Článek
Friedrich II. Hohenstaufen, v češtině také Bedřich (Béďa) z rodu Štaufů. Dědic mnoha titulů, nepřítel mnoha mocných figur a dodnes matoucí historická figura. Byl to velký humanista, jehož nemohla snést nesnášenlivá církev? Či nepřítel všech dobrých křesťanských zásad a mravů, za něhož ho považovala církev? Možná také ani jedno a nebo trochu od obojího.
Těžké korunované mládí
Mladý Fridrich byl speciální od mládí. Jeho matce bylo při porodu přes 40, což byl obzvlášť ve 12. století obdivuhodný výkon. Fridrich se narodil roku 1194 a za rodiče měl dva panovníky. Jeho matka byla Konstancie Sicilská, jež vládla dnešní Jižní Itálii a ostrovu Sicílie. Její manžel a Fridrichův otec byl Jindřich VI. císař Svaté říše římské. Fridrich své rodiče sotva poznal a oba hned zemřeli. Po smrti matky roku 1198 byl Fridrich na výchovu ponechán papeži, který nesl titul Inocenc III.
Papež především nechtěl, aby Fridrich vládl jak říši, tak Sicílii. Jižní království mu ponechal a připravil si nového císaře Ottu IV. Proti němu se však postavil Fridrichův strýc Filip Švábský. Ten proti Ottovi několik let válčil a málem vyhrál, ale na sklonku vítězství byl zavražděn. Papež se radoval, ale ne dlouho. Otto se rozhodl, že už zástupce boha na zemi tolik nepotřebuje a začal proti němu agresivně vystupovat. A tak papežovi roku 1220 nezbývalo nic jiného než povolat na pomoc Fridricha, který v té době stabilizoval svou vládu na Sicílii. S podporou papeže a mnoho říšských šlechticů Fridrich nakonec zvítězil a byl korunován císařem.
Jedním z těchto šlechticů byl také Přemysl Otakar I. Tento náš panovník za předchozí občanské války už několikrát změnil strany a přeběhnutí od Otty k Fridrichovi mu nedělalo žádný problém. Výměnou za to však od nového císaře získal v rámci tzv. Zlaté buly sicilské ustanovení Českého království jako dědičné monarchie a zajistil tak královský titul pro své následníky. Nechť nikdo netvrdí, že měnit strany se nevyplácí. Fridrich vydal podobných privilegií mnoho, aby si zajistil v říši loajalitu. S papežem totiž plánoval nový projekt. Křížovou výpravu.
Asi by se slušela menší rekapitulace křižáckých snah do té doby. První křížová výprava dobyla na konci 11. století Jeruzalém a většinu pobřežní Levanty (dnešní Sýrie, Libanon a Izrael). Druhá byla neúspěšný pokus tyto državy rozšířit. Poté co muslimský vladař Saladin dobyl roku 1187 zpět Jeruzalém, došlo ke dvěma pokusům o jeho znovuzískání. Třetí výprava pod anglickým králem Richardem sice dokázala zajistit pobřeží a práva poutníků, ale svaté město nedobyla. 4. křížová výprava, jíž roku 1204 vyslal do boje právě Inocenc III., byla jedním z největších trapasů v dějinách všeho křesťanstva. Křižácká armáda místo Jeruzaléma oblehla a dobyla Konstantinopol a zdevastovala stále existující Východořímskou říši (ostuda, jež si zaslouží vlastní článek). Jeruzalém byl stále v rukách muslimů a křižácká reputace byla v kanálech.
Ale Inocenc III. i jeho nástupci stále doufali v znovuzískání svatého města a ve Fridrichovi viděli ideálního kandidáta pro tuto expedici. Ten zase získal motivaci, když se oženil s královnou Jolandou jeruzalémskou a skrz ní se prohlásil za právoplatného krále svaté země. Jeho plán vyrazit do boje, se ale několikrát pozdržel. Kvůli bojům v Německu se nezúčastnil 5. křížové výpravy, která obsadila pár měst v Egyptě a následně byla rozdrcena (1221). Pokus vyplout roku 1227 zase zkazila šířící se nemoc, a tak expedici odložil o rok.
