Polozapomenuté dějiny: Puč krále Michala - jak nacisté ztratili Balkán

Těžké královské mládí

Narodit se jako královský princ zní jako začátek ideálního života, ale tak tomu vždy není. Princ Michal von Hohenzollern se narodil 25. října roku 1921 do rodinné situace, pro níž se slovo drama zdá zcela nedostatečné. Rodiče chlapce, rumunský korunní princ Karel a jeho manželka, řecká princezna Helena, byly čerstvě vdaný pár, který se téměř okamžitě rozhádal. Karel byl známý záletník a jeho aféry vedly ke sporům s manželkou, rodinou a rumunskou veřejností. Rumunský král Ferdinand se nakonec rozhodl svého syna zbavit nástupnických práv a po králově smrti roku 1927 tak trůn přešel přímo na jeho vnuka Michala.

Ve svých šesti letech se tak Michal stal formálním panovníkem Rumunska. Přes vítězství v 1. světové válce, které zajistilo mohutné územní zisky (moderní Transylvánie a Moldavsko), bylo rumunské království sužováno politickými a ekonomickými problémy, které oslabovali jeho demokratický systém. Rostoucí rozčarování s vládní garniturou se ukázalo jako ideální příležitost pro Michalova otce, který stále doufal, že získá trůn. To se mu roku 1930 skutečně podařilo a s podporou části politické elity byl princ Karel prohlášen za krále Karla II. Michal se vrátil do pozice korunního prince, což vnímal jako menší zlo oproti obnovenému konfliktu mezi jeho rodiči.

Karlovi podporovatelé doufali v obnovení manželství mezi králem a princeznou Helenou (rozvedli se roku 1928), ale to se brzy ukázalo jako nemožné. Nový král svou bývalou manželku ignoroval a snažil se od ní odloučit i Michala. Tato situace nakonec skončila roku 1932 odchodem princezny do zahraničí, ale vzájemné spory se měly táhnout až do konce Karlova života. Krále však více zajímala jeho vlastní moc, kterou rozšířil s pomocí sympatických armádních důstojníků a rumunských fašistů. Jeho ambice byly završeny roku 1938, kdy se ze země stala de facto absolutní monarchie. Michal se již v této době obával, že otcovy ambice pouze povedou ke katastrofě, což se mělo velmi brzy potvrdit.

Vypuknutí 2. světové války bylo pro Rumunsko obtížným momentem. Země měla dobré vztahy jak s Británií tak s Německem a Karel se proto snažil vést neutrální politiku. Tato neutralita však pouze vedla k tomu, že Rumunsko zůstalo bez spojenců, což mělo roku 1940 vést k národní katastrofě. První ránu zasadil Sovětský svaz, který se rozhodl zabrat rumunskou Besarábie (současné Moldavsko), kterou mu přislíbil pakt Ribbentrop-Molotov. K dělení země se rychle přidal Adolf Hitler, který chtěl odměnit své maďarské spojence a získat si podporu neutrálního Bulharska. Území odstoupená Bulharům byla poměrně malá, ale Maďarsko získalo zpět velkou část Transylvánie.

Král Karel chtěl být absolutním vládcem a nyní na něj padla absolutní odpovědnost za novou katastrofu. Ve jménu zachování monarchie se vzdal trůnu a promptně odcestoval ze země. Králem se opět stal Michal, ale jeho moc nebyla o moc větší než za jeho dětství. Pravým vládcem Rumunska se stal maršál Antonescu, který v zemi rychle vytvořil vojenskou diktaturu. Maršál byl sice sympatický k Velké Británii, ale jako jedinou šanci k znovuzískání ztracených území viděl spolupráci s nacistickým Německem. Rumunsko se tak roku 1941 stalo jedním z německých spojenců při invazi do Sovětského svazu.

Německo vítalo rumunskou podporu s velkým nadšením. Hitler měl velký zájem o místní ropné zásoby a slíbil Antonescuovi, že podpora ve válce povede k znovuzískání ztracených rumunských území. Do země se také vrátila králova matka Helena, která se svým synem dokázala odolat německému tlaku na zahájení holokaustu v Rumunsku. Celoživotní antisemita Antonescu se rozhodl tento nesouhlas přijmout, ale výměnou nechal Němcům volnou ruku v Rumuny okupovaných územích na Ukrajině. Tento prvotní odpor však ukázal, že král Michal nehodlá být pouhou loutkou nacistů.

