Článek
Každá říše má bod, který by za žádnou cenu neměla překročit. Místo zlomu jenž může vést až k jejímu kompletnímu kolapsu. Romanovská dynastie a její impérium měla tohoto bodu dosáhnout za první světové války, do které vstoupili ve jménu ochrany svého srbského spojence. Carští generálové očekávali rychlé vítězství a okolnosti jim na první pohled dávaly naději na opravdový triumf. Místo něj však přišlo ponížení, ústupy a nakonec kompletní porážka. Té už se nepodařilo zabránit ani následným svržením carské dynastie. Právě naopak, probíhající kolaps státu se pouze urychlil.
Opak zákopové války
Vojenská síla Ruska se roku 1914 zdála celé Evropě vskutku mohutná. I přes ponižující porážku v bojích s Japonskem o deset let dříve (1904 až 1906), byla ruská armáda brána jako vážná hrozba. Dne vyhlášení války, 1. srpna 1914, mělo být kolem milionu a půl mužů okamžitě připravených k boji proti Německu a Rakousko-Uhersku a další tři miliony měly být postupně nasazeny v průběhu několika následujících měsíců. Oproti nim dokázaly Centrální mocnosti nasadit ani ne 900 000 vojáků. Obzvlášť německé území se jevilo jako zranitelné a to kvůli plánu Berlína na rychlé vítězství v boji ve Francii.
Ruský generální štáb (Stavka), měl jasný válečný plán. Na začátku bojů měly proběhnout dvě velké ofenzívy, které by zajistily křídla ruské armády. První měla zaútočit na habsburské síly v Haliči (dnešní jižní Polsko a západní Ukrajina), které měli být zatlačeny až ke karpatským horám. Druhý útok měl za cíl obsadit východní Prusko a jeho hlavní město Königsberg (dnes Kaliningrad). Následně by přišla mohutná ofenzíva na samotný Berlín, která by byla koordinována s francouzskou invazí směrem k řece Rýn. To by přinutilo Německo ke kapitulaci, ideálně do Vánoc roku 1914.
Mapa Evropy roku 1914
Velice rychle se však ukázalo, že tyto představy byly až příliš optimistické. Invaze do Haliče slavila jisté úspěchy a dokázala obklíčit a později obsadit významnou pevnost Přemysl, ale rakouské posily dokázaly zabránit kompletnímu ústupu. Zde se také pohybovalo největší množství českých odvedenců (včetně několika mých předků). Daleko horší byla situace v Prusku, kde vzájemné nepřátelství mezi ruskými generály vedlo ke kompletnímu zničení poloviny invazních sil v bitvě u Tannenbergu. Ruská vojska musela ustoupit a nové německé posily dokonce obsadily část ruského Polska. Stavka se však nevzdávala a nařídila novou ofenzívu v Haliči. Tentokrát dokázali Rusové postoupit až k městu Krakov (méně než 100 km od moderních českých hranic), ale německá ofenzíva na severu vedla k zastavení této nadějné operace. Ke konci roku 1914 tak ruské vedení začínalo chápat, že k rychlému vítězství opravdu nedojde.
Rok 1915 měl být pro Rusko daleko horší. Zde je potřeba pozastavit se nad stylem války. Východní fronta 1. světové války byla přesným opakem té západní. Místo zákopových bojů a bitev, které posunuly frontu o pár kilometrů byla východní fronta daleko více válkou pohyblivou. Kavalerie zde neztrácela svou úlohu a i zákopové boje byly často daleko rychlejší než na západě. To se brzy začalo ukazovat s novými ofenzívami Německa a Rakousko-Uherska. Po selhání ruských jarních útoků přišly úspěšné protiútoky, které dokázaly vyhnat Rusy z velké části Haliče. Navíc hrozilo obklíčení ruských vojsk v Polsku, což vedlo k takzvanému Velkému ústupu. Ten znamenal pro Stavku postoupení celého středního Polska nepříteli a také ztrátu třetiny ustupujících vojáků (kolem milionu mužů).
V příběhu by to toto byl bod absolutního dna, od kterého se následně hrdina odrazí. Toto je však carské Rusko a absolutní dno je ještě daleko. Rok 1916 však žádné zlepšení nepřinesl a ve vzpomínkách mnoha veteránů se stal nejhorším válečným rokem kvůli zhroucení zásobovací situace. Stavka hodlala zvrátit špatnou situaci dvěma velkými akcemi. První byla Brusilovova ofenzíva, která skutečně dokázala těžce oslabit rakouská vojska, ale nedosáhla svých hlavních cílů. Druhým byl vstup Rumunska do války na ruské straně. Rumunsku se však vedlo ještě hůř než jeho ruským spojencům a většina jeho území byla do konce roku okupována. Úspěchy přicházely jen z Kavkazu, kde od roku 1915 bojovala proti Rusku Osmanská říše, což sotva stačilo na utěšení čím dál radikálnější veřejnosti.