Zde však udeřil nový papež, Řehoř IX. Ten Fridricha neměl v lásce a snil o rozdrcení říše rodu Štaufů, podmanění si jižní Itálie a loutkovém císaři v Německu. A tak využil zpoždění invaze a promptně císaře exkomunikoval (vyloučil z církve). To pro císaře Svaté říše římské nebylo nic neobvyklého, ale v kombinaci se snahou o křížovou výpravu to byla silná rána pro Fridrichovu prestiž. Ale císař se problému nezalekl a vyrazil přes moře.
Jeruzalém, tolerance a triumf
I přes své vyobcování z církve našel Fridrich po vylodění mnoho podporovatelů. Svaté řády a křesťanská šlechta jeruzalémského království byly rádi za veškerou podporu, jež se jim mohla dostat. Ale Fridrichovi se do boje příliš nechtělo. Faktem bylo, že i kdyby Jeruzalém dobyl město, bylo sotva udržitelné. Každý rok by musela vyrážet nová vojenská síla na jeho podporu. Do toho se dozvěděl, že se v Římě Řehoř chystal k útoku na Sicílii. A tak se rozhodl pro na svou dobu šokující strategii. Vyjednávání. S Egyptským sultánem jednal několik měsíců, a nakonec došli roku 1229 k překvapivě funkčnímu kompromisu. Křesťané získali zpět nejsvatější města, tedy Jeruzalém, Nazaret a Betlém. Jeruzalém neměl obnovit své hradby a muslimská svatá místa zůstala pod ochranou Egyptského sultána. A poutníci obou náboženství byli pod ochranou obou států.
Fridrich byl po 1. křížové výpravě jediným křižákem, jenž získal Jeruzalém. Egypťané město znovu získají až poté, co ho na křesťanech dobije o více než dekádu později jízdní nomádi. Samotné Jeruzalémské království ale bude hořkým darem. Nárokovatelé trůnu v něm budou bojovat další dvě dekády a Fridrichova moc po odchodu zpět do Evropy bude spíše formální. A za to, že se vydal na křížovou výpravu poté, co byl exkomunikován a za jednání s nepřáteli víry, bude papežem Řehořem podruhé exkomunikován.
Fridrich byl rozhodnut se s papežem usmířit. A usmířením samozřejmě myslím vojensky porazit a přinutit k jednání. Válčit se Svatým otcem bylo v té době překvapivě běžné. Řehoř IX. považoval za samozřejmé, že získá podporu Fridrichových vazalů. Tito dobří synové církve však z většiny zůstali loajální císaři. Vzbouřence v severní Itálii císař rozdrtil a promptně informoval papeže o svém vítězství. Řehoř zuřil, ale jeho kardinálové ho přesvědčili, aby pro jednou jednal rozumně. Papež oficiálně odvolal exkomunikace a roku 1230 se s císařem neochotně usmířil.
Zde bychom se měli na chvíli zastavit nad císařovou domácí politikou. Obzvlášť na své rodné Sicílii byl Fridrich reformátorem. Z nejednotného a administrativně špatně ovladatelného státu se rozhodl utvořit silné a sjednocené království. Melfijský zákoník z roku 1231 se odkazoval na předchozí zákoníky římských císařů a hluboce reformoval řízení státu. Obzvlášť významná byla snížená role církve v jeho fungování a převzetí mnoha pravomocí panovníkem. Do země přivedl mnoho židů a udržoval místní muslimskou komunitu. To na rozdíl od pozdějších představ novověkých autorů nebyla neobvyklá tolerance (z níž císaře brzy obvinil papež), ale spíše pragmatické využití. Židé neměli vlastní politické vůdce, kteří by se mohli vzbouřit a muslimové byli přesídleni ze svých domovů do jediného sicilského města.
Ve zbytku Itálie a svých německých državách se Fridrich snažil zajistit si obraz silného panovníka, jenž je pravým dědicem staré římské slávy. Například po porážce svých nepřátel v severní Itálii nechal císař uspořádat slavnost až překvapivě podobnou starým římským triumfům. Neklidná byla však situace v císařově rodině. Jeho syn Jindřich, jehož otec nechal zvolit římským králem, se několikrát v Německu vzbouřil. Silná opozice vysoké šlechty a neochota jeho spojenců jednat mu však zajistila rychlý konec. Roku 1234 byl zbaven svých titulů a o osm let později zemřel. Pro Fridricha to byla tvrdá rána a za svého nástupce jmenoval svého syna Konráda.
