Překvapivá chvála bývalé vlády z úst ministryně Schillerové (ANO). Ví, co říká?

Na sněmu ANO mluví o „Lize mistrů“ a „horní čtvrtině světa“. Jenže když se podíváme do kalendáře a na oficiální statistiky, ukáže se, že velkou část této ligy odehrál někdo úplně jiný. A přesně v téhle mezeře mezi slogany a realitou se začne lámat celý příběh.

Ještě nedávno hnutí ANO vykreslovalo po vládě Petra Fialy „spálenou zemi“. Teď ta samá Alena Schillerová prohlašuje, že česká ekonomika hraje „Ligu mistrů“ a Česko patří do „horní čtvrtiny světa“. Obrat o sto osmdesát stupňů, který na první pohled působí jako čistá politická otočka.

Podle analýz předvolební debaty roku 2025 líčila Schillerová ekonomiku jako těžce poškozenou. O to překvapivěji působí dnešní chvála, zvlášť když připomeneme jeden neúprosný detail: třetí vládu Andreje Babiše jmenoval prezident Petr Pavel až 15. prosince 2025 a Schillerová v ten den teprve převzala ministerstvo financí.

V okamžiku, kdy vstoupila do své kanceláře, už ale ekonomika běžela rychleji než průměr EU. Český statistický úřad měl na stole výsledky HDP za první tři čtvrtletí roku 2025 s růstem okolo 2,0 až 2,8 % meziročně, tedy stále ještě za vlády Petra Fialy. Podle rychlé informace ČSÚ z 30. ledna 2026 pak vzrostl HDP v roce 2025 reálně o 2,5 %, zatímco Evropská komise ve své jarní prognóze čekala u EU jen něco přes 1 %.

Čísla tedy opravdu vypadají dobře, jen mají jednu nepříjemnou vlastnost, kterou Schillerová ve svém projevu vynechává. Velká část tohoto výsledku totiž vznikla dřív, než si na ministerstvu financí vůbec stihla vybalit šanony.

Když mluví o „horní čtvrtině světa“, opírá se o fakt, že HDP na hlavu v paritě kupní síly nás podle souhrnných dat ČSÚ a MMF posouvá zhruba na 31. místo na světě, tedy skutečně mezi čtvrtinu nejbohatších států. Výrok tak nestojí na vycucaných číslech, ale na realitě, kterou však z velké části vytvořila ještě Fialova vláda.

Odpověď na otázku, komu tahle „Liga mistrů“ patří, ale nezačne v grafu HDP, nýbrž u toho, co lidem zůstane na účtu na konci měsíce, a tam příběh najednou vypadá mnohem méně ligově.

Makroekonomické grafy malují optimistickou křivku. Rodinné rozpočty si ale pořád nesou jizvy po „drahých letech“ 2022 a 2023. A právě tady se ukazuje, jak snadno mohou politikům čísla posloužit, když z nich odříznou nepohodlný kontext.

V roce 2025 se český HDP zvýšil o 2,5 %, průměrná inflace se držela kolem 2,5 % a míra nezaměstnanosti podle metodiky ILO skončila zhruba na 3,2 %, tedy na přibližně polovině průměru EU. Na papíře to vypadá jako ukázkový mix.

Jenže ty samé tabulky připomínají, že inflace v roce 2022 vyskočila na 15,1 % a v roce 2023 na 10,7 %. Dnešní „normální“ tempo růstu cen proto neznamená návrat k původním cenám, ale jen pomalejší pokračování zdražování. Ztracenou kupní sílu to samo o sobě nevrací.

Není divu, že podle výzkumu CVVM z jara 2025 stále 36 % domácností vychází se svými příjmy obtížně a další přibližně čtvrtina popisuje poslední rok jako finančně velmi těžký. Liga mistrů na papíře, ale doma spíš boj o každý týden do výplaty.

Rozpor nejlépe ukazuje dvojice ukazatelů HDP a AIC. HDP na obyvatele v paritě kupní síly vychází v českých datech na zhruba 90 až 91 % průměru EU, takže nás řadí do horní poloviny unijní tabulky. Jenže index skutečné individuální spotřeby AIC, který měří, co si domácnosti reálně mohou dovolit utratit za zboží a služby, se drží jen na 82 bodech při průměru EU = 100, zatímco Portugalsko vykazuje zhruba 85 až 86 bodů.

Makrodata tedy říkají „bohatá země“, jenže košík v obchodě odpovídá spíš střednímu pásmu Evropy, protože dřívější cenové šoky a pomalejší růst mezd brzdí českou spotřebu. A ten rozdíl je ještě citelnější, když se podíváme na konkrétní rodinu místo na abstraktní průměr.

