Článek
Málokdo má v historii takovou reputaci jako Gaius Julius Caesar. Jeho jméno slouží jako základ pro císařský titul a jeho činy zkoumají historici od momentu jeho smrti. Poněkud méně známý moment je Caesarova poslední vojenská kampaň, kterou v letech 45 a 46 před Kristem vedl v dnešním jižním Španělsku. Střetl se s jedním z mála vojevůdců, kteří se Caesarovi v jeho době vyrovnali, a dokonce ho dříve porazili. Bitva u Mundy byla posledním dílem dlouhé a krvavé tragédie, ve které Caesar hrál nejvýznamnější roli.
Vzestup diktátora
Gaius Julius Caesar se narodil roku 100 před Kristem do jedné z předních aristokratických rodin římské. Se slavnými předky, kteří zahrnovali bohyni Venuši, a mnoha vlivnými příbuznými včetně generála a státníka Gaia Maria, měl Caesar prakticky předurčenou velkou kariéru. Tu si dokázal také zajistit osobními schopnostmi včetně charisma, které mu již v 41 letech zajistilo funkci konzula, nejvyšší volenou pozici v republice. Po roce, kdy se střetl s konzervativní frakcí v senátu a prosadil několik reforem si Caesar dokázal zajistit nevídanou pozici guvernéra tří římských provincií. Z nich následně mezi roky 58 až 50 před Kristem vedl sérii kampaní v Galii (dnešní Francie, Belgie a přiléhající území), které zakončil vítězstvím v bitvě u Alesie, po které formálně připojil celou Galii k Římu.
Caesar částečně dosáhl svého úspěchu také díky výhodné alianci s dvěma mocnými muži. Licinius Crassus byl nejbohatším občanem republiky a často bankrotujícího Caesara udržoval finančně nad vodou. Gnaeus Pompeius Magnus byl jedním z nejlepších generálů, které Řím měl a aliance s Caesarem mu zajistila nutnou politickou podporu. Ale Crassus zemřel při kampani proti východní Parthii a Pompeius starší se postupně rozhodl spojit s konzervativní frakcí, která Caesara nenáviděla. Spolu s Catem mladší začal proti Caesarovi intrikovat. Caesarovi nepomohlo, že mnohé z jeho aktů v období jeho konzulátu a při dobytí Galie hraničilo s protiprávním jednáním. Po několika vzájemných snahách o jednáních se Caesar roku 49 před Kristem rozhodl pro radikální jednání. Překročil hraniční řeku Rubikon a zahájil pochod na Řím.
Pompeius, Cato s většinou senátu nebyli připraveni na takovou ráznou reakci a museli evakuovat Řím a stáhnout se do Řecka. Caesar je tam musel prozatím nechat a táhnout do Hispánie (dnešní Španělsko a Portugalsko), aby porazil tamní legie loajální Pompeiovi. Přinutil je ke kapitulaci, ale ponechal je v zemi, kde u nich postupně začala růst nespokojenost. Na to neměl Caesar čas, protože musel zahájit svůj hlavní střet s Pompeiem. Po sérii menších bitev se obě strany střetli roku 48 před Kristem v bitvě u Farsálu, kde Caesar rozdrtil Pompeiovu armádu. Většina senátu se Caesarovi vzdala a ten je rychle omilostnil a začlenil do svého nového systému. To samé pravděpodobně hodlal udělat se samotným Pompeiem. Ten však utekl do Egypta, kde ho místní král nechal popravit, aby se Caesarovi zavděčil.
