Článek
Velké úspěchy slavných lidí zná každý. Podobně mohou být známé i jejich tvrdé porážky. Ale málokdy jsou už známé jejich podivné nápady, které šokují svou samotnou existencí. A málokdo měl tolik takových nápadů jako slavný britský premiér Winston Churchill.
Ledový ostrov pro letadla
Vůdci válčících států musí často přijmout velká rizika v oblasti výzkumu nových technologií a Winston Churchill rozhodně nebyl výjimkou. Naopak, jeho podporu obdržela celá řada různých projektů, jenž měli urychlit boje či přímo zajistit válečné vítězství. Britský premiér nastoupil do své pozice roku 1940 v momentu nejhlubší krize, kdy se němečtí nacisté zdáli neporazitelní a byl proto ochoten vyzkoušet i na první pohled absurdní návrhy. Mezi ně patřil třeba Panjandrum, obrovský kolo s raketovými motory či obrovské verze dosud používaných válečných lodí. Málokterý z těchto nápadů se však dostal tak daleko jako projekt Habbakuk, který měl za cíl vytvořit válečnou loď z ledu.
Británie čelila během 2. světové války aktivní hrozbě německých ponorek, jenž napadaly britské zásobovací konvoje. Na ochranu konvojů byla ideální letadla, která však nemohla létat přes celý Atlantik. Místo nich šli použít letadlové lodě, ale těch bylo i po vstupu USA do války pouze málo. Spojenci potřebovali rychlou náhradu a muž jménem Geoffrey Pyke ji pro ně měl. Vědec, dobrodruh a dle některých přátel dobrý kandidát pro blázinec, Pyke získal ucho lorda Mountbattena, velitele britských speciálních sil. Jeho návrh byl prostý. Proč nepostavit letadlovou loď z ledu? Tento materiál byl široce dostupný v britské Kanadě a dalo se s ním pracovat mnohem levněji než s běžnou ocelí.
Poměrně očividný problém bylo, že led má tendenci tát a to obzvlášť pokud by na něm mělo být umístěno 200 letadel. Pyke proto vynalezl Pykrete, materiál který kombinoval led s dřevěnými pilinami a výrazně zpomalil proces tání. Lord Mountbatten po válce rozšířil historku, dle které zastihl Churchilla při koupeli a hodil mu kus Pynkretu do vany. Premiér byl z pomalého tání tak nadšen, že rovnou celý nápad odsouhlasil. Je pravda, že Churchill projekt Habbakuk aktivně podporoval a dokonce nařídil svým admirálům, aby začali plánovat využití první takto postavené lodi. Ta měla nést kolem 300 letadel a 1500 mužů, což by z ní udělalo největší letadlovou loď své doby. A kde mělo ke stavbě dojít? Samozřejmě v Kanadě, nejsevernější části britského impéria.
Čtenář si v této části už pravděpodobně ťuká rukou na čelo a podobnou reakci měla i kanadská vláda. Její předseda Mackenzie King si nejprve myslel, že se v Londýně někdo zbláznil, ale nakonec odsouhlasil postavení prototypu, který měl posloužit jako předehra k samotné letadlové lodi. Ten se sice podařilo dokončit, ale ukázalo se, že by stavba skutečného válečného plavidla šla dokončit až v roce 1945. V kombinaci s klesající účinností německých ponorek a rostoucím množstvím amerických letadlových lodí v Atlantiku tak byl projekt na konci roku 1943 formálně zrušen, což vyvolalo všeobecnou úlevu. Zklamán byl jen Churchill a skupina vědců kolem Pyka, kteří projekt podporovali až do hořkého konce.
Přes tyto až absurdní návrhy byl vliv slavného premiéra v jiných situacích velmi významný pro britský technologický pokrok. Churchill měl v povaze nadchnout se pro nové a velkolepé plány, což ho sice někdy vedlo k nepříliš realistickým myšlenkám, ale často naopak vyústilo ve velkých triumfech. Za první světové války byl Churchill jedním z prvních velkých podporovatelů tanků, které se měly stát klíčovou válečnou zbraní. Po svém druhém nástupu do úřadu premiéra roku 1951 měl Churchill hlavní roli v podpoře britského jaderného programu, který byl díky jeho zastání úspěšně dokončen bez velké americké pomoci, což silně posílilo britské technologické a strategické schopnosti. A během druhé světové války byl jedním z hlavních podporovatelů programu, jenž vyvinul první radarový systém.
