Článek
Polozapomenuté dějiny jsou dostupné také v audio a video formě! Na Spotify (https://open.spotify.com/show/4hPFrkEAwI0qxjkk4EwHZR) a Apple Podcasts (https://podcasts.apple.com/us/podcast/polozapomenuté-dějiny/id1845711994) si můžete poslechnout audio verze zde psaných článků, které jsou doplněné mnoha informacemi, na které nebyl v textu prostor. Nově je také série dostupná na YouTube (https://www.youtube.com/@PolozapomenutéDějiny).
V dnešním textu, který přímo navazuje na předchozí článek o Marcu Iuniu Brutovi, bude tématem předposlední dějství existence římské republiky. Vražda velkého Caesara měla starodávný stát spasit, ale místo toho zajistila jeho zkázu.
Zmatená spiknutí
Krev diktátora sice ještě nepřestala téct, ale historie na nikoho nečeká. To si rychle uvědomili muži, již celý akt spáchali. Bývalí Caesarovi loajalisté pod vedením Decima Bruta. Tyranovi celoživotní oponenti, které zastupoval Cassius Longinus. A především Marcus Brutus, jehož jméno se mělo s celou akcí stát synonymním. Měli však před sebou poměrně velký problém, a to fakt, že neměli ponětí, co přesně udělat dál. Jejich konkrétní plány skončily s diktátorovou smrtí a budoucnost pro ně byla dlouhodobě spíše vágním konceptem, který jim adrenalin nedovolil plně uvážit. Nyní však dosáhli triumfu a museli určit, co přesně bude s Římem do budoucna.
Marcus Brutus byl všeobecně uznán jako schopnější politický vůdce než jeho vojenští spoluspiklenci Decimus a Cassius, což znamenalo, že v novém světě musí převzít zodpovědnost. Jeho prvním krokem bylo uklidnit římskou veřejnost, jež byla celou událostí nutně zděšena, ale k samotnému Caesarovi měla velmi komplikovaný postoj. Brutus proto nabídl velmi smířlivý program. Prohlásil, že násilí s Caesarovou smrtí skončí, a nabídl diktátorovým spojencům, aby se připojili ke spiklencům v rekonstrukci strádající republiky. Ve jménu smíru dokonce nabídl, že tato rekonstrukce zachová většinu sociálních reforem, které dříve schválil sám Caesar.
Spiklenci však čelili schopnému oponentovi. Marcus Antonius, Caesarův blízký spojenec a zkušený voják, překvapil všechny svou ochotou najít se spiklenci smír. Ten však vydržel jen do diktátorova pohřbu, kdy Antonius pomocí smuteční řeči připomenul všechny Caesarovy populární politické kroky a následně poštval římské občany vůči spiklencům. Několik vil, jež Brutus a jeho spojenci vlastnili v Římě, bylo zničeno rozzuřeným davem a spiklenci byli kompletně demoralizováni. Všichni tři proto raději unikli do provincií a roli politického vůdce v Římě nechali starému státníkovi Cicerovi, jenž byl dříve vynechán z proticaesarovského spiknutí a pro mnohé byl relikvií zašlé éry.
Cicero měl však předvést dost možná nejlepší politický boj své celé kariéry. Dobře znal Marka Antonia a věděl, že se tento vysoce emoční vojevůdce neudrží na řetězu a bude si brzy žádat stejnou moc jako Caesar. Do Říma navíc mezitím dorazil mladík jménem Oktavián. Byl to Caesarův prasynovec a brzy se ukázalo, že ho diktátor před smrtí oficiálně adoptoval a přenechal mu své obrovské jmění. To mladý Oktavián použil ke splacení starých dluhů a darů, které před smrtí plánoval zaplatit Caesar, což jeho adoptovanému synovi zajistilo mohutnou veřejnou podporu a učinilo ho rivalem Antonia v boji o vůdcovství caesarovské frakce.
