Článek
Nechoďme jako beránci na porážku!
Abba Kovner se narodil 14. března roku 1918 do rozsáhlé židovské rodiny v zemi, která byla ještě nedávno carským Ruskem. Nově zrozený Sovětský svaz se pro Kovnerovu rodinu brzy ukázal téměř stejně problematickým místem, jako byla dříve pro Židy carská říše a tak se svými rodiči roku 1926 emigroval do tehdy polského Vilniusu. Vilne, jak mu místní Židé říkali, bylo před druhou světovou válku považováno za Jeruzalém severu a patřilo k jednomu z nejvíce židovských měst ve východní Evropě. Kovner byl od mladého věku talentovaným spisovatelem a básníkem, což mu spolu ze silnou osobností pomohlo získat pozici silné autority mezi místními Židy. Především byl během předválečné éry nadšeným členem sionistického hnutí ve městě, které od 20. let aktivně rostlo.
Idea návratu Židů do biblické země jejich původu nabývala půvabu od konce 19. století a bouře století 20. ji čím dál více ospravedlňovaly. V samotném Vilniusu existovalo dlouhodobé napětí mezi místními Poláky, Litevci a Židy, které se plně vynořilo po invazi Polska nacistickým Německem. Město přešlo na rok pod kontrolu nezávislé Litvy a státní představitelé neměli obzvlášť vůči místním Židům žádné kladné emoce. Vinili je z podpory SSSR, což ironií osudu vedlo k židovské podpoře sovětského záboru Litvy roku 1940. Sám Kovner neměl ke komunistům a SSSR od mládí žádné iluze a s nechutí sledoval jejich proti-sionistické aktivity v obsazené zemi, ale stále je považoval za přijatelnější variantu oproti rostoucím nacistům. Mezi roky 1939 až 1941 se sice Kovner především soustředil na pomoc mnoha židovským uprchlíkům z okupovaného Polska, ale také začal s dalšími spojenci pracovat na vzniku podzemní organizace ve městě
Sovětská vláda znamenala několik krádeží majetku a sledování sionistických vůdců, ale její nástupci měli pro Židy program stokrát horší. Německé vojsko vstoupilo do Vilniusu už 24. června roku 1941, pouhé dva dny po začátku invaze SSSR. Místní Litevci často nadšeně kolaborovali s novými vládci a připojili se k jejich perzekucím. Mnoho Židů zemřelo při aktech násilí v prvních dnech okupace a zbytek měl být uzavřen do dvou nových městských ghett. Kovner a další sionističtí vůdci se několik měsíců skrývali v nedalekém klášteru, než se rozhodli vrátit do města. Sám Kovner dospěl jako jeden z prvních k přesvědčení, že nacistické perzekuce jsou součástí širšího záměru vyhladit Židy z povrchu zemského.
Mnozí obyvatelé nových ghett doufali, že spoluprací s okupanty dokážou předejít dalšímu vraždění. Kovner byl přesně opačného názoru. Spolupráce s řezníky může smrt možná oddálit, ale ne ji předejít. Jeho prohlášením o širším plánu vyvraždit Židy sice věřil málokdo, ale mnozí Židé souhlasili s myšlenkou odboje. Stará nepřátelství byla pohřbena a Kovner a další sionisté zformovali pragmatickou alianci s židovskými komunisty a dalšími skupinami. Jediná šance ležela dle Kovnera ve vyzbrojení a přípravě na ozbrojené povstání. V tom však nedokázal získat shodu většiny obyvatel ghett a přes všechny snahy zůstávali podporovatelé ozbrojeného povstání v menšině. Podařilo se však postupně shromáždit poměrně slušné množství zbraní a to i přes časté prohlídky od Němců a jejich kolaborantů.
Situace se postupně začala zhoršovat paradoxně v přímé návaznosti na německé válečné porážky. Zastavení nacistického postupu a obrat u Stalingradu znamenaly, že předchozí přesvědčení nacistů o své nekonečné vládě na východě začalo mizet. S tím však přišlo také přesvědčení, že je potřeba dokončit vyhlazení místních Židů, a to co nejrychleji. Situace v samotném městském ghettu (nyní jediném zbývajícím), se obzvlášť vyostřila při aféře Wittenberg v červenci roku 1943, kdy se nacistům pod tlakem většiny místních rozhodl vzdát vůdce odbojové organizace Yitzhak Wittenberg, který při tom předal plné velení Kovnerovi. Naděje místních, že tak budou zachráněni před vyvražděním se prokázala jako planá. Vilniuské ghetto bylo plně zlikvidováno v září roku 1943 a naprostá většina jeho obyvatel odvlečena do koncentračních a pracovních táborů. Z 265 000 litevských Židů nakonec přežilo válku pouze 11 000.
