Článek
Nezávislost na poslední chvíli
Slováci byli v mnoha ohledech před 1. světovou válkou zapomenutým národem. Absolutní většinu své existence strávili pod vládou uherských králů a obzvlášť po Rakousko-uherském vyrovnání roku 1867 začaly silně růst maďarizační tlaky, které měly Slováky plně asimilovat. Slováci také měli velmi krátké politické dějiny. Kromě pár výjimek, jako například pro-habsburského povstání roku 1848, se málokdy dopustili samostatné politické akce. V zahraničí byla slovenská existence poprvé široce vnímaná až po Černovském masakru roku 1907. Slovenská národní strana (SNS), která vznikla roku 1871, se dlouhodobě chovala v uherské politice velmi pasivně a trpěla hlubokými vnitřními rozpory. O nových možnostech pro větší prosazení slovenských národních zájmů, včetně možného spojení s Čechy, začaly aktivněji přemýšlet a usilovat až nové osobnosti počátku 20. století jako Andrej Hlinka, Milan Hodža a Vavro Šrobár.
Idea spojení s Čechy byla diskutována dlouhodobě už před světovou válkou, ale až během konfliktu se pro ni začala shromažďovat širší podpora. Koncepce pouhé větší autonomie v rámci Uher byla podporována mnohými a obzvlášť po-maďarštěnými Slováky (Maďaróny). SNS zaujala s vypuknutím války opět opatrnou pozici a přerušila své aktivity. To sice omezilo její vliv, ale také to znamenalo, že nemusela vydávat prohlášení o loajalitě, které byly nuceny konat jiné politické strany. Mezi mnohými Slováky také panoval panslavismus a ideje o propojení Slovenska s carským Ruskem, či přímo nabídnutí možného budoucího trůnu Romanovcům, našly mnoho zastánců, než byla Ruská armáda roku 1917 poražena z vnějšku i vnitřka.
Vedení SNS bylo ve své opatrnosti sice z počátku moudré, ale vydrželo v ní příliš dlouho. Velmi rychle se místo něj začali do popředí slovenského směřování hrnout daleko radikálnější aktéři. Andrej Hlinka, katolický kněz a pro mnohé Slováky mučedník kvůli věznění Maďary, pochopil už kolem roku 1917, že politika vycházení s Maďary už nebude mít dalšího smyslu. K Čechům prosazoval pragmatický přístup spolupráce a budoucího sjednocení, ale neměl zatím moc jasno jak toto možné soužití má vypadat. Vstoupil tak do velmi pragmatické aliance s Vavro Šrobárem. Šrobár byl protestantem a nadšeným podporovatelem jednotného Československého národa. V obojím se s Hlinkou rozcházel, ale oba našli shody na rozvodu s Maďarskem a spoluprací s Čechy, což vedlo k sice podivné, ale pro dějiny důležité alianci. Hlinka dodal svou veřejnou reputaci a Šrobár své pražské kontakty.
Akci mezitím především vedlo zahraničí. Slovenské národní spolky v USA aktivně usilovaly o změny poměrů ve staré vlasti a už roku 1915 v Clevelandu se vyslovily pro federální stát ve spojení s Čechy. O tři roky později tuto pozici upravily na autonomii v nové dohodě z Pittsburghu, která se po válce stala jednou z největších kontroverzí nového Československa. Nejvýznamnějším Slovákem v zahraničí byl bez pochyb Milan Rastislav Štefánik, který díky svým kontaktům ve Francii a Itálii dokázal Masaryka a Beneše posunout z bezvýznamných figur na evropsky známé muže a byl hlavním strůjcem vzniku československých legií. Mezitím se spolupráce Čechů a Slováků rozjížděla i v Rakousko-Uhersku, když roku 1917 čeští poslanci vydali požadavek na více autonomní české království, které by zahrnovalo také Slovensko.
Doma na Slovensku mezitím na SNS tlačil Milan Hodža. Hodža byl jedním z mála Slováků s velmi dobře vyvinutým vnímáním jak domácí, tak zahraničí politiky. Dříve byl poradcem následníka trůnu Františka Ferdinanda a nyní tlačil na větší domácí aktivitu, spolupráci s Čechy a vytvoření vlastní Slovenské národní rady. SNS se roku 1918 konečně začínala hýbat a pod vedením Matúše Duli začala jednat s českými politiky. Tyto akce nakonec vyvrcholily vytvořením Slovenské národní rady (SNR), během tzv. Martinské deklarace 30. října roku 1918, která otevřeně vyjádřila převzetí moci na Slovensku, národní jednotu s Čechy (pod názvem Česko-slovenský národ), a rozchod s Maďarským státem. Mezitím 28. října přišlo převzetí moci v Praze, ke kterému byl také přizvaný už dříve zmíněný Vavro Šrobár.
