Článek
Vzestup chánů
Pláně na sever od Číny byly od počátku lidské existence centrem nově se rodících civilizací. Mongolské kmeny, které je na konci 12. století po Kristu obývaly, byly posledními v dlouhé řadě těchto civilizací a měly se stát tou nejvýznamnější pro lidské dějiny. Temüjin byl synem mongolského kmenového vůdce a po dekádách bojů dokázal dosáhnout sjednocení všech Mongolů, kteří ho prohlásili za svého velkého vůdce, Čingischána. Po staletí vzájemných bojů a malých nájezdů měl nový vůdce šanci přetvořit svůj lid v efektivní dobyvatelskou armádu, která ve světě neměla rovného protivníka.
Prvním cílem se samozřejmě stala Čína. Nejbohatší region na planetě zemi byl cílem nomádských invazí po celou svou historii, ale roku 1211 byla v situaci ideální pro dobytí. Čína byla rozdělena na několik vzájemně znepřátelených dynastií, které s nadšením verbovaly severní nomády jako žoldnéře pro své armády. Čingischán tak měl velmi dobrou představu o silách a slabinách čínských vojsk, které následně expertně využil pro dobytí velké části severní Číny. Získal zde také experty na využití střelného prachu, obléhání hradů a dalších technologických výdobytků usedlé civilizace. Jeho příštím cílem se staly kmeny na západ od Mongolska, a to především Ujgurové, kteří se rychle integrovali jako nová administrativní třída, která začala pro Mongoly zpravovat dobytá území.
Mongolové prakticky s každou úspěšnou expanzí integrovali část dobyté kultury do své vlastní říše. Po většinou krvavém dobytí oblasti bylo zbývajícím místním umožněno žít v míru a spravovat své záležitosti. Vladaři, kteří se Mongolům vzdali bez boje, mohli pokračovat ve vládě nad svým územím, ale museli dát Mongolům k dispozici svá vojska a finance. Co Čingischán nenáviděl byly urážky na cti a poprava jeho velvyslanců, které poslal do Chorezmské říše. To vedlo k šestiletému tažení, které mongolské armády dovedlo až k perskému zálivu. Následovaly další kampaně ve střední Asii, ale roku 1227 přišla v 65 letech Čingischánova smrt.
Na rozdíl od feudalismu Evropy bylo mongolské nástupnictví překvapivě demokratické a zahrnovalo dlouhé rokování významných mongolských vůdců. Nastoupit na trůn mohl jakýkoliv potomek Čingischána, ale při první volbě se především vybíralo mezi jeho syny. Nejstarší Džuči zemřel krátce před svým otcem a volba tak nakonec padla až na třetího syna Ögedeje. Ten po potlačení několika krátkých povstání zreformoval říši, aby místní mongolští vůdci mohli jednat více autonomně. To bylo v čím dál větším impériu nutné pro efektivní fungování, ale zaselo to první zárodky budoucího rozdělení říše. Sám Ögedej se soustředil na nové kampaně v Číně, ale jeho éra měla především vstoupit do dějin mongolským postupem na západ.
Před branami starého světa
Role dobyvatelů Evropy měla padnout na syny Čingischánova syna Džučiho, kteří chtěli vydobýt své vlastní velkolepé triumfy. Nejprve se střetli s mnoha kočovnými národy, které se pohybovaly kolem Uralu, ale brzy narazili na organizovaná knížectví Kijevské Rusy. Mongolská invaze se stala jedním z největších momentů v dějinách Ruska a Ukrajiny, a to kvůli absurdnímu množství zkázy, které tyto země zasáhlo. Kyjev samotný byl téměř kompletně zničen a centrum východní civilizace se kvůli tomu přeneslo na sever do Novgorodu. Mongolové měli těmto územím vládnout až do 14. století, ale rozhodně se zde nehodlali zastavit. Čím dál víc se zaobírali ideou své vlastní nepřemožitelnosti a schopnosti dobýt každé území, které si budou přát.
A to je zavedlo do území nám blízkým. Rok 1241 se stal jedním z nejhorších pro mnoho evropských států. Mocní králové v Polsku a Uhrách utrpěli zničující porážky, které z obou státu učinili extrémně oslabené entity. České království dokázalo útoku zabránit, ale spíše kvůli tomu, že čelilo pouze malému mongolskému oddílu. Hlavní dobyvatelské síly se zaměřily na plundrování Uher, Polska a většiny balkánských států. Dopisy od velkého chána hrozily zničením všem evropským vládcům včetně papeže. Evropa se chystala na apokalyptickou bitvu s mongolskými hordami. Jen aby s údivem sledovali, jak se Mongolové promptně rozhodli vrátit se na východ.
Absolutně nikdo v Evropě nechápal, co se stalo. Většina mluvila o boží intervenci, další o velké léčce, která měla Evropu uvést do falešného pocitu bezpečí. Co se tedy stalo? Plnou odpověď nemáme ani dnes. Mluví se o tom, že se Mongolové stáhli kvůli smrti velkého chána a nové vůdcovské volbě, ale generálové, kteří dobývali Evropu ustoupili pouze k řece Volze a do Mongolska se už nevrátili. Variantou je také problematické podnebí či špatná kvalita půdy pro mongolské koně. Nicméně už k plné invazi Evropy nemělo nikdy dojít. Mongolské nájezdy sporadicky pokračovaly do roku 1300 a kontrola nad ruskými teritorii pokračovala až do roku 1380, ale dobyvačný útok na kontinent už nikdy nepřišel.
Po několika letech zmatků a krátkých vlád, které následovaly po Ögedejově smrti, se nakonec roku 1251 k moci dostal Čingischánův vnuk Möngke. Ten se stejně jako jeho předchůdci především soustředil na dobývání Číny, ale také přikázal větší aktivitu svým generálům v Íránu. Z nich byl nejdůležitější jeho bratr Hülegü, který dostal rozkaz porazit zbývající nezávislé muslimské státy v regionu. To zvládl na výbornou a podmanil si většinu dnešního Turecka, Sýrie a Kavkazu. Jeho nejvýznamnější úspěch však bylo zničení Bagdádu a zabití tamního chalífy, což byla rána do samotného srdce islámské civilizace. Tato kampaň učinila z Mongolů postrach islámu, ale také je dostala do přímého kontaktu s novým nepřítelem v Egyptě.
Největší rozsah mongolské říše (formálně pod vládu Kublaj-chána, jednotlivé části už prakticky nezávislé))
Mamlúcky sultanát byl novou silou, která ve starověké zemi na Nilu získala moc. Vládli mu bývalý otročtí válečníci (Mamlůkové), kteří se nyní ocitli v pozici posledních nezávislých muslimských vládců v regionu. S Mongoly měli bojovat mnoho let a egyptská armáda byla přetvořena v sílu s výhradně proti-mongolským zaměřením. Bitva u Ajn Džálút roku 1260 byla jednou z prvních skutečně významných mongolských porážek. Novému mamlúckému vládci Bajbarsovi dala dost prestiže, aby jmenoval vlastního chalífu a pasoval se do role ochránce islámu. Aktivně také pokračoval v armádních reformách, které měly za cíl překonat mongolská vojska.
Hülegü se samozřejmě nenechal jednou porážkou dovést k zmaru, ale brzy zjistil, že je pronásledován svými vlastními triumfy. Několik jeho bratranců v té době přešlo k islámu a vyčítalo mu zničení Bagdádu. To vedlo k jejich spojenectví s Egyptem, které Hülega přinutilo rozdělit své síly. Jeho snaha získat podporu křižáckých států neměla velký efekt (ony státy už byly zredukovány na pár oslabených přístavů), a Hülegü tak nakonec pochopil, že Egypt dobýt nedokáže. Místo toho se soustředil na Írán, kde založil novou dynastii, která měla v zemi vládnout do poloviny 14. století. Mongolská expanze na západě tak selhala především díky schopnosti Egypta přetvořit své vojsko v expertní proti-mongolskou sílu a vnitřním sporům mezi dobyvateli. Ty však teprve začínaly a říši měly nakonec přivést ke kompletnímu rozdělení.
