Článek
Mohutná vlna neorganizovaných jezdců ze stepi, kteří se valí na nebohé protivníky a nemilosrdně je rozpráší do čtyř koutů světa. Následuje nemilosrdné plenění a vraždění, které často kompletně zničí místní civilizaci. A celé této operaci velí velký chán, který nemilosrdně ničí všechny své protivníky a drží absolutní moc nad každým rozhodnutím. To je klasické a v mnoha filmech dodnes používané vyobrazení mongolských dobyvatelských kampaní. Je také přinejmenším částečně nesmyslné. Mongolská válečná mašina dokázala vydobýt své triumfy skrze výbornou organizaci a adaptabilitu, které si zaslouží větší zájem než moderní dramatická zobrazení. Co bylo klíčem k mongolskému úspěchu? A jak Čingischán a jeho spolupracovníci vytvořili neporazitelnou vojenskou sílu?
Organizovaná horda
Tradiční mongolská společnost, která žila poměrně stejným způsobem až do konce 12. století, byla plně založená na nomádském stylu života. Místní klany a kmeny nebyli sotva organizovanými tlupami, které si mnozí pod těmito termíny představí, ale plně fungujícími společnostmi, které žili, válčili a obchodovali jak se svými stepními příbuznými tak s usedlými národy (především Čínou). Díky svému životnímu stylu se Mongolové od mládí stávali výbornými jezdci a ze sedla také precizně ovládali své luky, což z nich činilo schopné lovce a válečníky. Malé mongolské skupiny tak často vstupovaly do služeb čínských vládců, kteří je používali pro nájezdy na své protivníky.
Čingischán, původně Temüdžin z klanu Bordžiginů, přetvořil tento systém do jednotné říše. Neučinil tak skrze kompletní překopání mongolských zvyklostí, ale skrze jejich úpravu a vylepšení. Ponechal si klasický systém organizace po desítkách (jednotlivé jednotky měli buď 10, 100, 1000 atd. mužů), ale kompletně překopal starý klanový systém. Kromě několika loajálních kmenů nahradil staré vládce a smíchal dříve oddělené skupiny. To mu dovolilo smazat staré kmenové spory a dát svým následovníkům novou jednotu, kterou nikdy dříve neměli. Desítkový systém zůstal, ale nově byli všechny jednotky promíchány a tvořeny členy dříve nepřátelských klanů.
Tomuto procesu sjednocení také pomohlo přímé propojení civilní a vojenské strany státu. Rodiny jednotlivých jednotek měli nově zformovat vlastní skupiny, které zásobovali své válečnické příbuzné zásobami. Tyto nové civilní jednotky vytvořili základ pro první jednotný daňoví systém a ještě více přispěli k integraci starých kmenů do jedné síly. Čingischán byl v těchto záležitostech moudrým reformátorem, ale často také prokázal svou nemilosrdnost. Nové základní jednotky, mongolský Arban o 10 mužích, byli vedeny k absolutní vzájemné loajalitě. To na první pohled nezní špatně, dokud není zmíněno, že za případný útěk jednoho člena jednotky z boje hrozila všem jeho druhům poprava.
Chán chánů byl mužem, který dobře pochopil nutnost metody cukru a biče. Výše zmíněný trest byl rozhodně krutý, ale na oplátku měl každý mongolský voják také velké naděje. Čingischán nechtěl čelit starému problému, kdy vojáci při bitvě začnou rabovat a následně prohrají a vydal tak nařízení, že k okrádání poražených může dojít až po bitvě a musí se dostat na každého vojáka. Navíc přislíbil, že o bude dobře postaráno o rodiny všech padlých Mongolů, což ve 13. století nebylo nic běžného. To možná souviselo s Čingischánovým krušným dětstvím, kdy musel po smrti otce čelit řadě nesnází.
Jednotná mongolská armáda byla novorozeným dítětem a to znamenalo, že se vyvíjela dlouho po svém založení. Při prvních kampaních v Číně dokázal Čingischán porazit většinu nepřátelských vojsk, ale brzy zjistil, že nemá jak rychle obsadit nepřátelská města. To znamenalo dlouhá a riskantní obléhání. Chán chánů se tak zaměřil na zajetí nepřátelských obléhacích expertů, kteří mu do budoucna zajistili nové obléhací stroje pro obsazení všech velkých měst. Mongolové také čím dál více do svého vojska integrovali pěší jednotky, které pocházeli z obsazených oblastí. Čistě jezdecké armády byly poměrně rychle nahrazeny kombinací kavalerie a pěchoty, kde si však jízdní lukostřelci zachovali hlavní roli.
Největší rozsah mongolské říše, kolem roku 1250
Géniové pod Čingischánem
Dalším poměrně hlubokou reformou byla nová mongolská meritokracie. Díky své stepní podstatě Mongolové vždy měli o něco více rovnostářské prostředí než usedlá aristokracie, ale Čingischán dokázal tento systém přeměnit na jeden ze základů své nové říše. Jeho nový důstojnický sbor tak byl fascinující směsicí synů starých kmenových vůdců a obyčejných jedinců, kteří dokázali prokázat své vojenské schopnosti. Mezi budoucí vojevůdce tak například patřili kovářští synové Sübetej a Jeli či také Muqali, který byl původně Čingischánovi věnován jako rukojmí a osobní otrok.
