Článek
Role Winstona Churchilla v 1. světové válce je často opomíjenou částí jeho politické kariéry. Státník známý svým odporem proti Adolfu Hitlerovi měl však dlouhou a problematickou kariéru už dlouho před rokem 1940 a konflikt, jenž začal roku 1914 nebyl žádnou výjimkou. Válka mezi Dohodou (Francie, Británie, Rusko), a Centrálními mocnostmi (Německo, Rakousko-Uhersko), však měla přinést největší porážku Churchillovi politické kariéry.
Velkolepé ambice
Začátek ledna roku 1915 byl pro mocnosti Dohody časem pro zamyšlení. 1. světová válka zuřila již několik měsíců a prvotní plány na její rychlý konec se ukázaly jako nereálné. Na druhou stranu se vojskům Francie a Británie podařilo zachránit Paříž před německým útokem, což dávalo naději na budoucí vítězství. Daleko horší situace se však vyvíjela na ruské frontě, kde carská vojska utrpěla sérii těžkých porážek. K Německu a Rakousku-Uhersku se navíc připojila Osmanská říše, což pro carské generály znamenalo nutnost bojovat na další nové frontě. Ruští generálové prosili své západní spojence o pomoc, jenž by ulevila jejich armádám. A Winston Churchill věřil, že má ideální plán jak jim vyhovět.
Čtyřicetiletý britský politik byl v té době na vrcholu své dosavadní kariéry. Roku 1904 opustil svou rodnou konzervativní stranu a přešel k britským liberálům, což se ukázalo jako moudré rozhodnutí, jenž mu vyneslo několik pozic ve vládním kabinetu. Roku 1915 byl Churchill ve funkci Prvního lorda admirality, v podstatě ministrem pro námořnictvo. Svou pozici spravoval dobře, ale dosavadní válečné operace mu zatím nenabídly mnoho příležitostí zazářit. Vysoce ambiciózní Churchill nehodlal přijmout pouze druhotnou pozici ve válečné vřavě a snažil se vymyslet jak by námořnictvo mohlo zajistit skutečné vítězství pro Dohodu a Británii. Ruská žádost o pomoc pro něj byla darem z nebes.
Osmanská říše byla již několik dekád považována za nejslabší z evropských mocností. Pouhé dva roky před začátkem světové války byla její vojska drtivě poražena Itálií a koalicí balkánských států, což stálo říši většinu jejích zbývajících území v Evropě. Sultán v Konstantinopoli byl však stále vládcem teritoriálně rozlehlého státu a díky své pozici chalífy držel významnou pozici v sunnitském islámu. Jeho vstup do války na straně Centrálních mocností tak byl pro Británii jak hrozbou tak příležitostí. Pokud by se podařilo Osmany definitivně porazit, mocnosti Dohody by tím mohly získat obrovská a bohatá území na Blízkém východě.
Churchill chtěl Osmanskou říši zničit jediným rozhodujícím útokem. Její hlavní město Konstantinopol (moderní Istanbul), leží v Bosporské úžině a dá se k němu připlout s námořnictvem. První lord admirality chtěl pomocí námořního bombardování zničit osmanské obranné pozice v úžinách a následně Konstantinopol buď obklíčit námořnictvem nebo přímo obsadit pomocí vyloděné pěchoty. S trochou štěstí by byla zajata celá vláda říše včetně sultána a Osmanská říše by byla efektivně poražena. Sousední státy jako Řecko a Bulharsko by po takové operaci začali podporovat Dohodu, Rusko by šlo lépe zásobovat a Británie by měla hlavní slovo v dělení osmanského území. Na první pohled se jednalo o perfektní plán.
Ďábel je však v detailech. Churchill nebyl jediným proponentem tohoto plánu a celý nápad si rychle získal řadu vládních spojenců. Několik admirálů však mělo vážné námitky. Pro celý plán se nedalo vyčlenit dostatek vojáků a informace o osmanských silách byly velmi zastaralé. Churchill však tyto námitky buď odmítl či se o nich ani nedozvěděl. Admiralita byla organizačně často zastaralá a sám Churchill si později posteskl, že měl celou její strukturu více reorganizovat. Operace však přesto dostala zelenou. Předběžné ostřelování osmanských pozic začalo 17. února roku 1915 a prvotní úspěchy posílily Churchillovu víru v blížící se triumf. Netušil jak rychle mělo všechno začít kolabovat.
Nařizuji vám zemřít!
Námořní útok začal čelit vážným problémům 18. března. To bylo datum hlavního útoku, jenž měl zlomit osmanské obranné pozice. Bombardování však bylo neefektivní a kombinovaná flotila britských a francouzských lodí přišla o několik vlastních plavidel. To vedlo k zastavení útoku, což Churchill později prohlásil za hlavní chybu celé operace. Dle moderních historiků by však další útok po moři pravděpodobně také selhal a pouze by vedl k velkým ztrátám Dohody. Šance na čistě námořní operaci tak skončila a přišel čas pro pozemní útok. Dohodové síly se měly vylodit na poloostrovu Gallipoli a odtud zahájit postup na Konstantinopol. Po zničení místních osmanských pozic by se k nim opět plně připojila flotila.
Bosporské úžiny v moderním Turecku, Gallipoli je znázorněno žlutou barvou, Konstantinopol (Istanbul) červeně, (Interiot, 2007)
Pozemní síly, jenž měly tohoto triumfu dosáhnout byly velmi různorodou silou, jenž Dohoda musela narychlo sestavit ze všech dostupných rezerv. Obzvlášť Británie neměla prakticky žádné dostupné rezervy a musela tak velmi improvizovat. Do akce tak zamířily především nově sestavené pluky z Indie a Irska, jenž měly být silně podpořeny velkým francouzským kontingentem. K této síle se také měly připojit nově shromážděné dobrovolnické jednotky z Austrálie a Nového Zélandu, známé jako jednotky ANZAC, jenž byly původně určeny pro západní frontu. Dohromady mělo u Gallipoli bojovat více než 500 000 vojáků Dohody. Pouze malá část z nich se však účastnila prvotního vylodění.
To se mělo ukázat jako kritická chyba. Churchill a britské velení totiž kriticky podcenili svého protivníka. V oblasti Bosporu byla shromážděna 5. osmanská armáda, jenž patřila k nejlepším ozbrojeným silám svého státu. Její velení tvořili mladí turečtí důstojníci včetně Mustafy Kemala, budoucího zakladatele turecké republiky. K dispozici jim také byla německá vojenská mise, jen Osmanům předala důležité informace o vývoji války na západní frontě a poskytla několik skvělých generálů pro výpomoc v boji. Bohužel i moderní historie často přeceňují roli spojeneckých chyb u Gallipoli. Schopnost a odvaha osmanských vojáků měla přitom v následujícím boji hrát klíčovou úlohu.
Je až zázračné, že se celá operace nezhroutila již při prvním vylodění. 25. dubna se u Gallipoli vylodily především jednotky ANZAC a Francouzi, jenž čelili téměř dvojnásobné osmanské přesile. Extrémní odvaha Australanů a Novozélanďanů nakonec dokázala zajistit obsazení několika pláží zatímco francouzské síly odlákaly dobře promyšlenými manévry velkou část osmanských obránců. Tyto úspěchy však stály život třetinu útočníků a samotný ANZAC ztratil 3 000 mužů během prvního dne operací. Snaha o zajištění dalšího území však ztroskotala kvůli tvrdému osmanskému protiútoku. Ten byl nařízen Mustafou Kemalem, jenž před svými vojáky prohlásil: „Muži, nenařizuji vám, abyste útočili. Nařizuji vám abyste zemřeli!“
Tento fanatický vojenský styl dokázal zastavit postup vojsk Dohody. Britští velitelé zvažovali evakuaci, což však Churchill odmítl schválit. Vyloděné jednotky měly být co nejvíc posíleny, což by do budoucna umožnilo prorazit osmanské linie a postoupit k vysněné Konstantinopoli. Problém však byl, že i Osmané mohli přivést do bitvy nové posily. Měli to daleko lehčí než Dohoda, jenž po dalších námořních ztrátách nařídila stažení velkých bitevních lodí od Gallipoli. To ještě více zhoršilo pozici pozemních sil, jenž nově museli začít připravovat obranné zákopy. Místo rychlého vítězství se velkolepá operace proměnila v další frontu zákopové války.
Pády a vzestupy
První politickou obětí tohoto vývoje se stal sám Churchill. Částečně za jeho pád mohla nová koaliční smlouva s konzervativní stranou, jenž mu neodpustila za dřívější přeběhnutí k liberálům, ale stagnace v Bosporu byla součástí jeho odsunu na méně významnou vládní pozici. I po opuštění admirality však Churchill dále pokračoval v podpoře operace u Gallipoli a dokázal pro ní získat nové posily. Sám se chtěl na bojiště vydat, aby si udělal o situaci jasný přehled, ale jeho cesta byla na poslední chvíli zrušena. Mohl tak jen zpovzdálí sledovat jak se jeho velkolepá ambice kompletně hroutí.
Vojska Dohody nedokázala ani v následujících měsících prorazit osmanskou obranu. Na druhou stranu se ani sultánově armádě nepodařilo zahnat své nepřátele do moře a situace se tak postupně začala stagnovat. Obě strany předvedly hrdinné nasazení a kvalitní vojenské manévry, ale stejně jako ve Francii i zákopy u Gallipoli znemožnily rozhodující vítězství. Čas však hrál proti Dohodě, jenž čím dál více potřebovala přesunout, co nejvíc vojáků do Francie a nemohla si tak dovolit dále zásobovat proti-osmanskou operaci. Poslední pokus o ofenzívu zkolaboval na začátku srpna.
V říjnu vstoupilo do války na straně Centrálních mocností také Bulharsko, jehož síly mohly definitivně zajistit vyhnání Dohody z Gallipoli. To byla finální kapka, jenž vedla ke kompletnímu ústupu z Bosporu. Přes strach z obrovských ztrát se evakuace podařila provést prakticky bezchybně a zbývající vojáci Dohody mohli být přesunuti na jiné fronty. Evakuace však znamenala definitivní Churchillovu rezignaci z vlády, po které se na několik měsíců přesunul na francouzské bojiště, kde velel malé britské jednotce. Pro Churchilla to byl začátek jeho let v politické divočině, jenž v podstatě trvala až do 30. let. Byl na tom však daleko lépe než 115 000 vojáků, jenž u Gallipoli přišli o své životy.
Pro Osmanskou říši bylo Gallipoli jedním z mála skutečných válečných úspěchů. Ironií osudu to měli být právě tito důstojníci, kteří roku 1915 zachránili Konstantinopol, jenž o několik let později formálně ukončili vládu osmanské rodiny a založili novou tureckou republiku. Mustafa Kemal, později známý jako Atatürk, ve 30. letech označil Gallipoli za klíčový moment pro formální budoucího státu. Tak tomu bylo i v Austrálii a na Novém Zélandu, kde se veteráni ANZAC stali národními hrdiny. Těžké ztráty však také vedly k prvním snahám o omezení moci Británie, což mělo do budoucna přispět k plné nezávislosti obou států.
Z Gallipoli měl však do budoucna čelit i sám Winston Churchill. Zkušenosti s touto operací mu daly důležité poznatky o fungování britské válečné mašiny jejích jednotlivých komponentů. Katastrofa také částečně zkrotila jeho ego a Churchill byl tak do budoucna daleko více ochotný naslouchat radám svých vojenských expertů. Katastrofa u Bosporu byla největší porážkou Churchillovy politické kariéry, ale do budoucna měla pomoci stvořit státníka, jenž se v momentu největší krize dokázal postavit do čela odporu proti Hitlerově nacistické říši.
Zdroje a další četba:
Erickson, Edward: Gallipoli: The Ottoman Campaign, Pen and Sword Military, 2015, 288 stran, ISBN: 978-1783461660
Hart, Peter: Gallipoli, Oxford University Press, 2014, 546 stran, ISBN: 978-0199361274
Roberts, Andrew: Churchill: Walking with Destiny, Viking, 2018, 1152 stran, ISBN: 978-1101980996
