Andreje Babiše chtějí sledovat, tu proevropskou z jednacích sálů, nebo tu ustrašeně populistickou z domácí scény. Účty za obě představení ale chodí na jednu adresu: Česká republika.
Otázka proto podle nás nezní, zda Babiš lavíruje, ale kdy a za jak vysokou cenu to jeho vlastní voliči prokouknou.
