Článek
Ve školách se každý učí o atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda d‘Este. Také se snad všichni učíme, že se jednalo o pouhou záminku pro následující 1. světovou válku. Co se však neučíme, je událost, která Sarajevo zapříčinila a která byla v mnoha ohledech jedním z velkých důvodů první světové války. Květnový převrat roku 1903, který vyvraždil vládnoucí dynastii Srbska a postavil ho na cestu k apokalypse, kterou se světová válka stala.
Sto let nenávisti
To, že jsou dějiny Srbska krvavé, nepřekvapí asi nikoho. Málo států na světě nemá krvavou minulost, ale pozice Srbska uprostřed balkánského poloostrova mu na mírumilovnosti rozhodně nepřidala. Srbsko bylo od 14. století pod kontrolou osmanských sultánů a trvalo mu pět století, než si znovu získalo svou nezávislost. Boje o ní probíhali souběžně s napoleonskými válkami a skončili nejprve autonomním a později nezávislým Srbskem. V těchto bojích se také utvořila rivalita, která na příštích sto let. Střet rodů Obrenovičů a Karađorđevičů.
Oba rody měly své počátky v bojích o nezávislost. Na tom, že má být Srbsko nezávislé, se plně shodly, ale jinak shodu nalézt nedokázaly. Karađorđevičové vždy preferovali jako své zahraniční podporovatele Rusy a Obrenovičové nalézali podporu v Rakousko-Uhersku. Obě rodiny také chtěli mít své kandidáty na knížecím a později královském srbském trůnu a dva muži se na trůn nikdy nevejdou. Spor byl od začátku krvavý. Miloš Obrenovič, první kníže srbský v 19. století, nechal svého rivala Karađorđe Petroviče zavraždit a jeho hlavu poslal Osmanům. Kromě krátkého období v 40. letech 19. století byl u moci rod Obrenovičů a Karađorđevičové pobývali v zahraničním exilu.
Zdálo se, že vláda Obrenovičů je plně v bezpečí. Srbsko se postupně modernizovalo a získávalo nová území. Oblíbený král Milan Obrenovič vládl 21 let a byl prvním moderním srbským králem. Schválil na svou dobu poměrně liberální ústavu a jeho vláda se zdála stabilní. Roku 1889 však překvapivě abdikoval a královský titul přešel na jeho syna Alexandra I. Vláda Alexandra I. šla od problému k problému. Král měl silně autokratické tendence a často se střetával s předsedy svých vlád. Několikrát využil sílu, aby mohl změnit ústavu ve svůj prospěch a rozhodl se udržovat čím dál méně oblíbené pro-Vídeňské směřování zahraniční politiky.
Dalším a možná ještě větším problémem byl králův osobní život. Zamiloval se do Dragy Mašínové a rozhodl se s ní roku 1900 oženit. Draga byla už předtím jednou vdaná za původem českého inženýra Svetozára Mašína, což z ní pro srbskou pravoslavnou církev činilo silně nevhodnou kandidátku na královnu. Nepomohlo, že byla o devět let starší než mladý král. Bývalý král Milan na protest proti svatbě opustil zemi a v zahraničí za rok zemřel. Draga byla mezi Srby neoblíbená a začalo se šuškat, že králem manipuluje. Nová moc, kterou získali její dva bratři vedla mnohé k spekulacím, že jednoho z nich král Alexandr jmenuje svým dědicem. Důvodů bylo mnoho a opozice vycítila příležitost.
Krvavý květen
Převrat či atentát jsou z pravidla plánovány malou skupinou. Velká skupina prakticky garantuje prozrazení, a navíc se rychle může rozhádat. Je tady fascinující, že konspirace na svržení královského rodu byla tak rozsáhlá, jak nakonec byla. Zahrnovala rozsáhlou skupinu starších a mladších důstojníků, včetně velitelů velkých vojenských formací, bývalých ministrů, a dokonce členů královy osobní stráže. Vůdcem mladších důstojníků byl ani ne třicetiletý Dragutin Dimitrijević, známý jako Apis. Dokázal přesvědčit ostatní spiklence o nutnosti královský pár zabít, aby nevypukla občanská válka.
Mezi spiklenci se nacházeli jak podporovatelé rodu Karađorđevičů, tak příznivci přizvání černohorského prince, a i republikáni a socialisté. Nakonec se však dokázali shodnout na návratu Karađorđevičů z jejich švýcarského exilu a jejich nástup na královský trůn. Hlava rodu Petr sice oficiálně nesouhlasil se zavražděním Alexandra, ale nijak moc se spiklence nesnažil přesvědčit. Pro mnohé členy rodu se jednalo o spravedlivou krevní mstu za poslední století. Spiklenci se nejprve pokusili krále otrávit, ale tento pokus nevyšel. Rozhodlo se tedy, že bude potřeba plnohodnotný převrat.
