Článek
Otázka mocných společností není dnešnímu dni cizí. Google, Amazon a tucet dalších jsou denním tématem. Jak je máme omezit a zda jsou nějaká omezení vůbec nutná. Jak velké pravomoci bychom jim měli dopřát. Tyto otázky nejsou žádnou novinkou a je nutno říct, že dnes čelíme poměrně slabé verzi těchto problémů. Obchodní společnosti dnešních dní přeci jen nemají k dispozici obrovské armády, se kterými se snaží dobýt části světa. To však byla realita velkolepých východoindických společností 17. a 18. století. Holandských, francouzských a především té anglické a později britské. Ve jménu zisku a ambicí dokázala tato společnost využít chaosu, který v 18. století zachvátil indický subkontinent a celý si ho podmanila. Za což nakonec zaplatila vlastní existencí.
Původ společnosti a anarchie
Všechny velkolepé projekty mají skrovné začátky. Toto přísloví vystihuje společnost založenou roku 1600 vskutku výborně. Anglická (později Britská) Východoindická společnost byla původně založena skupinou bohatých londýnských obchodníků s cílem využít do té doby Anglií prakticky neprozkoumané části světa pro své vlastní zisky. Nová firma v tom byla poměrně pozdní. Nizozemci a Portugalci už v oblasti indického oceánu zabrali skupinu obchodních přístavů a prakticky ovládali místní námořní obchod s Evropou. Na rozdíl od těchto států byl anglický projekt z počátku velmi málo ambiciózní a soustředěný především na položení základů anglického obchodního vlivu.
Středem těchto nadějí se stala Indie, kde však evropské mocnosti přežívaly pouze z milosti místních panovníků. Zatímco v Americe mohly technologicky vyspělé malé armády Evropanů rychle zabrat rozsáhlá území, Indie byla v mnoha ohledech velkolepou pevností. Mughalská říše, která v 17. století procházela novou expanzionistickou fází, měla ve zbrani miliony vojáků. Místní vojenská technika nebyla tak dobrá jako evropská, ale rozhodně se nejednalo o klacky a kameny. Když se Portugalci roku 1632 pokusili obejít nařízení mughalského císaře a založit nelegální přístav, byly kompletně rozdrceni císařskou armádou a přinuceni prosit o mírové podmínky.
Východoindická společnost a vlivné figury v Anglii tento fakt rychle pochopily a rozhodly se, že bude nejlepší vést vůči indickým císařům politiku podřízené spolupráce. Královský dvůr v Londýně tak odsouhlasil vyslání několika velvyslanců, kteří měli vyjednat obchodní privilegia. Celá operace byla velmi pomalá, ale měla své výsledky. Východoindická společnost dostala povolení vyjednávat o obchodu s regionálními mughalskými úředníky, což vedlo k vytvoření vzájemně výhodných dohod. Textil, drahokamy a pepř byly mezi hlavními produkty, které začaly mířit do Anglie a společnost rychle několikanásobně překonala své očekávané zisky. Vznikly také první permanentní územní državy na místech moderních měst Čennaí (dříve Madrás) a Surat.
Předání městečka Bombai Portugalskem bylo roku 1661 dosaženo skrz královské věno, ale Východoindická společnost byla čím dál méně spokojena s těmito drobnými zisky a stávajícími příjmy. Nový, ambiciózní a nepříliš chytrý ředitel dokázal roku 1686 urazit jednoho z místních vládců, který zažádal o pomoc císaře Aurangzéba, který se záležitosti osobně vložil. Na to zareagoval ředitel společnosti vojenskou akcí, která obsahovala méně než 1000 vojáků. Pro porovnání, mughalská armáda v té samé době dobyla dva státy v jižní Indii, které byly schopny shromáždit desítky tisíc dobře vycvičených vojáků. Výsledek se dal čekat předem a společnost musela za rok prosit císaře o odpuštění a navrácení dobytých přístavů.
Co však nikdo netušil byl fakt, že se éra mughalské síly chýlila ke konci. Aurangzéb dotáhl říši na její územní vrchol, ale také tato tažení ji citelně oslabila. Navíc měli jeho nástupci postrádat vůdcovské schopnosti, které předchozí císaře dostali tak daleko. Proti císařům nyní vypukly vzpoury a vynořily se nové hrozby. V jižní a střední Indii se k prominenci dostala konfederace Marátha, jejíchž hinduistické náboženství a vojenské úspěchy proti císařským vojskům zajistily silnou podporu u obyvatelstva. Daleký jih padl do rukou místních vládců. Nejtvrdší ránu však císařské dynastii měli zasadit Íránci. Nový vládce Persie, Nader Šáh, roku 1739 rozdrtil mughalské armády a vyplenil hlavní město Dillí.