Válečné katastrofy a královské konspirace

Rumunské zapojení do 2. světové války je neprávem ignorovanou částí konfliktu. Při invazi do SSSR se do útoku zapojilo více než 250 000 královských vojáků, kteří měli dojít až k dalekému Stalingradu. Antonescu ze začátku tvrdil, že pouze hodlá obsadit území, která byla ztracena roku 1940, což mělo silnou veřejnou podporu v celém Rumunsku. Brzy se však ukázalo, že maršál hodlá poslat rumunské vojáky bojovat do hlubin komunistické velmoci, což byla daleko méně populární myšlenka. Král Michal a někteří politici sice protestovali, ale maršál je ignoroval. Podpora Německa byla dle něj klíčová a krále považoval za neznalé dítě.

Antonescuova vojska si ze začátku vedla velmi dobře. Ztracená území byla osvobozena a po několika měsících obléhání padl také významný přístav Oděsa. Rumunské jednotky velmi dobře bojovaly při operacích na Krymu a Jižní Ukrajině. Sám Hitler dokonce nabídl, aby se Antonescu stal velitelem jedné z hlavních armádních skupin, což bylo rozhodnutí velmi populární mezi německými důstojníky, jenž maršála brali za skutečně zkušeného vojevůdce (na rozdíl od Hitlera). Maršál nabídku dočasně odmítl kvůli špatnému zdraví, což mu mělo dočasně zachránit život. Roku 1942 byla jeho budoucí skupina armád rozdrcena v bitvě u Stalingradu. I zde Rumuni bojovali s vervou, ale kvůli neschopnosti Němců doručit potřebná děla a zásoby nemohli odolat sovětské početní přesile.

Stalingrad byl rozhodujícím momentem války, což si uvědomil i král Michal. Ve svém novoročním projevu z roku 1943 otevřeně zkritizoval vedení války i slepou alianci s Německem. To překvapivě nevedlo k žádné protikrálovské akci. Němci brali Michalův projev za provokaci od Antonesca, který ho zase bral za intriku dvorních politiků. Obě strany brali krále za lehce ovlivnitelného chlapce a nechápali, že se z něj začal stávat střed nové opozice. Antonescu byl navíc zaneprázdněn snahou zachránit, co možná nejvíce rumunských jednotek od Stalingradu, který se pro jeho armádu stal absolutní katastrofou. A stejně jako padla vina za ztrátu Transylvánie na krále Karla tak i na Antonesca padla vina za ztráty u Stalingradu. Armádní důstojníci se začali poohlížet po novém vůdci.

I samotný maršál chápal, že se situace po Stalingradu změnila narůstal nátlak Němců na větší loajalitu nacismu a Hitler se ke svým spojencům choval čím dál více podezřívavě. Antonescu proto zahájil první pokusy o vyjednávání se západními spojenci. Nebyl v tom sám, podobné snahy zahájili také zbývající rumunští demokraté a spojenci krále Michala. Západní mocnosti však požadovali, aby se Rumunsko znovu vzdalo Besarábie, což Antonescu odmítal. Na Západě navíc už panovala shoda, že budoucnost Rumunska bude probít dle přání SSSR, což omezilo zájem o přímá jednání s tamní opozicí.

Přes tento problém však ochota provést radikální akci čím dál víc rostla. Král Michal pevně věřil, že i pozdní přechod ke spojencům umožní Rumunsku získat zpět Transylvánii a v pokračování aliance se Německem viděl pouze zkázu a mezinárodní potupu. V tom si získal souhlas většiny rumunských důstojníků, politiků a diplomatů, kteří s obavami sledovali rychlý postup sovětských vojsk k hranicím království. Ztráta Besarábie byla bolestným ústupkem, ale většin politiků ji začala považovat za nutnou oběť. Král Michal si tak na začátku roku 1944 mohl být jistý loajalitou většiny svých poddaných a mohl začít plánovat plné převzetí moci.

Rudá armáda znovu dobyla Besarábii v srpnu roku 1944 a všem začalo být jasné, že dalším cílem bude zbytek Rumunska. Antonescu však odmítal vyjednávat o příměří bez svolení Německa a začal plánovat přesun svého štábu do západních oblastí země odkud by mohl pokračovat v boji i po pádu většiny rumunských měst. Předvolání od krále 23. srpna bral jako pouhou formalitu, kde informuje panovníka o svých budoucích plánech. Michal žádal od maršála rychlé zahájení jednání se spojenci, ale Antonescu opět odmítl. „Pokud to takto je, tak už nám nezbývá žádná jiná možnost.“ To byla králova slova, jenž do místnosti přivolala jednotku vojáků, která maršála zatkla. Státní převrat začal.