Vize evropské budoucnosti
Churchill však své ambiciózní nápady zdaleka neomezoval na nové technologie. Podobně velkolepé byly jeho plány k dělení a sjednocování států. I přes svou reputaci velkého obhájce britského impéria byl Churchill překvapivě ochotný obětovat jeho části ve jménu válečného vítězství. V červenci roku 1940 navrhl irské vládě, že výměnou za vstup ostrovního národa do války odsouhlasí poválečné připojení severního Irska ke zbytku země. Obdobnou nabídku učinil i v prosinci roku 1941, ale neutrální Irové oba pokusy odmítly. Jen o 20 let dříve získali v boji s Británií svou nezávislost a ochota vstoupit do války na straně bývalých vládců byla v zemi minimální.
Měsíc před svou první irskou nabídkou však nově jmenovaný britský premiér zvažoval daleko velkolepější plán. V té době se hroutila francouzská obrana a Britové byli zděšeni možným pádem svého hlavního kontinentálního spojence. Churchill se rozhodl, že přišel čas na radikální akci. Ve spolupráci s francouzským premiérem Reynaudem a jeho poradcem Charlesem de Gaullem hodlal vytvořit novou Franko-britskou unii. Mělo být vytvořeno společné vedení armády a sjednocený parlament. Sjednocení by navíc umožnilo legálně převzít francouzské kolonie, jenž se měli stát základem dalšího boje s nacisty. Reynaud však v té době již ztratil podporu svého kabinetu, jenž revoluční návrh zamítl. Francie o pár dní později kapitulovala a možná unie nebyla nikdy realizována.
Dalším podobným nápadem byla také možná federace Polska a Československa. To zdaleka nebyl nápad podporovaný pouze Churchillem. Západní politici tuto možnost přednášeli již od roku 1939 a budoucí spojení obou států považovali za efektivní sílu proti německé agresi. Nápad našel mnoho podpory také u slovenských exulantů, proti-benešovských Čechů (o obou skupinách více zde) a exilových polských politiků. I Edvard Beneš a jeho exilová skupina museli nápad, alespoň formálně zvažovat kvůli britskému nátlaku. Celé řešení však začalo kolabovat se vstupem Sovětského svazu do války. Churchill a další západní politici ho většinou do roku 1943 zavrhli, ale britský premiér místo něj začal zvažovat daleko radikálnější vize.
Od konce roku 1942 začala proti-německá koalice zvažovat poválečné uspořádání Německa. Do konce války bylo odsouhlaseno rozdělení agresora na čtyři okupační zóny, které se později sjednotily do nám dobře známého rozdělení na východ a západ. Ale toto řešení nebylo zdaleka jediným. Churchill měl poněkud radikálnější plán. Německo mělo být rozděleno na tři části. Kolem řeky Rýn mělo vzniknout mezinárodně okupované území, ale hlavní dělení mělo proběhnout mezi severem a jihem. Severoněmecký stát vycházel z předválečných hranic, ale k novému jižnímu Německu mělo být připojeno také Rakousko, Maďarsko a Podkarpatská Rus. Z této kombinace se měla zrodit nová Dunajská konfederace.
Jak přesně měl nový stát vypadat je velmi nejisté. Někteří historici v něm vidí pokus o obnovení Rakousko-Uherské říše v menším podání, která by fungovala jako efektivní bariéra proti vlivu komunismu. Dle jejich názorů by byl nový stát monarchií pod vedením jedné z významných proti-nacistických šlechtických rodin a to pravděpodobně Habsburků nebo bavorských Wittlesbachů, se kterými měl Churchill za války aktivní kontakty. Sám britský premiér své návrhy pouze prohlásil za snahu o zabránění budoucímu německému sjednocení, ale brzy odsouhlasil rozdělení Německa na okupační zóny. S koncem války a kolapsem svých původních plánů však Churchill čím dál více začal uvažovat o budoucnosti Evropy. Především o tom jak se postavit nové moci Sovětského svazu.
