Článek
Jsou věci, které se nám zdají samozřejmé. Možnost pít čistou vodu. Fungující systém na odstraňování odpadu. Dostatek jídla v našich žaludcích. Obzvlášť ono jídlo však dodnes v mnoha zemích není jistotou. Střední a východní Evropa trpěla nedostatky jídla ještě v 40. letech. Západ, vrchol evropské civilizace v posledních pěti stoletích, měl svému poslednímu plnému hladomoru čelit o století dříve. Kombinace lidské hlouposti a nevýhodných přírodních podmínek měla k smrti a emigraci odsoudit miliony lidí. A centrem této zkázy bylo dnešní Irsko a Skotsko.
Po 800 letech vlády
Britské ostrovy byly v polovině 19. století plně pod kontrolou Londýna. Irsko bylo postupně dobýváno už od 11. století a přes silnou domácí kulturu přišlo roku 1801 také o vlastní autonomní parlament a další práva. I přes sérii irských vojenských povstání, která často získala kontinentální podporu, se anglickou vládu nepodařilo svrhnout a její kontrola nad irským územím byla až do doby hladomoru poměrně stabilní. Obdobná situace panovala ve Skotku, specificky na skotské vrchovině. Tato horská oblast byla dlouhodobým centrem proti-anglických nálad a již v minulosti čelila tvrdým útokům Londýna. Obdobně jako Irsko se však v této době dala považovat za zpacifikovanou.
Oba regiony se však silně lišily od zbytku ostrovů. Velkou roli zde hrálo náboženství a neúspěchy protestantské reformace v těchto zemích. Irsko bylo až na několik oblastí převážně katolické a církev zde hrála obrovskou roli v životech lidí. To bylo obzvlášť problematické díky proti-katolickým britským zákonům, které sice začaly být v 19. století rušeny, ale stihly vytvořit silně proti-katolickou náladu mezi britskými protestanty. Skotská vysočina sice nebyla tak katolická jako Irsko, ale díky přítomnosti různých protestantských hnutí byla ve své náboženské orientaci Londýnu obdobně nechutná.
Antipatie vládnoucích elit vůči těmto oblastem byla jasně vidět v každodenním životě. Po století probíhající proces ničení původní keltské aristokracie vedl k vytvoření malé skupiny protestanských vlastníků půdy, kteří na svých mohutných pozemcích zaměstnávali v mizerných podmínkách Iry a Skoty. Obzvlášť špatné podmínky byly uvalovány na katolické rolníky, kteří čelili nižším platům a delším pracovním hodinám než jejich protestanští kolegové. Tito rolníci navíc postrádali jakoukoliv jistotu ve svém zaměstnání a vlastníci je mohli bez větších problémů vypudit a nechat na holičkách. I parlament v Londýně začal roku 1840 uvažovat o možné reformně tohoto systému kvůli strachu, že by tyto podmínky mohly eventuálně vést ke vzpouře.
Obě oblasti byly v této době zemědělské mocnosti. Obzvlášť v Irsku se pěstovala velká část potravy, která krmila Anglii a další evropské země. Samotní Irové si však mohli ponechat pouze část svých výrobků, protože většina druhů potravy byla výhradně určena k exportu. To znamenalo, že si typický irský farmář navykl na dietu, která především sestávala z obilí. Byl tu však také druhý hlavní zdroj potravy a to brambory. Původně objeveny evropskými průzkumníky v Americe, brambory se ukázaly jako ideální druh plodiny pro irské a skotské podnebí. Angličané na ně nedávali exportní požadavky a tak se z brambor stal hlavní doplněk místní stravy. Nikdo nemohl tušit, že se z nich stane zdroj zkázy.
Hlad a útěk
Selhání sklizně brambor nebylo nic neobvyklého. Irsko a Skotsko se s ním potýkali každých pár let na místní úrovni. Situace se většinou rychle vyřešila pomocí vnitřního trhu a farmáři ji považovali za přijatelné riziko. Do Evropy však kolem roku 1844 dorazila pravděpodobně ze severního Mexika zcela nová bakterie, Phytophthora infestans, která se především projevovala ve svém destruktivním parasitismu vůči bramborám. A na rozdíl od předchozích problémů měla místo jednoho regionu udeřit na celou Evropu. Již roku 1844 se nemoc prohnala poli v USA a zdecimovala místní produkci. Vládní akce rychle zajistila, že nedošlo k zhroucení farmářského trhu a situace se stabilizovala. Lodě, které pluly přes Atlantik však nemoc měly přenést také do Evropy.
Starý svět měl mít daleko horší reakci než USA. Vypuknutí nemoci roku 1845 vedlo ke smrti tisíců lidí po celém kontinentu. Prusko, Belgie a Francie byli silně zasaženy, ale místní vlády buď dokázaly efektivně zareagovat či již dříve vytvořili dostatečně silný vnitřní trh, který plnou krizi pomohl zažehnat. Díky tomu také kontinentální Evropa vesměs pokračovala v populačním růstu, který byl pouze lehce zpomalen. To, že brambory měly daleko nižší význam pro místní jídelníčky bylo též velmi nápomocné. Pravá katastrofa probíhala na britských ostrovech.
Zprávy o zemědělské katastrofě v USA byly v Irsku a Skotsku vnímány bez větších starostí. Naopak, tato situace mohla napomoci k větším výdělkům z místních exportů. Že se katastrofa chystá vrhnout i na ně se farmáři začínali dozvídat až v srpnu roku 1845, když zkoumaly špatný stav svých brambor. Irské noviny už 25. srpna psaly o absolutním nedostatku brambor na místních trzích a v září začaly do Londýna proudit vyděšené zprávy o vážnosti situace. Roku 1845 přišlo Irsko přibližně o 40% produkce brambor, což se v dalším roce rozšířilo na téměř 80%. Škody byly o něco nižší ve skotské vysočině, ale i tam došlo k hlubokému propadu. Nedostatek potravin, který nastal, neměl v oblasti obdoby od hladomorů středověku.