Hroutící se stát
Vlna patriotismu, která po vypuknutí války prošla celou Evropou nenechala ani Rusko chladným. Duma (polo-demokratický parlament), se roku 1914 sama rozpustila, aby nestěžovala vládě a carovi vedení konfliktu. Sám car Mikuláš II. obdržel stovky patriotických prohlášení loajality a země se celkově zdála více než ochotná k boji. Všechny hlavní strany, včetně socialistické opozice, doufaly ve válečné vítězství (jedinou výjimku tvořili tehdy nevýznamní bolševici). Na diplomatické scéně vydal velkovévoda Nikolaj Nikolajevič výzvu k osvobození slovanských menšin v Německu a Rakousko-Uhersku zatímco tajná jednání přidělila Rusku mnoho budoucích územních zisků na úkor Osmanské říše. Vše se zdálo až idylické.
Toto nadšení nepřežilo rok 1914. Již po několika měsících války se začalo ukazovat, že ne všechno bylo tak jak mělo být. Ruská armáda měla být schopná vyzbrojit všechny své vojáky kvalitní výbavou, ale již v prosinci roku 1914 zaskočila Stavku zpráva, že armádě chybí stovky tisíc pušek. Navíc panoval nedostatek bot a uniforem, což ještě více zkomplikovala pomalá reakce generálů, kteří se spíše zajímali o ponížení svých rivalů než o zdraví svých mužů. Výměna několika důstojníků zdaleka nestačila a mnoho neschopných osob dokázalo uchovat své funkce díky carově náklonnosti.
Mezitím se pomalu začala hroutit zbývající autorita carské rodiny. Již předtím otřesena revolucí roku 1905, hloupé aktivity cara a jeho manželky ji brzy přinesly všeobecnou nechuť obyvatelstva. Carevna Alexandra byla podezřelá už kvůli svému německému původu a mezi ruským obyvatelstvem se brzy rozšířily zvěsti, že předává Němcům vojenská tajemství. Ještě horší bylo její přátelství s Rasputinem, pološíleným knězem a sebe-zvaným léčitelem, který začal mít čím dál větší vliv. Roku 1916 například dokázal spolu s carevnou přesvědčit cara k výměně ministra války Polivanova, který jako jeden z mála prosazoval efektivní armádní reformu.
Mezitím prováděl car Mikuláš jednu hloupost za druhou. Roku 1915 znovu svolal Dumu, ale prakticky okamžitě zanevřel k jejím pokusům o nové reformy. Po porážce v Polsku zbavil velkovévodu Nikolaje velení a do pozice vrchního velitele nastoupil osobně. To sice z počátku vedlo k zlepšení morálky u vojska, ale brzy se ukázalo, že carova nová pozice pouze spojuje osobu panovníka s válečnými porážkami. Lehké oddechnutí znamenala Rasputinova vražda na konci roku 1916, ale opozice proti carskému režimu již rostla v celé zemi.
Rok 1917 se měl stát datem navždy spojeným s revolucemi. Začalo to v Petrohradě, kde již od roku 1915 často stávkovali místní dělníci kvůli rostoucím cenám potravin. Ty dosáhly v únoru 1917 absurdních výší a vedly k celkové společenské nespokojenosti. První úder zasadil pochod za ženská práva, který rychle přerostl v proti-vládní demonstraci. Do konce února už protestovala většina Petrohradu a místní posádka dostala rozkaz obnovit pořádek. Petrohradští vojáci však odmítli a přidali se k protestujícím davům. To byla poslední kapka pro armádní vedení, které nehodlalo válčit jak s Němci tak s vlastními lidmi. Bylo rozhodnuto, že car musí abdikovat.
Mikuláš II. z počátku vůbec nechápal situaci a rozhodl se vrátit vlakem do Moskvy. Na cestě ho však zastavila armáda, která mu předala abdikační listinu. Mikuláš nakonec souhlasil a vzdal se své pozice. V Petrohradu sdíleli moc předrevoluční Duma a také prorevoluční Sověty, což vedlo k sérii vzájemných neshod. Do Ruska se vrátili radikálové jako Lenin, ale v prvních měsících něměli silnou pozici. Stále panovala snaha na nutnosti bojovat s Centrálními mocnostmi a dosáhnout přinejmenším čestného míru, který by Rusku vrátil ztracená území na západě. Tuto pozici obzvlášť prosazoval socialista Alexandr Kerenský, který se v červenci stal předsedou vlády.
