Článek
Období po konci první světové války nebylo dobou míru, jak by se dnes mnohým lidem mohlo zdát. Nástupnické státy velkých zničených říší se často otevřeně nenáviděly a toužily po územích sousedů. Žádný z těchto konfliktů však nebyl tak důležitý jako válka mezi Polskem a bolševickým Ruskem, která byla rozhodnuta až slavným zázrakem pod Varšavou. Jak konflikt začal? A jak mohlo malé Polsko zvítězit nad rudým obrem?
Od nezávislosti k válce
Po zničení Polsko-Litevské unie na konci 18. století byla její území rozdělena mezi Prusko (později Německo), Rakousko a Rusko. Polsko se na mapu Evropy formálně vrátilo po více než století až v listopadu 1916, kdy bylo zformováno tehdy vítězícími centrálními mocnostmi. Po vítězství Trojdohody v listopadu 1918 se Polsko promptně připojilo na její stranu a také zabralo mnoho bývalých německých a rakouských území. Pro Poláky však hlavní bezpečnostní hrozba čekala na východě, kde se v brutální občanské válce rozhodovalo o osudu bývalého ruského impéria.
Spolu se zájmem o ovládnutí co nejvíce území, které dříve patřilo pod Polsko-Litevsko, byl tento strach hlavním důvodem pro snahu o expanzi na východ. V čele této expanze a celé polské armády stál generál a později maršál Józef Piłsudski, který se za první světové války podílel na tvorbě nezávislého Polska. Jeho původní plán spočíval ve vytvoření široké konfederace nově nezávislých států ve východní Evropě, které by mohly fungovat jako proti-ruský blok. Tento plán poměrně brzy zhatila neschopnost dohodnout se na rozdělení nově nezávislých území a polská armáda tak často bojovala například s Litevci nebo v Těšínském sporu s Československem.
Na východě mezitím rychle začaly vyhrávat bolševické síly nad všemi svými oponenty. Leninův režim nejprve předstíral ochotu dohodnout se s nově nezávislými státy, ale brzy zahájil snahu o integraci bývalých území carství. Přes původní pokusy o mírovou dohodu s Polskem se od února 1919 rozhořely boje. Poláci nejprve postupovali velmi úspěšně a obsadili velká území na východě včetně dnešního běloruského hlavního města Minsk. Následovala další jednání s rudými, které ovšem obě strany používaly k posílení vlastní dočasné pozice v přípravě na další konflikt
Novým cílem se pro Piłsudského na začátku roku 1920 stal Kyjev. Spojil síly s některými ukrajinskými frakcemi a hodlal bolševiky držené město obsadit a zřídit kolem něj oficiálně spojenecký, ale spíše podřízený Ukrajinský stát. Bolševici však tou dobou konečně dokázali shromáždit efektivní útočnou sílu a po začátku polského útoku zahájili vlastní mohutnou ofenzívu. Jejími veliteli byly dvě hlavní figury celé následující útočné operace. Prvním z nich byl Michail Tuchačevskij, který se vyznamenal v boji s bělogvardějci na Sibiři a druhým byl generál Semjon Buďonnyj, velitel první jezdecké armády (Konarmija), jenž byl známý svou brutalitou v boji. Tato kombinace vojenských postav prozatím navzájem dobře strategicky kooperovala a proto dokázala Poláky přimět k rychlému ústupu.
Zoufalá obrana země
Bolševické síly se vrhly hluboko do Polska. Dokázaly poměrně rychle zvrátit Polské zisky ve východních oblastech. Minsk padl na začátku července a rychle ho následovala města jako Grodno, Vilno a Tarnopol. Tuchačevského hlavní síla postupovala na Varšavu samotnou, kde se brzy setkala s hlavní silou polského odporu. Jižní bolševické síly shromážděné pod Buďonnym a jeho politickým poradcem Stalinem se zaměřily na významné město Lvov. V tom šlo o porušení přímého rozkazu, podporu jejich akci však poskytl sám Lenin. Sovětský systém vedení se s rostoucími úspěchy stal poněkud zmateným, v Moskvě zavládl bezbřehý optimismus.
Zatímco před vítězstvím u Kyjeva se zdálo, že Lenin a politbyro v Moskvě spíše chtějí Poláky pouze vytlačit a pak uzavřít výhodný mír, úspěch na Ukrajině vzbudil jejich bezbřehé nadšení. Byla zformována loutková polská vláda a začaly se připravovat plány nejen na dobytí Polska, ale i následnou invazi Německa a dalších sousedních zemí. Idea světové revoluce, která se předtím považovala za dočasně odloženou znovu uchvátila Lenina, který ještě několik dní před porážkou u Varšavy vydal povel k přípravě propagandistických materiálů pro invazi Německa.
Piłsudski věděl, že osudová hodina se rychle blíží. Západní mocnosti mu příliš podpory nedodaly a pouze poslaly několik vojenských poradců (včetně budoucího generála de Gaulla), a od Německa a Československa se kvůli existujícím územním sporům žádná pomoc čekat nedala. Ne všechno se však vyvíjelo v neprospěch Polska. Frontová linie byla nyní daleko kratší a polské jednotky mohly lépe čelit rozděleným sovětským jednotkám. Řeka Visla tvořila přirozenou obranou linií, která mohla být použita při obraně hlavního města. Poláci také dokázali získat výhodu ve výzvědném zpravodajství, prostřednictvím něhož se jim dařilo pravidelně odposlouchávat bolševické rozkazy.
