Článek
Slováci, vojáci a demokraté
Exil, do kterého se v říjnu roku 1938 vydal Edvard Beneš, měl být na první pohled tichou a nezajímavou záležitostí. Bývalý prezident kompletně zklamal ve své zahraničněpolitické orientaci a po souhlasu s Mnichovskou dohodou se raději uchýlil do zahraničí. První měsíce jeho pobytu v cizině se skutečně nesli v duchu tichého důchodu. Novému prezidentu Háchovi dokonce Beneš poslal blahopřání, ve kterém potvrdil svou abdikaci na předchozí funkci. Okupace zbytků našeho státu roku 1939 však bývalého prezidenta znovu zaktivovala a druhá světová válka ho plně vrhla do běhu událostí. Opět se ucházel o vedení, které mu však mnozí nechtěli přiznat.
Do hlavní role Benešových oponentů se nejprve pasovali slovenští exulanti. Velkou výhodu v tom měli především dosavadní velvyslanec ve Francii, Štefan Osuský a bývalý předseda vlády Milan Hodža. Osuský měl výhodnou pozici jako hlavní velvyslanec, který odmítl vydat svou ambasádu Němcům po okupaci Prahy. Byl navíc dlouhodobý oponent Benešovy zahraniční a domácí politiky a chtěl po bývalém prezidentovi jasné sliby o změně pozice Slovenska v poválečném státu a jeho zisku rozsáhlé autonomie. Navíc se mu nelíbila Benešova neochota zahrnout dostatečné množství slovenských figur v plánované exilové vládě.
Milan Hodža je muž, který si zaslouží vlastní článek. Významný politik už od dob Rakousko-Uherska, kdy byl poradcem arcivévody Františka Ferdinanda a plánoval široké reformy monarchie. Na konci světové války přešel k myšlence nezávislého Československa, ve kterém se stal významnou figurou agrární strany a později prvním Slovákem v pozici předsedy vlády. V období Mnichova rezignoval, ale jak v zahraničí tak na Slovensku stále držel pozici silné autority. Sám Beneš byl především Paříží dotlačen k příslibu, že jak Hodžu, tak Osuského zahrne do aktivních pozic ve své vládě, ale prozatím dokázal odložit otázku postavení Slováků v republice na poválečné období. Přesto se zdálo, že díky významu Paříže bude Beneš dost možná nucen hrát druhotnou roli i přes formální podřízenost Osuského a Hodži vůči němu.
Kdo však z počátku nehodlal Benešovi rozkazy vůbec poslouchat, byl generál Lev Prchala. Před Mnichovem armádní generál, který měl na starost obranu jižní Moravy. Jeden z nejtvrdších odpůrců kapitulace, který otevřeně zvažoval vojenský puč proti Benešovi, Prchala dokázal utéct z protektorátu do Polska, kde začal plánovat nové československé legie. Otevřeně volal po blízké spolupráci s Polskem, o kterou stál už za první republiky a rychle se dostal do sporu s Benešem a jeho chráněncem generálem Ingrem, který byl dřív jeho podřízený v armádě. Ingr proti Prchalovi vedl aktivní kampaň v Londýně a s Benešovou podporou ho chtěl přesunout do Londýna, kde by byl Prchala dotlačen do probenešovské pozice.
Opozice se samozřejmě dostavila z levice. Rudolf Bechyně, významný sociální demokrat, vedl exilový poloparlament v Londýně a dlouhodobě kritizoval, že byl jeho orgán Benešem a exilovou vládou upozaďován. Aktivně podporoval více pro-sovětský postoj a kritizoval nedostatečnou radikálnost exilové vlády. Obdobně se vyjadřovali komunisté z Moskvy, kteří si v Londýně uchovali kontakt skrz levicového sociálního demokrata Zdeňka Fierlingera, který byl fanaticky prosovětský i po paktu Molotov-Ribbentrop a je podezříván ze spolupráce se sovětskou rozvědkou. Přesto většina sociálních demokratů prozatím zachovávala loajalitu Benešovi. Ten měl navíc značně vytěžit z nacistických vítězstvích v západní Evropě.
Upevnění pozice a vyštvání
Ještě na začátku roku 1940 musel Edvard Beneš přijmout další hořkou pilulku, a to myšlenku možné poválečné federace ve střední Evropě. Idea, kterou ve Francii prosazovali polští exulanti, Slováci a nově příchozí generál Prchala, měla napravit chybu, kterou se ukázalo vytvoření roztříštěné střední Evropy po první světové válce. Nově měla být vytvořena federace, přinejmenším z bývalého Československa a Polska, která by dokázala odolat agresi Německa a SSSR. Do projektu měly také být zapojeny další státy jako Rakousko a Maďarsko, což by de facto vedlo k obnově starého Rakousko-Uherska v nové formě a formálnímu odsouzení Benešovy koncepce československé nezávislosti. Myšlenku především prosazoval pan Hodža, který o ní vydal několik knih.
Vše se však změnilo s pádem Paříže. Nyní se odbojové centrum přesunulo do Londýna, kde měl nejsilnější pozici Beneš. S ním se také opozičníci rozhodli více spolupracovat. Generál Prchala nabídl plně své služby a doufal v účast na budování nového exilového vojska, ke kterému měl díky svým zkušenostem nejlepší předpoklady. Beneš a Ingr však místo toho chtěli generála odstavit a pokusili se ho nejprve ukonejšit finanční podporou, kterou však hrdý generál odmítl, což vedlo k jeho vyřazení z aktivní armády. A to i přes to, že se na stav československých vojáků v Británii dlouhodobě snášeli stížnosti, které exilovou vládu vinily z nedostatečné kompetence a často i z korupce. Nejzkušenějšího důstojníka ve své službě pomstychtivý Beneš přesto odstavil.
Znovu se také začaly ukazovat Benešovy protislovenské pozice. Jeho názor, že slovenský národ neexistuje, byl ránou národnostních vztahů už za první republiky. Nyní se prezident v exilu nijak nehodlal přizpůsobit realitě a raději se obklopil zástupci pro-čechoslovakistické menšiny na Slovensku. Štefan Osuský byl ponížen funkcí ministra bez portfeje, přestože byl pravděpodobně nejlepší adept na ministra zahraničí exilové vlády. Přesto se snažil ve funkci zůstat a ovlivnit v ní vývoj, ale jeho snaha zlepšit slovenskou pozici se setkala s odporem a útoky. Do rady postupně přestával docházet a otevřeně se dal do opozice proti Benešovi a jeho spojencům.
Pokud však je někdo, kdo byl opravdu bývalým prezidentem tvrdě zneuctěn, tak to byl Milan Hodža. Též obdržel nevýznamnou funkci a i v ní byl značně podezříván z neloajality. Probenešovská frakce útočila jak na něj, tak na jeho syna Fedora a obzvlášť ho obviňovala ze zrady během Mnichova, což obzvlášť podporovaly publikace Benešova spojence Huberta Ripky. Hodža měl prý Francii jako první dát nabídku na odevzdání části Sudet. Beneš v tomto sporu byl z počátku neutrální, ale po válce se k obvinění připojil. Pravda je však už dnes známá. Tuto nabídku Hodža Francii nikdy neučinil, ale udělal tak sám Edvard Beneš přes ministra Jaromíra Nečase. Dle svých vlastních útoků proti Hodžovi tak spáchal podlou vlastizradu.
Milan Hodža se raději rozhodl odjet do USA, kde si rychle získal silnou podporu mezi místními Slováky, a to i přes aktivní kampaň československých zastupitelů. Dále podporoval myšlenku středoevropské jednoty, ale po návštěvě Edvarda Beneše roku 1943 přišel o podporu amerických politiků. Nakonec zemřel roku 1945 několik měsíců před osvobozením vlasti. V této době však již tiše probíhalo sblížení Beneše s komunisty, kteří vůči němu dříve aktivně vystupovali. Oči bývalého prezidenta se otáčely směrem k SSSR a jeho politické plány se stávaly čím dál radikálnějšími a tvrdšími.
Proti Benešovi a SSSR
Benešova pozice byla založena na tvrzení, že jeho abdikace byla vynucená a neplatná. To je nesmysl, který Beneš sám vyvrátil svým blahopřáním vůči Háchovi. Má stejnou logiku jako jeho odmítání viny za Mnichovskou dohodu, která podle něj nemohla platit bez přijetí parlamentu. To, že přijetí dohody bez parlamentu prosadil sám Beneš, už dotyčný raději zapomněl, protože to z něj činilo přinejmenším pokrytce a pravděpodobně taky vlastizrádce. Raději se věnoval plánům na retribuční dekrety, které hodlal vztáhnout i proti svým kritikům v zahraničí. Ti, kdo plně nespolupracovali s jeho vládou, byli označeni za škůdce. Například generál Ingr dokonce volal po jejich popravě.
V Moskvě mezitím Beneš přes svého starého přítele Fierlingera čím dál více souhlasil se stalinskými plány. Většina pravicových stran měla být zakázána, což bylo odůvodněno souhlasem s Mnichovskou dohodou. To, že pravicová Národní demokracie a Česká obec fašistická stáli spolu s komunisty proti Mnichovu a že dohodu protlačil sám Beneš, bylo raději zapomenuto. K tomu byly připojeny plány na znárodnění a zavedení systému Národní fronty, který kompletně zakázal legální politickou opozici. Třetí republika neměla mít s demokracií nic společného.
Benešův příklon ke Stalinovi znovu zaktivizoval jeho oponenty. Bývalí nepřátelé Bechyně a Osuský začali společně aktivně vystupovat (Běchyně spíše kvůli Benešově přílišné moci než kvůli spojenectví se SSSR), ale hlavní roli měl převzít generál Prchala. Ten se spojil s nově zakázanými agrárníky a silně protibenešovskými Slováky a vyhlásil Český národní výbor. Ten otevřeně volal po konci Československa, vytvoření Česko-Slovensko-Polska a ponechání větší části českých Němců na území republiky. Otevřeně také vystupoval proti alianci se SSSR. Jako spojence měl také nový Slovenský národní výbor, který žádal podobné priority. Ve vlasti však tyto organizace neměly kvůli příchodu sovětských vojsk šanci působit.
Kritika, kterou oponenti častovali nový stát se ukázala jako plně oprávněna. Nový systém skutečně nebyl demokratický a aktivně byl využíván komunisty k postupnému převzetí moci. Slovensku byla nejprve slíbena autonomie, která však byla silně omezena už roku 1947 a po únorovém nástupu komunistů kompletně zmizela. Edvard Beneš stihl napsat své paměti a učinit poslední dohodu s komunisty, než roku 1948 zemřel.
Prakticky žádný z prezidentových oponentů nevstoupil zpět na československé území. Výjimkou byl Rudolf Bechyně, který však zemřel již v lednu 1948. Štefan Osuský se pokusil převzít vedení protikomunistických exulantů v USA, ale jeho snahy se zhroutily. Zemřel v 70. letech. Generál Prchala se plánů na porážku komunismu odmítl vzdát do konce svého života. Jako jeden z mála plánoval vojenskou akci a utvořil pevnou alianci se sudetskými vyhnanci. Třetí republika proti němu šířila propagandu a pokusila se dosáhnout jeho vydání, ale neúspěšně. Zemřel až v 60. letech a jeho podíl na třetím odboji zůstává dodnes silně neuznáván.
Mohly tyto skupiny skončit lépe? Vyžadovalo by to pravděpodobně rychlejší německou porážku a méně pevnou roli Edvarda Beneše. Ten byl však mistrem intrik a politikaření, což vždy dokázal využít proti svým oponentům. Nakonec uspěl a zahájil pochod naší země od tyranie nacismu do náruče komunismu.
Zdroje a další četba:
Pekník, Miroslav, ed. Milan Hodža: politik a žurnalista. 1. vyd. Bratislava: Veda, 2008. 268 s. Monografie a štúdie / Slovenská národná knižnica Zv. 15. ISBN 978-80-224-1011-3.
Kuklík, Jan a Němeček, Jan. Proti Benešovi!: česká a slovenská protibenešovská opozice v Londýně 1939-1945. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2004. 485 s. ISBN 80-246-0777-8.
Kosatík, Pavel. Slovenské století. Vydání první. Praha: Torst, 2021. 407 stran. ISBN 978-80-7215-686-3.
