Článek
„Říká se, že kdo je v mládí tak moudrý nežije nikdy dlouho.“ Tyto výhružná slova vkládá do úst anglického krále Richarda III. slavný William Shakespeare. Panovník jimi míní svého synovce, Edwarda, kterého právě připravil o trůn a jehož se spolu s jeho bratrem Richardem chystá zavraždit. To je verdikt Shakespearovi divadelní hry a mnoha historiků. Osud obou princů však zůstává obklopen řadou tajemství a nejistot. Dodnes je tak považován za jednu z největších záhad v dějinách britských ostrovů.
Poslední dějství válek růží
Anglie byla v 15. století zemí sužovanou mnoha krizemi. Stoletá válka sice konečně skončila, ale její konec znamenal prakticky kompletní ztrátu anglických území na kontinentu. Války růží, konflikt o trůn mezi rody York a Lancaster, vypukly hned po konci kontinentální války a mezi roky 1454 a 1485 devastovaly ostrovní království. Konflikt však měl několik momentů, kdy se zdálo, že k dalšímu pokračování kruté války už nemůže dojít. Tak tomu bylo i roku 1483, kdy zemřel král Edward IV. Člen rodu York, Edward dokázal dosáhnout kompletního vojenského vítězství nad svými protivníky. Rod Lancaster byl díky jeho triumfům prakticky zničen a mnozí věřili, že vládu rodu York nemůže nic ohrozit.
Na trůn měl po smrti svého otce nastoupit korunní princ Edward (Edward V.), a to pod ochrannou svého strýce, Richarda. Richard, vévoda z Yorku, byl znám loajalitou vůči svému bratrovi, dlouhou vojenskou kariérou a spravedlivou vládou nad severními regiony Anglie. Zdálo se, že neexistuje lepší regent pro teprve dvanáctiletého Edwarda V. Za jediný problém bylo považováno nepřátelství mezi Richardem a matkou nového krále, Alžbětou Woodville. Případné problémy však mohli pomoci vyřešit nápomocní šlechtici a anglický parlament. Tyto idealistické představy však rychle zkolabovaly.
Richardův první krok ve funkci regenta bylo setkat se s novým králem, který se právě vracel do Londýna pod ochranou jednoho z bratrů královny Alžběty. Tento bratr byl však ihned po setkání s Richardem obviněn ze zrady a spolu s několika spojenci popraven. Richard následně přesunul svého královského synovce do londýnského Toweru, kde měl být v největším bezpečí očekávat svou korunovaci. Královna Alžběta po zprávách o bratrově popravě unikla do bezpečí opatství ve Westminsteru, kde spolu se zbytkem svých dětí využila ochrany církve. Na Richardův nátlak však nakonec poslala svého mladšího syna, též pojmenovaného Richard (v textu nadále princ Richard), aby se mohl zúčastnit korunovace svého bratra.
Regent Anglie měl nyní ve své moci oba syny Edwarda IV. Následovala fascinující série událostí, kdy jeden z anglických biskupů odhalil, že Edward IV. uzavřel v minulosti tajný sňatek. To znamenalo, že jeho manželství s Alžbětou bylo nelegální a mladí princové neměli žádný nárok na trůn. V Londýně shromážděné osobnosti zareagovali žádostí, aby se trůnu chopil právoplatný dědic, kterým byl současný regent. Na trůn nastoupil jako Richard III. a slíbil, že své synovce dobře vychová. Do konce roku 1483 se však po obou princích slehla zem.
Nástup Richarda III. na trůn byl mnohými vnímán jako uzurpace a příběh o druhé svatbě Edwarda IV. byl většinou Anglie brán jako kompletní fraška. První se o povstání pokusil Richardův bývalý kumpán, Jindřich vévoda z Buckinghammu, ale jeho snaha o svržení krále skončila poté, co mu Richard nechal useknout hlavu. Do Anglie se však v té době také dokázal vrátit další muž s nárokem na trůn a to Jindřich Tudor. S ním se měl Richard III. střetnout v rozhodující bitvě u Bosworthu, kde poslední král z rodu York přišel o život. Jeho protivník nastoupil na trůn Anglie jako Jindřich VII. a založil sto let trvající dynastii Tudorovců.
