Článek
„Nechť si sultán a jeho 300 milionů muslimských poddaných rozptýlených po celé planetě, kteří ho uctívají jako svého chalífu, jsou jisti, že německý císař bude jejich přítelem na věčné časy.“ To prohlásil Vilém II. roku 1898 při své první státní návštěvě Osmanské říše. Německý císař, který přišel o svůj trůn v důsledku první světové války byl známý svými často extravagantními výroky a názory, ale jeho zájem o islám byl reálný. Německo čelilo ve světě koloniálním mocnostem, které pod svou vládou drželi stovky milionů muslimů. Pokud by došlo k islámským koloniálním vzpourám, Německo by výrazně navýšilo své šance v případné válce. Vypuknutí první světové války roku 1914 dalo císaři Vilémovi šanci otestovat tuto teorii v praxi.
Císař a chalífa
Císař Vilém II. nastoupil po krátké vládě svého otce roku 1888 na německý trůn. Po několika letech dokázal vyhnat do politického důchodu svého ministerského předsedu Otto von Bismarcka a dostal šanci začít měnit německou zahraniční politiku dle svých velkolepých zálib. Vilémův více agresivní a ambiciózní přístup ke koloniálním otázkám byl symptomem širšího historického vývoje, ale jeho fascinace islámem byla poměrně ojedinělým jevem. Jeho cesta po Osmanské říši roku 1898 ho zavedla až do Jeruzaléma a zanechala na něm silný dojem. V dopisech, které poslal svému bratranci, ruskému carovi Mikuláši II., několikrát zmínil sílu jednotné a skromné muslimské víry oproti roztříštěnému křesťanství. To byl sice kompletní nesmysl, ale Vilém často stavěl své názory více na dojmu než na objektivní realitě. Své sympatie si nešetřil jen pro muslimy a v tu samou dobu otevřeně ocenil například práci sionistického hnutí a palestinských Židů.
Islám však pro německého monarchu neměl čistě roli kuriozity, ale zdál se jako ideální politická zbraň proti Vilémovým nepřátelům. Francie, Rusko, ale také Británie se čím dál více jevili jako potencionální protivníci Německa. Všechny tyto velmoci však měli pod svou vládou mohutné islámské menšiny. Rusko často čelilo vzbouřením islámským vůdcům na Kavkaze a ve Střední Asii, Francie měla pod kontrolou miliony muslimů v Africe a Velká Británie vládla Indii, která byla v počtu obyvatel územím s největší islámskou populací na světě. Vilém, který při své cestě navázal blízké kontakty s vládnoucí osmanskou dynastií, začal plně zvažovat jak by mohly tyto miliony muslimů být obráceni proti svým koloniálním vládcům. I neúspěšná povstání by stačila na to, aby impéria otřásly v základech. Za klíč považoval chalífu v Konstantinopoli.
Osmanská dynastie vzešla z malé aristokratické rodiny v dnešním severním Turecku a dokázala vytvořit jedno z nejmocnějších impérií v lidské historii. Roku 1517 dobyla jejich vojska Egypt a zajala místního chalífu. Chalífa, tedy nejvyšší náboženský vůdce sunnitského islámu, byl velmi prestižní titul a nová dynastie si ho rychle přivlastnila. I na konci 19. století, kdy světská moc Osmanů hluboce poklesla, byla autorita pozice chalífy stále silná. Její využití v budoucím konfliktu jako první pochopil německý diplomat a archeolog Max von Oppenheim. Jeho texty o islámském světe inspirovali například T. E. Lawrence, který později velel při arabském povstání, ale dostali se na stůl i k císaři Vilémovi. Pomohl také přesvědčit německou vládu k větším investicím na blízkém východě, které vyústili v začátek stavby železnice Berlín-Bagdád.
Chalífa mohl ze své funkce vyhlásit svatou válku (džihád), vůči nepřátelům víry a pro Viléma byl právě toto klíč k vysněným povstáním. Osmanská říše však silně trvala na pokračování své neutrality v mezinárodních otázkách a její představitelé se děsili, že válka se západními mocnostmi povede ke zkáze celé říše. Viléma však tato zdrženlivost nevedla k pochybám. Naopak, rozhodl se, že zatím bude své nápady prosazovat samostatně. Ne snad povstáním v Indii, ale například skrz aktivní zasahování do Marocké krize roku 1911, která kvůli sporům o osud této africké země málem vyústila ve válku mezi Francii a Německo. Vilém zde naneštěstí pro sebe nedosáhl svých cílů, což ho pouze o to víc přesvědčilo o nutnosti získat na stranu Německa Osmanskou říši.
