Článek
Co si člověk představí pod slovem císař? Pro mnohé z nás je to idea spojená s posledními monarchy habsburské dynastie. Dlouho vládnoucí František Josef I. a jeho nešťastný následovník Karel I. Jiní si vyobrazí císaře římské, slavného Augusta či šíleného Caligulu. Zájemci o Asii si můžou vzpomenout na posledního vládnoucího císaře současnosti, tedy na japonského monarchu. Slovo císař má v našich myslích jistý obraz, ale Pchu I, poslední císař Číny, pravděpodobně nenaplňuje žádný z nich. Kruté monstrum, či oběť špatné výchovy? Válečný zločinec, či využitá loutka? Muž litující svých činů, či patolízal snažící si zachránit svou kůži?
Nebeský vládce bez pozemské moci
Aj-sin Ťüe-luo Pchu I, známý také pod svým panovnickým jménem Süan-tchung (nadále jen Pchu I), se narodil roku 1906 do éry, která čínským monarchům opravdu nepřála. Dynastie Čching se po slavném období mezi léty 1650 a 1800 propadla do století plného úpadku. Války, západní intervence a zastaralost přivedly kdysi mocnou říši k jejímu nejnižšímu bodu. Etnicky mandžuská dynastie byla čím dál více neoblíbená mezi svými etnicky čínskými poddanými a neochota zavést dostatečné reformy jí znepřátelila velkou část národních elit. Císař Kuang-sü, který se dříve pokusil o rozsáhlé reformy, zemřel v domácím vězení roku 1908 (téměř definitivně otráven) a dvorní elita vybrala za jeho nástupce teprve dvouletého Pchu Iho.
Vybrán především kvůli udržení moci současné vládnoucí elity a generála Jüan Š’-kchaje (který pravděpodobně otrávil jeho císařského předchůdce), Pchu I byl promptně odebrán ze svého domovského sídla a převezen do Zakázaného města v Pekingu, kde monarchové Číny sídlili již celá staletí. Nový panovník nebyl nijak nadšen ze své nové situace. Byl mu znemožněn jakýkoliv kontakt s matkou a sourozenci a svého otce viděl jen zřídka. Císařovna vdova o něm prohlásila, že je slaboch poté, co se před ní rozplakal, což je celkem tvrdé hodnocení dvouletého chlapce. Nejstálejším společníkem se tak stala jeho chůva, která jako jedna z mála dokázala chlapci přiblížit zkušenosti normálního dítěte.
Mezitím se chystal pád celé císařské dynastie. Smrt císaře Kuang-sü byla finální ranou pro umírněné reformisty, kteří doufali v mírumilovnou změnu zákonů říše a v novou konstituční monarchii. Ke slovu se dostali revolucionáři pod vedením exulanta Sunjatsena, kteří nyní začali požadovat revoluci a vytvoření čínské republiky. Toto volání vyvrcholilo povstáním ve městě Wučchang roku 1911, které se promptně rozrostlo ve všeobecnou revoluci v jižní Číně. Následující boje trvaly pouze čtyři měsíce. Generál Jüan Š’-kchaj se rozhodl změnit strany a přesvědčil císařova otce, aby odsouhlasil abdikaci Pchu Iho a konce monarchie. Od republikánů za to generál získal post prezidenta.
Pro mladého císaře se změnilo překvapivě málo. Nová republika odsouhlasila, že si Pchu I může zachovat kontrolu nad Zakázaným městem a tamním dvorem. Navíc mu vyplácela velmi slušnou finanční kompenzaci. Pchu I tak dále pokračoval ve svém podivném životním stylu. Veškeré manuální práce vykonávali vykastrovaní eunuši, kteří tak například čistili císařovi zuby, oblékali ho a splachovali za ním toaletu. Nyní již bývalý císař si vytvořil silně sadistické záliby a své eunuchy často napadal a týral. Ti mu nemohli nijak odporovat, protože císař (i ten bývalý), měl právo se svými poddanými zacházet dle své libosti.
Jak moc byla krutost vytvořená zoufalostí z izolace a uzavřeného prostředí, ve kterém žil, je spíše otázkou pro psychology. Dočasné zlepšení přinesl pobyt britského diplomata Reginalda Johnsona, který dokázal mladého císaře aspoň částečně zbavit nevědomosti o okolním světě a dopřát mu nový sociální kontakt. Pchu I se pod ním naučil anglický jazyk a také základy geografie a světové politiky, které mu předtím jeho vychovatelé vůbec nedopřáli. Roku 1922 se z rozhodnutí dvoru oženil, ale jeho dvě nové manželky k němu brzy začaly chovat hlubokou nechuť. Odjezd Johnsona také znovu vedl k zhoršení Pchu Iho krutých tendencí, které si nově vybíjel na svých manželkách.
Svět se však dál měnil i přes zamrznutí času v Zakázaném městě. Jüan Š’-kchaj se roku 1916 pokusil vytvořit vlastní dynastii, ale tento pokus zkolaboval. Oslabil však celou novou republiku, která se začala propadat do občanské války. Pchu I byl roku 1917 krátce prohlášen za obnoveného císaře, ale generál, který byl za čin zodpovědný, brzy prohrál proti republikánům a císařství po pár týdnech znovu skončilo. Daleko důležitějším momentem bylo obsazení Pekingu jedním z bojujících generálů roku 1924. Ten se rozhodl posílit svou pozici a vyhnal Pchu Iho a celý dvůr z města. Císař tak poprvé od svých dvou let opustil Zakázané město.
Vláda ve staré domovině
Bývalý monarcha neměl příliš problém najít si nové sídliště. Zájem o něj projevovalo několik generálů, ale především Japonci. Země vycházejícího slunce měla zájem o vytvoření silné sféry vlivu v čínských regionech a Pchu I mohl být vynikající kartou pro tyto snahy. Zamířil tedy do Japonci okupované čtvrti ve městě Tchien-ťin. Zde se nyní dospělý císař vrhl do orgie gamblerství, alkoholismu a dalších zhýralostí. Jeho manželky a dvůr se přestěhovaly spolu s ním. Erdet Wenxiu, šlechtična mongolského původu, však už svého muže měla dost a jako první císařská manželka v historii úspěšně provedla rozvod. Druhá manželka, Wan Žung, však raději zvolila jednodušší cestu a vytvořila si závislost na opiu.
Přes neslavný stav tohoto dvora se japonské ambice začaly naplňovat. Pchu I hostil mnoho figur, které následně přijaly japonské finanční dary. Sám bývalý císař však doufal ve větší roli a tu už mu Japonci připravovali. Roku 1931 bylo po fingovaném výbuchu japonskou armádou okupováno čínské Mandžusko. Přes původní nesouhlas japonské vlády byla provincie nakonec proměněna v nezávislý stát Mandžukuo. Pchu I měl být jeho novým vládcem kvůli mandžuskému původu jeho dynastie (přesto, že nový stát byl etnicky převážně čínský). I přes opozici své manželky a poradců, kteří vnímali přijetí takové nabídky jako zradu vůči Číně, se Pchu I nakonec rozhodl do Mandžuska odcestovat.
Formálně nezávislé Mandžukuo v rámci japonské říše
Velice brzy se ukázalo, kdo ve skutečnosti vládne. Pchu I byl sice prohlášen hlavou státu a roku 1934 také císařem, ale jeho plány na plnou obnovu své dynastie v Číně byly Japonci ignorovány. Armádní důstojníci ho rychle informovali o tom, že skutečnou moc drží oni a jakákoliv neposlušnost mohla skončit císařovou smrtí. Možná i proto byl staronový císař plně ochotný odsouhlasit všechny požadavky, které mu Japonci předali. Pchu I navštěvoval své nové provincie, otevíral doly a tvářil se spokojeně na kamery, ale jeho původní nadšení bylo pryč. Z Mandžuska se stalo nové, i když větší, vězení.
Se starým životem přišly staré návyky. Týrání palácových služebníků se pro císaře stalo zábavou a bičování bylo na denním pořádku. Příběhy o sexuální zhýralosti jsou též početné, ale je těžké říci, jak moc pravdivé jsou. Dle svědectví císařova bratra byl Pchu I pouze homosexuál, ale jiné zdroje mu také přisuzují pedofilní tendence a další nechutné praktiky. Když Japonsko roku 1937 zahájilo plnou invazi do Číny, Pchu I celou akci formálně podpořil a doufal, že by se přeci jen mohl vrátit jako císař celé Číny. Japonci však raději vsadili na republikánské kolaboranty a posledního císaře nechali v Mandžusku.
Císař si sotva uvědomoval, že se i tato situace může rychle zhoršit. Ránou pro něj obzvlášť bylo rozhodnutí jeho otce, který odmítl sloužit Japoncům a zachoval loajalitu Číně. Válečná situace byla Pchu Imu neznámá až do roku 1944, když k němu začaly proudit zprávy o kolabující japonské vojenské síle. Roku 1945 vstoupil do války proti Japonsku také Sovětský svaz a jeho armády v několika týdnech převálcovaly Japonsko. Pchu I byl sověty zajat a umístěn do poměrně dobrého vězení. Jeho manželka takové štěstí neměla. Wan Žung byla zajata komunistickými partyzány, kteří ji nechali zemřít ve vězeňské cele.