(ne)vina Richarda III.
Na první pohled se celá situace zdá poměrně jasná. Richard III. sebral nekalou metodou trůn a oba synovci se pro něj jevili jako budoucí hrozba. Rychlá vražda mohla celou situaci vyřešit a zabránit budoucím povstáním ve jménu mladých princů. Toto obvinění využil už Jindřich Tudor, který po nástupu na trůn otevřeně prohlásil Richarda III. za krutého vraha nevinných dětí. Jindřich VII. také oficiálně zrušil zákony o nemanželském původu obou princů a oženil se s jednou z jejich sester. Nová vládnoucí dynastie použila příběh zavražděných princů jako ideální metodu pro démonizaci Richarda III.
Tento názor převzali také budoucí autoři a loajalisté Jindřicha VII. a jeho dědiců. Negativní reputace Richarda III. však začala být od 19. století čím dál více kritizována mnoha historiky. Čím dál více se začalo poukazovat na fakt, že Richard během své krátké vlády platil za překvapivě dobrého krále. Byl patronem mnoha vzdělávacích institucí, snažil se zlepšit právní systém království a aktivně zaváděl nové a spravedlivé zákony. Za vlády Jindřicha VII. došlo k několika vzpourám rolníků ve jménu „dobrého krále Richarda“! Část šlechticů, jenž Richarda zradila v bitvě u Bosworthu byla za svůj čin lynčována vlastními poddanými. Mohl panovník tak oblíbený a schopný skutečně zavraždit své synovce?
A celou situaci dále komplikují další fakta o Richardově vládě. Pokud chtěl nový král skutečně zlikvidovat všechny možné mocenské rivaly, proč nezabil další možné protivníky? Naživu například zůstal další Edward, syn Richardova staršího bratra Jiřího, který měl teoreticky lepší nárok na trůn než Richard III. Podivné je tak chování královny Alžběty. Ta se totiž i po zmizení svých synů rozhodla vrátit na královský dvůr a oficiálně uznala vládu nového krále. Mohla by se takto usmířit s mužem zodpovědným za smrt jejích synů?
Tyto argumenty jsou hlavními body moderních obhájců Richarda III. Richardovci, jak jsou často nazýváni, argumentují, že je vinu Richarda III. nemožné prokázat a upozorňují na existenci dalších možných viníků. Jednou variantou je, že Richarda své synovce poslal do exilu či je nechal vychovat v jiné části Anglie. To by vysvětlovalo ochotu Alžběty usmířit se s novým králem a dát mu svou podporu. Také se často objevuje varianta možné nemoci, která mohla prince zabít. 15. století nebylo známé svou dobrou hygienou a Richard III. mohl jen těžko oznámit, že jeho synovci zemřeli na nemoc krátce poté, co je připravil o trůn. Tomu by nikdo nevěřil.
A pak jsou tady další možní viníci. Richardovci a také mnozí historikové často ukazují na vévodu z Buckinghammu. Ten byl znám svými nemilosrdnými metodami a měl královské ambice. Zabít oba chlapce by mu umožnilo prezentovat se jako ideální kandidát na trůn. Nezapomeňme však také na Jindřicha VII. Tudorovský král dokázal shromáždit podporu anglické šlechty pouze kvůli absenci obou princů a jejich osud využil jako jeden ze základů své vlastní královské legitimity. Smrt obou princů mu umožnila cestu na trůn a za své vlády byl znám nemilosrdnými praktikami a krutými popravami. Vražda dvou chlapců by do jeho chování dobře pasovala.
Pět století nejistoty
Všechny tyto spekulace jsou sice krásné, ale jaké skutečně existují důkazy? Dominic Mancini, dobový autor, který osobně pobýval na anglickém dvoře, je náš nejlepší zdroj a informuje nás o posledních potvrzených momentech obou princů. Díky němu víme, že se oba dva přestali objevovat na začátku srpna roku 1483, upozorňuje na možnou vinu Richarda III., ale přiznává vlastní nejistotu o osudech obou princů. Další dobové zdroje nebyli v Londýně, ale dávají nám užitečné informace. Texty o povstání vévody z Buckinghammu tvrdí, že většina země začala už na konci roku 1483 věřit ve smrt obou princů a vinu Richarda III. Tomu nasvědčuje fakt, že žádné z povstání proti novému králi nemělo za cíl obnovit vládu Edwarda V.