Kovner doufal v ozbrojené vystoupení, ale i na úplném konci se na rozdíl od Varšavy, kde roku 1943 vypuklo židovské povstání, nenašla dostatečná vůle pro všeobecnou vzpouru. Část odbojářů padla při likvidace ghetta, ale mnoho jich pod Kovnerovým vedením dokázalo ustoupit do litevských lesů. Přes smrt a odvlečení mnoha blízkých a to včetně své milované matky, zůstával Kovner nezlomen a vrhl se do partyzánských aktivit. Navázal kontakty s místními sovětskými partyzány, přes které také získal oficiální uznání svého odbojového statusu z Moskvy. Kromě nacistů a jejich kolaborantů museli židovští partyzáni také čelit místním polským partyzánům, kteří proti zbývajícím Židům vedli vlastní kruté masakry, ale dokázali přetrvat i přes těžké ztráty. Kovner během těchto bojů přišel o bratra Michala, který byl jedním z mála členů rodiny, kteří mu stále zbývali.
Krev, krev, krev
Rudá armáda dobyla Vilnius v červenci roku 1944 za spolupráce Kovnerových partyzánů. Ze severního Jeruzaléma už však prakticky nic nezbývalo a přeživší Židé se od místních Litevců a Poláků dočkali nechuti a nepřátelství. V kombinaci s nedůvěrou sovětského velení byl Kovner plně přesvědčen, že Židé nemohou zůstat ve východní Evropě. Nadějí pro přeživší mohl nyní být pouze ještě nezrozený Izrael. Ve spolupráci s dalšími přeživšími tak započal dlouhou cestu po Evropě, která stále zuřila válkou. V lednu roku 1945 zamířili do polského Lublinu a z něj do Rumunska, kde se po několika měsících zdržení dokázali v červenci roku 1945. Kovner hrál velkou roli v organizaci přeživších Židů v Evropě a mohl velmi jednoduše využít svou pozici k rychlému odchodu do rodícího se Izraele a získání významné politické role. Jeho záměr však ležel jinde. V pomstě.
Kovner nebyl v chuti na pomstu zdaleka ojedinělý. Přeživší holocaustu byli zachváceni plně právoplatným hněvem. Členové dobrovolnické Židovské brigády, která bojovala během války na straně Britů, se často uchylovali k spontánní pomstě vůči zajatým členům SS, a tímto způsobem popravili možná až přes 100 zajatců (číslo je velmi sporné). Židovští partyzáni se během bojů často dopouštěli spontánních poprav zajatců a v Litvě došlo pod Kovnerovým velením ke zničení několika proněmeckých vesnic. Ale naprostá většina Židů chtěla buď cílenou pomstu na právoplatné viníky, či odejít do nové vlasti a pomstít se nacistům svým vlastním přežitím a pokračující existencí.
Pro Kovnera nebyl ani jeden z těchto dvou přístupů dostačující. Jeho radikální pozice ho odtrhla od mnoha bývalých přátel a potencionálních spojenců, ale pro syna zničené Vilne nemohla stačit pouhá limitovaná pomsta. „Krev Izraele potřebuje pomstu“, napsal si Kovner do deníku. „Myšlenka, že židovská krev může být prolita beztrestně musí být vymazaná z vědomí lidstva.“ Kovner se spojil se svými nejbližšími spojenci a začal plánovat. Svou novou skupinu pojmenovali Nakam, židovské slovo pro pomstu. Z jejich myslí přišli dva hlavní plány. Plán B se limitoval na německé válečné zajatce a členy SS, kterým mělo být otráveno jídlo ve vězeňských táborech v Německu. Plán A limity neměl. Otráveny měly být zásoby vody ve velkých německých městech. Smrt měla řádit celou německou společností. Sám Kovner zmínil při dvou příležitostech nutnost pobýt 6 milionů Němců.
Nakam měl kolem padesáti členů, kteří se v roce 1945 začali postupně přesouvat do potřebných pozic uvnitř Německa. To bylo zaplaveno uprchlíky, včetně zbývajících polských Židů utíkajících před novou vlnou místních pogromů, a nebylo těžké se do země dostat. Plán B byl schvalován mnohými přeživšími v Evropě, ale plán A nebyl prozatím mimo samotnou organizaci znám. Kovner však potřeboval získat další podporu včetně jedu, který by mohla jeho skupina pro své cíle použít. A tak se v srpnu roku 1945 vydal Kovner do Izraele. Tam čelil nechuti místních organizací, které se navíc dozvěděli o plánu A. Ten Kovner formálně vyloučil a odsouhlasil, že pomsta bude vedena pouze proti vězňům SS, ale je nejasné, jak seriózní v tom byl. Každopádně se mu nakonec podařilo získat jed, který potřeboval.
Kovnerův pokus o návrat do Evropy je dodnes zahalen řadou nejasností. Pokusil se vrátit v převlečení za britského vojáka v prosinci roku 1945. Na ní byl s několika spolupracovníky zatčen Brity, ale ještě předtím překvapivě rychle hodil jed do moře i přes možnost zachovat ho u neobjeveného spolupracovníka. Někteří autoři věří, že Kovner byl částečně za toto odhalení rád a návštěva budoucího Izraele v něm vzbudila pochybnosti o svém plánu. Dle jiných to bylo čistě z důvodu neodhalit svůj plán Britům, kteří by proti jeho organizace rozjeli rozsáhlé akce. Kovner byl zatčen a držen tři měsíce v Egyptě, ale nakonec byl díky intervenci svých známých propuštěn. Šance provést plán A tím definitivně zkolabovala.
