Článek
Polozapomenuté dějiny jsou dostupné také v audio a video formě! Na Spotify (https://open.spotify.com/show/4hPFrkEAwI0qxjkk4EwHZR) a Apple Podcasts (https://podcasts.apple.com/us/podcast/polozapomenuté-dějiny/id1845711994) si můžete poslechnout audio verze zde psaných článků, které jsou doplněné mnoha informacemi, na které nebyl v textu prostor. Nově je také série dostupná na YouTube (https://www.youtube.com/@PolozapomenutéDějiny).
Původem byla princeznou starověkých panovnických rodů, jež však v její době přicházely o všechny své trůny. Svatbou se plně propojila s největší dynastií střední Evropy, ale učinila tak v posledních letech její vlády. Pád staré Evropy ji však nezlomil a na mnoho dekád se stala vůdčí osobností svého rodu a šampiónem práv rodu Habsburků. Ve své době se jí obávala celá střední Evropa a její smrt byla momentem, kdy národy staré monarchie znovu stály pospolu. Příběh Zity Bourbonsko-Parmské však začíná na rakouském zámku roku 1892.
Dvakrát do exilu
Mladá princezna se narodila jako sedmnácté dítě vévody Roberta, posledního vládnoucího vévody z Parmy. Tento malý italský stát zanikl roku 1859, ale Zita a její sourozenci byli díky svým předkům také potomky francouzské královské dynastie a příbuznými dodnes vládnoucí panovnické rodiny ve Španělsku. Zita tak už za mlada musela mluvit mnoha jazyky, a to především italštinou, němčinou a francouzštinou, aby mohla vůbec komunikovat s mnoha hosty svého otce. Už v útlém věku se dívka pojmenovaná po středověké světici ukázala jako extrémně bystrá a komunikativní, o čemž s překvapením hovořilo mnoho přátel rodiny. Tato inteligence se o to více ukázala díky kvalitnímu a vyčerpávajícímu vzdělání, kterým princezna prošla.
Smrt vévody Roberta roku 1907 způsobila uvnitř rodiny konflikt, ale Zita už se tou dobou dívala na svou budoucnost mimo domovské sídlo. Její sňatek s budoucím císařem a králem Karlem byl předcházen dlouhým procesem námluv a poznávání, které začalo díky Karlově přátelství s jejími bratry Sixtem a Javierem, ale postupně přerostlo ve vzájemný respekt a přitažlivost. Karel už byl tou dobou brán jako budoucí panovník, a to kvůli nedynastické svatbě svého strýce Františka Ferdinanda, a starý císař František Josef I. tak na svého prasynovce naléhal, aby se rychle oženil. Svatba tak přišla roku 1911 jak skrze vzájemné náklonnosti, tak kvůli politické potřebě a nový pár si překvapivě rychle získal jak starého císaře, tak následníka trůnu, jenž začal Karla připravovat na budoucí vládu.
Oba manželé byli nadšeni, když se jim roku 1912 narodil syn Otto, kterého mělo následovat ještě sedm sourozenců, ale radost jim brzy zkalila vražda Františka Ferdinanda a vypuknutí 1. světové války. Karel sloužil střídavě jak u armády, tak u svého prastrýce, ale Zita byla starému monarchovi po boku téměř konstantně a mohla tak vidět horšící se situaci monarchie. Na dvoře a v tisku se navíc proti ní formovala nacionalistická německá frakce, jež ji označovala za sympatizantku nepřátelské Itálie a snažila se pošpinit její reputaci v zemi. Tyto elementy měly pouze nabrat na síle po nástupu Karla na císařský trůn roku 1916.
Karel Habsburský byl dobrý a silně zbožný muž, jenž správně pochopil dvě fakta. Za prvé bylo nutné co nejrychleji ukončit válku a za druhé byla zapotřebí reforma národnostních otázek v samotné říši. Také je však pravdou, že Karel nepatřil k obzvlášť rozhodným jedincům a příliš často byl ochoten odsouhlasit neefektivní kompromisy a odsunutí řešení problémů. Navíc učinil velmi špatné personální volby, které měly do budoucna potopit jeho mírové a reformní ambice. Zita naopak platila za daleko více rozhodnou osobnost a často manžela hnala k rychlé a jasné akci. Dobrým příkladem byla snaha o mírové rozhovory s Dohodou, které zprostředkovali její bratři Sixtus a Javier. Manžela v nich aktivně podporovala a žádala o co nejrozhodnější dohodu, jež by v případě nutnosti odstřihla Habsburky od německých ambicí.
Člověk si říká, že by možná bylo lepší, kdyby byly osobnosti manželského páru prohozeny. Karlova nerozhodnost a neochota odstřihnout se od německých militaristů vedla ke zhroucení jednání, potupné smlouvě o věčném přátelství s Berlínem a téměř kompletní ztrátě respektu, jejž si Karel získal svými mírovými snahami u států Dohody. Právě tento kolaps byl ve spojení s hořící domácí situací v monarchii hlavním důvodem pro uznání exilových Čechoslováků a dalších nacionalistických skupin Dohodou. Porážka v Itálii a kolaps císařské armády pak byly finální ranou, která odsoudila monarchii ke kolapsu.
Boj proti uzurpátorům
V Rakousku si o moc řekli socialisté a nacionalisté, jež Karla zbavili moci a odsunuli ho na venkovské sídlo. Tam na něj tlačili, aby formálně abdikoval, ale prudký odpor císařského páru tomuto kroku zabránil. Obzvlášť Zita odmítala, aby si její rodina prošla další abdikací, a především díky jejímu tlaku se Karel i přes pozdější odchod do exilu svých titulů nevzdal. Až tlak místních nacionalistů a slib bezpečnosti ze strany Británie vedly k tomu, že císařská rodina odešla do švýcarského exilu, jenž měl být dočasným útočištěm před vybráním budoucího domova. Karel a Zita však neměli další exil v plánu. Jejich cílem byl co nejrychlejší návrat na trůn.
Dva pokusy o obnovení dynastie Habsburků v Maďarsku roku 1921 byly historiky dlouhodobě brány jako hloupé a zbrklé snahy sesazeného císaře, jež neměly žádnou šanci na úspěch. Rostoucí množství publikací však ukazuje, že situace byla daleko složitější a pro císařský pár nadějnější. Karel dokázal v exilu navázat kontakt s předním francouzským politikem Aristidem Briandem, jenž mu dal slib, že v případě úspěšného získání trůnu v Budapešti bude obnovené království Francií ochráněno. Jugoslávie a Československo procházely sérií vnitřních problémů a silné Rumunsko dokonce Karlovi garantovalo, že v případě jeho návratu na trůn nijak nezasáhne.
Příjezd císařského páru v březnu roku 1921 však nevyšel díky protiakci admirála Horthyho, který se mezitím stal královským regentem. Částečně to byly admirálovy vlastní ambice, jež ho dostaly do konfliktu s legitimním maďarským králem, ale vinu nesl také Karel, který nekomunikoval dostatečně efektivně a příliš dlouho vyčkával s odhalením svých zahraničních triumfů. Panovnický pár musel zemi nakonec opustit a ztratil tak podporu Francie. Druhý pokus, tentokrát o vojenský převrat, zkolaboval v říjnu díky zradě jednoho z maďarských generálů a toto selhání kompletně vyčerpalo diplomatické možnosti Habsburků. Císařská rodina byla poslána do exilu na ostrov Madeira, kde Karel brzy onemocněl a roku 1922 zemřel.
Zita už se nikdy v životě neoblékla jinak než v černé. Přes zničující ztrátu se však odmítla vzdát. Díky rodinným konexím brzy dostala rodinu do Španělska a později do Belgie, kde svým dětem mohla zajistit dobré vzdělání. Rychle převzala vedení nad dynastickými loajalisty a například přední generál československé rozvědky František Moravec ve svých pamětech mluví o tom, jak až do poloviny 30. let zůstávala císařovna jedním z hlavních terčů špionážní aktivity. Jejím hlavním cílem se stala Itálie, kde císařovna navázala kontakty s Mussolinim, který se mezitím stal hlavním garantem nezávislosti Rakouska a jenž začínal sympatizovat s možnou obnovou tamní monarchie.
I díky tomu Zita společně se svým dospívajícím synem Ottou čím dál více nabývala na vlivu v Rakousku, kde se prohabsburské síly čím dál více dostávaly do konfliktu s nacistickými elementy v zemi. Císařovna dokázala zajistit kontakty i s rakouským kancléřem, jenž následně zrušil některé z proti-habsburských zákonů, a Otto se čím dál více profiloval jako vůdce těch Rakušanů, jež oponovali německé anexi země, ale celá snaha nakonec zkolabovala kvůli neochotě rakouských politiků oponovat Hitlerovi. Země byla anektována a podporovatelé dynastie skončili v koncentračních táborech. Naděje na obnovu dynastie vyhasly.