Dobové zdroje tedy věří, že oba princové zemřeli ještě roku 1483 a že viníkem byl Richard III. Podobný příběh se rozšířil také do Španělska a Francie, kde jich k získání podpory využil Jindřich Tudor. Po Richardově smrti se rozšířila celá řada příběhů o Richardově vraždě obou princů, ale ty spíše sloužili jako základ pro budoucí legendy než jako užitečné zdroje. Velkou šancí se však stal nález dvou dětských koster v Toweru na konci 17. století, které tehdejší anglický král považoval za těla obou princů. Roku 1933 byla ohledána vědci, ale jejich zpráva byla velmi sporná a stala se předmětem dlouhých akademických hádek. Anglikánská církev od té doby nový výzkum na kostech nepovolila a tento možný důkaz tak zůstává nevyužit.
Dobové informace a dvě kostry jsou přinejlepším nepřímé důkazy o jejich smrti. Co možné přežití obou chlapců? Existují jisté zmínky o dětech královské rodiny, jenž se měly v průběhu roku 1484 objevit na severu Anglie, ale není jasné o jaké děti se jednalo. Richard III. by navíc musel být kompletní idiot, aby nechal chlapce utéct mimo svůj dosah. Argument o loajalitě královny Alžběty navíc ignoruje její dcery, které díky jejímu usmíření s Richardem III. získaly zpět část svých práv a privilegií. Je možné, že královna přijala smrt svých synů ve jménu prosperity svých zbývajících dětí, což by na konci středověku nebyla bohužel ojedinělá situace.
Teorie o jiných možný vrazích mají vlastní problémy. Buckingamm se při své vzpouře proti Richardovi III. místo vlastního nároku na trůn rozhodl podpořit ambice Jindřicha Tudora a dobové zdroje, které Buckingamma ostře kritizují, ho ze smrti princů až na jednu výjimku neobviňují. Samotný Jindřich Tudor neměl k chlapcům přístup a zabít je v centru Richardova království by byl prakticky nadlidský úkol.
Zajímavá je událost z roku 1497, kdy se mladý muž jménem Perkin Warbeck prohlásil za zmizelého prince Richarda. Získal si sice podporu řady anglických šlechticů a také sestry Richarda III., ale nakonec byl poražen při své snaze dobýt Anglii. Ve vězení se prohlásil za lháře a byl nakonec popraven. Podobných pokusů o využití odkazu prince Richarda bylo hned několik, ale žádný z těchto dobrodruhů se neprohlásil za zmizelého Edwarda V. Mohl jeden z nich skutečně být ztraceným princem Richardem?
Tajemství princů ve věži zůstává dodnes nevyřešené. Richard III. je stále nejpravděpodobnějším viníkem, ale nedostatek důkazů dává naděje mnoha teoretikům. Nejlepším možným důkazem by byla nová studie nalezených koster, které princům možná náleží, ale taková akce zatím nebyla povolena. Edward V. a princ Richard byli obětmi kruté doby a ambiciózních příbuzných. Jejich příběh je tragédií, která předznamenala poslední fázi válek růží a definitivně zahájila nové období anglických dějin. Růže Lancasterů a Yorků byly shozeny do smetiště dějin a éra Tudorovců mohla začít.
Zdroje a další četba:
Wilkinson, Josephine: The Princes in the Tower: Did Richard III Murder His Nephews, Edward V & Richard of York? Amberley Publishing, 2013, 192 stran, ISBN: 978-1445619743
Hicks, Michael: Edward V: The Prince in the Tower, Tempus, 2003, 224 stran, ISBN: 978-0752419961
Kendall, Paul: Richard the Third, W. W. Norton & Company, 610 stran, ISBN: 978-0393007855