Caesar sám strávil několik divokých měsíců v Egyptě, kde stihl sesadit jednoho krále, dosadit nám známou královnu Kleopatru a mít s ní aféru a pravděpodobně i dítě. Po krátké válce na východě musel spěchat do severní Afriky, kde se mezitím pod vedením Cata shromáždili zbytky pompeiovské frakce. Přes nespokojenost svých legionářů a několik vážných krizí dokázal Caesar zvítězit a Cato spáchal sebevraždu. Caesar se mohl vrátit do Říma, kde začal budovat svůj nový systém. Věnoval se pozemkové reformě, reformě římského kalendáře a vyplácení mnoha slibovaných darů svým legiím. Také pokračoval v tolerantní politice vůči bývalým nepřátelům a udělil mnoho amnestií. Roku 46 před Kristem si Caesar mysle, že je jeho moc plně v bezpečí. Zapomněl však na jednoho muže. Jeho jméno bylo Titus Labienus, dříve Caesarův blízký přítel a nyní jeho zapřisáhlý odpůrce.
Od přátel k rivalům
Titus Labienus se s největší pravděpodobností narodil kolem roku 100 před Kristem. Jak dlouho se znal s Caesarem je nejisté, ale některé zmínky naznačují přátelství, které se táhlo až k dětství. Labienus byl Caesarův politický spojenec a od začátku jeho kariéry podporoval jeho reformní agendu. Zatímco Caesar byl expert jak ve válce, tak v politice, Labienus byl především voják a při výběru svých poručíků v Galii si ho Caesar vybral jako de-facto druhého ve velení. Labienus velel v mnoha nezávislých bitvách a při Caesarovích výpravách do Británie držel plné velení nad legiemi v Galii. Předvedl mnohokrát taktický a strategický génius a prokázal se jako výborný velitel kavalerie. Všeobecně se očekávalo, že po Caesarově návratu do římské politiky Labienus převezme zprávu nově dobytých území.
Caesar se opravdu do Říma vrátil, ale učinil tak se svými vojáky v aktu agrese. Labienus v té době velel většině Caesarova vojska, která bylo v severní Galii a zpráva o překročení Rubikonu ho šokovala. Labienus následně šokoval všechny pozorovatele a prohlásil svou plnou loajalitu k republice a nepřátelství vůči Caesarovi. Římský právník a politik Cicero ve svých dopisech píše, že celá aféra byla velkým šokem. Také píše, že pokud Labienus nedokázal nic jiného, způsobil Caesarovi velkou bolest. Labienus se překvapivě nepokusil zrádně převzít Caesarovi legie a jednal plně samostatně. Za to mu Caesar nechal poslat všechny osobní věci, které musel ponechat v Galii. Labienus se účastnil řecké kampaně, ale pouze v druhotné funkci.
Pompeiova porážka znamenala pro mnohé konec války, ale Labienus odmítl všechny nabídky milosti a přidal se k loajalistům v severní Africe. Z přítomných generálů byl Labienus evidentně nejschopnější, ale Cato se rozhodl pověřit velením senátora Scipia, jehož předci v Africe dosáhli legendárních vítězství proti Kartágu. Labienus převzal velení nad pompeiovskou jízdou a rychle začal pracovat na přípravách proti Caesarovi. Ty se mu plně vyplatili při Caesarově příchodu. V bitvě u Ruspiny, kdy se Caesar snažil získat místní zásoby, dokázal Labienus zahnat nepřátelskou armádu až k moři. Jako jeden z mála pompeiovců dokázal Labienus Caesara v bitvě porazit, ale nepovedlo se mu jeho starého přítele zničit. V následující bitvě čelil Caesarovi Scipio a byl kompletně poražen. Labienus znovu musel uniknout.
Přeš všechny porážky neměl Labienus v úmyslu kapitulovat. Naopak, dokázal najít novou ideální pozici. Legie v Hispánii byly stále nostalgické ke svému starému veliteli Pompeiovi staršímu a nespokojené s Caesarovou neochotou zvýšit jim žold. Labienus promptně zkontaktoval dva Pompeiovy syny, Gnaea mladšího a Sexta, se kterými zamířil do Španělska. Pod formálním vedením Gnaea a vojenským vedením Labiena dokázala nová vzpoura zabrat prakticky celou Hispánii za několik málo týdnů. Na svou stranu získali skoro 70 000 mužů, což byla více než dostatečná síla pro tažení na Řím. Caesarovi zbylo pouze pár opevněných měst, která se sotva držela. Diktátor římské republiky musel reagovat rychle a nebo čelit nové velké občanské válce.