Tuchačevskij se mezitím stal obsazením Varšavy přímo posedlým. Nehleděl na nic jiného a velkou rychlostí postupoval na město. Tím sice dosáhl svého cíle již v srpnu 1920, čímž si až absurdně prodloužil zásobovací linie. Nedostatek munice a jídla chtěl Tuchačevskij vyřešit rychlím obsazením města, což považoval za nevyhnutelné. Jeho plánem bylo zaútočit na město z několika směrů a vyčerpat polské obránce. V jednom směru by pak prorazil linii obrany přes řeku, a to by znamenalo konec pro celou polskou obranu Varšavy. Chvíli to i vypadalo, že uspěje a Piłsudski se dokonce pokusil rezignovat na svou funkci, ale polská obrana se zoufalým statečným nasazením dokázala udržet. Tuchačevského síly byly vyčerpány a přišel čas pro protiúder.
Zázrak na Visle
První zahájila proti-ofenzívu armáda generála a budoucího premiéra Vladislava Sikorského. Ta dokázala překvapivě porazit dvě silné bolševické armády, což přimělo Piłsudského, aby urychlil začátek celé proti-ofenzívy. 16. srpna byla celá polská armáda v pohybu a rychle se dostala bolševikům do týlu. V řadách nepřítele vypukl zmatek a Tuchačevskij ztratil kontrolu nad vlastní armádou. Protiúder pokračoval až do 25. srpna, když Piłsudski nařídil stabilizaci celé armády. Celkem bylo 100 000 rudých zajato anebo přinuceno nechat se internovat v Německu, desítky tisíc vojáků byly raněny nebo padly. Navíc polské jednotky na jihu dokázaly porazit Konarmiju v bitvě a zahnat jí od Lvova.
Kdo měl hlavní zodpovědnost za porážku u Varšavy? Tuchačevskij a jeho spojenci rychle obvinili Stalina a Buďonnyho z toho, že jim nepřišli na pomoc při bitvě u Varšavy. To mohla být pravda v červenci, ale tehdy přišel nový rozkaz od Lenina k útoku na Lvov. Tuchačevskij znovu povolal Buďonyho a Stalina začátkem srpna, ale tehdy už neměli šanci dostat se s vlastní armádou k městu včas. Tuchačevskij se tímto především snažil zakrýt vlastní selhání. Opatrnější postup by mu pravděpodobně umožnil normální zásobování. Pak by dost možná dokázal buď Varšavu dobýt nebo alespoň nepřijít o prakticky všechny své tvrdě vybojované zisky. Vina by se taky dala přidělit Leninovi, který hned po bitvě o Varšavu začal všechny ostatní obviňovat z dětinského nadšení, kterému předtím sám propadl.
Mírová jednání začala prakticky hned po bitvě, ale vojenské střety pokračovaly až do listopadu 1920. Polsko si nakonec dokázalo udržet velkou část získaných území na východě, ale přišlo o Minsk a muselo zapomenout na spojenecký stát v Kyjevě. Poláci poměrně rychle ztratili zájem o ukrajinské spojence, především chtěli ukončit vyčerpávající válku. To samé si přáli i bolševici, kteří dočasně opustili ideu světové revoluce a potřebovali čas na likvidaci zbývajících bělogvardějců v Rusku. A tak byl na začátku března 1921 podepsán mír v Rize. Evropa tak byla ochráněna před brutální invazí a mnozí státníci západu pěli ódy na Polsko. Zrodila se idea varšavského zázraku, který mnoho Poláků považovalo za přímý dar boha.
Následující roky nebyly však pro nikoho příliš růžové. Piłsudski roku 1926 proměnil Polsko v de-facto vojenskou diktaturu, která pokračovala i po jeho smrt až do německé invaze. Generál Sikorský byl jedním z jeho oponentů a k prominentní pozici se vrátil až za 2. světové války, dokud nezemřel při letecké nehodě. Tuchačevskij se zasloužil o vojenské reformy ve 20. letech a stal se rudým maršálem do té doby, než ho jeho starý protivník Stalin nechal ve 30. letech popravit. Nejdéle z hlavních aktérů přežil Buďonnyj, který jako Stalinův přítel dokázal překonat a přežít nejen osobní selhání, ale i všechny stranické čistky. Zemřel v roce 1973.
Bitva u Varšavy přinesla Evropě dvě dekády míru. Poláci tehdy dokázali předejít bolševické invazi Německa, která by nevyhnutelně vedla k nové světové válce, jejíž vítěz by byl nejasný. Vzpomeňme tedy při modlitbách a retrospektivách na odvážné polské obránce celé Evropy.
Zdroje a další četba:
Chwalba, Andrzej (2020). Przegrane zwycięstwo. Wojna polsko-bolszewicka 1918–1920. Wołowiec: Wydawnictwo Czarne. ISBN 978-83-8191-059-0.
Watt, Richard M., Bitter Glory: Poland and Its Fate, 1918–1939, New York, Hippocrene Books, 1998, ISBN 978-0-7818-0673-2.
ZAMOYSKI, Adam. Varšava 1920: Leninovo neúspěšné dobývání Evropy. Překlad Marek Pocestný. Vydání první. Praha: Academia, 2023. 189 stran. Historie měst a území; sv. 2. ISBN 978-80-200-3335-2.
