Článek
Moderní dějiny. Postrach českého školství a země neznámá pro mnohé studenty. To je v mnohém zjednodušený a hloupý pohled na současnou situaci, ale v mnohém s ním člověk musí souhlasit. Rozpad SSSR je událost, kterou si mnozí lidé stále plně pamatují a často ji považují za jednu z nejvýznamnějších ve svých životech, ale šance, že se k ní dostaneme ve školách, je minimální. Co tedy vedlo k události, kterou bolševičtí nostalgici dodnes oplakávají? A jak dokázal jeden převrat definitivně odsoudit 70 let starou velmoc k zániku?
Komunismus na odchodu
Michail Gorbačov byl v mnoha ohledech unikátním mužem pro vedení Sovětského svazu. Byl prvním vládcem, který se narodil po založení SSSR, a to roku 1931. Od mladého věku byl aktivním členem komunistické strany a poměrně rychle si v ní získal významné pozice. Přes své reformně naladěné myšlenky dokázal získat patronáž velkého sovětského ideologa Michaila Suslova a silnou podporu od vůdce KGB Jurije Andropova. V ani ne 50 letech se Gorbačov stal roku 1979 členem nejvyššího stranického vedení, což bylo v éře prastarého sovětského vedení kolem Leonida Brežněva velmi neobvyklé. Plné moci se dokázal ujmout roku 1985, a to po smrti nejprve svého spojence Andropova, a později stařičkého konzervativce Černěnka. Strana potřebovala mladou krev a tou měl být Gorbačov.
Nový vůdce věřil v revitalizaci a reformu komunistického systému. Byl inspirován pražským jarem a umírněnějším obdobím vlády Nikity Chruščova. Zde přišly na řadu jeho dodnes všeobecně známé reformní programy. Za prvé tu byla perestrojka, která měla za cíl omezit centrální kontrolu nad ekonomikou a umožnit jistou úroveň volného hospodaření. Ve snaze učinit sovětský systém více otevřeným přišel Gorbačov s politikou glasnosti. Stranická kontrola nad médii měla být omezena a běžným občanům měla být umožněna reálná kritika stávajících poměrů. Spolu s těmito rozhodnutími se Gorbačov rozhodl opustit od Brežněvovy doktríny, která měla za cíl udržet sovětskou kontrolu nad východní Evropou. Spolu s tímto rozhodnutím také přišlo sovětské stažení z Afghánistánu a jednání s USA o omezení jaderných zbraní.
Gorbačovova zahraniční rozhodnutí se ukázala jako moudrá a SSSR se díky nim zbavil mnoha zbytečných povinností. Vnitřní reformy však šlo za úspěšné považovat těžko. Perestrojka byla polovičatě vedenou reformou, která sice odsoudila k smrti stávající stagnující systém, ale neodvážila se ho plně nahradit. Místo toho se začala zhoršovat chudoba, kterou nově osvobozená média porovnávala s opulentním životním stylem stranických špiček. Gorbačov navíc tvrdě odmítal národní hnutí, která se po dekádách znovu dostávala ke slovu. V baltských státech nařídil armádě a KGB tvrdý zásah proti podporovatelům nezávislosti, který odvolal pouze po prvních zprávách o obětech. Gorbačov byl sice reformista, ale komunista se v něm plně nezapřel.
Bylo potřeba někoho, kdo bude ochotný jít mnohem dál než Gorbačov. Tím někým se stal Boris Jelcin. Dříve člen komunistické strany a nadšený spojenec reformního hnutí, Jelcin byl Gorbačovem vyhnán ze všech funkcí po kritice neefektivního vedení reforem. Jelcin nejprve zvažoval sebevraždu, ale brzy se vzchopil a rychle se stal vůdcem ruské liberální opozice, která si přála daleko větší změny než sliboval Gorbačov. To ho po liberalizaci politického procesu nejprve vyneslo do vedení ruského parlamentu a po prvních demokratických volbách do pozice ruského prezidenta. V ní byl sice podřízen Gorbačovovi, který byl stranou zvolen do funkce prezidenta SSSR, ale jako lidem zvolený kandidát a vůdce největší ze svazových republik v rámci SSSR, měl Jelcin vysokou sílu a autoritu.
Musí být řečeno, že roku 1990 prakticky nikdo nepočítal s rozpadem SSSR. USA podporovaly nezávislost pro baltské státy, což bylo zvažováno i mnohými vůdci v SSSR. Aktivní kampaň o nezávislost vedla také Gruzie, ale jinak se zdálo, že by se Sovětský svaz mohl dočkat dalšího století. Gorbačov se nyní zaměřil na dva hlavní cíle. Jedním bylo pokračovat v osekávání armády a jaderného arzenálu, což mělo zajistit americkou podporu. Druhým bylo vyjednávání o nové formě sovětské existence. SSSR se měl stát Svazem sovětských suverénních republik, což bylo roku 1991 schváleno v referendu ve svazových republikách mimo Balt a Kavkaz (nutno dodat, že druhou možností bylo zachovat současný systém a možnost nezávislosti nebyla nabídnuta). Gorbačov dokázal získat většinu vůdců jednotlivých republik a slíbil jim, že zbaví moci mnoho neoblíbených funkcionářů. A to se celému jeho reformnímu plánu mělo stát osudným.
