Článek
Co si přesně může dovolit prezident České republiky? Teoreticky by tuto otázku měla jasně vyřešit ústava této země a také další zákony našeho právního řádu. Avšak skutečná moc naší hlavy státu nikdy nebyla založena pouze na těchto legálních faktech, ale také na symbolismu, osobní autoritě a ochotě českých vlád jim ustoupit. Není to nový problém. Ba naopak, je stejně starý jako samo Československo. Obzvlášť v době moderní se však stává středem rostoucí nejistoty kolem samotné ústavy, kterou už jsou ochotny využít oba póly naší politické scény. Pokud jsou však Češi ochotni nechat svého prezidenta odmítat členy vlády, nenastal čas na zavedení nového systému vlády?
(Polo)parlamentní republika?
Jak napovídá už samotný titulek dnešního článku, problém prezidentů s parlamentním systémem vznikl už u zakladatele zaniklého Československa. Tomáš Garrigue Masaryk byl při svých zahraničních cestách okouzlen americkým prezidentským systémem a právě tento typ republiky si přál pro svou novou zemi. Dává to smysl, Masaryk a jeho Pokroková strana byli zcela bezvýznamnými hráči v parlamentní demokracii Rakouska a nikdy ve volbách nedosáhli jediného procenta hlasů. Proč by se tedy měla jeho nová země řídit tímto starým modelem, když mohla adoptovat model USA, kde prezidenti jako Lincoln a Roosevelt hráli primární roli?
Masaryk sice nezískal svůj vytoužený systém, ale ústava byla z jeho přání upravena a rozšířena o posílené postavení prezidenta. Ten také následně hrál primární roli v nestabilním politickém zřízení první republiky a Pražský hrad se stal rodištěm většiny tehdejších koalic v parlamentu. V tom pokračoval i Edvard Beneš, který však neměl schopnosti a reputaci svého předchůdce, což celou situaci vedlo od problému k problému. Autorita prezidenta se však dobře ukázala během Mnichovské krize, kdy Beneš a jím jmenovaná vláda generála Syrového schválili bez schválení parlamentu odevzdání našich území Německu.
O diktátorech éry komunismu nemá cenu moc mluvit. Ani obnovená demokracie se však nevyhnula otázce parlamentních a prezidentských pravomocí, což se stalo problémem pro všechny její zvolené prezidenty. Už Václav Havel vedl o jedno jmenování otevřený spor s tehdejším premiérem Milošem Zemanem, jenž mimo jiné prohlásil, že: „Pokud jde o jakési personální veto, já se domnívám, že by bylo v rozporu s článkem 68 Ústavy.“ Tato loajalita ústavě samozřejmě vydržela stejně dlouho jako Zemanův premiérský post. I prezident Václav Klaus vedl hned několik sporů o jmenování ministrů, ale oba první prezidenti České republiky nakonec ze svých námitek ustoupili.
Pravý přeborník v boji s parlamentní republikou však na hrad českých králů dorazil až roku 2013. Miloš Zeman rád říká, že názor nezmění jen blbec, a v případě pravomocí prezidenta to byla změna vskutku velkolepá. Jmenování Miroslava Pocheho a Michala Šmardy ministry za ČSSD. Odvolání Andreje Babiše z ministerského postu. Snaha o útok na ministerské kandidáty Fialovy vlády po volbách roku 2021. No a nakonec ještě konflikt s ministrem Petrem Hladíkem, kterého nakonec jmenoval až Zemanův nástupce. Mimochodem, zatímco Petr Fiala a Andrej Babiš prezidentovi buď ustoupili, nebo ho postupně přesvědčili, pouze premiér Bohuslav Sobotka otevřeně pohrozil Zemanovi kompetenční žalobou. Akt hodný uznání, který se bohužel nakonec nestal realitou.