Do války se SSSR
Přes své pozdější snahy vyobrazit se jako aktivní odpůrce Sovětských ambicí byl Churchill po většinu války plně ochoten spolupracovat s rudou velmocí. Roku 1944 dohodl přímo se Stalinem rozdělení sfér vlivu na Balkáně a dlouhodobě vyvíjel tlak na polskou exilovou vládu v Londýně, aby přijala sovětské požadavky. Na Jaltské konferenci v únoru roku 1945 Churchill odsouhlasil posun polských hranic a silný sovětský vliv v zemi výměnou za příslib obnovení polské demokracie. Až nové Stalinovy snahy v dubnu roku 1945, které byly zaměřené na plné ovládnutí poválečného Polska vedly Churchilla k plnému obratu. Ten se později měl ukázat ve slavném projevu o železné oponě, ale na konci války se projevil v novém bojovém plánu.
Operace Unthinkable (nemyslitelná), byla dost možná nejambicióznějším výtvorem nejvyšších britských štábních důstojníků v historii. Jejím cílem bylo osvobodit Polsko a to pomocí mohutné ofenzívy, která by potencionálně postoupila až na předválečné území Sovětského svazu. Kromě existujících Angloamerických sil se v operaci počítalo jak s podporou polské armády tak s přezbrojením části německého vojska. Je zajímavé, že plán počítal s nepřátelstvím Československa, které stratégové považovali za příliš pro-sovětské.
Plán počítal s prvotním sovětským ústupem, který by spojencům dovolil obsadit ruiny Berlína. Následovala by generální bitva nedaleko řeky Odry, která by v případě spojeneckého vítězství umožnila postup do západního Polska a zničení velké části sovětských vojsk. Boje měli začít 1. července roku 1945 a do dvou měsíců mělo dojít k zmíněné hlavní bitvě. Tento triumf zkombinovaný s lidovým povstáním ve zbytku Polska měl dle stratégů stačit k tomu, aby Stalin přijal mírové podmínky výhodné pro západ. V opačném případě by bylo nutné zahájit postup do samotného Sovětského svazu. Plán také počítal s námořním ovládnutím Baltského moře a rychlým vítězstvím letectva západních spojenců.
Mohla by taková operace vůbec fungovat? Spojenecké síly byly vůči Sovětům přečísleny dva ku jedné a to i po započtení Němců a Poláků. Samotní britští stratégové považovali sovětskou Rudou armádu za velmi nebezpečného protivníka a jejich naděje se především soustřeďovaly na špatnou zásobovací situaci sovětských jednotek v Německu a nedostatek sovětské pěchoty po čtyřech letech ukrutné války. Plán však silně podceňoval reálné schopnosti sovětského letectva, které bylo navíc posíleno obsazením hlavních továren, jenž produkovali německá letadla. Fáze postupu do sovětského vnitrozemí nebyla ani plně vymyšlena kvůli extrémnímu vypětí, které by kvůli ní dopadlo na západní velmoci. I kdyby operace Unthinkable ze začátku fungovala tak by její následky kompletně zdecimovali bývalé válečné vítěze.
Jméno plánu bylo dobře vybráno. Podobná operace by totiž potřebovala plnou podporu USA a ta byla prakticky nemožná. President Roosevelt a jeho nástupce Harry Truman brali za svůj hlavní úkol porážku Japonska a k tomu chtěli získat podporu Stalina. Je otázka zda Churchill někdy chtěl operaci skutečně provést a to obzvlášť vzhledem ke zprávě od stratégů z konce května, která celou operaci prohlásila za předem prohranou. Nakonec neměla premiérova vůle znamenat mnoho a to kvůli drtivé volební porážce, kterou Churchill utrpěl v červencových volbách. Následující labouristická vláda plán nikdy ani nezvážila a operace Unthinkable se tak přidala k mnoha dalším premiérovým plánům, které se nikdy nestaly realitou.
Zdroje a další četba:
Churchill, Winston. Druhá světová válka, Lidové noviny, 1992, 4736 s., ISBN: 978-8071060680
Cross, Dyan. Code Name Habbakuk: A Secret Ship Made of Ice, Heritage House Publishing, 2012, 144 s., ISBN: 978-1927051474
Walker, Jonathan. Operation Unthinkable: The Third World War: British Plans to Attack the Soviet Empire 1945, Spellmount, 2013, 192s., ISBN: 978-0752487182