Nejhloupější převrat století
Když už je srpnový převrat zmíněn, tak je většinou vyobrazen jako konzervativní a protireformní akce. To je částečná pravda, ale jako daleko silnější motiv figurovala mezi pučisty chuť zachovat si svá vlastní křesla. Vladimir Krjučkov byl dlouholetým vůdcem KGB a jedním z prvních spojenců reformního programu. Od něj se sice postupně odvrátil, ale do plánování převratu ho přiměl až Gorbačovův slib Jelcinovi a dalším vůdcům, že šéfa KGB vymění. To dostalo na stranu pučistů také premiéra Pavlova a velitele sovětské armády maršála Jazova, kterému navíc vadily velké armádní škrty. K pučistům se dále přidali ortodoxní komunisté, ale také Gorbačovovi nejbližší poradci, kteří byli zklamáni z vývoje reformního hnutí.
Plány pučistů byly od začátku velmi pochybné kvality. Gorbačov právě zamířil na Krym, kde hodlal odpočívat před podpisem nové dohody o reformně státu. Tam měl být kompletně odříznut od komunikace se světem a následně navštíven několika zástupci převratu, kteří by mu vysvětlili situaci. Gorbačov měl podepsat příkaz k vyhlášení výjimečného stavu, který by pučistům dovolil jednat v jeho jménu. Mezi spiklenci nebyla jistota zda by Gorbačovovi byl povolen pozdější návrat do funkce v symbolickém stylu, či by byl přinucen do důchodu. Každopádně by nově zákonem oprávnění pučisté rychle získali kontrolu nad Moskvou, zatkli nejvyšší opoziční představitele, obnovili vládu SSSR v baltských státech a přivedli zemi zpět k její staré slávě. Jelcin a další regionální vůdci by neměli jinou možnost než spolupracovat s novým systémem.
Celý plán začal kolabovat už ve fázi číslo 2. Po úspěšném odříznutí od komunikace byl Gorbačov 18. srpna roku 1991 navštíven několika svými dříve loajálními spolupracovníky, kteří ho zpravili o situaci. Místo odsouhlasení však Gorbačov vybuchl. Tyto muže dostal do funkcí a rád jim připomněl, že by bez něj nikdy ničeho nedosáhli. Na konci setkání odmítl podepsat vyhlášení stavu nouze a poslal je pryč. Pučisté tak museli přistoupit na velmi pochybný plán B. Tím bylo prohlásit Gorbačova za zdravotně neschopného, což by znamenalo převzetí moci viceprezidentem Gennadim Janajevem. Ten nebyl původně členem puče, ale byl k připojení přesvědčen po dlouhém jednání, které skončilo tím, že se spolu s premiérem Pavlovem odebral opít se do sklepa. Lepší symbol pro tento převrat si vskutku nelze představit.
Převrat uspěl v jediném, a to ve schopnosti překvapit úplně všechny, včetně svých vlastních členů. Gorbačov si z počátku myslel, že převrat proti němu spustil Jelcin a další opozičníci. Jelcin byl kompletně zaskočen a dlouhou dobu si nebyl jist, zda převrat neorganizuje sám Gorbačov s cílem ho odstavit. Pučisté jednali podle nedomyšleného plánu a nevěděli, co dělat dřív. Janajev sice oznámil Gorbačovovu neexistující nemoc a Krjučkov zpravil KGB o konci reforem, ale provedení efektivního převratu se teprve domýšlelo. Pučisté se ani nedokázali shodnout na seznamu osob, které měly být zatčeny. Jejich největší chybou se však ukázalo kompletní nepochopení Borise Jelcina.
Poté, co ho opustil prvotní šok, se Jelcin rozhodl, že se musí z jednání s kazašskými vůdci ihned vrátit do Moskvy. Puč prohlásil za plně ilegální a brzy se rozjel do Moskvy. Pučisté prakticky nereagovali. Původně Jelcina považovali za potenciálního spojence. Mezi ním a Gorbačovem byla špatná krev a s menším donucením by Jelcin mohl spolupracovat. Jednotka KGB měla původně prezidenta vzít do „ochrany“, ale tento rozkaz byl před provedením zrušen. Jelcinovi se tak podařilo ve své limuzíně proniknout zpět do Moskvy, kde zamířil do prezidentského sídla (zajímavě pojmenovaného Bílý dům), ze kterého začal organizovat aktivní opozici proti převratu.
