Článek
Stát se chová, jako by dobré časy nikdy neměly skončit. Schvaluje deficitní rozpočet, i když ekonomika roste, nezaměstnanost je nejnižší v EU a inflace se drží poblíž cíle. Jenže právě teď bychom měli brzdit, ne přidávat plyn, protože prostor na horší roky se nebezpečně tenčí.
Rozpočet jako kreditka v době přidání
Rozpočet na rok 2026 vypadá, jako by si stát přidal na výplatě a hned šel vybrat kreditku do maxima. Schodek 310 miliard korun vláda plánuje v situaci, kdy ekonomika podle vlastních odhadů poroste kolem 2,5 % (cca 2,5 % v roce 2025 a 2,4 % v roce 2026) a inflace se má držet poblíž dvouprocentního cíle.
Jinými slovy, nejde o krizový scénář. V dobrých časech ale stát nepřibržďuje, místo toho dál šlape na plyn zadlužování. V plné nahotě vynikne tahle absurdita ve chvíli, kdy si člověk ta čísla přepočítá na vlastní rodinný rozpočet.
Samotná platba za staré dluhy už dnes připomíná další obří ministerstvo bez služeb. Podle oficiální strategie financování a řízení státního dluhu dosáhnou letos celkové splátky státního dluhu (včetně krátkodobých pokladničních poukázek) 423,6 miliardy korun. Současně podle odhadů ministerstva financí a ekonomických analýz stát jen na úrocích „spálí“ zhruba 110 miliard. Takový účet odpovídá rozpočtům velkých resortů, jako je doprava nebo vnitro.
Jenže tohle neviditelné „ministerstvo úroků“ nezaplatí ani jednoho učitele, lékaře nebo policistu, a přesto roste rychleji než mnoho skutečných kapitol. To vše v situaci, kdy ekonomika neběží v režimu nouze.
Česko mělo v prosinci 2025 podle oficiálních statistik nejnižší nezaměstnanost v celé EU, kolem 3,1 až 3,2 %. Firmy lidi spíš shánějí, než aby je propouštěly, a inflace po lednovém poklesu na 1,6 % spíš uklidňuje než děsí. Rozpočet se přesto tváří jako záchranný plán pro recesi a udržuje vysoký strukturální, tedy „vyčištěný“ schodek, který vzniká i v normálních časech bez krize.
Otázka proto zní: pokud stát v době nejnižší nezaměstnanosti v EU pálí přes 300 miliard ročně na dluh, z čeho bude brát, až ekonomika opravdu zakolísá?
Dluhová brzda svítí, ale vláda na ni nešlape
Odpověď se skrývá v pravidlech, která si čeští politici napsali sami a teď je spíš ignorují. Už v roce 2017 schválili dluhovou brzdu, která má přesně takové situace držet pod kontrolou.
Zákon č. 23/2017 Sb. o pravidlech rozpočtové odpovědnosti spouští tvrdý režim úspor ve chvíli, kdy dluh sektoru veřejných institucí po odečtení rezerv vyskočí na 55 % HDP. Vláda v takovém okamžiku musí předkládat vyrovnané nebo přebytkové rozpočty a omezit nové závazky veřejných institucí.
Ministerstvo financí přitom v dubnové predikci uvádí, že rok 2024 uzavřel veřejný dluh na 43,6 % HDP, tedy nebezpečně blízko polovině výkonu ekonomiky. Pro rok 2026 navíc platí strukturální limit minus 1,75 % HDP, z něhož ministerstvo odvozuje výdajové rámce. Kontrolky tedy svítí, ale vláda přesto dál přidává plyn.
Národní rozpočtová rada ve své Zprávě o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí 2024 popisuje, že i po konsolidačním balíčku a změnách v důchodech se okamžik nárazu na dluhovou brzdu posouvá jen „zřetelně za rok 2030“. Tedy ne do vzdálené budoucnosti, ale do horizontu jedné generace. V interpretacích těchto projekcí se objevuje například rok 2037 jako orientační bod dosažení hranice 55 % HDP, sama rada však zdůrazňuje hlavně nebezpečný trend, nikoli konkrétní letopočet.
Evropská unie k tomu navíc přidává fiskální pravidla, která stále víc sledují trajektorii čistých výdajů, ne jen jednorázový roční deficit. V dnešním rozpočtu protonení vidět odvážný anticyklický plán, ale procyklické utrácení v dobrých časech, které požírá prostor pro budoucí manévry.