Na březích svaté země
Členové Nakamu už mezitím nějakou dobu procházeli vnitřní krizí. Kovnerova cesta do Izraele neměla původně trvat několik měsíců a ve skupině sílily obavy, že se jejich vůdci nepodaří vrátit. Přesto pokračovali ve svých plánech. Získali si bydlení v rozdrceném Německu a umístit se nedaleko hlavních zdrojů vody několika měst. Situace se však prudce měnila. Velkým problémem se stal příliv mnoha uprchlíků, kteří cestovali Evropou do nových či starých domovů. Německem procházelo mnoho Židů, kteří plánovali zamířit do Svaté země. Že by tyto uprchlíky mohl Nakam zasáhnout děsilo mnohé členy skupiny a nálada se postupně přesouvala k mnohem limitovanější operaci. Zprávy o Kovnerově zatčení v prosinci skupinu utvrdily ve změně svých úmyslů.
Už od října se někteří členové organizace rozhodli, že bude snadnější vyrobit si vlastní jed, než čekat na návrat svého vůdce. V lednu přišel rozkaz k odchodu z měst a přesunu do blízkosti vězeňských táborů. Plán B byl vždy tou více populární variantou a nyní přišel čas ho provést. Zrak skupiny padl na vězeňský tábor Langwasser nedaleko Norimberku, který byl ideální jak svou velkou vězeňskou populací, tak blízkostí k jednomu z hlavních městských symbolů nacistického režimu. Členové organizace se postupně infiltrovali do různých pozic v rámci tábora a nakonec pronikli do tamní pekárny, kde dokázali otrávit tamní zásoby chleba. Skupina následně unikla přes československé území. Otrava byla hlášena v amerických médiích a několik tisíc bývalých členů SS prožilo několik chmurných nocí, ale jed se ukázal jako nekvalitní. Při otravě nakonec nikdo nezemřel.
Členové Nakamu se postupně dostali do své svaté země, kde je v červenci roku 1946 přivítal nedávno propuštěný Kovner. Několik členů se pokusilo vrátit do Evropy, ale další operaci už nedokázali zorganizovat. Kovner a většina členů Nakamu se brzy rozhodla, že místo pomsty bude bojovat za nově se rodící stát. Plně se účastnili války o nezávislost roku 1947, kde sloužil v brigádě Givati a významně se zasloužil o posílení její bojeschopnosti a morálky. Kovner sloužil novému státu jak vojensky tak morálně. Už při válce začal psát knihu o své vojenské jednotce a navíc se mu do země podařilo po vrátit velkou část zbývajících židovských kulturních a knižních památek z Litvy.
Sám Kovner se stal jedním z velkých spisovatelů nového Izraele a obdržel několik cen. V 60. letech sloužil jako svědek při procesu s dopadeným nacistou a vykonavatelem holocaustu, Adolfem Eichmannem, a podílel se na mnoha připomínkových akcí nacistické genocidy po celém světě. Snažil se také, aby jeho přátelé, příbuzní a spojenci z krutých 40. let nebyli zapomenuti a věnoval jim velkou část svého díla. Existence Nakamu se začal veřejně řešit od počátku 80. let a dodnes je v Izraeli značně kontroverzní. Sám Kovner zemřel roku 1987, ale mnozí členové organizace žili dlouho do nového století. Ve svých veřejných vystoupeních se vzájemně podporovaly a snažily se, aby pravda jejich organizace byla viděna skrz realitu doby.
Dá se vůbec organizace jako Nakam hodnotit? Jejich plán byl bezpochyby vražedný a šílený, ale můžeme přeživší jednoho z nejohavnějších aktů v dějinách lidské rasy vinit z toho, že byli ochotni přejít k extrémům? Můžeme Abbu Kovnera, muže, který viděl jak byl jeho domov zničen, jeho rodina povražděna a jeho kultura téměř vyhlazena, vinit z toho, že hodlal vykonat nemilosrdnou pomstu? Můžeme bývalé partyzány, proti kterým se postavili jejich sousedé a přátelé a kteří museli sledovat jak jejich rodiny poslouchají nacistické povely a pochodují na smrt, vinit z toho, že byli ochotni odpovědět stejně krutě jako jejich utlačovatelé?
Zdroje a další četba:
KRUK, Herman a HARSHAV, Benjamin, ed. The last days of the Jerusalem of Lithuania: chronicles from the Vilna ghetto and the camps, 1939-1944. New Haven: Yale University Press, ©2002. lii, 732 s., [20] s. obr. příl. ISBN 0-300-04494-1.
PORAT, Dina. The fall of a sparrow: the life and times of Abba Kovner. Stanford, Calif.: Stanford University Press, ©2010. Stanford studies in Jewish history and culture ISBN 978-0804762489
SPRINZAK, EHUD; ZERTAL, IDITH. Avenging Israeli's Blood Cambridge, Massachusetts: MIT Press. ISBN 978-0-262-20128-5.
