Článek
Na počátku celého dnešního textu byla poměrně jednoduchá otázka autora. Proč se všechny zprávy o honech na čarodějnice zdánlivě odehrávají až od pozdního středověku? Období třicetileté války, morových ran ve 14. století a přelomu mezi středověkem a renesancí jsou zdánlivě plná soudů s čarodějnicemi a hony na vyznavače temných umění. Neexistovala snad podobná chuť po vymýcení čarodějnic i dříve? Nepodporovala církev podobné snahy? Překvapivě vůbec ne. Před 13. stoletím dokonce naprostá většina vzdělaných křesťanů vůbec nevěřila v existenci magie a čarodějnic.
Pohanské nesmysly
Ovládnutí Evropy křesťanskou vírou byl dlouhý a často komplikovaný proces, který trval až do 15. století. Pohanské kulty a jejich bozi sice podlehli novému náboženství, ale mnohé tradice na ně napojené zůstaly mezi lidmi stále naživu. Víra v magii a nadpřirozeno byla na tento jev přímo napojena a prostupovala většinou středověké společnosti stejně jako kdysi ovlivňovala myšlení starověkých civilizací. Jedna organizace však absolutně odmítala, že by z tohoto pradávného umění pramenila jakákoliv skutečná moc. Tou organizací byla samotná katolická církev.
Dost možná nejlepším dokumentem pro pochopení oficiálního církevního názoru na magii a čarodějnice je Canon Episcopi (biskupský zákon), který původně vznikl přibližně roku 900 po Kristu a v následujících stoletích sloužil jako hlavní základ pro církevní rozhodnutí v magické oblasti. Zde je otevřeně prohlášeno, že magie nemá žádnou efektivní moc a nemůže tedy ovlivnit lidský svět. Logika je zde poměrně jednoduchá. Magie měla pocházet od bohů starověkých náboženství, které církev nahradila a zamítla. Uznání magie by se tedy rovnalo uznání moci těchto bohů, což by podkopalo základní křesťanské argumenty o monotheismu.
Hlavní vina je zde dána ďáblovi, který dle církve ovlivňoval sny poctivých lidí a snažil se je přivést k opakování starých pohanských nesmyslů. Samotný ďábel pak nemůže přímo ovlivnit reálný svět, a proto se omezuje na lidské sny. Podobným způsobem byl katolickou církví také vyřešen problém vlkodlaků, kteří byli prohlášeni za výsledky ďáblem zaviněných halucinací. Této pozice se katolická církev plně držela v následujících stoletích a pravidelně docházelo k odmítnutí obvinění z čarodějnictví či ďáblovy aktivity na zemi. Když například roku 1080 dánský král Knut IV. obvinil ďábla ze špatného počasí, obdržel za to papežské napomenutí, aby nešířil nesmysly.
První změny v tomto konsensu začaly propukat na počátku 13. století. Hlavním viníkem byl nárůst heretických křesťanů jako jihofrancouzských Katarů a Valdenských. Jejich opozice proti stávající církevní hierarchii byla prohlášena za ďáblovo dílo, což napomohlo posílit představu o rostoucím vlivu satana na lidský svět. S odpadlíky od víry byly navíc čím dál častěji spojovány historky o magických schopnostech, které měly napomoci se zničením jejich reputace v širším křesťanském světě. Tato propaganda však postupně začínala mít vliv i na ty, kteří ji dříve pouze cynicky šířili.
Samotná církev začala obracet svůj názor na čarodějnice až ve 14. století. Tomu napomohl vznik inkvizice, často velmi autonomních náboženských soudů. Její tvrdé kampaně proti heretikům často užívaly mučení, které vedlo k dlouhým doznáním, jež často obsahovaly také přiznání se k magickým aktivitám. Do toho začal v církvi růst zájem o démony a jejich skutečný efekt na lidský svět, což pouze navýšilo rostoucí paranoiu o magii. Papež Jan XXII. (1244 až 1334), byl prvním papežem, který začal obviňovat osoby z čarodějnictví, ale tyto případy stále zůstávaly velmi limitované. Mezi roky 1300 a 1486 došlo jen k několika stovkám soudů s čarodějnicemi po celé Evropě a až následující roky měly přinést plný nástup davového šílenství.
Nechť Evropě vládne paranoia
Málokdo měl tak velký podíl na čarodějnických honech jako dominikánský mnich a inkvizitor Henry Kramer. Jeho původní práce zahrnovala kampaň proti heretikům a jeho efektivita mu zajistila uznání od samotného papeže. Kramer pak přesvědčil svatého otce Inocence VIII., aby vydal oficiální odsouzení čarodějnic. To se však stále spíše drželo otázky hereze a nevyzývalo k upalování. Sám Kramer však brzy vstoupil do sporu s biskupem Innsbrucku, který považoval jeho snahu o odsouzení skupiny žen za čarodějnictví za nehorázně vedené a plné zbytečných útoků. Kramer byl nakonec z regionu vyhnán, což ho přesvědčilo o nutnosti obhájit své názory.
Malleus maleficarum (kladivo na čarodějnice), je knihou plnou extrémní nenávisti vůči ženám, konspiračních teorií o lesních kultech a nechutných myšlenek o sexu a správném životě. Kramer se v díle obhajoval předchozím prohlášením papeže Inocence a také texty univerzity z Kolína, která však brzy celé dílo prohlásila za nesmyslné. Jiní současníci ho rovnou označili za perverzní, což je názor, se kterým se plně ztotožňuji. Kniha se sice nikdy nestala součástí církevní doktríny, ale bohužel měla ohromný úspěch ve velké části katolického světa. O schopnosti jednoho autora kompletně zašpinit realitu svým psaním sem již psal ve svém minulém textu, ale zde tento problém nabývá skutečně ohavných rozměrů.
Vrchní církevní velení zůstávalo silně nejednotné v otázce čarodějnic, ale to nijak nebránilo zahájení vlny lovů na domnělé čarodějnice. V moderním vnímání jsou s těmito hony spojovány hlavně ženské oběti, což podporoval i Kramer ve svém textu, ale ve skutečnosti bylo množství mužských obviněných většinou stejně vysoké. Rovnost pohlaví nebyla pro zavražděné žádnou útěchou a vysvobození neměla nabídnout ani nadcházející reformace. Martin Luther byl velkým fanouškem konceptu zlých praktik magie a země, které přijaly protestantskou víru a většinou promptně zahájily kruté kampaně proti všem domnělým čarodějkám.
Zde hráli často velkou roli nově protestantští panovníci. Nově konvertované Sasko dostalo roku 1572 protestantský zákoník, který nařídil pro všechny čarodějnice trest upálení. Například v Anglii se upalování sice neuchytilo, ale pro čarodějnice bylo plně užíváno oběšení. Angličané tento přístup přivezli i do svých kolonií, což vedlo k slavným soudům s čarodějnicemi ve městě Salem. Velkými fanoušky této perzekuce se také stali protestantští králové v Dánsku. Katolíci však neměli nijak čisté svědomí. Především místní církevní hodnostáři ve Francii a Německu se stali nadšenými lovci čarodějnic. Obzvlášť jižní Německo se stalo středem největších zvěrstev, která často dokázala spojit jinak znepřátelené protestanty a katolíky ve společné chuti upálit své sousedy.
Kromě existujícího strachu z magie, který nebyl vymýcen ani ve více skeptické éře církevní historie a propojeného strachu z ďábla a hereze, byly častými spoluviníky proti-čarodějnické mánie válka a mor. Obzvlášť třicetiletá válka a s ní spojené utrpení vedly k mohutnému nárůstu obvinění z čarodějnictví a upalování. Morové rány měly podobné následky a čarodějnice byly často vyhledávány jako zdroj lidského neštěstí. V době ignorance se musel najít viník a pohled tak padl na osoby, které většinou pouze trpěly mozkovými neduhy či byly jinak odlišné od běžných občanů.
Pragmatismus a konec upalování
V éře šílenství se záblesky zdravého rozumu občas dají najít v zcela nečekaných místech. Překvapivě umírněný přístup Španělské inkvizice však autor opravdu nečekal. Přes svůj historický odkaz jako střed represí a intolerance byla právě tato organizace silně pragmatická v otázkách čarodějnictví. Španělská inkvizice byla daleko více organizovanou institucí než její obdoby ve zbytku Evropy. Měla vlastní vedení, které bylo nezávislé na lokálních církevních institucích a byla úzce napojena na královský dvůr a vládnoucí monarchy. A to jí dovolilo zaujmout poměrně jednotnou pozici k mágům všeho druhu.
Přes oficiální přijetí existence čarodějnictví roku 1529 doporučovalo vedení inkvizice, aby její jednotliví soudci preferovali mírnější rozsudky a vyvarovali se slepé chuti po odsouzení. Kramerovo dementní dílo jí bylo plně odmítnuto. Španělská inkvizice nakonec za svou čtyři století dlouhou existenci celkově vyšetřovala kolem 100 000 případů z nichž jen 3 000 čítala obvinění z čarodějnictví. Z nich bylo odsouzeno k smrti pouze kolem padesáti lidí. Po jednom obzvlášť tvrdém soudu roku 1609 zahájil inkvizitor Alonso de Salazar Frías důkladné vyšetřování, při kterém otevřeně odsoudil většinu metod užívaných k odhalování čarodějnic jako nesmysly. Vedení inkvizice s ním souhlasilo a roku 1614 otevřeně zakázalo další popravy domnělých čarodějnic.
Tato fascinující výjimka z kontinentální mánie nebyla však způsobena více altruistickým myšlením lidí ve Španělsku, ale čistým pragmatismem. Španělská inkvizice musela čelit stovkám tisícům lidí, kteří po křesťanském dobytí poloostrova (dokončeno roku 1492), nuceně přestoupili na katolickou víru. Ti však byli permanentně v podezření z hereze a místní inkvizice tak proti nim musela nasadit všechny své zdroje. Na rozdíl od zbytku Evropy neměli místní náboženští soudci čas ani zdroje zabývat se aktivně čarodějnictvím a ponechali si tedy více pragmatický způsob myšlení z minulých století. Místní státní soudy neměly podobné problémy a ve Španělsku tak přeci jen došlo k několika dalším honům na čarodějnice i přes nesouhlas inkvizice.
Postupný návrat k dřívějšímu skepticismu začal probíhat také v Itálii a dalších katolických zemích. Éra Osvícenství, která se začala od konce 18. století šířit Evropou, silně napomohla s úpadkem čarodějnické mánie v protestantských zemích. V kombinací s postupným zlepšením životních podmínek a omezení množství epidemií se tak 18. století stalo časem postupného vymírání honů na čarodějnice. Například ve Francii vyhlásil roku 1682 král Ludvík XIV., že magie a čarodějnictví neměly žádnou reálnou moc a obvinění z nich byly pouhé pověry. Slova, která neměla daleko od církevních listin z 10. století.
Posedlost čarodějnicemi by se téměř dala popsat jako série vln masového šílenství, které na pět století zachvátily Evropu a její kolonie. Občas citované miliony obětí pronásledované jednotnou vůlí církve jsou, jak již je asi jasné, zcela nesmyslné výmysly. Je však kompletní pravdou, že desítky tisíc obětí obou pohlaví přišly o své životy kvůli nesmyslným obviněním z užívání magie. Moderní odhady jsou nejednotné, ale většinou se pohybují kolem 30 000 až 50 000 obětí. To je možná číslo daleko nižší, než by si přály fantastické zdroje, ale stále se nejedná o nic menšího než o černé období lidské historie.
Zdroje a další četba:
Pavlac, Brian Alexander. Witch hunts in the western world: persecution and punishment from the inquisition through the Salem trials. Westport, Conn.: Greenwood Press, 2009, ISBN: 978-0803232907
Behringer, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie: zásadní kniha pro všechny zájemce o historii čarodějnictví a magie. Překlad Vladimír Cinke. 1. vydání. Praha: XYZ ve společnosti Albatros Media a.s., 2016. 422 stran. ISBN 978-80-7388-760-5.
Ankarloo, Bengt, Clark, Stuart a Monter, E. William. The period of the witch trials. London: Athlone Press, 2002. xiv, 193 s. Witchcraft and magic in Europe; vol. 4. ISBN 0-485-89104-2.
