Článek
Na první pohled se nám Krym může zdát jako nepříliš důležitý kus světa. Velikostí zabírá pouhých 27 000 km2, žije na něm méně než dva a půl milionů lidí a své obyvatelstvo nedokáže ani sám uživit. Význam Krymu vychází z mnoha faktorů. Jeho pozice mu dlouhodobě umožňovala stát se bránou mezi stepními civilizacemi východní Evropy a usedlými lidmi Středozemního moře. Z historického hlediska se pro mnoho kultur stal důležitým symbolem, což lze nejlépe vidět na až fanatickém pohledu o Krymu v dnešním Rusku. Přes všechno zdání o opaku se Krym dá považovat za jedno z nejdůležitějších území v lidské historii, který si zaslouží blízkou pozornost.
Cíl desítek říší
Krym se z mlhy neznáma vynořuje už v 5. století před Kristem ve psaní slavného řeckého historika Hérodota. Ten o něm mluví jak ve spojení se starými legendami, tak jako o plně fyzickém a aktivním místě. Krym byl v této éře rozdělen mezi nomádské kmeny Skytů, kteří obývali většinu dnešní Ukrajiny, místních Taurů a řeckých kolonií jako Chersonésos (ruiny se nachází v dnešním Sevastopolu). Poloostrov byl středem několika řeckých království, která od začátku prvního století po Kristu postupně přešla pod kontrolu Římské říše. Ta v regionu musela čelit migrujícím germánským kmenům a později invazi Hunů, po které většina poloostrova římskou vládu opustila.
Výjimkou byl Chersonésos, který se na příští staletí měl stát podivnou enklávou Východořímské říše. Přístav sloužil hned několika funkcím. Především přes něj probíhal obchod s nomádskými civilizacemi jako např. Chazary, kteří v 8. století konvertovali k judaismu. Také však sloužil jako místo pro exil politických nežádoucích, kteří ho však několikrát využili jako základnu pro návrat do říše (např. Císař Justinián II. na začátku 8. století). Později se zde také odehrály první kontakty mezi východním Římem a novou Kyjevskou Rusí, která město několikrát obléhala. Dle některých verzí příběhu o konverzi vládce Kyjevské Rusy, svatého Vladimíra, proběhl jeho přechod ke křesťanství právě na Krymu, což poloostrovu dodalo další význam v pozdější ruské a ukrajinské historické paměti.
Východořímská vláda se udržela až do roku 1204, kdy 4. křížová výprava dobyla Konstantinopol. Na Krymu se o několik dekád později začala prosazovat italská Janovská republika, která jako tolik států před ní chtěla využít místních obchodních příležitostí. Přes původní úspěchy musela brzy čelit nové hrozbě. Zlatá horda, nástupnický stát mongolské říše v dnešním Rusku, brzy vstoupila do série válečných konfliktů proti janovským državám. Nejdůležitější z nich bylo obléhání Kaffy roku 1347, kdy v obléhací hordě vypukla nemoc. Své mrtvé katapultovali do města, kde se nemoc rozšířila. Utíkající občané následně začali nemoc šířit po přístavech Evropy. Nemoc byla později známá jako černá smrt a v Evropě měla vést k desítkám milionů obětí.
Ironií je, že i přes tyto následky nakonec nezvítězila ani jedna z válčících stran. Zlatá horda i Janov postupně slábli a v 15. století museli dát prioritu jiným oblastem. Na poloostrově se mezitím zformovala nová etnická skupina, která je dnes známá jako krymští Tataři. Původem se v nich míchala krev Mongolů a všech dalších kmenů, které dříve na Krymu existovaly. Roku 1441 zformovali nový chanát, který se brzy dostal do sféry vlivu nové Osmanské říše. Ta brzy obsadila zbývající italská a řecká města na poloostrově, což ke konci 15. století vedlo k plnému sjednocení oblasti pod osmansko-tatarskou vládou.