Roku 1239 se k akci znovu odhodlal papež. Řehoř se tentokrát nezastavil u exkomunikací a císaře prohlásil za Antikrista a nepřítele všech věřících. Na to rychle odpověděli Fridrichovi stoupenci tím, že prohlásili za Antikrista Řehoře. Netřeba dodat, že se nacházíme v jednom z nízkých bodů církevní historie, i když stále lepší než dřívější papežská pornokracie 10. století. Fridrich znovu vyrazil do boje, ale netušil, že tentokrát už jím stráví celý zbytek života.
Nekonečné válka s církví
Alespoň ze začátku se zdálo, že válka bude rychlou záležitostí. Řehoř si svým fanatickým vymáháním loajality dokázal znepřátelit prakticky celý křesťanský svět. Dokonce i mnozí občané města Řím podporovali císaře a v jednom případě papeže málem zlynčovali. Fridrich zajal několik významných kardinálů a začal se přibližovat k papežovu území. A Řehoř IX. provedl svůj nejpopulárnější čin. Roku 1241 zemřel. To v císařském táboře způsobilo oslavy a v církevním úlevu. Fridrichovi problémy však zdaleka nekončily.
Řehořův nástupce, Celestýn IV., byl biskupem římským pouze 17 dní (3. nejkratší pontifikát v dějinách). Po něm nastoupil Inocenc IV. Ten mluvil o vyjednávání a usmíření, ale ve skutečnosti si jenom získával čas. Na křížovou výpravu proti císaři Fridrichovi. Toho samozřejmě znovu exkomunikoval, prohlásil za předchůdce Antikrista (v tom jediném trochu zmírnil) a dokonce sesadil z trůnu Svaté říše římské. Fridrich byl nyní dle církve muslimský Saracén s harémem čertů. To je samozřejmě propaganda, ale i muslimské zdroje mluví o laxnímu přístupu Fridricha k víře a otevřenému zájmu o cizí kultury. Jak moc to souviselo s jeho spory se Svatým otcem je dodnes nejasné.
Zde se asi nejlépe ukázal problém Fridrichovi velké říše. Následující dekádu musel neustále řešit jedno povstání za druhým, které obdržely štědrou papežskou podporu. Někdy měl navrch on, jindy zase papež, ale rozhodující střet se nehodlal dostavit. Pokusy o smírčí jednání obě strany odmítaly. Roku 1244 padl znovu Jeruzalém. Pokusy o domluvení nové křížové výpravy selhaly a kříž tak pozvedl pouze francouzský král, jehož expedice do Egypta skončí katastrofou. Bylo to roku 1250 při jednom z jeho lepších vojenských situací, kdy pro Fridricha přišla smrt.
Úplavice byla nemocí císařovi osudnou. Ve věku nedožitých 56 let odešel jeden z opravdu mála silných vládců Svaté říše římské. Na smrtelné posteli se nechal obléct do prostých šatů mnicha a žádal boha o prominutí. Dodnes není jasné, zda za samotnou válku s papežem, či že jí nevyhrál. Jeho syn Konrád IV. zemřel o čtyři roky později. Rod Štaufů vymřel o půl století později a papežové dosáhli svého cíle permanentně oddělit od říše jižní Itálii a Sicílii. Fridrich II. byl ve své době unikátem. Jeho diplomatické a státotvorné schopnost byli uznávány a často kopírovány po mnoho století. To v mnoha ohledech zašlo až moc daleko. Fridrich nebyl žádný světec, ale pragmatik s nadhledem a dobrým myšlením, které v jeho době nebylo obvyklé. A je docela příznačné, že náš stát bezvěrců učinil dědičným královstvím papežem uznaný Antikrist.
ABULAFIA, David. Frederick II: A Medieval Emperor. Penguin Press. 470 s. 1988 ISBN 88-06-13197-4.
RADER, Olaf B. Fridrich II.: Sicilan na císařském trůně: biografie. Praha: Argo, 2016. 382 s. ISBN 978-80-257-1929-9.
MAALOUF, Amin. The crusades through Arab eyes. London: Saqi, 2006, 293 s. ISBN 0-86356-023-7.