Proti maďarské hrozbě
Šrobár měl dvojí štěstí. Za prvé byl nejvýznamnějším Slovákem v Praze během převzetí moci a za druhé byl českým politikům známý jako aktivní podporovatel čechoslovakismu a (na rozdíl od Hlinky), nekatolické linie. To ho sice stavělo proti naprosté většině Slováků, ale pro Prahu byl ideálním kandidátem na vykonavatele moci na Slovensku. Šrobár začal formovat nový klub slovenských poslanců (o něm více později), a plně ignoroval SNR. Nový parlament v Praze ho už počátkem listopadu roku 1918 vyzval k převzetí reálné moci na Slovensku. Šrobár shromáždil stovku četníků v Praze a pár desítek moravských dobrovolníků, se kterými vpochodoval do Slovenska, obsadil jedno město a byl promptně vyhnán maďarskými vojáky, kteří rychle pozatýkali většinu slovenských politik v Martině.
Maďaři pod vedením nového předsedy vlády Károlyiho doufali, že i přes souhlas Dohody se vznikem Československa dokážou buď celé Slovensko či aspoň jeho část udržet. Károlyi se zasloužil o propuštění části zatčených politiků, se kterými chtěl jednat o poměrně široké autonomii. Na východu země vznikla Slovenská ľudová republika, která se hlásila nejprve k udržení společného státu s Maďary a později k formálně nezávislému Slovensku, které by bylo s Maďarskem úzce propojena. V Praze mezitím nová vláda Karla Kramáře pověřila Šrobára ministerstvem pro otázky Slovenska a po Maďarech začala požadovat stažení. Čekalo se na dohodové mocnosti a také na příjezd prvních vojenských jednotek nového státu do Prahy.
Od poloviny listopadu vypukla velmi podivná operace. Většinou byla charakterizována spontánně vyjednanými ústupy a demarkačními liniemi, které postupně převáděly čím dál větší slovenské území pod pražskou správu. Situaci navíc komplikoval zmatek v otázce správního střediska pro Slovensko. Největší město Prešpurk (později Bratislava), byl z 80 % maďarský a německý, a navíc v něm došlo k otevřenému střetu mezi československými jednotkami a protestujícími obyvateli, z nichž osm bylo při protestech vojáky zastřeleno. Maďaři se čím dál víc děsili z rozsahu Dohodou nařízených ústupů a v Budapešti se rapidně zhoršovala situace.
Nový požadavek na vydání území z 20. března roku 1919 vedl k demisi premiéra Károlyiho, který byl nahrazen plně levicovou vládou. Tato aliance sociálních demokratů a komunistů pod velením lidového komisaře Béla Kuna otevřeně volala po obnovení územní integrity Uher, což jí na čas získalo podporu i u mnoho důstojníků bývalé královské armády. Bojovat se mělo jako s Československem tak s Rumunskem. Maďarská ofenzíva v květnu roku 1919 slavila z počátku velké úspěchy. K rudým se připojila velká část slovenských Maďarů, ale také mnoho Slováků, kterým se zamlouval levicový program Budapeště. Vznikla tak loutková Slovenská radová republika, která však neměla mít dlouhého trvání.
Dohodové mocnosti neměly k rudému Maďarsku žádné pozitivní myšlenky a potvrdily pro Maďarsko velmi přísnou mírovou hranici mezi ním a Slovenskem. Rumunská armáda mezitím postupovala na Budapešť, kde mezitím došlo k otevřenému konfliktu mezi komunisty a sociálními demokraty. Kun raději nařídil na konci června evakuaci jednotek ze Slovenska, aby nemusel čelit ještě československé armádě, kterou reorganizoval a připravil k boji generál Šnejdárek, ale nakonec mu to k ničemu nebylo, když rumunské vojsko spolu s maďarskými anti-bolševiky vstoupilo v srpnu do Budapešti. Slovensko tak bylo zachováno pro nové Československo, ale jeho jih nadále obývalo přes 600 000 Maďarů, což do budoucna nemohlo dopadnout dobře.
A co teď s tím státem?