Chanát proti Rusům
Krymský chanát byl ve své době obávanou silou v regionu. I přes svou formální závislost na Osmanech dokázal vést vlastní války proti rozdrobeným ruským a post-mongolským státům. Samotné území chanátu nezabíralo pouze Krym, ale také většinu pobřeží Azovského moře, část dnešní jižní Ukrajiny a rozsáhlá území podél řeky Don. Chanát se stal vyvažující silou, kdy se buď v regionálních sporech přidával buď na stranu mocného Polska či menších ruských států. Proti všem svým sousedům však aktivně vedl časté nájezdy, které měly především za cíl získat nové otroky, kteří byli následně prodáni do Osmanské říše. Sultán v Konstantinopoli od Krymu krom otroků také dostával posily pro svou armádu a to především kvalitní jezdectvo.
Krymský chanát roku 1502 (největší územní rozsah)
Ve vztazích s rodícím se Ruskem měl Krym několik staletí jasně navrch. Krymští chánové se považovali za právoplatné následníky Zlaté hordy, což znamenalo územní nároky na rozsáhlé území podél řeky Volgy, které si také nárokovalo nové Rusko. Tatarské nájezdy a válečná tažení dokázala dosáhnout hluboko na sever, což nejlépe ukazuje jejich vypálení Moskvy roku 1571. Car Ivan IV. Hrozný musel draze vykoupit mír, ale už další rok se mu podařilo krymská vojska drtivě porazit v bitvě. Přesto se události roku 1571 hluboce podepsaly na ruském strategickém myšlení, které začalo brát neutralizaci a potenciálně i zabrání Krymu jako významnou prioritu.
Hlavním aktérem dalších akcí proti Krymu se stali Donští kozáci. Toto polo-nomádské etnikum se pro ruské cary stalo ideální silou na potlačení Tatarů. Schopni bojovat stejnými metodami jako krymská kavalerie, kozácká vojska rychle zahájila sérii nájezdů na území chanátu. Kozácké nájezdy poměrně rychle oslabily hraniční regiony chanátu, který se od roku 1600 musel čím dál více spoléhat na podporu osmanského státu. Tomu pouze napomohlo, když se k Rusku připojilo několik dalších post-mongolských států na Kavkaze, které dříve uznávaly autoritu krymských vládců. Situace byla zvladatelná dokud byla osmanská moc větší než ruská. To však ke konci 17. století přestalo platit. Porážka u Vídně roku 1683 a následující ztráta mnoha evropských území znatelně oslabily moc Konstantinopole. A Rusko bylo plně připravené tohoto oslabení využít.
Přes zhoršující se situaci dokázal Krym vzdorovat. Ambice Petra Velikého skončily sérií porážek, které na půl století zajistily chanátu existenci. Pak však přišla vláda carevny Kateřiny II., která poloostrov viděla jako základ svých velkolepých jižních ambicí. Kateřina měla v plánu plné vyhnání Osmanské říše z Evropy a prosazení Ruska jako právoplatného nástupce Východořímské říše. Krym, který se svou starověkou historií imponoval ruským romantikům, měl být základní kámen této expanze. Carevnina vojska nejprve přinutila Osmanskou říši ustoupit z regionu a následně poloostrov roku 1783 plně anektovala. První ruská vláda mohla začít.
Od Ruské vlády po ruskou vládu
Pozice Krymu uvnitř ruského státu byla velmi unikátní. Kateřina II. sice plánovala další expanzi proti Konstantinopoli, ale ta se nakonec neodehrála. To znamenalo, že Krym v mnohém musel zastoupit Řecko v ruském uvažování. Tomu napomohla jak starověká řecká přítomnost, tak pověst o pokřtění svatého Vladimíra. Krym byl v ruském uvažování ideální spojkou se slavnou minulostí a odrazovým můstkem pro velké budoucí činy. Proto také došlo k aktivní kolonizaci poloostrova Rusy a velké výstavbě měst včetně slavného Sevastopolu. Ten se také stal základnou nové Černomořské flotily, která se aktivně podílela na dalších bojích proti Osmanské říši.