No a dnes je to tu zas. Události kolem Filipa Turka a Petra Pavla probírají média už dlouhou dobu a nyní už se situace konečně vyjasnila. Prezident odmítl Turka jmenovat ministrem, a to podložil dlouhým seznamem kandidátových problémů. Motoristé a sám Turek sice pár dní křičeli o ochotě dále bojovat, ale nakonec rychle přistoupili na nový kompromis. Prezident nechá na ministerstvu jejich předsedu, Turek dostane funkci koordinátora a de facto kontrolu nad agendou ministerstva a Andrej Babiš bude moci konečně dokončit sestavování své vlády. Takové krásné české řešení. Akorát je zajímavé, že se kompletně prohodily názory těch, kdo dříve měli tak vyhraněné pozice vůči aktům Miloše Zemana.
Pokrytectví a dilema systému
Pro pořádek, pokud si někdo myslí, že je tento text psán na obranu osobnosti či kompetence Filipa Turka, tak tady přikládám svůj názor na onu osobu. Ne, Filip Turek fakt nemá co dělat na jakékoliv funkci, a to neplatí jen pro politiku. Pokud se člověk jeden den snaží získat si prozápadního prezidenta a v průběhu dalšího dne křičí na Ukrajině o problémovém rozšiřování NATO, tak už jeho inteligenci opravdu není pomoci. Osobnost, inteligence či morálka však nejsou věci, které ovlivňují práva na aktivní zapojení do politiky. Filip Turek je v právním ohledu (zatím) zcela schopen tento úřad vykonávat. A teď mu v tom zabránil prezident.
Obzvlášť fascinující je výše zmíněný názorový obrat. „Pane prezidente, děkuji, že Turka nejmenujete.“ To napsala paní europoslankyně Danuše Nerudová na svém účtu X 7. ledna. Stejná to Danuše Nerudová, která roku 2021 hodnotila pokusy Miloše Zemana o zasahování do sestavení Fialovy vlády takto: „Úloha prezidenta nespočívá v ovlivňování podoby vlády, ale v zajištění hladkého předání moci, zejména v okamžiku, kdy se nacházíme uprostřed pandemické krize. Miloš Zeman dostal od voličů mandát, aby dodržoval ústavu. Petr Fiala k tomu, aby sestavil vládu. Vše ostatní nám bere čas.“ Jistě, můžeme se bavit o potřebách rychlého schválení v době pandemie, ale paní europoslankyně zde poměrně jasně mluví o ústavních povinnostech prezidenta. Stejných povinnostech, jejichž ignorování dnes vítá.
Jako další dobrý příklad slouží také nový rozhovor s bývalou předsedkyní Poslanecké sněmovny, paní Markétou Pekarovou Adamovou. „Mě bohužel napadají jenom ne úplně slušné výrazy, ale to, co předvedli se jmenováním Filipa Turka do pozice jakéhosi koordinátora, to je snaha – a opravdu mě nenapadá moc slušných slov – ukázat prostředníček panu prezidentovi a všem občanům. To je snaha vytřít si zadnici s tím, jaká pravidla tady máme a jak to funguje.“
O legitimitě jmenování Filipa Turka do pozice koordinátora se vedou oprávněné spory, ale předstírat, že je to nějaký útok na pravidla, kterými evidentně myslí prezidentské odmítnutí, je absurdní. Obzvlášť, když roku 2021 psala v tomto stylu: „Miloš Zeman, červenec 1998: Pokud jde o jakési personální veto, já se domnívám, že by bylo v rozporu s článkem 68 Ústavy.
Náš seznam kandidátů na ministra je úplný a neměnný.“
Obě dámy a celá řada dalších politiků, komentátorů a občanů, jež najednou kompletně změnili názor na pravomoci prezidenta, mohou samozřejmě oponovat dalšími už zmíněnými slovy Miloše Zemana o názorech a blbcích, ale je celkem jasné, že se naprostá většina z nich pouze rozhodla fandit své straně názorového spektra, a to bez ohledu na ústavu. U obou dam je to pro mne obzvlášť zklamáním, jelikož jsem jim a jejich stranám dříve dal svůj hlas, ale zklamání v politice je bohužel životní jistotou.