Hořký triumf

Státní převraty jsou ze své podstaty obrovským rizikem pro své členy, které může zničit jediný únik informací. Puč krále Michala měl obrovské štěstí s utajením, jenž umožnilo jeho bezproblémové proběhnutí. Po zatčení Antonesca a jeho loajalistů oznámil král v rozhlase konec války, příměří se SSSR a výzvu ke stažení německých sil z Rumunska. Hitler a jeho generálové nehodlali něco takového dovolit a nařídili vojenský útok na Budapešť, který však skončil kompletním fiaskem. Rumunská armáda obrátila své zbraně na Němce a více než 500 000 vojáků začalo útočit na nacistické pozice v zemi. Po několika týdnech byla zajištěna všechna významná města a rumunské síly zahájily ofenzívu proti okupované Transylvánii.

Ztráta Rumunska byla pro Německo naprostou katastrofou. Nacisté okamžitě přišli o několik spojeneckých armád, svůj hlavní zdroj ropy a také o bezpečnost pro zbytek svých sil na Balkáně. Sovětská vojska mohla nyní napadnout Bulharsko a Maďarsko, proniknout do severního Řecka a spojit se s jugoslávskými partyzány pod velením Josifa Broze Tita. Sám Hitler po ztrátě rumunských ropných polí poprvé připustil možnost válečné porážky. Mnozí němečtí generálové ve svých pamětech mluví o podlé zradě, což je vzhledem k předchozím německým akcím proti Rumunsku přinejmenším k smíchu.

Zhroucení balkánské fronty bylo doprovázeno nasazením rumunské armády, které měla být užitá pro ty nejbrutálnější boje v regionu. Sovětské vedení považovalo své nové spojence za překážku pro poválečný komunistický převrat a hodlalo proto Rumuny, co nejvíce vykrvácet. Oficiálně byla tato nasazení odůvodněna očištěním rumunské cti a znovuzískáním Transylvánie, ale SSSR zde především prosazovala vlastní ambice. Rumunská armáda se i přes tuto realitu měla opět ukázat jako výborná vojenská síla, která svedla řadu bitev v Maďarsku a také na Slovensku. Svou stopu zanechala také na našem území, kde především na Moravě osvobodila řadu měst včetně Kroměříže.

Sovětská strategie však měla svůj úspěch. Rumunská armáda byla oslabena a samotné Rumunsko bylo i po válce okupováno komunistickými vojsky. To vedlo k vzestupu místních komunistů, kteří však měli tak málo členů, že začali hromadně verbovat členy bývalých fašistických organizací. Roku 1946 byly zfalšovány volby, po kterých sovětská vojska brutálně rozprášila studentské demonstrace. O rok později byl k abdikaci přinucen i král Michal, který se do vlasti trvale vrátil až v 90. letech. Mnoho Rumunů se sice připojilo k protikomunistickému odboji, ale bolševici dokázali díky Sovětské podpoře svůj režim upevnit a udržet u moci až do slavného roku 1989. Michal I., k dnešnímu dni poslední král Rumunska, zemřel roku 2017 ve věku 96 let.

Přes svůj vlastní dlouhý exil král Michal nikdy svého rozhodnutí postavit se nacistům nelitoval. Vskutku, celá akce pravděpodobně urychlila konec války o několik měsíců a zachránila statisíce nevinných životů. Příliš mnoho lidí, jak Němců, tak občanů dalších evropských zemí pokračovalo ve své službě nacistickému režimu až do hořkého konce. Málokdo v sobě našel podobnou odvahu jako Michal a jeho věrní, kteří se rozhodli udělat vše pro záchranu své vlasti a jejího lidu. Nechť nikdo netvrdí, že tomu, co udělali, chyběla čest.

Zdroje a další četba:

Citino, Robert: The Wehrmacht's Last Stand: The German Campaigns of 1944-1945 (Modern War Studies), University Press of Kansas, 2020, 632 stran, ISBN: 978-0700630387

Porter, Ivor: Michael of Romania, The History Press, 2005, 352 stran, ISBN: 978-0750938471

Axworthy, Mark: Third Axis Fourth Ally: Romanian Armed Forces in the European War, 1941-1945, Arms & Armour, 1995, 416 stran, ISBN: 978-1854092670