První dáma habsburské rodiny
Druhá světová válka byla pro Zitu a její rodinu časem zmatků a ohrožení. Hitler Habsburky nenáviděl a Otto byl jedním z hlavních cílů Gestapa jak v Rakousku, tak při pozdějším útoku na Belgii a Francii. Zita však stále měla v regionu mnoho přátel, jež její rodině často i za cenu vlastního bezpečí a někdy i životů pomohli utéct do neutrálního Portugalska. Otto se mezitím marně snažil sjednotit rozhádaný rakouský exil a aktivně působil v Británii a také v USA, kde si získal pozornost samotného prezidenta Roosevelta. Hitler se mezitím snažil přinutit Portugalce, aby mu Habsburky vydali. Ti sice odmítli, ale Otto a Zita se pro jistotu rozhodli odplout ze země.
Novým domovem se nakonec měl pro dynastii stát americký kontinent, jehož velké části kdysi Habsburkové vládli. Nejprve se usídlili v samotných USA, kde se obzvlášť Zita stala středem pozornosti místní společnosti a její děti měly poprvé po mnoha letech šanci oddechnout si v reálném bezpečí. Spory v exulantské komunitě však rostly a císařovna začala přemýšlet o dalším stěhování do klidnější oblasti. Zita už v této době opustila většinu politických aktivit a snažila se především ulehčit pozici svého nejstaršího syna, jenž nyní musel ukázat vlastní schopnost vést. I proto se nakonec císařovna odebrala do kanadské provincie Quebec.
Tato francouzsky mluvící oblast jí zůstala domovem na několik let. Pád Hitlerova režimu bohužel neznamenal uznání všech jeho oponentů a Otto byl po krátkém návratu nucen znovu opustit Rakousko. To, že tak učinil z rozkazu Karla Rennera, socialisty, jenž nejprve kolaboroval s Hitlerem a poté i se Stalinem, je dobrá ukázka toho, jak nespravedlivá dokáže být historie. Zita však i přes toto zklamání strávila svá americká léta dobročinnými akcemi, jež měly získat peníze a prostředky pro zdevastované Rakousko a Maďarsko. Aktivně také v případě nutnosti pomáhala svým dětem, jež se v té době všechny provdaly.
Císařovna se na evropský kontinent vrátila v 50. letech, a to aby se postarala o svou stařičkou matku, jež brzy nato zemřela. V návratu do rodného Rakouska jí však nadále bránily tamní zákony, jež členům císařské rodiny povolily návrat pouze v případě, že se vzdají všech nároků na trůn. Zita však odmítla zradit odkaz svého manžela a ani smrt její dcery Adelheid roku 1971, jež byla pohřbena v Rakousku, ji k návratu nepřiměla. Chápala však měnící se časy a nakonec proto podpořila rozhodnutí Otty a svých dalších dětí vzdát se jejich panovnických nároků výměnou za návrat do vlasti. Sama tak však nikdy neučinila.
Zita Bourbonsko-Parmská se nakonec dožila 97 let a zemřela až roku 1988. Její smrt se stala momentem fascinujícího sblížení, kdy se obyvatelé ze zemí hroutící se železné opony a z demokratického Rakouska sešli, aby uctili památku jak své poslední císařovny a královny, tak odkaz sedm dekád padlého soustátí. Císařovně sice byly před smrtí nakonec dovoleny návštěvy vlasti, ale trvale se na rakouskou půdu vrátila až ve smrti, kdy byla pohřbena ve vídeňské císařské kryptě. Její smrt byla definitivním koncem dlouho zašlé éry, jejíž sláva však byla taková, že po dekády odmítla opustit svět.
Zdroje a další četba:
Brook-Shepherd, Gordon. The last Habsburg. 2nd print. New York: Weybright and Talley, [1969, ©1968]. xiii, 358 s, ISBN: 978-0297176503
Bécsi, Zoltán. Forbidden federalism: secret diplomacy and the struggle for a Danubian confederation 1918-1921. Reno, Nevada: Helena History Press, [2020], ©2020. xv, 293 stran. ISBN 978-1-943596-11-9.
Hammond, Beate. Mladá léta velkých císařoven: Marie Terezie, Alžběta, Zita. Překlad Věra Houbová. Vyd. 1. V Praze: Ikar, 2004. 175 s. ISBN 80-249-0397-0.