A proč ne změnu?
Nejzajímavější na celé věci je, že občanům moc tyto prezidentské kroky nevadí. U Miloše Zemana se demonstrace nesvolávaly kvůli nejmenování ministrů, ale kvůli jeho jiným odpudivým krokům. Petru Pavlovi sice voliči ANO chvíli zazlívali nejmenování Andreje Babiše, ale následná záležitost s Filipem Turkem jim byla celkem ukradená. Podporovatelé obou mužů je v těchto otázkách opakovaně podpořili a jejich odpůrci se o ně příliš nezajímají. Prezident má dlouhodobě silnější podporu než parlament a přímá volba udělala jeho funkci ještě mocnější. Tak proč to nedotáhnout do konce. Není čas na plnohodnotnou změnu našeho politického systému?
Teď samozřejmě nemluvím o blouznění Tomia Okamury a bývalé koalice STAČILO, jež by si pod těmito slovy představovali likvidaci demokracie. Ta musí být bráněna za každou cenu. Ale to nemusí znamenat parlamentní systém. Mnoho demokracií světa operuje na prezidentském či poloprezidentském systému a ochota české hlavy státu beztrestně ohýbat ústavu nás už teď k poloprezidentskému systému posouvá. Země jako Francie už tuto transformaci provedly a Česko by si mohlo vybrat systém, který by jeho občanům lépe seděl.
Sám jsem zastáncem parlamentarismu. Přes všechny jeho chyby nemohu souhlasit, že by systém ve stylu USA či Francie byl pro naši zemi lepší variantou. Čím dál víc se mi však zdá, že je potřeba náš současný systém buď opět posílit, anebo kompletně předělat. Prezident Pavel je mi sice velmi sympatický, ale u moci nebude věčně. A kdo si dnes myslí, že už na tuto funkci nemůže zasednout někdo jako Miloš Zeman, je absurdně naivní. Může, a klidně může být daleko horší než pomstychtivý důchodce z Vysočiny. Prezidentovo odmítnutí Filipa Turka dává další precedens, který jeho nástupci můžou použít ke krokům daleko větším a nebezpečnějším.
Měla by se vyměnit ústava? Za sebe říkám, že ne, ale měla by se trochu aktualizovat. Stačilo by sebrat prezidentovi jakoukoliv roli v přijímání ministerských nominací a nechat mu v tomto procesu pouze symbolickou roli. Tak tomu je ve většině parlamentních systémů a stačilo by předělat jediný článek ústavy. I přechod k prezidentskému systému by však měl své výhody. Hlavním problémem aktů Miloše Zemana a Petra Pavla není fakt, že mají větší moc, ale podkopávání ústavy, jež z jejich akcí vyplývá. Právě autorita ústavy a našich zákonů je hlavním pilířem celého demokratického systému. Můžeme s nimi nesouhlasit a máme plné právo je legálně změnit. Jejich postupné zhroucení pod vlnou stovek malých ran je však jistá cesta do budoucnosti bez jediné špetky demokracie.
A jelikož je demokracie o názorech svých občanů:
Anketa
Zdroje a další četba:
Tweety Danuše Nerudové:
Tweet Markéty Pekarové Adamové:
7. 12. 2021. https://x.com/market_a/status/1468249962744098831
BASTLOVÁ, Marie v Seznam Zprávy, 2026: Překvapilo mě, že lidé nejsou v ulicích. To by dřív neprošlo, říká Pekarová, Online: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-ptam-se-ja-divala-se-fialova-vlada-na-obcany-svrchu-odpovida-pekarova-adamova-296177
MLEJNEK, Josef v Reflex, 2022: Deset mužů z Hradu: Tomáš Garrigue Masaryk chtěl prezidentský systém podle amerického vzoru, Online:
iROZHLAS, 2018: Se jmenováním některých ministrů měli problém Havel i Klaus. Nakonec ale ustoupili, Online:
