Polozapomenuté dějiny: Létající tanky

Létající tank zní na první pohled jako oxymóron. Tento zvláštní koncept se však pokusilo zrealizovat několik prvotřídních expertů na vojenské technologie a dlouhou dobu byl v hledáčku největších armád 20. století. Proč si tolik lidí přálo dostat tanky do vzduchu? A jak tyto experimenty skončily?

Za světový mír

Kdo jako první přišel s myšlenkou létajícího tanku je dodnes předmětem historických sporů, které jsou zhoršeny velkým nedostatkem zdrojů o těchto projektech. Mnoho obdivovatelů tohoto konceptu se totiž později nechtělo ke svým nápadům příliš hlásit a raději pohřbili příslušné dokumenty na dnech různých archívů a rodinných sbírek. První jistý kandidát se tak objevuje až na konci 20. let minulého století. Jedná se o muže, který je dodnes považován za jednoho z nejvýznamnějších inovátorů v oblasti tankového výzkumu a jehož inovace byly zavedeny v mnoha státech. John Walter Christie.

Christie byl původně automobilový závodník a technik, který díky svým inovacím (například v oblasti předních motorů), dostal nabídku na spolupráci od americké armády. S ní měl mít dlouhou a bouřlivou kariéru, ze které vzešlo několik nových a průkopnických typů tanků. Pozornost si získal i v SSSR, kde se jeho systém tankového pohonu stal základem pro slavný tank T-34 a mnoho dalších strojů. Vynálezce byl však vždy považován za svérázného člověka a jeho přerostlé ego často vedlo k tvrdým sporům mezi ním a armádním velením. Christie věřil ve skvělost každého svého návrhu a brzy tak začal plánovat daleko radikálnější vědecký průlom. Létající tank.

Stejně jako tanky byla i letadla velkým vědeckým průlomem 1. světové války. Vznikla sice již dříve, ale jejich vojenské možnosti se plně ukázaly až v onom krutém konfliktu. Christie byl novou technikou fascinován a věřil, že v ní leží cesta pro překonání kruté zákopové války. V tom s ním souhlasilo mnoho vojenských expertů, kteří zapojení tanků a letadel brali jako základ pro rychlejší způsob boje, ale málokoho napadlo, že by se obě technologie daly spojit. Christie hodlal vytvořit tank, který by sám dokázal vzlétnout a následně přistát za nepřátelskými liniemi. Vynálezce si myslel, že pouhá hrozba této zbraně zajistí budoucí mír. „Létající tanky budou efektivnější než všechny dohody o odzbrojení!“, prohlásil Christie v interview z roku 1931.

Nový stroj měl být schopen vzlétnout z jakéhokoliv povrchu a jeho křídla mohla v případě potřeby být odstraněna a později znovu připojila. Christie si představoval, že z jeho konceptu vzniknou celé jednotky létajících tanků, ale nakonec byl stvořen jediný prototyp. Ten navíc postrádal křídla, která měla být později doplněna. Tou dobou se však Christie již přesunul na nové myšlenky a americký projekt létajícího tanku tak skončil kompletním fiaskem. Vynálezce sice obvinil armádu z nedostatečné spolupráce, ale později přiznal, že by jeho výtvor nemohl dosáhnout dostatečné rychlosti pro vzlétnutí. I kdyby létající tank nějakým zázrakem dokázal vzlétnout, stal by se velmi snadnou obětí pro nepřátelská letadla.

Závod o transport tanků

Zánik amerického projektu však překvapivě nezničil snahy dostat tanky do vzduchu. Pomohl však vyjasnit některé nedostatky a vedl k novým myšlenkovým směrům. Pokud tank nemůže vzlétnout sám, co kdyby ho prostě přepravilo letadlo? To je koncept, který se uchytil i v moderní době a letecký transport je dnes pro tanky běžnou praxí. Zahrnuje však částečné rozebrání, přistání na letišti a nutnou rekonstrukci. Ve 30. a 40. letech však byl zvažován více ambiciózní nápad a to nasazení parašutistických tanků, jenž by byly sneseny na zem spolu s výsadkáři a okamžitě by se zapojily do boje.

Tento plán je však daleko složitější než pouhá přeprava tanku z letiště na jiné letiště. Tanky jsou ze své podstaty těžké, což vyžaduje velká přepravní letadla. To není problém při letu na přátelské letiště, ale snažit se provést výsadek za nepřátelskými liniemi, kde jsou letadla v neustálém ohrožení vede k potřebě používat, co možná nejmenší a nejrychlejší letadla. Jakýkoliv letecký výsadek je navíc velmi složitý i pro lehce vyzbrojenou pěchotu a snažit se k takové operaci připojit tanky, kterým při výsadku hrozí poškození je úkol buď pro blázny či pro osoby, jenž neznají slovo nemožné.

Pro čtenáře mého předchozího článku asi není překvapující, že jedním z největších propagátorů výsadkářských tanků byli Britové. Zkušenosti z porážek roku 1940, ve kterých nacisté efektivně využili parašutisty, vedly nového premiéra Winstona Churchilla k rozhodnutí vytvořit britské výsadkářské jednotky. Premiér se však dle dostupných zdrojů nijak nepodílel na projektu nového vzdušného tanku, což je vzhledem k Churchillově ochotě podpořit každou ambiciózní myšlenku dosti překvapivé. Britští experti však měli pro své ambice dobrý důvod. Parašutisté byli pouze lehce vyzbrojeni a v boji s německými tankovými formacemi by neměli šanci. Tanková podpora by byla velkou výhodou a Britové věřili, že našli ideální řešení. Bezmotorové kluzáky.

Speciálně vyrobené kluzáky Hamilcar by ve svém vnitřku měli připraven tank, se kterým by přistáli na bojišti. Místo tanku mohla být přepravena také děla či džípy, což se později ukázalo jako efektivnější než přeprava tanků. Přepravní metoda sice umožnila přistání mimo letiště, ale fungovala pouze pro lehce vyzbrojené stroje, které neměly šanci porazit většinu německých tanků.

První velký útok britských vzdušných tanků měl proběhnou při vylodění v Normandii. Kromě útoku na pláže probíhalo také mohutné nasazení výsadkářů, jenž měli v bitvě čelit několika německým tankovým divizím. 20 Hamilcarů bylo určeno pro přepravu lehkých tanků Tetrarch, ale jen dvě třetiny jich kvůli technickým problémům nakonec vzlétly. Další dva se musely vrátit a bojová hodnota dvanácti dopravených tanků se ukázala jako minimální. Britské velení se v příštích operacích raději rozhodlo použít Hamilcary pro přepravu děl. V Normandii však jejich nasazení mělo překvapivě důležitou roli. Samotná přítomnost spojeneckých tanků ve vnitrozemí vedla k německé panice, jež skončila přesunem důležitých tankových jednotek do vnitrozemí. Výsadek tanků tak pravděpodobně zachránil mnoho spojeneckých vojáků.

Podobný nápad se pokusili provést také Němci. Jejich experimenty s kluzáky měly za cíl vytvořit stroj schopný přepravit i ty nejtěžší nacistické tanky přes Lamanšský průliv a použít je pro invazi Velké Británie. Stejně jako většina německých projektů, jenž se věnovaly útoku na britské ostrovy, byl i tento experiment zoufalou snahou vojska, které nemělo schopnosti pro skutečnou invazi a hledalo záchranu v nových projektech. Na rozdíl od Britů se nacisté navíc odmítli omezit na lehké tanky, což jejich projekt odsoudilo k zániku. Několik pokusných útoků bylo s těmito stroji provedeno během války se SSSR, ale všechny akce skončily fiaskem. Letadla vyvinutá během projektu byla aspoň užitečná při evakuaci severní Afriky roku 1943, ale jako metoda pro výsadek tanků se nikdy neosvědčila.

Zpět do nebes!

Výsadkářský tank však není pravým létajícím tankem. To se snad po Christieho selhání nikdo nepokusil o další tank, jenž by byl vybaven křídly? Pokusili a podobně jako u výsadků měl i v těchto experimentech hrát hlavní roli kluzák.

Sovětský svaz platil ve 30. letech za výsadkářskou velmoc. Právě zde byly poprvé vyzkoušeny velké parašutistické operace, které zahrnovaly obrovské množství vojáků. V celé zemi byla vedena kampaň za účelem získání dobrovolníků pro experimenty s padákem a Stalinův režim věnoval oblasti velké finanční zdroje. Stejně jako Britové si i Moskva uvědomovala zranitelnost lehce vyzbrojených parašutistů a snažila se proto přijít na způsob pro přepravu těžké techniky včetně tanků. Několik experimentů s velkými bombardovacími letadly dopadlo nepříliš slavně, což umožnilo, aby si prostor získaly návrhy jistého Olega Antonova.

Dnes známý jako jeden z předních vývojářů sovětské letecké techniky, Antonov byl v mnoha ohledech východní obdobou Waltera Christieho. Byl však více omezen sovětským systémem, jehož funkcionáři ho mohli kdykoliv nechat zabít či poslat do gulagu, ve kterých skončilo mnoho nejschopnějších sovětských leteckých inženýrů. Antonov však dokázal okouzlit dostatek svých nadřízených, a to i plánem, jenž měl nést jméno Antonov A-40. Tento design měl být tvořen lehkým sovětským tankem, ke kterému by byla připojena křídla kluzáku. Stroj by byl nejprve připojen k dalšímu letadlu, než by byl několik desítek kilometrů od cíle vypuštěn.

Antonov svůj návrh představil pouhé dva měsíce po začátku německé invaze do SSSR. Velká část rudého letectva byla zničena v prvních dnech bojů, a právě se rozbíhala nová produkce různých náhradních strojů, což umožnilo, aby se hned začalo pracovat na Antonově návrhu. V polovině roku 1942 byl hotov prototyp, který sestával z křídel kluzáku a lehkého tanku T-60, jenž by byl k cíli dopraven sovětským bombardérem modelu TB-3. Samotný tank fungoval poměrně dobře. Úspěšně přistál a následně se po zemi vrátil na základnu. Bombardér TB-3 však při cestě málem ztratil motory, které se kvůli váze tanku přehřály. Projekt tak byl prohlášen za příliš nebezpečný a opuštěn. To byl osud podobný tomu, jenž zažila i sovětské výsadkářské jednotky, které za války musely bojovat jako normální pěchota a neprovedli žádné velké parašutistické akce.

Antonovův design byl překvapivě podobný japonskému experimentu. Speciální tank Ku-ro byl tvořen lehkým tankem a křídly z kluzáku, ale na rozdíl od sovětského modelu se nedočkal jediného testu. Jeho exemplář byl vyroben na začátku roku 1945 a Japonsko mělo příliš mnoho problémů na to, aby ještě zkoušelo létající tanky.

Po válce byly nové pokusy s létajícími tanky provedeny také ve Francii, ale celý model byl nakonec opuštěn. Nahrazen byl helikoptérami, které mohly díky své velké výzbroji sloužit jako efektivní podpora pro výsadkáře. Válka ve Vietnamu byla pro nové americké stroje velkým triumfem a brzy se rozšířily do většiny armád světa. Jejich vzestup definitivně pohřbil myšlenku okřídleného tanku.

Zdroje a další četba:

Flint, Keith: Airborne Armour: Tetrarch, Locust, Hamilcar and the 6th Airborne Armoured Reconnaissance Regiment 1938-50, Helion Pub, 2012, 224 stran, ISBN: 978-1906033804

Winchester, Jim: The World's Worst Aircraft (From Pioneering Failures to Multimillion Dollar Disasters), Barnes & Noble Books, 2005, 320 stran, ISBN: 978-0760767429

Dabrowski, Hans-Peter: Messerschmitt Me 321/323: The Luftwaffe's „Giants“ in World War II, Schiffer Military History, 2001, 240 stran, ISBN: 978-0764314421