Ať žije soudruh Mao?
Pchu I doufal, že nebude vydán do Číny, kde se obával trestu smrti. Psal tak několikrát dopisy Stalinovi, ve kterých prosil o milost a povolení zůstat v SSSR. Když byl vyzván k výpovědi u soudů pro válečné zločiny, bývalý monarcha aktivně spolupracoval, ale plně odmítal jakoukoliv vlastní vinu na válečných zločinech. Jeho naděje na setrvání mimo Čínu však brzy začaly kolabovat, když komunisté pod Mao Ce-Tungem porazili své protivníky a sjednotili pevninskou Čínu. Stalin již dříve odsouhlasil, že Maovi předá významné vězně, a tak byl Pchu I rokuj 1950 odeslán ve vlaku do své vlasti.
I přes své odmítání jakékoliv viny byl Pchu I vnímán jako symbol kolaborace. Jeho podpisy byly pod všemi důležitými zákony Mandžuska, které mimo jiné umožňovaly otrockou práci a experimenty na válečných zajatcích. Nebylo tak překvapivé, že bývalý monarcha očekával rychlou popravu. Mao však měl jiný plán. Bývalý císař byl dost možná osobou nejvíce vzdálenou socialistickým idejím na světě. Pokud by i tento ultra-reakcionář mohl být přetvořen v loajálního straníka, tak by to pro čínské komunisty byl velký symbolický triumf. Mao také chtěl získat malé ideologické vítězství nad SSSR. Rusové své panovníky barbarsky popravili, Čína toho svého převychová.
Následujících devět let měl bývalý vládce Číny strávit ve vězení pro vysoce postavené válečné zajatce. Zde se také poprvé musel obejít bez svých služebníků a naučil se základní lidské aktivity, které nikdy předtím nemusel provádět. Jeho převýchova byla převážně provedena skrze semináře marxismu-leninismu, tvrdé pracovní aktivity a další komunistické praktiky. Pchu I však také poprvé viděl následky své vlády v Mandžusku a byl seznámen s následky jím podepsaných zákonů. To u něj vedlo k tvrdému setkání s realitou. Pchu I se ve vězení i přes neslavné podmínky naučil žít a aspoň navenek se začal prezentovat jako skutečný komunista.
Propuštěn díky speciální amnestii roku 1959, bývalý monarcha nejprve žil s různými příbuznými v Pekingu a později se dokonce oženil se zdravotní sestrou, se kterou měl pravděpodobně první zdravý romantický vztah ve svém životě. Živil se skrze několik prací a nakonec se usadil jako zahradník. Ve své autobiografii to prohlásil za nejšťastnější období svého života, ale dodnes není jasné, jak moc bylo jeho přetvoření na loajálního občana realitou. Komunistická strana z něj nespouštěla zrak a několikrát se setkal s předními představiteli. Pravidelně také posílal dopisy, které prohlašovaly jeho kompletní loajalitu nové vládě.
Pchu I, poslední monarcha staré Číny, zemřel na žaludeční nemoc roku 1967. Jeho poslední manželka ho přežila o třicet let a později pomohla rozšířit jeho autobiografii. Pchu I byl člověkem, který nikdy neměl kontrolu nad vlastním životem. Jako dítě byl císařem bez moci. Později si tuto roli zahrál znovu pod rozkazy Japonců. Kruté tendence mu byly vlastní, ale je třeba uznat, že podmínky jeho výchovy by pravděpodobně těžce zasáhly jakékoliv dítě. Konec jeho života mu dal aspoň malou úroveň svobody, ale i ta byla jasně omezená novým režimem. Jedna otázka zůstává nezodpovězená. Kdo byl skutečně Pchu I? Je dost možné, že na ni reálná odpověď neexistuje. Pchu I byl pouze tím, jakého si ho přáli jeho páni.
Zdroje a další četba:
Behr, Edward. The last emperor. Toronto: Bantam Books, ©1987. 336 s., [16] s. obr. příl. ISBN 0-553-17321-9.
Fairbank, John King a Hála, Martin. Dějiny Číny. Vyd. 1., dotisk 3. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 665 s. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-007-4.
Rowe, William T. China's last empire: the great Qing. Cambridge, Mass.: Belknap Press of Harvard University Press, 2009. 360 s. History of imperial China. ISBN 978-0-674-03612-3.