Právě zde našel svou příležitost Cicero. Rychle se sblížil s Oktaviánem, se kterým si vypracoval téměř příbuzenský vztah. V sérii veřejných řečí známých jako Filipiky následně napadl Antonia, jenž si svou arogancí mezitím stihl znepřátelit většinu římské elity, a kterého ve spolupráci s Oktaviánem vyprovokoval ke konfliktu. Antonius musel ustoupit z Říma na sever, kde na něj však čekal Decimus, který vedl místní legie a nyní nabídl spolupráci Oktaviánovi ve zničení společného nepřítele. Cicero tak dokázal rozdělit procaesarovskou frakci na dva tábory, z dříve dominantního Antonia učinil nepřítele státu a Oktaviána přiměl stát se spojencem Caesarových vrahů. Psal se rok 43 před Kristem a od velkolepé vraždy neuplynul ani rok.
Nový triumvirát
Zdálo se, že politický veterán zachrání celou situaci, ale římská politika měla brzy zažít další velkolepý obrat. Antonius se střetl se svými protivníky v bitvě u Mutiny, kde sice nakonec prohrál, ale způsobil nepřátelům těžké ztráty. Mezi nimi byli také zvolení konzulové, kteří měli formální politickou moc v Římě a které bylo nyní potřeba rychle nahradit. Nové politické vakuum se však zdálo ideální Oktaviánovi, jenž začal požadovat daleko silnější politickou roli. Cicero rychle pochopil, že se situace změnila, a začal psát Brutovi, aby se vrátil z východu a přivedl s sebou silnou armádu z tamních provincií.
Brutus byl však spolu s Cassiem zaneprázdněn bojem s místními spojenci padlého Caesara a navíc nepochopil vážnost situace v Římě. Na Cicerovy dopisy proto odpověděl vyhýbavě a doporučil mu zachovat klid. Mezitím však hlavní město prošlo novou politickou revolucí. Oktavián odstavil Cicera a jeho spojence od moci a otevřeně prohlásil všechny Caesarovy vrahy za nepřátele republiky, jež bylo nutné najít a potrestat. Situace šla pro spiklence od deseti k pěti a tento stav jen potvrdily zprávy ze severní Itálie, kde se Antonius spojil se starým vojenským kolegou Markem Lepidem a následně společně porazili Decima, který byl poté zavražděn. Jeden z místních náčelníků pak doručil Decimovu hlavu Antoniovi jako důkaz přátelství.
Situace rychle spěla k novému sjednocení Caesarovců. Antonius a Oktavián zakopali válečnou sekeru a spolu s Lepidem zformovali nový politický systém. Ten se odkazoval na první triumvirát, který dříve pomohl k moci Caesarovi, ale na rozdíl od něj byl formální politickou institucí, jež de facto potvrdila diktátorské pravomoci všem jeho členům a učinila z nich nejmocnější muže Říma. Všichni tři se také shodli, že nastal čas zúčtovat se všemi možnými protivníky. Caesar byl znám svou ochotou omilostnit staré nepřátele a tato laskavost ho stála život. Noví triumvirové hodlali učinit pravý opak.
Proskripce byly starým systémem, jejž o několik dekád dříve použil diktátor Sulla. Všichni v nich jmenovaní lidé byli zbaveni římského občanství a všech legálních práv s ním spojených. Jejich majetek byl zabaven státem a každý občan, kdo tyto osoby osobně dopadl či zabil, měl právo na část jejich majetku. Triumvirové pomocí této metody povraždili stovky nejvlivnějších občanů Říma a získali tak jejich majetek pro své pokladnice. Největší obětí se měl stát Cicero, který byl dopaden při útěku a popraven. Jeho useknuté ruce byly následně vystaveny Antoniem v Římě jako pomsta za dřívější opozici.
Likvidace římské elity však nemohla stačit k zajištění moci nad celou rozsáhlou říší. Brutus a Cassius totiž mezitím stihli zabezpečit prakticky celý východ tohoto impéria, což byla nejbohatší část římského státu. V moderním Řecku začali shromažďovat obrovskou armádu, která měla brzy vtáhnout do Itálie, osvobodit Řím a pomstít povražděné oběti proskripcí. Triumvirát si nemohl dovolit tuto situaci ignorovat a Antonius s Oktaviánem proto začali formovat vlastní armádu, se kterou následně vyrazili do Řecka. Region, kde Caesar o několik let dříve vyhrál svou občanskou válku, se měl podruhé stát místem, jež rozhodlo o osudu Říma.