Diktátor Slovenska. Tak se Šrobárovi začalo brzy říkat v Praze. Není to nepřesný titul. Šrobár jednal rychle, aby se ujistil, že na Slovensku bude pouze jedno centrum moci, a to jím zastoupená pražská vláda. Slovenskou národní radu nejprve osekal na pravomocech a později plně rozpustil. Jeho klub slovenských poslanců měl čtyřicet členů, z nichž třicet bylo evangelíků a pouhých deset katolíků. To sice nebylo ani trochu reprezentativní, ale Šrobár se v první řadě snažil o zajištění loajalistů pro státní směřování. Ještě větší vtip bylo, že více než polovina těchto poslanců byli ve skutečnosti Češi, kteří ke Slovensku projevili v minulosti náklonnost. Vrchol této absurditě dodal Andrej Hlinka, když při návštěvě Prahy zjistil, že z oněch deseti katolíků pouze čtyři svou výru reálně praktikují.
Šrobár začal rychle nastolovat centrální vládu na celém slovenském území a ve všech sférách. Na většinu těchto aktivit zval Čechy, kteří velmi rychle získali klíčové posty v administrativě a ve školství. To sice byla z počátku nutná aktivita kvůli silně maďarizovanému vzdělávání na Slovensku a neexistenci dostatku místních elit, ale snahy o počeštění slovenské výchovy a kultury, které vedl Šrobárův hlavní spojenec Anton Štěfánek, který otevřeně prohlašoval, že mezi Čechy a Slováky není žádných zásadních rozdílů, nutně vedly k růstu slovenské nevole vůči pražské vládě. Rychle se začalo ukazovat, že vysněný Československý národ je pouze snem. Nábožensky, kulturně a společensky měl navždy mezi Českem a Slovenskem zůstat velký příkop.
Není však možné házet všechnu vinu na Prahu. Slovenská politická reprezentace od začátku přistupovala k celému novému státu velmi zmateně. SNS se čím dál víc rozložila do stovky konfliktů, a zatímco někteří její členové požadovali rychlé zavedení autonomie tak další souhlasili s přinejmenším dočasně centralizovaným systémem pod Prahou. Kvůli tomu a také díky volání po pozemkové reformně skončily první volby roku 1920 vítězstvím sociálních demokratů na Slovensku a propadem SNS, která se o pár let později rozpadla. Dost neschopnou politickou aktivitu však předvedl také Andrej Hlinka. Ten se díky intrikám maďarského agenta Františka Jehlicsky pokusil roku 1919 na falešný polský pas dostat na mírovou konferenci ve Versailles, což skončilo jeho vyhoštěním z Francie a zatčením v Československu.
Hlinka byl za celou tuto eskapádu krátce vězněn v Praze, ale roku 1920 byl díky zisku poslaneckého mandátu propuštěn. Nové vězení mu opět dalo roli mučedníka a zprávy o Pittsburghské dohodě, která se konečně dostala po dvou letech do Evropy, mu daly program pro novou autonomistickou stranou, se kterou se Hlinka brzy stal významným politikem až do své smrti roku 1938. Dopadl tak mnohem lépe než Šrobár, který po volbách roku 1920 přišel o ministerstvo i význam. Znovu měl hrát politickou roli až v neslavných 40. letech, a to velmi trpkou. Milan Hodža, který byl Šrobárem roku 1918 odstaven na druhou kolej, nakonec v rámci 1. republiky došel ze Slováků nejdál. Stal se roku 1935 předsedou vlády, než musel roku 1938 v těžkých časech Mnichova rezignovat. Zemřel v zahraničním exilu a jeho státnický odkaz byl dlouho pošpiněn lživými prohlášeními Eduarda Beneše, který se na něj snažil hodit vlastní selhání z Mnichova.
Vznik Československa nebyl žádný jednoduchý proces. Provázely ho dlouhé intriky, vnitřní boje o moc a bohužel také zbytečná pražská arogance. Už v prvních dnech se rychle ukázalo, že nový stát je v Praze brán jako především Česká záležitost a Slováci jako mladší bratr, který musí být veden, aby si sám neublížil. Tato pozice se bohužel v následujících dvou dekádách o moc neposunula a přispěla k prvnímu pádu Československa. V jistém ohledu neskončila nikdy, a nakonec spolu s dalšími faktory vedla společný stát až k jeho finální smrti roku 1993.
Zdroje a další četba
HOLEC, Roman. Andrej Hlinka: otec národa?. 1. vydanie. Bratislava: Marenčin PT, 2019. 318 stran, 18 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-569-0440-4.
KOSATÍK, Pavel. Slovenské století. Vydání první. Praha: Torst, 2021. 407 stran. ISBN 978-80-7215-686-3.
RYCHLÍK, Jan et al. Dějiny Slovenska. Vydání první. V Praze: Vyšehrad, 2024. 647 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-7601-915-7.