Reakce Londýna začala překvapivě dobře. Konzervativní vláda lorda Peela se zachovala podle starého principu Noblesse oblige, který žádal po aristokratech, aby ze své lepší pozice podporovali nižší vrstvy v nesnázích. Bylo tak rozhodnuto o nakoupení nových potravin z amerického kontinentu, zahájení programu výdělečných veřejných prací pro chudé a formálního přepracování britských obchodních zákonů, které nutily Irsko k zbytečně velkým potravinovým exportům. To však mělo za následek vládní krizi, pád konzervativců a nástup liberálů v říjnu roku 1845.
Liberálové (známí též jako whigové) měli k celé záležitosti dosti odlišný postoj. V lepším případě věřili, že celou situaci nemůže řešit vládní intervence a že postačí přirozené ekonomické procesy jako v Evropě, což však bez změny obchodních zákonů nebylo možné provést. V horším případě považovali whigové celý hladomor za boží trest. To vám možná zní jako nesmysl, ale realita se často podobá frašce. Část whigů považovala irský ekonomický systém za nemorální, což byla i celkem pravda, ale také si myslela, že bůh seslal tuto katastrofu, aby předvedl nadřazenost svobodného trhu. To znamenalo, že nebylo třeba nijak zasahovat. Katolická víra obětí byla pro whigy pouze dodatečným důvodem pro boží hněv.
To znamená, že většinu roku 1846 strávila nová vláda rušením předchozích konzervativních akcí. Připomínám, že rok 1846 byl v pádu produkce dost možná nejhorší ze všech let hladomoru. Ten měl v Irsku trvat až do roku 1852 a v skotské vrchovině přetrvat ještě o čtyři roky déle. Úmrtí hladem několikanásobně převýšila všechny ostatní evropské státy dohromady. Přes milion Irů přišlo o život. Úmrtí ve Skotsku byly daleko nižší především kvůli nízké populaci skotské vysočiny (200 000 proti více než osmi milionům Irů), a pohybovaly se v řádu tisíců. To samotné by bylo katastrofální, ale plné následky měly být ještě horší.
Irsko navždy proti Anglii
Výše zmíněný problém vlastnictví půdy měl během hladomoru plně udeřit. Vlastníci pozemků najednou zjistili, že na svých územích mají obrovské množství farmářů, kteří nejsou schopni jakkoliv produkovat potraviny. Těm museli majitelé nadále platit, ale pouze pokud by na pozemcích zůstali. A tak začalo masové vyhánění irských farmářů. Těm navíc ubližovala i obnovená vládní podpora pod sirem Trevelyanem. Trevelyan byl obviněn z dalšího ničení Irska (u irských nacionalistů je celá katastrofa často známá jako Trevelyanova genocida), ale jeho akce spíše prokazovaly neschopnost, než záměrnou vůli vraždit Iry a Skoty. Navíc nadále pokračovaly povinné exporty jídla, což celou situaci ještě více zhoršilo.
Emigrace měla regionům sebrat ty lidi, které hlad nezabil. Ta byla v některých případech aktivně podporována vládou, což její dopady pouze umocnilo. Migrace měla mnoho cílů včetně britských kolonií jako byla Austrálie a Kanada. Hlavním lákadlem se však staly USA, kam zamířily stovky tisíc zubožených Irů, kteří se do budoucna měli stát jedněmi z hlavních hráčů ve společenském a politickém životě mnoha amerických států. Prozatím však čelili nechuti místních a podezřením ze zločinné povahy. I to však bylo zlepšení oproti hrozbě hladové smrti.
Samotný hladomor se přes veškerou neschopnost vlády měl nakonec uchýlit ke konci. Nové reformy začaly postupně fungovat a do postižených zemí začaly z celého světa mířit charitativní finanční dary. Celá situace také přispěla k začátku konce zastaralého ekonomického systému, který Irsku dříve dominoval. Tento liberální „úspěch“, však přišel za cenu absolutní devastace. I po odeznění hladomoru se čím dál více Irů rozhodlo pro emigraci. Úbytek obyvatelstva skončil až kolem začátku 20. století a vedl k populačnímu propadu z osmi milionů lidí na pouhé čtyři miliony. Dnešní populace Irska a severního Irska je dohromady kolem sedmi milionů.
Absurdní neschopnost britské vlády nezůstala bez povšimnutí irského lidu. Obzvlášť pokračování ve vývozu jídla bylo považováno za ohavný čin. Dříve oslabený irský nacionalismus byl opět zažehnut. Roku 1848 vypuklo první nové povstání, které i přes své potlačení oznamovalo začátek nové éry. Irská autonomie či dokonce nezávislost začaly být opět široce diskutovanými tématy. Dalších sedmdesát let měl irský národ o tuto svobodu bojovat ať už na bitevním poli, či na půdě parlamentu.
Zdroje a další četba:
Moody, T. W. a kol. Dějiny Irska. Překlad Milena Pellarová a Miloslav Korbelík. 3. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 499 s. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-179-8.
Kelly, John. The Graves are Walking, The Great Famine and the Saga of the Irish People. New York: Henry Holt and Company. 2012. ISBN 978-0-8050-9563-0.
Mac Suibhne, Breandán. Subjects Lacking Words: The Gray Zone of the Great Famine. Hamden: Quinnipiac University Press. 2017. ISBN 9780997837476.