Finále v Řecku
Síly, které se měly střetnout na pláních země Helénů, byly na svou dobu obrovské. Starověké zdroje mluví až o 200 000 bojujících, ale i více střízlivé moderní odhady jsou ochotny připustit přítomnost až 120 000 válečníků. Obě strany měly poměrně stejně velká vojska, ale zatímco Antonius a Oktavián veleli téměř kompletně římskému vojsku, Cassius a Brutus přivedli do bitvy také tisíce vojáků z římských vazalských států, jež v té době existovaly podél celého východního pobřeží Středozemního moře. Vojska to byla tak velká, že si doboví Římané nebyli jisti, jak jim vůbec velet, a proto se na obou stranách síly rozdělily na půl.
V samotné bitvě tak proti sobě na jedné straně bojiště stáli Cassius a Antonius, zatímco nedaleko od nich veleli opačným silám Oktavián a Brutus. To bylo poněkud ideální vzhledem k tomu, že Cassius i Antonius patřili mezi nejschopnější vojenské velitele své doby, zatímco druhý pár byl spíše znám svými politickými schopnostmi než uměním války. To se mělo také ukázat během první části bitvy, již oba státníci vedli velmi neslavným způsobem. Oktavián byl přinucen utéct z vlastního tábora, ale Brutus následně kompletně ztratil kontrolu nad svými vojáky, což se mělo stát osudným celé jeho frakci.
Mezitím totiž vypukl také boj obou vojevůdců. Cassius dokázal dobře odrazit většinu útoků svého nepřítele, ale Antonius mezitím chystal vlastní past. Na celé bojiště totiž během prvních hodin střetů padla silná mlha, což dovolilo části Antoniových legionářů, aby se proplížili za Cassiovu armádu a napadli ho z týlu. Cassius a jeho vojáci uvěřili, že tento útok mohl proběhnout pouze kvůli porážce Bruta, a mysleli si tak, že je celá bitva ztracena. Vojáci se dali na útěk a sám Cassius spáchal sebevraždu, když viděl, jak se k němu přibližuje jezdecká formace. Ironií osudu to byly posily, které mu Brutus poslal na pomoc, ale Cassius neměl šanci tuto chybu napravit.
Celé proticaesarovské vojsko bylo nyní pod kontrolou Bruta. Dne 23. října roku 42 před Kristem, dva a půl roku po Caesarově vraždě, došlo k finální fázi této občanské války. Antonius byl po Oktaviánově předchozím selhání uznán jako vrchní velitel a během dlouhé a vyčerpávající bitvy dokázal postupně přemoci Brutovy loajalisty. Sám Brutus následně strávil několik dní na útěku se skupinou blízkých přátel, než se poddal realitě a stejně jako Cassius spáchal sebevraždu. Ve smrti napodobil i osud Decima a i jeho hlava byla předána Antoniovi a následně poslána do Říma.
Caesarovi vrazi byli poraženi a padlý diktátor mohl z podsvětí sledovat svou posmrtnou pomstu. Druhý triumvirát neměl mít dlouhého trvání. Antonius a Oktavián rychle odstavili Lepida a následně se střetli v boji o moc. Oktavián se měl stát finálním vítězem a zakladatelem nové římské éry. Republika byla na svém konci a císařství mělo být římskou budoucností. Nebyl to nevyhnutelný osud, ale výsledek dlouhého a nemilosrdného boje, jenž nakonec stál život většinu bojovníků. Řím byl změněn navždy.
Zdroje a další četba:
Strauss, Barry: The Death of Caesar: The Story of History's Most Famous Assassination, Simon & Schuster, 2016, 352 stran, ISBN: 978-1451668810
Everitt, Anthony: Cicero: The Life and Times of Rome's Greatest Politician, Random House Trade Paperbacks, 2003, 400 stran, ISBN: 978-0375758959
Tempest, Kathryn. Brutus: the noble conspirator. New Haven: Yale University Press, ©2017. xiii, 314 stran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-0-300-18009-1.