Vládnoucí dynastie sice zůstala na trůnu, ale její reálná moc prakticky zkolabovala. Místní vladaři nyní prohlašovali, že jsou zástupci císaře a jednají z jeho vůle, což byla metoda, které si Britové brzy všimli. Ti mezitím opět začali posilovat svou pozici. V Bengálsku (dnes Bangladéš a severovýchodní Indie), vznikalo nové město Kalkata, které se v budoucnu mělo stát středem moci Východoindické společnosti. Její představitelé nyní plně opustili předchozí podřízenost mughalům a začali tvrdě využívat lokálních rivalit mezi jednotlivými vládce. Moc společnosti čím dál více rostla, ale zatím si držela pouze skupinu malých přístavů. Brzy se z ní měla stát vládkyně milionů poddaných.
Vládci Bengálska
Obchodníci jsou často obviňováni z toho, že zapomínají na tradice svých domovských států. Východoindická společnost se z něčeho takového rozhodně obvinit nedala, protože aktivně pokračovala v jedné z nejstarších anglických tradic, válkami s Francií. Francouzské državy v jižní Indii byly založeny na podobném základu jako ty anglické, tedy pod obchodní společností, ale v polovině 18. století byly pod čím dál větší kontrolou francouzské královské vlády. Obě mocnosti tak v Indii začaly aktivně soupeřit a podporovat různé místní vládce, kteří pak bojovali s podporovateli druhé strany. I otevřené boje byly na pořádku dne a především probíhaly v sérii válek mezi roky 1746 až 1763.
Zatímco Evropa bojovala o rakouské dědictví, Indie shledala rozhodující boj o vliv. Východoindická společnost nad Francouzi nakonec triumfovala, ale jejich vliv nedokázala plně vypudit. V těchto konfliktech se však na přední stránky historie vypracovalo několik schopných jedinců. Jedním z nich byl Robert Clive, muž, který selhal prakticky ve všech snahách o které se pokusil v Evropě, ale našel překvapivé množství úspěchů v Indii. Clive se brzy aktivně zapojil do bojů v Bengálsku. Nový vladař se zde snažil omezit britský vliv a dočasně roku 1756 dobyl Kalkatu, kterou Clive rychle osvobodil. Následně však dokázal překonat všechna očekávání, když v bitvě u Plassey rozdrtil bengálskou armádu a přinutil nového vládce do pozice de-facto vazala společnosti.
Bengálsko se stalo prvním velkým územím, které společnost dostala pod svou kontrolu a Clive rychle zahájil kampaň na jeho důkladné oloupení a následné zavedení evropské ekonomické kontroly nad celou oblastí. To však brzy vyvolalo odpor místních šlechticů, kteří se začali poohlížet po novém vůdci. Alam Šáh II., právoplatný dědic mughalského trůnu, který byl přinucen utéct z Dillí, byl pro tyto jedince absolutně ideální. Příchod mughalského prince do Bengálska vyvolal nadšení i mezi prostým lidem, který v něm viděl naději na návrat k stabilní éře mughalské vlády. U Britů byla reakce dvojitá. Všichni samozřejmě vnímali novou hrozbu, ale někteří jako Clive, také spatřili novou příležitost.
Následující boje, které se táhly od roku 1760 následujících pět let, byly v mnohém poznamenány neochotou místní šlechty plně se podřídit císařské autoritě a nedostatkem moderních zbraní, kterým Alam Šáh II. trpěl. Finále celého konfliktu se odehrálo v bitvě u Buxaru, kde mughalská armáda málem triumfovala, ale nakonec podlehla. Clive (v té době už v důchodu), byl jedním z těch, kteří doporučili císaře kvalitně využít a nemstít se mu. Tak vznikla mezi mughalskou dynastií a Brity nová dohoda, která z Východoindické společnosti udělala de-facto vládce nad řadou indických provincií. Alam Šáh II. zůstal hlavou státu, ale Britové měli kontrolu nad výběrem daní, což z nich udělalo skutečnou moc za trůnem.
„Kvalita“ vlády obchodníků se brzy projevila v Bengálsku. Zvýšení daně a plundrování zásob jídla pro armádu byly pro dobyvatele poměrně typické akce, ale Východoindická společnost je přivedla k novým výším. Když roku 1770 vypukl v Bengálsku suchem způsobený hladomor, první reakce společnosti byla celou záležitost ignorovat. Místní guvernér se po několika týdnech rozhodl doporučit snížit daň na zemědělce, ale tento návrh brzy stáhl. Pro hladovějící tak nebyla poskytnuta žádná podpora, což napomohlo absurdním ztrátám na životech, které z katastrofy vzešly. Kolem osmi milionů lidí zemřelo. Tato činnost byla silně kritizována v Británii, ale společnost se o tyto projevy nezajímala.
O co se společnost zajímat musela byly finanční ztráty. Východoindická společnost dokázala vytvořit monopol na prodej čaje do jiných částí britského impéria, což brzy vedlo k absurdně vysokým cenám. Na to například americké kolonie zareagovaly pašováním levnějšího nizozemského čaje, což zhoršilo ekonomický zisk společnosti. Spolu s náklady na armádu a několika prohranými konflikty v jižní Indii se společnost dostala do situace, kdy jí před bankrotem musel zachránit parlament v Londýně. Ten si na oplátku vydobyl daleko silnější kontrolu nad aktivitami společnosti než kdy dříve.