Mongolská armáda byla v mnoha ohledech velmi decentralizovaná vojenská síla, kde schopnosti jednotlivých velitelů často znamenali daleko více než povely vzdáleného chána. Hlavní dělení probíhalo na úrovni tří armád (západní, střední a východní), kterým velel buď sám chán či jeho nejbližší důvěrníci. Ti byli často spojeni společnou službou v chánově osobní gardě, známé jako Kheshig, která sloužila jako přípravné místo pro mladé a nadějné jedince, kteří tak mohli prokázat své schopnosti a loajalitu. Čingischán do své osobní gardy také přijal mnoho synů svých hlavních generálů, což se dá brát buď jako velká pocta či jako branní rukojmí. Vzhledem k chánovu vladařskému stylu se pravděpodobně jednalo o obojí.
Je až fascinující jak dobře dokázal Čingischán zajistit loajalitu svých důstojníků. Tito muži často veleli vojskům, která byla stejná či větší než chánovi osobní síly, ale nikdy se za jeho života nepokusily vzbouřit se proti jeho vládě. I po zakladatelově smrti zůstala loajalita vůči vládnoucí dynastii velmi vysoká a dynastie chánových potomků často vládly mnoho dalších století.
Chánovi důstojníci byli navíc téměř stejně schopnými vojevůdci jako byl on sám. Výše zmíněný Sübetej je mnohými historiky dokonce označován za největšího vojevůdce lidské historie. Jeho válečné úspěchy byly vskutku ohromné a zahrnovaly vítězství ve válkách s čínskými dynastiemi, ruskými princi, králi Polska, Maďarska či Gruzie a desítky dalších triumfů. Jeho jezdecké doktríny a zaměření se na zničení bojových schopností nepřítele byly ve 20. století studovány mnoha vojenskými experty a sloužily jako jeden ze základů moderních teorií tankové války. Sübetej vysloužil svých chánům více než 60 vítězství a pouze dvakrát utrpěl porážku.
S postupem času se však začali ukazovat i nevýhody mongolského systému. Hlavním viníkem nebyla překvapivě neschopnost vládců či úpadek vojenské síly, ale samotná velikost celé říše. Mongolský stát dosáhl svého vrcholu kolem roku 1250, ale tato rozlehlost znamenala postupné oslabení autority velkých chánů, kteří se čím dál víc soustředili na své čínské državy. Ambiciózní generálové, kteří byli potomky Čingischána tak dostali možnost vytvořit své vlastní de-facto nezávislé říše. Dobyvatel středního východu Hülegü či Čingischánův prvorozený syn Džuči tak mohli na západě vytvořit nové velkolepé státy (respektive známé jako Ílchanát a Zlatá horda).
Multietnická říše
Kde však Čingischán plně změnil tradice byla otázka cizích národů. Ve staré mongolské společnosti nebylo kvůli klanům příliš místo pro jakoukoliv integraci cizinců, ale nová velkolepá říše nemohla operovat pouze na poměrně malém mongolském etniku. Zde se chán chánů opět prokázal jako vizionář. Ještě před útoky na usedlou Čínu začal integrovat ne-mongolské stepní kmeny, které často začaly pod jeho vládou přijímat mongolské zvyky. To byl však ještě poměrně malý krok oproti integraci usedlých národů.
Zde je nutné promluvit o mongolském dobývání. Obrovské masakry a brutální čistky rozhodně byli realitou, ale zdaleka se nejednalo o všeobecnou politiku. Čingischán chtěl vládnout říši a ne hromadám kamenů a kostí. Brutální plenění měst mělo většinou jeden ze dvou důvodů. Buď se jednalo o pomstu za předchozí zločin místního vládce (především proti těm panovníkům, kteří popravili mongolské posli), ale častěji šlo o trest za dlouhý odpor. Mongolové velmi rozlišovali mezi těmi městy, jenž se rychle vzdaly a těmi, které museli dlouhodobě obléhat. Ty se pak stala výstražnou ukázkou pro všechny budoucí oponenty velkého chána. Byla to vysoce tvrdá, ale také velmi účinná metoda.
S každou novou říšskou expanzí docházelo k dalším rozšířením mongolských vojsk. V Číně se k Čingischánovi přidalo mnoho místních velitelů, kteří věřili, že vládnoucí dynastie přišly o nebeský mandát, který je opravoval k vládě. Po prvních několika letech války bojovalo v Čingischánových východních armádách více Číňanů než Mongolů. To také vedlo k šíření obléhacích technologií a primitivních děl. Pravdou je, že cizí vojáci byli často k službě přinuceni, ale tisíce dalších se k novým vládcům Číny přidali dobrovolně. To Mongolům nijak nebránilo použít své nové spojence jako jednotky prvního nasazení, které většinou utrpěly největší ztráty.
Opět se však měla prokázat problematika příliš rozsáhlé říše. Tentokrát se k ní však také přidal problém mongolské populace. I s integrací dalších nomádských kmenů tvořili Mongolové pouze malou část obyvatelstva svého nového impéria. Přes snahu vytvořit místní mongolské kolonie (některé z nich existují dodnes), nebylo plně možné předejít postupné integraci mongolských elit do původních regionálních kultur. Na západě to znamenalo přijetí islámu a perské administrativy, zatímco na východě splynula mongolská dynastie s místní čínskou kulturou. Nikde se však nezabydleli plně a s postupem času byli mongolské dynastie svrženy a přinuceny ustoupit zpět do svých rodných stepí.
Zdroje a další četba:
WEATHERFORD, Jack. Čingischán a utváření moderního světa. Překlad Petruška Šustrová. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2006. 367 s. ISBN 80-7341-776-6.
MORTON, Nicholas. The Mongol Storm: Making and Breaking Empires in the Medieval Near East, Basic books, 2023, 432 stran ISBN 978-1541616301
McLynn, Frank. Genghis Khan: his conquests, his empire, his legacy. First Da Capo Press edition. Boston: Da Capo Press, a member of the Perseus Books Group, 2015. xxxvi, 646 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-0-306-82395-4.