A nejviditelnější jsou tato rozhodnutí tam, kde vláda rozdává populární slevy, které člověk uvidí hned na faktuře, ale skutečný účet se mu vrátí až později.
Slevy dnes, účet zítra
Typickým příkladem takového „dárku“ je podpora obnovitelných zdrojů energie, takzvané POZE. Letos se z ní stal ukázkový případ slevy, která jen mění kolonku, kde se objeví.
Od ledna 2026 domácnosti neplatí na faktuře poplatek 599 korun za každou odebranou MWh elektřiny, protože tento účet převzal stát. Statistiky potvrzují, že poplatek zmizel z účtů lidí, nikoli z reality.
Analýzy pro vládu a ekonomické komentáře odhadují, že přesun financování POZE na státní rozpočet znamená dodatečnou zátěž zhruba 17 miliard korun ročně a celkové výdaje na podporované zdroje přesáhnou 41 miliard korun. Sleva tedy nevzniká z ničeho, jen se přesouvá z účtu domácnosti na účet státu.
- domácnost ušetří 599 korun za každou odebranou MWh elektřiny,
- stát si přidává trvalý výdaj kolem 17 miliard ročně,
- budoucí rozpočty přicházejí o prostor reagovat na krize.
Tenhle účet někdo jednou zaplatí, a to pravděpodobně ve chvíli, kdy se ekonomika zpomalí a zároveň vyletí náklady na penze a zdravotnictví. A právě v těchto oblastech je tlak už dnes jasně vidět.
Dluh ukusuje penze, zdraví i šance dnešních dětí
Největší problém dnešního rozhazování nespočívá v samotném čísle schodku, ale v tom, komu stát bere prostor zítra. Národní rozpočtová rada ve Zprávě o dlouhodobé udržitelnosti otevřeně popisuje, že i po přijatých reformách zůstávají penze a zdravotnictví hlavními zdroji tlaku na veřejné finance.
Strukturální schodek sektoru vládních institucí se podle rady drží nad 2 % HDP a výdaje související se stárnutím populace stabilně rostou. Analýzy k penzijní reformě přitom odhadují, že důchodový účet se ani po úpravách nevyrovná a dlouhodobě zůstane v mínusu kolem 1,5 až 2 % HDP ročně. V přepočtu na dnešní ceny to znamená trvalý tlak v řádu stovek miliard, a to jen u penzí.
U zdravotnictví vidíme podobný trend, i když oficiální dokumenty nepracují s jedním pevným číslem budoucího deficitu. Podíl zdravotnických a sociálních výdajů na ekonomice v minulosti rostl a za posledních dvacet let se tyto výdaje v Česku zhruba zčtyřnásobily. Debata o dlouhodobé udržitelnosti proto mluví spíše o tom, že podíl výdajů na zdravotnictví na HDP a související náklady budou dál růst, nikoli o pohodlném přebytku.
Lze v tom vidět zásadní rozpor: místo, aby stát v době relativně příznivé ekonomiky tvořil rezervy na budoucí účty za penze a zdravotnictví, přidává další trvalé výdaje typu převzetí financování POZE za zmíněných 17 miliard ročně.
Abstraktní miliardy přitom už dnes ukusují velmi konkrétní šance. Rozpočet ministerstva školství má podle letošních debat klesnout zhruba o 15 miliard korun oproti předchozímu roku a ředitelé škol varují, že stěží udrží provoz a platy, natož aby investovali do nových laboratoří či moderního vybavení.
Když si člověk představí ředitele, který škrtá projekt nové laboratorní učebny a zároveň sleduje, jak stát plánuje utratit kolem 110 miliard ročně jen na úrocích z dluhu podle strategie financování a řízení státního dluhu ministerstva financí, je generační nespravedlnost vidět v přímém přenosu. Tohle nejsou fiktivní „budoucí děti“, ale dnešní žáci, kteří čekají na moderní školy, zatímco rozpočet kryje staré chyby.
Odpověď na otázku z titulku je proto nepříjemně jasná. Až skutečná krize dorazí, vláda nevezme peníze z připravené rezervy, ale z důchodů, zdravotnictví a vzdělání, nebo je vytáhne z kapes dnešních třicátníků přes vyšší daně, protože prostor pro další dluh je omezen dluhovou brzdou podle pravidel zákona o rozpočtové odpovědnosti.
Vláda dnes rozhazuje v době dobrých časů, ale účet za dnešní potlesk si vyzvedne příští krize a zaplatíme ho všichni na kvalitě stáří, zdravotní péče i šancí vlastních dětí.