Modelový příklad čtyřčlenné pražské domácnosti to ukazuje bez příkras. Mediánová hrubá mzda v ČR činila ve 3. čtvrtletí 2025 podle ČSÚ 42 901 Kč, průměrná hrubá mzda v Praze dosáhla 61 129 Kč. Dvě výplaty poblíž mediánu musí v hlavním městě zaplatit nájem bytu 3+kk, který se v cenové mapě Ministerstva financí a komerčních analýzách pohybuje zhruba mezi 27 a 31 tisíci korun měsíčně, k tomu energie a služby.

Průzkumy Ipsos zároveň ukazují, že 60 % domácností v posledním roce zavedlo úsporná opatření u energií a přibližně polovina plánuje v šetření pokračovat. Když se po zaplacení nájmu, energií a základních výdajů rodina podívá na zůstatek, slogan o „horní čtvrtině světa“ zní rázem mnohem vzdáleněji a zůstává otázka, komu tenhle ligový úspěch vlastně připisovat.

Dnešní nízká inflace ani možnost levnějších úvěrů nevznikly mávnutím kouzelného proutku na prosincovém sněmu ANO. Za dobrými čísly nestojí jen jeden podpis na ministerstvu financí, ale série kroků, které začaly dávno před nástupem třetí Babišovy vlády.

Česká národní banka po dvouciferné inflaci v letech 2022 a 2023 držela dlouho velmi vysoké úrokové sazby a podle vlastního hodnocení tím zásadně přibrzdila zdražování. V roce 2024 inflace klesla k 2% cíli a v roce 2025 se podle ČNB ustálila v průměru kolem 2,5 %.

Díky tomu bankovní rada 7. května 2025 snížila dvoutýdenní repo sazbu na 3,5 % a otevřela cestu k levnějším hypotékám i úvěrům ještě před nástupem Babišovy vlády, jak vyplývá z rozhodnutí bankovní rady ČNB. My v redakci Redakce proto považujeme za fér přiznat, že základ pro dnešní „dobrá čísla“ vznikal dávno před Schillerové nástupem.

Bez kroků vlády by ovšem měnová politika tolik nezmohla. Konsolidační balíček, který Fialův kabinet vtělil do zákona č. 349/2023 Sb., podle Ministerstva financí i stanoviska NERV míří na snížení deficitu veřejných financí tak, aby se schodek v roce 2025 dostal zřetelně pod 2 % HDP a fiskální politika přestala přiživovat inflaci.

Národní rozpočtová rada označuje balíček spolu s důchodovými změnami, omezením mimořádných valorizací, zpřísněním předčasných důchodů a postupným prodlužováním věku odchodu do penze za klíč k dlouhodobější udržitelnosti. Současně se zlepšuje i délka života: podle dat Světové banky a WHO se Češi dožívají zhruba 79,9 roku, zatímco světový průměr se drží kolem 73,3 roku.

To všechno vznikalo napříč vládami a tvoří kulisu, do které Schillerová zasazuje svůj „ligový“ příběh, jenže ten kulisy často přemalovává tak, aby nebylo vidět, kdo je stavěl před ní.

Když sečteme ukazatele, vyjde smíšený obraz, který se do jednoho volebního sloganu jednoduše nevejde. Česko na tom není špatně, ale každodenní zkušenost běžných domácností vypadá jinak než grafy v prezentacích ministrů.

HDP na hlavu v paritě kupní síly nás podle souhrnných dat Eurostatu a ČSÚ opravdu staví do horní části unijní tabulky i do horní čtvrtiny světa. Stejný Eurostat ale zároveň potvrzuje, že naše skutečná individuální spotřeba AIC zůstává na 82 bodech, tedy pod průměrem EU i pod Portugalskem s hodnotami kolem 85 až 86 bodů, jak ukazuje detailní přehled Eurostatu.

Podle našich závěrů tak Schillerová pracuje s reálnými čísly, ale vytrhává je z časového i sociálního kontextu. Chválí výsledek, který z velké části vznikl za Fialovy vlády, a marketingově přifukuje, jak moc ten úspěch cítí běžné domácnosti, jejichž peněženky se přitom stále vzpamatovávají z předchozích šoků.

Když z debaty odfiltrujeme slogany, zůstane země, která má dobrý základ, ale do skutečné Ligy mistrů každodenního života jí v peněžence většiny domácností pořád chybí několik důležitých kroků, jež nelze přepsat jedním projevem na stranickém sněmu.