Osmanská říše 1914
Vypuknutí první světové války zastihl Osmany uprostřed jednoho z nejnáročnějších období jejich existence. Po vojenských katastrofách během válek o Balkán převzali moc nacionalističtí Mladí Turci jejichž vůdci byli silně nakloněni alianci s Německem. Přesto nedošlo k okamžitému vstupu do války a říše se na několik měsíců ocitla v nejistotě, kdy proti sobě bojovali pro-německé, pro-západní a neutrální skupiny. Tradiční nepřátelství s Ruskem nakonec pomohlo přivést dost politiků k rozhodnutí připojit se na stranu Centrálních mocností. 11. listopadu roku 1914, ironií osudu přesně čtyři roky před německou kapitulací, vyhlásil sultán a chalífa Mehmed V. džihád vůči všem nepřátelům Osmanské říše a vyzval všechny muslimy světa k odporu proti mocnostem Dohody. Vilémův plán se na první pohled plně vydařil.
Největším spojencem muslimů je Německo
Osmanská vojenská síla poměrně brzy ukázala své velké nedostatky. Kavkazská fronta proti Rusům byla dějištěm několika porážek, vysokých ztrát a dlouhých ústupů. Pokusy o invazi do Egypta skončili nezdarem a Britská vojska brzy zahájila vlastní údery do nitra osmanského státu. V dnešním Iráku dokázali postoupit až k Bagdádu, ale největší hrozbou se stalo operace u Gallipoli, která měla za cíl vylodit se v úžinách nedaleko hlavního města Konstantinopole a vyřadit jedním úderem Osmanskou říši z války. Hrdinná obrana však vedla k poražení invaze a navíc se podařilo obklíčit a porazit část britských sil v Iráku. První dva roky války tak byly pro Osmany náročné, ale ne smrtelné.
Mezitím se plně rozjely plány na slibovaná muslimská povstání. Výzvy k islámské solidaritě nebyli mezi indickými muslimy neoblíbené a vyšla řada pamfletů a článků, které vyzývaly k sympatii s osmanskými Turky. Došlo i k několika místním vzpourám a například v Singapuru se vzbouřila část místních britských vojáků, kteří byli indického původu a obávali se, že budou posláni do boje proti Osmanům. Tyto nálady však nebyly dost k vyvolání plnohodnotného povstání a odhalení konspirace mezi německými agenty a hinduistickými skupinami, které též plánovaly povstání silně poškodilo ambice muslimských bojovníků za nezávislost. Pro úspěšně povstání by byla potřeba cizí vojenská síla, která by dodala potřebnou podporu. Oči Německa tak padly na nečekaného aktéra. Afghánistán.
Formálně britský protektorát, Afghánistán byl ve většině politických otázek plně nezávislou zemí. Jeho vládci dlouhodobě vzdorovali britskému a ruskému vměšování a proti Británii už vedli několik válek. Německu se tak Afghánistán zdál jako ideální spojenec. Osmanské vyhlášení džihádu mělo obzvlášť v hraničních oblastech mezi Afghánistánem a britskou Indií velkou odezvu a mnozí místní vůdci žádali, aby Kábul v souladu s chalífovou vůlí vstoupil do války proti Británii. Afghánský emír Habibullah Chán však nebyl hlupák a dobře pochopil, že plná válka z Británií může být pro jeho zemi osudnou. Když do Kábulu roku 1916 dorazila německá vojenská mise, emír využil situace k tomu, aby od Británie získal další výhody výměnou za vyhoštění Němců. Vojenská síla, která by mohla zahájit povstání se nedostavila a velké německé plány pro Indii postupně vyšuměly.
Úrodnější půdou se tak ukázala Afrika. Osmanská říše ovládala do roku 1912 Libyi, kterou následně dobyla Itálie. Noví vládci však měli pod svou kontrolou pouze pobřeží a v nitru Libye se nacházelo mnoho skupin, které nechtěly mít s křesťanskými kolonizátory nic společného. Islámský řád Senussi, který se o tři dekády později stal libyjskou královskou rodinou, sice s Osmany často bojoval, ale nyní přijal jejich podporu pro konflikt s Italy roku 1915. Povstání vydrželo dva roky, ale nakonec kvůli nepřátelské přesile a rozkolu mezi místními vůdci selhalo. Zainská válka v Maroku měla mít delšího trvání. Tato válka mezi Francií a místními berberskými kmeny začala ještě před vypuknutím války, ale s německo-osmanskou podporou dokázali povstalci vázat desítky tisíc francouzských vojáků. Menší povstání vypukla také v dalších koloniích Dohody, ale většinou neměla dlouhého trvání.
Zdánlivá naděje na jednotnou pro-osmanskou pozici muslimů se však brzy vytratila. Smrtelnou ránou se stalo povstání Arabů roku 1916, které brzy ovládlo svatá města islámu, Mekku a Medínu. Toto povstání otřáslo náboženskou i světskou autoritou osmanských vladařů a jasně ukázalo, že náboženství už není takovou motivací jakou kdysi bývalo. Arabové byli více než ochotni vzbouřit se proti svému náboženskému vůdci a i přes poměrně malý postup v prvních měsících se povstání stalo začátkem konce Osmanské říše. Na bitevním poli sice říše dočasně slavila úspěchy po kolapsu ruské armády na Kavkaze, ale dobytí Jeruzaléma Brity na konci roku 1917 ukázalo, že Dohoda začíná opět postupovat.
Poslední chalífa
Rok 1918 se pro Centrální mocnosti měl stát osudným. Už v září požádalo o příměří Bulharsko. Rakousko-Uhersko se hroutilo na kusy. A Německo procházelo posledním stádiem před revolucí. Listopadová vzpoura námořníků se měla německé monarchii stát osudnou a císař Vilém II. musel utéct do Nizozemska. Osmanská říše na tom mezitím byla ještě hůř. Anglo-arabská vojska postupovala na sever a dokázala zabrat většinu dnešního Iráku a Sýrie. Pád Damašku 1. října roku 1918 zpečetil osud arabských území impéria a bulharské příměří opět otevřelo možnost spojeneckého postupu na Konstantinopol. Bylo učiněno rozhodnutí vyjednávat s Dohodou a 30. října roku 1918 došlo k oficiálnímu uzavření příměří. Mír se však do regionu vrátit nehodlal.
Dohodové mocnosti měli na středním východě velké ambice. Po zhroucení Ruska měli hlavní roli hrát Británie a Francie, které už roku 1916 uzavřeli Sykes–Picotovu dohodu, která mezi ně rozdělila osmanská území. Osmanům měl zbýt střed Turecka, ale západní pobřeží mělo být rozděleno mezi Řeky a Italy. Východ měl obsahovat velkou Arménii a nezávislý Kurdistán. Samotná Konstantinopol se měla stát mezinárodním městem. Osmanští politici tuto ponižující dohodu přijali, ale skupina politiků a důstojníků kolem válečného hrdiny Mustafy Kemala, který vedl obranu při vylodění v Gallipoli, odmítla toto ponížení. Kemal vytvořil nový turecký stát a v následujících letech mu vybojoval jeho dnešní hranice. Osmanská dynastie byla nejprve zbavena titulu sultána a později i pozice chalífy. Funkce, která měla trvání od smrti proroka Mohameda v 7. století, tak definitivně zanikla roku 1924.
Je vrcholem ironie, že část velkých německých plánů měla být naplněna až po jejich porážce. Na moment se zaslouží vrátit se k Afghánistánu, kde roku 1919 nastoupil na trůn nový emír Amanulláh Chán. Reformista a nacionalista, Amanulláh se rozhodl využít nevraživosti vůči Britům a ještě roku 1919 jim vyhlásil válku. Zaštiťoval se jak předchozím chalífovým příkazem tak touhou obnovit plnou diplomatickou suverenitu Afghánistánu a získat zpět dlouho ztracená území. 3. Anglo-afghánská válka rychle ukázala, že i oslabená poválečná armáda Británie dokáže Afghánce porazit. V Londýně však neexistovala vůle vést dlouhou válku a Amanulláh tak dokázal vyjednat formální nezávislost své země a to i přes neslavné výsledky na bojišti. Jeho vláda se nesla v duchu velkých reforem, které ho nakonec měly stát trůn.
V samotné Indii se mezitím vynořilo hnutí pro chalífát, které odporovalo jak zrušení této staré instituce tak dalšímu britskému nátlaku na poraženou dynastii. Hnutí sice nemělo dlouhého trvání, ale pomohlo položit základy pozdějších proti-koloniálních muslimských skupin v Indii. V Libyi se po válce dařilo místním žít po několik let v míru, ale nastolení fašismu v Itálii vedlo k tvrdé vojenské kampani, která obzvlášť mířila proti řádu Senussi. A v Maroku měl konflikt s místními povstalci pokračovat hluboko do 20. let, kdy se Francii konečně podařilo získat si kontrolu nad většinou vnitrozemí země. Velké plány císaře Viléma se tak nakonec všechny rozplynuly.
Pár slov musí být věnováno šoku, který způsobil pád chalífátu pro sunnitské muslimy. Jednota víry byla sice již dlouho spíše iluzí, ale ztráta jednotící figury byla pro věřící islámu těžkým šokem. Mělo proběhnout několik pokusů o vyhlášení nového chalífátu. Nejvíce se o to snažil král Hussein, který roku 1916 vedl povstání proti Osmanům, ale jeho ambice se setkaly s odmítnutím většiny islámského světa. Autoritu, kterou si dříve držel chalífa, měli nyní zabrat různí náboženští myslitelé. Někteří chtěli nastavit nový a moderní kurz pro islám, ale jiní volali po návratu ke kořenům a odmítnutí všech cizích výmyslů. 20. století se mělo pro islámský svět stát jedním z nejrozdělenějších a nejkrvavějších v jeho historii.
Zdroje a další četba:
LEE, Jonathan L. Afghanistan: A History from 1260 to the Present, Expanded and Updated Edition. Reaktion Books. 2022. 784 stran. ISBN: 978-1789145885
RÖHL, John C. Wilhelm II: Into the Abyss of War and Exile, 1900–1941, Cambridge University Press. 2017. 1593 stran
ROGAN, Eugene. The Fall of the Ottomans: The Great War in the Middle East, Basic Books. 2016. 512 stran. ISBN: 978-0465097425