Král Alexandr nebyl kompletně slepý a dostaly se k němu zvěsti o spiknutí. Panovník je však nebral příliš vážně a po krátkém soudu propustil na svobodu několik obviněných důstojníků. Dne 10. června 1903 (28. květen dle srbského kalendáře), stihl ještě povečeřet s předsedou vlády, než se rozhodl jít spát. V té době se v důstojnickém klubu v Bělehradu shromáždili spiklenci. Neměli za cíl pouze krále. Samostatné jednotky obklíčili dům předsedy vlády a několika ministrů, kteří byli promptně zavražděni. Další na řadě byli královnini bratři, které důstojníci obzvlášť nesnášeli a s nadšením zastřelili.
Úder na samotný královský palác začal v prvních hodinách 11. června. Jeden ze zrádných králových strážců informoval vzbouřence o jeho pozici a další jim odemknul bránu. Loajální část královské stáže se pokusila vzdorovat, ale byla zmatena a přečíslena. Několik jejích členů v bojích padlo, ale spiklenci přežili prakticky všichni. Sám Apis byl vážně raněn, ale své střelné zranění přežil. Trvalo několik hodin, než byl královský pár nalezen. Existuje několik verzí posledních chvílí krále Alexandra a královny Dragy. Podle jedné požadoval král před opuštěním své skrýše přísahu loajality, kterou mu spiklenci vyslovili. Podle jiné mu vyhrožovali dynamitem. Když královský pár opustil svou skrýš, snesla se na něj palba z pistolí. Poslední král rodu Obrenovičů a jeho královna byli rychle mrtví.
Vize budoucnosti
Král Alexandr neměl žádné děti a jeho jediný bratr byl nemanželského původu. Rod Obrenovičů de-facto zanikl se svým posledním králem. To pomohlo při stabilizaci situace v zemi. Mnohé vojenské jednotky, které by Obrenoviče podpořily, byly daleko od Bělehradu a postaveny před hotovu věc. Petr Karađorđevič byl pozván do země a brzy byl korunován králem. Jeho dynastie bude Srbsku a později Jugoslávii vládnout až do roku 1945 a jeho potomci jsou dodnes výrazné osobnosti srbské společnosti. Spiklenci rychle získali různé funkce a pravomoci, kde vystřídali zavražděné a odsunuté loajalisty.
Úspěch doma, ale neznamenal úspěch v zahraničí. Reakce byla zuřivá v celé Evropě. I převratu nakloněné Rusko bylo extrémně rozzlobené královraždou. V překvapivém momentu porozumění se Rusko a Rakousko-Uhersko rozhodlo vést společný diplomatický bojkot srbské vlády, což bylo pro Bělehrad až životně nebezpečné. Král Petr a jeho vláda raději učinili několik ústupků a přinutili několik členů převratu odejít do důchodu. Horšící se zahraniční situace brzy přiměla Rusko k usmíření s Bělehradem a další státy postupně ukončili svůj bojkot nové vlády (například Británie až roku 1906).
Květnový převrat prudce změnil zahraniční směřování Srbska. Rusko bylo nyní jeho hlavním partnerem a proti-rakouská politika byla nový status quo. Ještě důležitější byl vzestup Apise, který založil spolu s dalšími veterány převratu organizaci Černá ruka. Ta samá Černá ruka o 11 let později hrála významnou roli v atentátu na Františka Ferdinanda d‘Este. Její přesná role je dodnes neznámá, ale přinejmenším vyzbrojili samotné vrahy. Dle některých zdrojů Apis celou akci schválil nebo o ní věděl a nezastavil ji. Vzhledem k záměru Černé ruky sjednotit všechny jižní Slovany pod Srbský trůn a předchozí nemilosrdnosti, co se atentátů týče, se jeho podpora atentátu zdá velmi pravděpodobná.
Ale spravedlnosti nakonec neuteče nikdo. Ironií je, že Apis a další členové Černé ruky nalezli zkázu u muže, jehož korunovali. Petr I. byl akcemi Černé ruky čím dál víc znervozňován a roku 1917 nechal mnoho jejích členů včetně Apise odsoudit za spiknutí proti království a popravit. I přesto nakonec Apis svého cíle dosáhl. Jugoslávie vznikla, ale dlouho nevydržela. Dvakrát jí zničily vnitřní spory a dnes je pouze hořkou vzpomínkou. Události roku 1903 silně ovlivnily další směřování balkánského poloostrova na desetiletí dopředu.
Zdroje a další četba:
MacKenzie, David (1989). Apis: The Congenial Conspirator. The Life of Colonel Dragutin T. Dimitrijevic. New York: Columbia University Press. ISBN 0-88033-162-3.
Clark, Christopher (2012). The Sleepwalkers, How Europe Went to War in 1914. London: Allen Lane. ISBN 9780061146657.
Latkovic, Vojislava. Draga Mašin: poslednja kraljica Obrenović. Beograd: Beoknjiga, 2011. 278 s. Žene koje su stvarale istoriju; 12. ISBN 978-86-7694-357-9.