Ovládnutý subkontinent, podřízená společnost
Oči společnosti se po de facto ovládnutí Bengálska a zbytků mughalské říše soustředily na jižní státy subkontinentu. Maráthové byli největší z nich a s Británií vyhráli několik konfliktů, což vedlo k ostražitým vzájemným vztahům. Ještě více protibritský byl vládce Maisúru, Tipú sultán, který aktivně spolupracoval s Francií. Jeho vláda dostane vlastní článek, ale pro potřeby tohoto stačí říct, že byl jedním z nejschopnějších a nejnebezpečnějších nepřátel společnosti na jihu. Další významní hráči jako vládce státu Hyderbrad měli k společnosti daleko přívětivější vztahy a byli s ní ochotni spolupracovat proti jejím nepřátelům. Formální požehnání, které měla společnost od císaře Alam Šáha II. jim navíc pomohlo s legitimitou u místního obyvatelstva.
90. léta 18. století se měla stát časem ohromných úspěchů, ale ironií osudu také znamenala postupný úpadek reálné moci společnosti. Britská vláda se čím dál více vměšovala do místních záležitostí a zákon parlamentu z roku 1784 vytvořil kontrolní orgán nad aktivitami společnosti. Do Indie pronikali noví a ambiciózní jedinci jako např. Bratři Wellesly (mladší Arthur o 20 let později porazil Napoleona u Waterloo), kteří více než na obchodní zisky mysleli na plné podmanění subkontinentu pod britskou vládu. To začalo válkami proti Maisúru, který se otevřeně spojil s revoluční Francií a plným podmaněním tohoto státu roku 1799.
Britové neměli v úmyslu přímo vládnout každému kilometru subkontinentu. Některé oblasti jako Bengálsko sice byly zpravovány takto přímo, ale jiná území se stala takzvanými princovskými státy, kterým vládli místní vladaři. Ti na oplátku formálně složili věrnost mughalskému císaři, ale ve skutečnosti chápali jako své vládce Brity. Největším z těchto vladařů se měl stát Nizám Hyderbradu, který od Britů za svou loajalitu obdržel rozsáhlá hraniční území. Ne všichni vladaři Indie však byli ochotni podřídit se Britům. Jako poslední velká překážka se do jejich cesty postavili Maráthové, kteří kdysi zlomili mughalskou vládu a nyní hodlali to samé provést Britům.
Konfederace Maráthů měla s Británií svést v 19. století dvě velké války. První z nich se odehrávala v letech 1803 až 1805 a dala se dočasně považovat za vyrovnaný konflikt. Maráthové však doplatili na své předchozí nepřátelství s menšími indickými státy, které nyní podpořily britské snahy. Východoindická společnost sice ztratila velké množství autonomie, ale na oplátku měla daleko větší vojenskou podporu ze strany Londýna, což jim umožnilo zasadit sérii tvrdých porážek maráthskému vojsku. Poslední válka Maráthského státu proběhla mezi roky 1817 a 1819. V mnohém byla spíše potvrzením reality než rozhodujícím bojem. Maráthský stát byl rozdělen a definitivně zanikl.
Východoindická společnost byla konečně pánem subkontinentu. Následovaly čtyři dekády menších válek proti sousedním státům jako byli Burma a Afghánistán, ale vládu společnosti nemohl nikdo ohrozit. Tak to aspoň vypadalo navenek. Moc investorů společnosti byla přes všechny tyto úspěchy na dně a propadala se čím dál hlouběji. Poslední ránou se mělo stát velké povstání roku 1857, když se část indických vojáků vzbouřila proti britské vládě a získala na svou stranu posledního mughalského císaře. Rebélie byla sice rozdrcena a mughalská dynastie formálně svržena, ale Londýn se rozhodl, že je načase převzít plnou kontrolu nad Indií. Východoindická společnost byla roku 1858 znárodněna a z Indie se stala plná kolonie Velké Británie.
Indie roku 1856 (pruhovaná území jsou pod přímou vládou společnosti, zbylé státy jsou britskými vazaly), C. Collin Davies 1947
Oběť vlastního úspěchu je pro osud společnosti dobré označení. Její dobytí Indie nebylo něčím nevyhnutelným. Východoindická společnost využila postmughalského chaosu a i tak byla několikrát málem poražena. Její expanze však přinesla větší pozornost Londýna a nakonec její kompletní konec. Předtím však stihla vydrancovat většinu subkontinentu, zabrat jeho majetek a přinést katastrofu na mnohé z jeho obyvatel. Hlad a ambice donesly Východoindickou společnost na vrchol a následně ji přivedly k zániku.
Zdroje a další četba:
DALRYMPLE, William. The anarchy: the relentless rise of the East India Company. London: Bloomsbury, 2020. xli, 522 stran, 48 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-1-4088-6439-5.
COLLIER, Dirk. The Great Mughals and Their India. HAY HOUSE INDIA. 2017. ISBN 978-9385827617
MUKHIA, Harbans. The Mughals of India. 1st pub. Malden: Blackwell, 2004. 210 s. ISBN 1-4051-3318-X.