Triumf Centrálních mocností
Představitelé revoluce již v prvních dnech po pádu cara oznámili velké reformy. Pro téma tohoto článku však stojí za zmínku především ty vojenské. Vojáci měli nyní nově mít právo na volení vlastních politických zastupitelů, kteří mohli odmítnout rozkazy důstojníků. Vrchní velení mělo být naopak oproštěni od reakcionářů, což vedlo k další sérii zmatených výměn na významných pozicích. Naděje revoluční vlády na obrození armády se však nenaplnily. Místo nadšení ze změn se mezi vojáky rozšířil pocit beztrestnosti. To vedlo jednak k velké vlně rabování, ale především k masovým dezercím. Důstojníci byly často vražděni a armádní řád se začal kompletně hroutit.
Kerenský měl však plán jak situaci obrátit ve svůj prospěch. Nebyl to dobrý plán, už vůbec to nebyl plán s velkou šancí na úspěch, ale byl to jediný plán, který šlo ve zmateném Petrohardu prosadit. Jednalo se o novou ofenzívu, vedenou úspěšným generálem Brusilovem. Nový útok do Haliče, který konečně zničí habsburskou armádu a přinutí Centrální mocnosti k míru. Když pomineme malé úspěchy jako například nám dobře známou bitvu u Zborova, tak se poslední ofenzíva ruské armády ukázala jako kompletní fraška. Po prvních útocích došlo k nové a obrovské vlně dezercí, po které Brusilovovi nezbylo dost sil ani na obranu. Ruská bojeschopnost se kompletně zhroutila.
V Petrohradu mezitím Kerenský vládl tak neschopně, že čelil hned třem pokusům o převrat. Ten třetí vstoupil do dějin jako říjnová revoluce a dosadil k moci Lenina a bolševiky. Noví vládci Ruska sice oficiálně hlásili svou ochotu vyjednat mír, ale ve skutečnosti se spíše zajímali o možnost vést revoluční válku s Německem. Obzvlášť vnitrostranické frakce kolem Lva Trockého a Nikolaje Bucharina doufaly ve vypuknutí socialistických povstání na západě a v Německu, což by umožnilo marxisty dlouho očekávanou celoevropskou revoluci. Proto byla pozice bolševiků ze začátku postavená na zdržování jednání a dočasných příměřích.
Centrální mocnosti neměly chuť něco takového připustit. Berlín si byl dobře vědom faktu, že bolševická vláda je zatím velmi chabá a neschopná aktivně vzdorovat. Byly tak dány požadavky na uznání německé vlády v Polsku a Litvě, což byla území v té době Němci okupována. Bolševici tuto nabídku rázně odmítli, což vedlo k zahájení nové Německo-rakouské ofenzívy v únoru. Trockij prosazoval, aby armáda nebojovala, ale vláda mezitím dále nejednala. Odpor místní populace měl vést ke vzpouře u německých vojáků, což by přineslo očekávanou revoluci. I kdyby však bolševici chtěli aktivně bojovat, tak už neměli moc s čím. Frontová armáda prakticky neexistovala a loajální milice stačily jen na udržení Petrohradu a Moskvy.
Místo odporu se Němcům a Rakušanům dostalo uvítání. Na jihu uzavřely mocnosti mír s nově nezávislou Ukrajinou a na severu plně ovládly baltské státy. Existovala reálná šance postupu na Petrohrad, což konečně přesvědčilo většinu bolševiků, aby začali vyjednávat o skutečné dohodě. Brest-Litevský mír byl podepsán 3. března roku 1918 a pro Rusko byl extrémně ponižující. Baltské státy, Finsko, Polsko a Ukrajina získaly formální nezávislost, ale ve skutečnosti se stali německými loutkovými státy. Navíc musela být Centrálním mocnostem zaplacena vysoká finanční náhrada za válečné ztráty. Tato porážka silně otřásla bolševickou autoritou a značně napomohla brzkému vypuknutí občanské války.
Rusko bylo v první světové válce tvrdě poraženo. Kolem osmi milionů vojáků bylo zabito, zraněno nebo zajato a miliony dalších dezertovaly. Stát se zhroutil jak na vojenském poli tak na vnitropolitické scéně, což vedlo k sérii revolucí a konfliktů, které na příštích sedmdesát let určily ruský a později sovětský politický vývoj. První světová válka se tak stala počátkem dodnes trvající tragédie, ze které se Rusko není schopné plně dostat. Je otázka zda to někdy dokáže.
Zdroje a další četba:
Prokš, Petr. Konec říše Hohenzollernů: politika císařského Německa vůči carskému a sovětskému Rusku (1914 až 1917/1918). 1. české vyd. Praha: Naše vojsko, 2010. 203 s., [18] s. obr. příl. ISBN 978-80-206-1088-1.
Service, Robert. The last of the tsars: Nicholas II and the Russian revolution. First published. London: Macmillan, 2017. xviii, 382 stran. ISBN 978-1-4472-9309-5.
Lloyd, Nick. The Eastern Front: A History of the Great War 1914-1918, W. W. Norton & Company, 672 stran, ISBN 978-1324092711