Poslední bitva
Caesar musel vyrazit do Hispánie narychlo a podařilo se mu shromáždit pouze kolem 60 000 mužů. Celá kampaň bohužel není dobře dokumentovaná a některé informace si rozporují, ale pokusím se předat jasný sled událostí. Caesar dokázal předvést impozantní manévr, když za pouhý měsíc dorazil se svojí armádou z Itálie a v prosinci roku 46 před Kristem dorazil do provincie. Následovaly tři měsíce menších střetů a obléhání, která střídavě vyhrávaly obě strany. Labienus odmítl bojovat otevřenou bitvu okamžitě a Caesara přinutil k dlouhým pochodům v těžkých zimních podmínkách. Na druhou stranu však Caesar dokázal posílit své síly o několik místních spojenců včetně severoafrických Mauritánců.
Po několika malých střetech na začátku března roku 45. před Kristem se Labienus a Gnaeus rozhodli, že nadešel čas pro rozhodující bitvu. Vybrali si pro ni ideální pozici na malém kopci nedaleko opevněného kopce Munda. To jim proti Caesarovi dávalo dobrou obrannou pozici, a navíc mohli spoléhat na svojí o trochu větší armádu. Caesar se po neúspěšných pokusech vylákat je na planiny rozhodl, že vše vyřeší mohutný frontální útok. Tak se rozzuřila dost možná nejtvrdší bitva Caesarovi kariéry. Když si diktátor uvědomil, že nepřítel neustupuje, seskočil ze svého koně a začal ze země dávat podporu svým vojákům. Obě strany strávily osm hodin brutálním pěchotním bojem. Labienus musel v průběhu bojů řešit průlom na svém křídle, který se mu ještě pokusilo zajistit. Druhý průlom mu už však byl osudný. Dle další verze se Labienus pokusil o protiútok, ale jeho vojáci si manévr vyložili jako útěk a začali ustupovat. Caesarův nejzarytější protivník byl pravděpodobně zabit při útoku mauretánské jízdy a jeho armáda se následně zhroutila.
Munda byla poslední Caesarovou bitvou. Samotné město se vzdalo až po několika měsících obléhání, ale pompeiovcům nezbývala žádná polní armáda. Gnaeus se s malou jednotkou pokusil uniknout, ale byl dopaden a zabit. Caesar později prohlásil, že na rozdíl od většiny svých bitev u Mundy nebojoval za vítězství, ale za holý život. Doživotní diktátor římské republiky nechal po bitvě najít tělo Labiena a vystrojil svému starému příteli vojenský pohřeb se všemi poctami. Krátce po bitvě k němu také dorazil jeho prasynovec Oktavián, kterého Caesar později jmenoval svým dědicem. Oktavián bude dlouhé roky bojovat s dalším účastníkem španělské kampaně, Gnaeovím bratrem Sextem, který jako jeden z mála pompeiovců dokázal uniknout. Sám Caesar dokázal 17. března roku 45 před Kristem porazit svého posledního vážného rivala. Netušil, že mu zbývá méně než rok života.
Zdroje a další četba:
CAESAR, Gaius Iulius. Zápisky o válce občanské, alexandrijské, africké a hispánské. Překlad Marie Husová a Václav Marek. Praha: Naše vojsko, 2022. 329 stran. ISBN 978-80-206-1397-4.
GOLDSWORTHY, Adrian Keith. Caesar: život giganta. 1. vyd. Plzeň: Plejáda, 2010. 549 s., [16] s. obr. příl. ISBN 978-80-87374-43-6.
ÉTIENNE, Robert. Julius Caesar. 1. vyd. v nakl. Levné knihy KMa. Praha: Levné knihy, 2007. 273 s. ISBN 978-80-7309-520-8.