V džunglích a na mořích
Velký chán
Möngke zemřel na nemoc roku 1259. Podařilo se mu dobýt poměrně významnou část Číny a celou Koreu. Jeho říše se táhla od Středozemního moře po okraj Sibiře. Jeho nástupnictví mělo původně přejít na jeho nejmladšího bratra, který měl podporu tradiční mongolské elity. Tomu však zabránil další bratr velkého chána. Kublaj-chán je modernímu čtenáři pravděpodobně nejznámějším mongolským vládcem s výjimkou Čingischána. Často vyobrazován jako vynikající panovník, Kublaj-chánův nástup k moci definitivně ukončil éru sjednocené říše. Krátká občanská válka silně oslabila pozici a prestiž nového vládce, který měl následně mít pouze formální moc v dalekých západních územích.
Kublaj-chán však nebyl tímto faktem příliš raněn. Jeho ambice byly především soustředěny na Čínu, kterou hodlal konečně plně dobýt. Nový vládce se od počátku snažil získat si své čínské poddané velkými reformami, ale také plánoval nové velké kampaně v nedobytém jihu. Nebyla to žádná jednoduchá záležitost a velkému chánovi měla jeho snaha trvat 20 let. Až roku 1279 se smrtí posledního císaře jižní dynastie Sung mohl Kublaj-chán vyhlásit plné vítězství a také založení nové dynastie Jüan. To bylo další ukázkou rostoucího po-čínštění vládnoucí dynastie, která se nyní především opírala o toto území. Kublaj-chán však nebyl zdaleka hotov a měl chuť na nové kampaně.
První mongolská invaze do Japonska proběhla roku 1274 a z počátku dokázala obsadit několik malých ostrovů. Smrt velícího generála však vedla k mongolskému ústupu, při kterém se mnoho z nich utopilo. Větším cílem byl v této době Vietnam, kam Mongolové provedli invaze rovnou tři. Ty měly počáteční úspěchy a několikrát přinutily vietnamské vládce podřídit se autoritě Kublaj-chána. Jejich konečný výsledek však vždy skončil mongolským ústupem. Poslední invaze roku 1287 selhala ve svém úmyslu nahradit vietnamského vládce a Kublaj-chán se musel spokojit s formální loajalitou Vitenamu, která byla tradičně dávána čínským císařům.
Velký chán se s postupem času stával čím dál méně racionálním ve svých plánech. To ukazuje jeho druhá invaze do Japonska, která roku 1281 i přes obrovskou početní převahu kompletně selhala ve svých dobyvačných plánech. Bouře, které zdecimovaly ustupující mongolské síly, dokázaly permanentně oslabit schopnost velkého chána vynutit svou vůli na mořích. Přesto se Kublaj-chán rozhodl na konci své vlády k nové expedici do dnešní Indonésie, kde se jeho unavené vojsko po několika bitvách opět muselo stáhnout. Kublaj-chán zemřel roku 1294 ve věku 79 let. Přes svůj úspěch s dobytím Číny na trvalo oslabil mongolskou moc. Jeho pozdní kampaně zničily čínskou ekonomiku a připravily zárodky pro pozdější pád celé dynastie Jüan.
Proč selhaly východní expedice? Zde byly důvody velmi různorodé. Špatný terén a mongolská nezkušenost na moři hrály významnou roli, ale ještě důležitější byla neochota velkého chána dostatečně se soustředit na jedinou frontu. Mongolská moc v Číně nakonec vydržela pouze do roku 1368, kdy byla nahrazena novou čínskou dynastií Ming. Na západě vydržely některé nástupnické státy déle, ale postupně bud zkolabovali či přijali místní kulturu za svou. Sjednocená mongolská říše měla pouze krátkého trvání, ale na trvalo změnila poměry po celé Eurasii.
Zdroje a další četba:
HLAVATÁ, Lucie et al. Dějiny Vietnamu. Vydání první. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2018. 552 stran. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-496-6.
WEATHERFORD, Jack. Čingischán a utváření moderního světa. Překlad Petruška Šustrová. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2006. 367 s. ISBN 80-7341-776-6.
MORTON, Nicholas. The Mongol Storm: Making and Breaking Empires in the Medieval Near East, Basic books, 2023, 432 stran ISBN 978-1541616301