Přes politiku kolonizace zůstával Krym velmi pestrým národnostním prostorem. Existovali zde samozřejmě Tataři a Rusové, ale také Ukrajinci, Řekové, Italové, Němci, Židé a mnoho dalších menšin. Poloostrov byl opravdovou křižovatkou kultur. Do historie měl opět aktivně vstoupit při Krymské válce let 1853 až 1856, kdy na poloostrově přistála mohutná vojska Velké Británie a Francie. Boje, které zde proběhly, byly extrémně brutální a měly za cíl dobýt ruský Sevastopol. To se mocnostem po dlouhém obléhání nakonec povedlo, což na několik dekád oslabilo ruskou pozici v Černém moři.
Radikální změny přinesla první světová válka. Krym byl dějištěm série změn rapidních režimů. Jako první se zformovala tatarská republika, kterou zničili bolševici. Následovala krátká ukrajinská vláda, kterou nahradila bělogvardějská armáda generála Wrangela, který na Krymu vedl poslední vzdor proti-bolševických ruských sil v Evropě. Následovala sovětská vláda, která přes všechny sliby o národní autonomii dokázala učinit z krymských Tatarů etnickou menšinu. Lenin i Stalin aktivně likvidovali tatarské vůdce a po německé okupaci za 2. světové války byli Tataři masově posláni do exilu ve střední Asii. Tvrdě byly zlikvidovány i mnohé další menšiny na poloostrově. Krym se stal většinově ruským a zůstal součástí ruské republiky uvnitř SSSR až do roku 1954, kdy ho sovětské vedení předalo Ukrajině s cílem posílit svou oblíbenost v regionu.
S pádem SSSR se Krym roku 1991 stal součástí nezávislé Ukrajiny. Na poloostrov se začali plně vracet krymští Tataři, ale naprostou většinu populace držely pro-ruské elementy. To vedlo k řadě sporů s centrální ukrajinskou vládou, které vyvrcholily po referendu roku 1994. V něm se většina voličů vyslovila pro větší autonomii uvnitř Ukrajiny, ale referendum nebylo uznáno centrální vládou. Po sporech v 90. letech se vztahy dočasně uklidnily, ale pro-ruské sentimenty stále zůstávaly populární. S nimi se také dostáváme k roku 2014, kdy Rusko využilo vnitřních zmatků po majdanské revoluci a po nelegálním referendu poloostrov anektovalo. O 8 let později se stal jednou z hlavních základen pro invazi na Ukrajinu.
Krym byl a zůstává územím, o které se vedou velké spory a boje. V ruském uvažování je dnes viděn jako střed zašlé slávy a lepších časů, které se s jeho zabráním mohou vrátit. Pro Ukrajinu je to její první území, které nelegálně zabral cizí stát, a které musí být znovu získáno pro bezpečnost země. Pro mezinárodní komunitu je to těžký problém, který netuší, jak do budoucna vyřešit. O Krym se vždy prolévala krev a není pochyb, že na něm ještě dlouho poteče.
Zdroje a další četba:
ČECHOVÁ, Martina et al. Poloostrov Krym: od křižovatky kultur k ruské kolonii: Řecko - Řím - Byzanc - Osmanská říše - Krymský chanát - Ruské impérium - Sovětský svaz - Ukrajina - Ruská federace: kolektivní monografie. Vydání první. Praha: Slovanský ústav AV ČR, v.v.i., 2022. 382 stran. Práce Slovanského ústavu. Nová řada; svazek 60. ISBN 978-80-86420-85-1.
MAGOCSI, Paul R.This Blessed Land: Crimea and the Crimean Tatars. University of Toronto Press. 2014. 160 stran ISBN: 978-0772751102
RYCHLÍK, Jan, ZILYNSKYJ, Bohdan a MAGOCSI, Paul R. Dějiny Ukrajiny. Druhé vydání. Praha: NLN, 2022. 527 stran. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-849-0.
