Článek
Píše se 15. listopad roku 1917. Italské jednotky, které měly obdržet nové rozkazy jsou kvůli chybě v komunikaci poslány špatným směrem. Nedorazí tak včas k hoře Monte Grappa, kde právě zuří tvrdá bitva. V této realitě tak místo Italů triumfují vojska habsburské monarchie a německého císařství, která následně mohou obejít nepřátelské obranné linie na řece Piavě. Do konce roku obsazují vojska Centrálních mocností Benátky a navždy tak změní dějiny střední Evropy.
Válka musí skončit
Jak zachránit habsburskou monarchii? Na tuto otázku existují mnohé odpovědi, které často sahají hluboko do 19. století. V dnešním myšlenkovém cvičení se však pokusíme posunout datum historické změny, na co nejpozdější datum je možné. Přes dlouho trvající představy o vnitřně nestabilním soustátí bylo Rakousko-Uhersko nakonec poraženo především kvůli zahraničnímu tlaku a vojenské porážce v Itálii. Naprostá většina obyvatelstva a politiků zůstala loajální až do posledních měsíců roku 1918. Nástup císaře Karla I. byl vnímán jako nadějný moment pro budoucnost říše a nový panovník chtěl co nejrychleji ukončit ničivou válku. Proto je právě triumf nad Italy nutný pro přežití Habsburské monarchie.
Císařovy mírové plány, které vstoupily do dějin jako aféra prince Sixta, byly potopeny kvůli neochotě Itálie uzavřít čestný mír s Vídní. Její územní ambice byly příliš velkolepé a důležité pro stabilitu římské vlády a kompromisní mír tak mohl přijít pouze v případě, kdy by Itálie byla rozhodně poražena na bojišti, což se málem podařilo právě při bitvě u Caporetta. Ta ale nesplnila všechny své cíle a italská armáda se dokázala vzpružit a o půl roku později rozhodně zvítězila v 2. bitvě na řece Piavě (popsána v článku zde). V dnešním scénáři se však odehraje pravý opak.
Italská armáda je v této realitě přinucena ustoupit o více než 100 kilometrů dál než se stalo v reálné bitvě u Capporetta. Ztráta Benátek je obzvlášť tvrdou ránou, jež vede k odvolání schopného generála Diaze. Vojska Centrálních mocností nemohou sice postupovat kvůli nedostatku zásob dál do italského vnitrozemí, ale zajistí si daleko lepší pozice pro budoucí operace. Císař Karel je tímto úspěchem silně povzbuzen a znovu otevírá tajná jednání se západními mocnostmi. Francie a Británie sice prozatím zdržují, ale v pozadí čím dál více tlačí na Itálii, aby buď uzavřela mírovou smlouvu s Vídní anebo dosáhla vojenského zvratu.
Mezitím přichází v březnu roku 1918 mír s bolševickým Ruskem a rozdrceným Rumunskem. Tyto události však vedou k novým sporům mezi Německem a Rakousko-Uherskem, a to především o budoucnost Polska a Ukrajiny. Císař Karel se však v tomto scénáři nachází v silnější pozici a odmítá se podřídit potupným požadavkům Německa, které by oslabily jeho autoritu. Pozornost celé říše se však rychle znovu obrací na Itálii, kde v červnu začíná nová ofenzíva císařských armád. Habsburská vojska sice jedou z posledního, ale proti demoralizovaným Italům v této realitě bohatě stačí. Obranné linie nepřítele jsou proraženy a armáda monarchie má volnou cestu na Milán a další italská města. Pod tlakem svých spojenců se Řím konečně rozhodne přistoupit k mírovým jednáním.
Je překvapivě jednoduché vyjednat příměří. Itálie je vojensky rozdrcena a nemá jinou možnost. Francie čelí poslední velké ofenzívě německé armády a myšlenka habsburského útoku na Marseilles je příliš děsivou ideou. Británie a USA si rozpad Rakousko-Uherska až do posledních měsíců války nepřály a sliby císaře Karla reformovat říši, evakuovat okupovaná území a vyjednat novou hranici s Polskem jsou prezidentem Wilsonem vnímány jako ideální splnění jeho 14 bodů. Němci zuří a císař Vilém křičí o habsburské zradě, ale jejich armáda je příliš zaměstnána ve Francii. V srpnu roku 1918 tak pro Rakousko-Uhersko končí válka.
