Článek
To, že je USA jednou z nejmocnějších zemí světa, ví dnes každý. Zdá se to jako jedna z těch jistot, které vždycky platily a vždy platit budou. Americká pozice na mezinárodním poli však velmoc začala připomínat až na úplném konci 19. století, kdy v několikaměsíční válce pohřbila pod svou mocí starou španělskou říši. Americké zisky z této války předurčily konflikty následujícího století a v některých případech trvají dodnes. Jak se tedy z USA stala světová mocnost?
Zapadající slunce Španělska
Žádná říše nemůže vydržet věčně. Pro Španělsko se toto přísloví vyplňovalo přes celé 19. století. Od Napoleonovi okupace roku 1808 se postupně začala hroutit španělská kontrola nad jejich koloniálním impériem v latinské Americe. Do 20. let 19. století byla ztracena všechna pevninská území, což Španělsko formálně uznalo o dekádu později. Ničivá série vnitřních konfliktů (karlistické války) zdecimovala španělské království po většinu století. K tomu připojme neschopnost reformovat zastaralou státní správu, silně neschopnou ekonomiku a rostoucí levicový radikalismus. Konec 19. století celkově nebyl dobrým obdobím na život ve Španělsku.
I v této neslavné situaci si však království drželo zbytky svého kdysi gigantického koloniálního impéria. Za hlavní a nejprestižnější državu byla považována Kuba, která navíc produkovala vysoké množství cenných zemědělských produktů. Místní obyvatelé však měli ke svým panovníkům velmi různorodé pocity, které se zhoršily poté, co nové liberální vlády v Madridu odmítly navrhované reformy pro správu ostrova. To vyústilo v sérii povstání. První dvě z nich (1868 a 1878) byla rychle potlačena, ale nová vzpoura roku 1895 byla daleko vážnější. Španělská vláda vyslala mohutnou armádu, která však nedokázala povstalce zničit a uchylovala se k čím dál více brutálním metodám.
Zbytek španělského impéria na tom nebyl o moc lépe. Filipíny, souostroví pojmenované po králi Filipovi II., které byly pod španělskou kontrolou od roku 1565 se propadali do vlastní války za nezávislost, která k roku 1898 zachvátila většinu ostrovů. Rebelové byli nejednotní a jejich vůdci byli po příměří roku 1897 roztroušeni v exilu, ale Španělsko si nevědělo rady jak nad ostrovy plně obnovit kontrolu. Ještě před vypuknutím boje s USA se v Madridu šířil názor, že by bylo lepší Filipíny opustit a soustředit se na udržení Kuby. Situace byla daleko lepší na menších pacifických ostrovech, které Španělsko ovládalo, a také na karibském Puerto Ricu byla situace relativně klidná.
Postupné umírání španělské moci bylo velkým tématem ve Spojených státech amerických, kde se čím dál větší skupina mocných občanů zajímala o možnou konfrontaci s touto zacházející mocností. USA se po konci občanské války roku 1865 stalo čím dál více sjednoceným státem, který ekonomicky rostl do nebes. Dlouhodobě však platilo, že se americké zájmy omezovaly pouze na americký kontinent a USA nebylo bráno jako mezinárodní velmoc, která by byla schopná prosazovat své plány na jiných kontinentech. To bylo nepřijatelné pro prezidenta Williama McKinleyho, který chtěl posílit americkou mezinárodní pozici. Na rozdíl od jiných Američanů však McKinley z počátku odmítal možnost ozbrojené konfrontace se Španělskem a doufal, že otázky jako byla Kuba vyřeší diplomacií.
Prezidentské sny se však neměly naplnit. Pokusy o diplomatické řešení selhaly a čím dál tvrdší španělské potlačování kubánských rebelů bylo v USA bráno jako akt barbarství, který měl být zastaven. Navíc se na Kubě (vzdálené pouze 90 km od břehů USA) nacházela početná americká menšina, která byla nyní v ohrožení. Prezident se rozhodl k ostrovu poslat bitevní loď Maine, která měla dohlížet na bezpečí Američanů na Kubě. Loď k ostrovu poklidně připlula, ale v únoru roku 1898 vybuchla v havanském přístavu. Potopení lodi bylo použito americkými médii k obvinění Španělska z útoku a veřejné mínění se překlopilo k proválečné náladě. Tomu napomohly také nejnovější zprávy o španělských zločinech proti Kubáncům, což bylo využito jako hlavní téma pro státní deklaraci války.
Drsní jezdci a budoucí prezidenti
USA nakonec vstoupilo do války o dva měsíce později po formálním uznání kubánské nezávislosti. Strategické americké cíle se však neomezovali na Kubu. Ještě před samotným vyhlášením války 25. dubna roku 1898 byla k Filipínám vyslána americká pacifická flotila. První bitva války se tak odehrála v manilské zátoce, kde americká flotila udeřila na španělské pacifické námořnictvo. Španělská flotila byla poražena na hlavu. Její lodě se buď potopily nebo byly později potopeny stahujícími se Španěly. Místní povstalci rychle využili příležitosti a Manilu, budoucí hlavní město, z části obsadili. Dočasně vznikla krize mezi USA a Německem, když se německá flotila pokusila přiblížit k Filipínám a část jich obsadit pro Berlín. Americké vyhrůžky nakonec tento pokus zhatili, než mohl něčeho dosáhnout.
Američané z počátku aktivně spolupracovali s filipínskými bojovníky za nezávislost. Válečné lodě dopravili domů revoluční vůdce, kteří formálně ukončili sotva dodržované příměří se Španěly a zahájili nové boje. Samotné americké síly mezitím se Španěly nijak aktivně nebojovali a vyčkávali na připlutí pozemních jednotek, kterým to nakonec trvalo až do srpna. Španělští velitelé už po bitvě u Manily pochopili zoufalost své situace, ale odmítli se vzdát místním povstalcům. Válka mezi USA a Španělskem na Filipínách tak měla trvat až do připlutí větších amerických jednotek, kterým se Španělé vzdali.
Daleko aktivnější boj měl být veden o Kubu, kde byla koncentrována většina španělských sil. Prvotní americké vylodění v zátoce Guantanámo bylo z počátku těžce přečísleno a málem skončilo masakrem amerických vojsk. Postupně se však do zátoky podařilo dopravit tisíce dalších amerických vojáků, kteří s podporou místních kubánských vzbouřenců začali postupně obkličovat španělské síly. Po dvou týdnech bojů se Španělé na konci června začali stahovat na západ ostrova. Část jich dokázala ustoupit k obranným pozicím před městem Santiago, ale mnoho jich zůstalo v obklíčení u Guantanáma po zbytek války.
Největší slávu si z celého konfliktu měli vynést američtí vojáci z jednotky tzv. drsných jezdců. Formálně 1. dobrovolnický jezdecký pluk americké armády, drsní jezdci byli jedněmi z mnoha dobrovolníků, kteří vyslyšeli povolání do zbraně proti Španělsku. Převážně ze „zpola divokých států“ jako Arizona a Nové Mexiko, drsní jezdci rychle prokázali extrémní odvahu a bojeschopnost. Jedním z jejich hlavních členů byl Theodore Roosevelt, dosud člen velení námořnictva, který odmítl velet z Washingtonu a rozhodl se osobně vydat na bojiště. Dobrodruh Roosevelt si tímto psím kusem získal v USA nehynoucí slávu. Jeho jednotka se následně zúčastnila všech větších střetů kubánské kampaně.
Osud ostrova se měl rozhodnout u města Santiago. Na něj útočila opravdu pestrá směsice vojsk. Kromě Roosevelta a dalších podobných dobrovolníků byly na ostrově také všechny čtyři černošské pluky americké armády a všemožní povstalci, kteří se rychle přidali k americkému postupu. Obléhání Santiaga nakonec trvalo pouhé dva týdny do 17. července, ale stačilo na to, aby se u obou armád rozšířily vážné nemoci, které zhoršily jejich bojeschopnost. Vzhledem k porážce, kterou utrpěla španělská flotila, která se 3. července pokusila z města odplout, se pozemní velitelé nakonec vzdali nadějí na odpor a odsouhlasili, že město vydají Američanům. Válka na Kubě efektivně skončila.
Zrození říše a zašlapání snů
Americké síly udeřily také v dalších oblastech. Pacifický ostrov Guam byl dobyt dost podivným způsobem. Po varovném výstřelu americké lodi připluli španělští důstojníci k Američanům a informovali je, že nemají jak palbu opětovat kvůli nedostatku střelného prachu. Malá posádka se následně vzdala a jediný americký civilista na ostrově (místní obchodník) se dočasně stal guvernérem. Mnohem tvrdší byl boj o ostrov Puerto Rico, kde se malá španělská posádka bránila několik týdnů. Největší problém pro Američany však nebyly tyto střety, ale spíše zoufalá zdravotnická situace mezi jejich nemocemi trpícími vojáky na Kubě. Byl čas tuto, bez pochyby vítěznou, válku rychle ukončit.
Španělsko bylo více než ochotné zastavit palbu. Jeho flotila byla zdecimována a šance na posílení jakékoliv jejich zaoceánské državy byly mizivé. Přesto se nehodlali vzdát svých území bez diplomatického boje a jednání v Paříži se protáhla až do začátku roku 1899. Nakonec se jim podařilo získat několik ústupků, a to především v otázce Filipín. Místní posádka se nemusela vzdát do rukou povstalců, což by pro Španělsko bylo dalším ponížením a USA odsouhlasili, že výměnou za Filipíny zaplatí velkou finanční částku. Španělsko dále odevzdalo Američanům Guam a Puerto Rico zatímco Kuba získala formální nezávislost. Mír byl formálně vyhlášen 11. dubna roku 1899.
Pro bývalé vládce světa byla porážka hořkou pilulkou, ale dovolila jim více se soustředit na zoufale potřebné vnitřní reformy, které aspoň dočasně zabránily revoluci. Plně se však neměli radovat ani nově osvobození. USA přislíbilo, že Kubu neanektuje a tento slib formálně dodrželo. Formálně zde hraje velkou roli. Americké jednotky zůstaly na Kubě až do roku 1903, kdy se stáhli pouze výměnou za permanentní podstoupení zátoky Guantanámo a kubánský příslib uzavírat zahraniční smlouvy pouze s USA. Vzájemné spory vedly roku 1909 k další okupaci a v následných dekádách k silnému americkému vlivu, který zmizel až po komunistické revoluci v 50. letech.
Kuba však měla štěstí. Americká okupace trvala jen pár let. Filipíny velice rychle zjistili, že jich se nezávislost netýká. Komise z Washingtonu prohlásily, že ostrované nejsou schopni si sami vládnout a americká vláda měla trvat až do bodu neurčitého. To vedlo k Filipínsko-americké válce, která měla trvat až do roku 1902. 200 000 až milion filipínských civilistů přišlo o život v důsledků jak bojů, tak nemocí, které se ostrovem rozšířily. Americká vláda měla trvat s krátkým přerušením až do poloviny 40. let, kdy Filipíny konečně získaly svou dlouho chtěnou nezávislost. Na Guamu a Puertu Ricu pokračuje americká vláda dodnes.
V USA byl celý konflikt vnímán velmi pozitivně. Spojené státy ukázali, že jsou jednou ze světových mocností a dosáhli kubánské svobody. O život přišlo ani ne 2 500 amerických občanů, což bylo oproti velkým masakrům občanské války daleko přijatelnější číslo. Jeden z členů prezidentského kabinetu prohlásil celý konflikt za „skvělou malou válku“ a sám McKinley silně posílil svou popularitu. Roku 1900 šel do kampaně o znovuzvolení s mladým Theodorem Rooseveltem jako s novým kandidátem na viceprezidenta (i přes svou osobní nechuť k Rooseveltovi), což mu nakonec přineslo jasné vítězství. McKinley se však z triumfu netěšil dlouho a byl brzy zavražděn anarchistou. Do historie vstoupil jako zakladatel americké velmocenské síly, který navždy změnil americkou diplomatickou pozici. Jeho nástupce Roosevelt měl Ameriku navždy změnit zevnitř a vysloužit si kamenité vyobrazení na Mount Rushmore po boku prezidentů Washingtona, Jeffersona a Lincolna.
Zdroje a další četba:
BARNES, Mark. The Spanish-American War and Philippine insurrection, 1898-1902: an annotated bibliography New York: Routledge, 2010. ISBN 978-1846031243
MUSICANT, Ivan. Empire by Default: The Spanish-American War and the Dawn of the American Century. Henry Holt and Co. 1998. ISBN 978-0805035001
NOFI, Albert. Spanish American War, 1898. Da Capo Press. 1997. ISBN 978-0938289579
