Vláda nemusí dodržovat zákony, ale daně po Češích vymáhá dál. Tohle se lidem nelíbí

Na papíře jde o chladná procenta HDP a stovky miliard. Jakmile ale vedle sebe položíte dvě situace, začne to bolet: stát si sám sobě toleruje desítky miliard navíc, zatímco občanům blokuje účty kvůli několikatisícovým nedoplatkům. V číslech i v paragrafu je ten rozdíl překvapivě přesně vidět.

Jádro sporu se dá shrnout do jediné věty: zákon říká maximálně 246 miliard, vláda plánuje 310. Nejde o názor na šetření, ale o nerovnici, kterou paragraf zapíše jedním řádkem.

§10a zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti pro rok 2026 dovoluje strukturální schodek jen 1,75 % HDP. Z tohoto limitu Národní rozpočtová rada vypočítává hotovostní deficit kolem 237 miliard korun. Vládní návrh rozpočtu na rok 2026 ale míří k mínus 310 miliardám.

Podle striktní novely zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti tak nejde o politický pocit, nýbrž o konkrétní porušení číselně daného limitu. Když jsme v redakci otevřeli celý §10a, postupovali jsme stejnou metodikou jako rozpočtová rada a její výpočet jsme si ověřili.

Rada nejprve stanoví základní strop 237 miliard a pak ho kvůli výdajům na obranu nad 2 % HDP navýší maximálně na 246 miliard. Právě těchto 246 miliard označuje za zákonný limit pro rok 2026. Vláda však navrhuje deficit 310 miliard, tedy přibližně o 63 až 64 miliard víc, než dovolí kombinace paragrafu a výdajů na obranu.

Národní rozpočtová rada proto mluví o historicky prvním případu, kdy kabinet posílá do Sněmovny rozpočet už předem v explicitním nesouladu se zákonnými mantinely. Zákon říká „maximálně 246“, návrh stojí na „310“ a nikdo to ani nezastírá. Poslanci tak hlasují o dokumentu, který se už v okamžiku předložení nevejde do stropu popsaného v platné normě černé na bílém.

Část veřejnosti nad tím mávne rukou se slovy „63 miliard sem, 63 tam, kdo se v tom vyzná“. Rozpočtová rada ale částku označuje za výdaje, pro které stát nemá ani příjmy, ani zákonem povolený schodek, a právě tuto část popisuje jako tu „nad limitem“. Vláda tedy ví, kde zákon leží, vidí přesné varování svého vlastního hlídače a přesto návrh drží, a tady se nenápadně začíná lámat představa, že paragraf pro stát znamená totéž co pro běžného poplatníka.

Úplně jinak vypadá paragraf v okamžiku, kdy se splete obyčejný poplatník. Na daních se omyl neodpouští, a to ani tehdy, když jde „jen“ o papírovou chybu.

§240 trestního zákoníku za zkrácení daně počítá se sazbou od půl roku až do deseti let vězení podle rozsahu škody, takže i formální chyba se může změnit v trestní kauzu. Daňový řád v §250 zároveň dovoluje finančnímu úřadu uložit pokutu za opožděné tvrzení daně až do výše pěti procent daně, maximálně 300 tisíc korun, a počítá ji ve výši 0,05 % za každý den prodlení. To vše podle platného daňového řádu.

Když poplatník nezaplatí, Finanční správa dluh tvrdě vymáhá daňovou exekucí, přes přikázání pohledávky z účtu nebo prodej majetku. Redakce při mapování těchto případů naráží na stále podobný vzorec: úřad nedává moc prostoru pro omyl, zato rychle sahá po sankci.

Názorným příkladem je příběh Češky, která kvůli nezaplacené dani z nemovitosti v řádu necelých tří tisíc korun skončila v daňové exekuci a banka jí zablokovala účet. Zmiňuje zmatek kolem datové schránky, nepochopené výzvy a pak šok u bankomatu, když karta nefungovala. Kvůli částce, kterou mnoho lidí utratí za běžný nákup, rodina řešila, z čeho zaplatí nájem a kroužky dětí.

Stejný finanční úřad přitom nikoho nešetří ani u živnostníků, kteří udělají chybu v přiznání a dluh jim naroste o penále a úroky. V sérii podobných výpovědí, které sledujeme, se opakují motivy zablokovaných účtů, zaskočených rodin a pocitu, že systém nedává šanci chybu napravit dřív, než přijde exekutor.

Běžný člověk tak reálně riskuje trestní stíhání, vysokou pokutu i exekuci kvůli částkám v řádu tisíců či desítek tisíc korun, a právě proto tolik bije do očí, že za vědomé překročení rozpočtových rámců o 63 miliard nenese konkrétní ministr ani poslanec srovnatelně hmatatelný postih.

Když dnes finanční úřad kvůli několika tisícům zablokuje účet, zasáhne rodině do každodenního života s razancí, kterou pocítí okamžitě. V rozpočtu se ale stát chová, jako by rozdíl desítek miliard představoval jen technickou odchylku, o kterou se nikdo osobně nestará.

Odpověď na otázku, co se stane, když stejný metr zkusíme přiložit na vládu, leží opět v zákoně, tentokrát v jeho bezzubých paragrafech. §11 zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti mluví o takzvané nápravné složce, tedy technické korekci rozdílu mezi plánovanými a skutečnými výdaji v dalších letech, ale nezavádí žádný osobní trest pro ministry ani jiné politiky.

§14 pak popisuje tzv. dluhovou brzdu, která začne omezovat vládu až tehdy, když dluh vládních institucí překročí 55 % HDP. Zatím se však podle posledních údajů Českého statistického úřadu dluh pohybuje kolem 43 až 44 % HDP. Pravidla tedy nabízejí jen vzdálený technický mechanismus, nikoli trestní paragraf nebo pokutu, kterou stát denně uplatňuje vůči občanům.

Národní rozpočtová rada v aktuálním stanovisku připomíná, že vláda musí připravovat rozpočet podle tohoto zákona a že usnesení Sněmovny má nižší právní sílu než samotný zákon, takže politické zadání nemůže paragraf přepsat. Zároveň mluví o tom, že návrh rozpočtu stojí ex ante v „explicitním nesouladu“ s maximálními zákonnými limity a odmítá argument ministerstva financí, podle něhož se přísná pravidla na přepracovaný návrh jaksi nehodí.

V překladu do běžné řeči: i když zákon existuje, politika ho v klíčovém okamžiku prostě přebije, a zůstává po ní jen zdvořilý technický mechanismus bez konkrétní odpovědnosti těch, kdo čísla podepsali.

Jako společnost často věříme jednoduchému principu: když zákon něco napíše, platí to pro všechny stejně. Zjištění redakce ale ukazuje jiný obraz. U občanů stát roztočí celý sankční aparát, u sebe spíš hledá kličky v bezzubém zákoně a spoléhá na to, že maximální postih přijde jednou za čtyři roky u voleb.

Stát, který na daních vymáhá právo do poslední koruny, ale u vlastního rozpočtu bere psaná pravidla spíš jako doporučení, neriskuje jen horší čísla v tabulkách. Riskuje něco, co žádný paragraf přesně nepopíše: ztrátu víry lidí, že v České republice platí právo pro všechny stejně a že ten, kdo zákony píše, je také dodržuje.