Divoké 20. století
Habsburská monarchie sice přežila válku, ale boj o její další existenci zdaleka neskončil. Ihned by bylo nutné řešit nedostatek potravin a vnitropolitické požadavky náboženských menšin. Obzvlášť královské Uhry zoufale potřebovaly reformy a je dost možné, že by ani plné vojenské vítězství nedokázalo plně zachránit jejich územní jednotu. Monarchie by navíc musela řešit kompletně novou mezinárodní situaci, jež by místo velkých říší byla vyplněna mnoha bojujícími frakcemi ve východní Evropě.
Nejprve se pojďme podívat ne vnitropolitickou situaci. Plánů na modernizaci monarchie bylo opravdu mnoho. Většina z nich počítala s vytvořením nového jihoslovanského království (moderní Chorvatsko, Bosna a Slovinsko), posílení autonomie regionálních parlamentů a lepší zařazení Uher do říše. Jinak se však na mnohém nedokázaly shodnout. Některé počítaly s federalizací na základě 4 až 5 států, ale další jich chtěli až 12, a to pro všechny národnostní menšiny. Pak tu byly návrhy na plnou centralizaci, kdy by existoval pouze jeden parlament ve Vídni a národnosti by měli pouze kulturní autonomii. Právě nová uspořádání monarchie by bylo hlavní politickou otázkou 20. let, ale zdaleka ne jedinou.
Největší předválečnou politickou debatou v Rakousku-Uhersku nebyla překvapivě rovnost národností. Pozemková reforma a větší demokratizace místních parlamentů byly hlavními otázkami dne. Především v Čechách a Uhrách ztráceli na významu strany s čistě národnostními programy (například Masarykovi Realisté), a ke slovu se dostávali především sociálně demokratická a liberální hnutí, která požadovala reformu místních parlamentů a vlastnictví půdy pro své voliče. Habsburská říše by se těmto reformám nemohla vyhnout, ale nešlo by zdaleka o radikální a neefektivní přerozdělení půdy, ke kterému došlo v některých nástupnických státech. Reformy by byly sice pomalejší, ale zato lépe propracované.
A pak je tu samozřejmě zahraniční politika. Rakousko-Uhersko nemělo během 1. světové války zájem anektovat území, ale chtělo co nejvíce rozšířit svůj vliv. Znovuzrozené Polsko a nově nezávislá Ukrajina byly hlavními oblastmi habsburských zájmů a Rakousko-Uhersko si v obou zemích udržovalo značné sympatie. Habsburská Halič byla před válkou středem národnostních hnutí obou zemí a polští i ukrajinští nacionalisté měli sympatizanty i mezi samotnou císařskou rodinou. V případě přežití monarchie by se mohli naplnit ambiciózní plány na založení habsburských královstvích v obou nezávislých zemích (například výměnou za odevzdání území v Haliči), což by pro Vídeň zajistilo ideální spojence v nové Evropě.
Habsburkové by však měli také mnoho nepřátel. Poražená Itálie by téměř určitě padla do rukou radikálů a otázkou pouze je zda by se jednalo o alternativní fašisty či komunisty. Německo by Habsburky považovalo za válečné zrádce a dynastie by se spolu s komunisty a Židy stala jedním z hlavních nepřátel místních radikálů. Adolf Hitler by v tomto scénáři však nemohl už kvůli svému rakouskému původu na moc ani pomyslet. Podpora monarchie pro nově nezávislé státy východní Evropy by si navíc získala nepřátelství Moskvy bez ohledu na to, zda by tam vládli bolševici či jejich odpůrci.
A co naše slavné hnutí za nezávislost? Masaryk a jeho legie byly pro mocnosti Dohody jedním z mnoha užitečných zdrojů, ale jejich význam byl dlouhodobě minimální. Rozhodně by nestáli za odmítnutí míru s Habsburky a pro Dohodu by se tak stali poněkud trapnou otázkou. Je možné, že by mírová smlouva mezi Vídní a mocnostmi zahrnovala také amnestii pro bývalé legionáře, ale je otázka kolik z nich by jí bylo ochotno využít. Obzvlášť veteráni Zborova a dalších bitev na východní frontě by pravděpodobně zůstali v Rusku, kde by se dali do služeb lokálních generálů. Masaryk a jeho spolupracovníci by s největší pravděpodobností dožili v americkém exilu jako kuriozity pro místní smetánku.
Budoucnost ve hvězdách
Poválečná léta by však kromě náročných otázek také znamenala prosperitu. Rakousko-Uhersko bylo i před válkou jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik v celé Evropě a tento růst by se po obnovení míru rychle vrátil. Nedošlo by ke zničení prosperujícího vnitřního trhu monarchie, který těžce poškodil ekonomickou situaci nástupnických států. Je dost možné, že by stejně jako ve skutečnosti došlo i v tomto scénáři k celosvětovému ekonomickému krachu, ale i ten by pro sjednocenou habsburskou říši byl daleko lépe zvladatelný než byl pro nestabilní nástupnické státy.
Je otázkou zda by došlo ke 2. světové válce a v jaké by mohla vypuknout formě. Záleželo by na tom, zda se Vídni podařilo vybudovat skutečný alianční systém s nově nezávislými východoevropskými zeměmi a zamezit ničivým konfliktům mezi Polskem a Ukrajinou. Tento blok států by se střetl s revanšistickými státy v Itálii, Německu a Rusku, které by navíc měli podporu balkánských států a ideologických sympatizantů uvnitř monarchie. Tato nová válka by se stala zatěžkávací zkouškou pro nový habsburský systém, který by buď prokázal svou schopnost přežít a vzkvétat, nebo by byl definitivně zničen.
Vítězná monarchie by se ocitla ve světě nových a velkolepých příležitostí. 20. století by se na jejím území nestalo časem diktátorů a cizí okupace, jež zdevastovali potenciál milionů lidí. Nedošlo by k vládě nacistů a komunistů. Multietnický systém národů by nebyl zničen brutálními deportacemi 40. let a nově reformované soustátí by mohlo nabídnout spolupráci, kterou se posledních několik dekád snaží prosadit Evropská Unie. Nebyla by to samozřejmě utopie a problémy národů a ekonomiky by existovaly i dále, ale už pouhá absence dlouhých dekád tyranie by znamenala obrovské výhody pro národy střední a východní Evropy.
Snažit se určit podobu moderní habsburské říše je samozřejmě nemožné. Několik autorů se v minulosti pokusilo spočítat teoretické obyvatelstvo a ekonomiku monarchie ve 21. století, ale jejich odhady jsou silně nejasné. Nejstřízlivější odhady počítají s přibližně 85 miliony občanů a ty nejambicióznější mluví až o 120 milionech. V průměru tak mluvíme o 100milionové zemi, což by z ní učinilo druhý nejlidnatější stát Evropy, pokud počítáme Rusko. Její ekonomika by byla silnější než ta moderního Německa a ve spolupráci s východoevropskými státy by monarchie dokázala zformovat impozantní ekonomický blok.
Je to fascinující představa. České země, které neprošli tragédiemi minulého století. Industriální a vzdělávací centrum jednoho z největších evropských států. Prosperující komunity Němců a Židů, které lze najít v každém městě. Nepřetržená demokratická tradice trvající více než 150 let. Zcela odlišné náboženské a sociální myšlení o jejichž detailech je nemožné být konkrétní. Je to samozřejmě jenom jedna možnost vývoje. Dějiny jsou neměnitelné a minulost může být maximálně studována. A přesto se občas člověk musí ptát. Co by kdyby?
Zdroje a další četba:
Thompson, Mary: The White War: Life and Death on the Italian Front, 1915-1919, Faber and Faber, 2007, ISBN: 978-0571223343
Cornwall, Mark: Last Years of Austria-Hungary: A Multi-National Experiment in Early Twentieth-Century Europe (Exeter Studies in History). Liverpool University Press, 2005, ISBN: 978-0859895637
Judson, Pieter M. The Habsburg empire: a new history. Second printing. Cambridge, Massachusetts: The Belknap Press of Harvard University Press, 2016. xiii, 567 stran. ISBN 978-0-674-04776-1.