Pučisté se ráno 19. srpna po několika hodinách váhání rozhodli poslat do Moskvy 4 000 vojáků z nedaleké tamanské tankové divize. Jelcin jim ještě stihl proklouznout a vojáci byli celkově demoralizováni a nechápali, proč byli v hlavním městě. Varianta střelby do místních obyvatel byla aktem, kterému se pučisté zoufale chtěli vyhnout. Potlačovat protesty na Kavkazu či v baltských státech byla jedna věc, ale poslat ruské vojáky proti vlastním rodinám mohlo rychle vést k armádní vzpouře. Zde se také odehrála slavná scéna, kdy Jelcin vylezl na jeden z tanků, ze kterého vyzval ke generální stávce a k odporu. Ten se však zpočátku neobjevil. Moskva a většina měst zůstávala 19. srpna v klidu a pučisté začali doufat, že na své straně doopravdy mají lid. Z této iluze měli být brzy vyléčeni.
Jelcin na tanku, Sovětský svaz v hrobu
Situace se začala hroutit už při tiskové konferenci 19. srpna, kde měl Janajev vysvětlit novinářům situaci. Pučisté chtěli naplnit sál loajalisty, kteří by přehlušili zahraniční novináře a dali veřejnosti pro-pučistický pohled na situaci. Přes předchozí snahy se však nepodařilo zabránit vstupu několika nezávislých novinářů, kteří šli s pučisty. Jedna novinářka se zeptala zda byla situace spíše podobná říjnové revoluci roku 1917, nebo sesazení Chruščova v 60. letech, což následoval americký novinář přirovnáním pučistů k jihoamerickému generálovi Pinočetovi, který byl komunisty všeobecně odsuzován. Janajev byl zaskočen a neschopný efektivně odpovídat, což někteří považují za jev jeho věku, a jiní spojují s alkoholismem předchozího dne. Každopádně se konference stala pro pučisty velkolepým fiaskem.
20. srpna se situace pouze zhoršila. Občané Moskvy začali reagovat na předchozí Jelcinovy výzvy a hromadně mířili k Bílému domu, který byli připraveni bránit svými životy. Obranou komplexu pověřil Jelcin svého viceprezidenta Ruckoje, který dříve sloužil v Afghánistánu. Přes tento pozitivní vývoj se obyvatelé Bílého domu obávali následujících událostí. Pučisté měli více než dostatečnou vojenskou sílu pro obsazení budovy a zatčení či zabití Jelcina. Krjučkov už připravoval plán akce s maršálem Jazovem, který byl přes prvotní nejistotu přesvědčen zbytkem pučistů o nutnosti rychle potlačit opozici. K akci mělo dojít následujícího dne.
Pučistické síly zahájily svůj útok ve 12:00 21. srpna, kdy byly mezi shromážděnými občany Moskvy slyšet první výstřely. Útok to byl nepříliš velký a nedobře koordinovaný, ale i tak stál život tři obránce. Maršál Jazov, který si dobře pamatoval, jak byla armáda zahanbena Gorbačovem po úmrtí civilistů v baltských státech, odmítl dále pokračovat a přes nátlak zbytku pučistů nařídil zastavit útok. Komanda KGB, která měla útok podpořit, promptně odmítla rozkazy svých nadřízených k samostatnému útoku. Puč se hroutil. Získal si podporu pouze několika menších svazových republik a několika zahraničních komunistických států. Naprostá většina vlastních občanů byla připravena podpořit legitimní autority a především Jelcina.
Jelcin dosáhl ústupem vojska svého největšího životního úspěchu. Poměrně rychle navázal kontakt s jednotlivými vojenskými veliteli a začal získávat plnou kontrolu nad městem. Pučisté mezitím nařídili kompletní stažení vojáků z Moskvy. Část se jich nechala zatknout ve městě, ale většina doufala, že dokáže přesvědčit Gorbačova o nutnosti spolupracovat proti nově posílenému Jelcinovi. To byla iluze hodná blázince, ale tento puč neměl k realitě nikdy moc blízko. Na Krymu je však čekalo pouze nové zatčení. Gorbačov se rozhodl spojit se s nově posílenými liberály a k pučistům choval hlubokou nenávist. Strůjce puče Krjučkov sice mohl s Gorbačovem odletět do Moskvy, ale tam byl nakonec také zatčen. 22. srpna byl prezident SSSR zpět v Moskvě a puč definitivně ztroskotal.
Pokud si Gorbačov myslel, že bude možné navázat na předchozí situaci, byl rychle vyveden z omylu. Davy ve městě byly po dlouhých dekádách politické tichosti připraveny dát svůj názor najevo a plně stály za Jelcinem. Ve snaze zabránit přímému útoku davů na budovy KGB jim byla nabídnuta možnost zničit několik soch sovětských vůdců. Gorbačov se pokusil nahradit pučisty svými loajalisty, ale Jelcin ho přinutil nastolit na významné pozice své vlastní chráněnce. Ještě horší bylo následující Jelcinovo rozhodnutí zakázat v Rusku komunistickou stranu. Gorbačov neměl sílu, a už vůbec ne autoritu, účinně reagovat. Mezitím vyhlásil ukrajinský parlament nezávislost, kterou o dva týdny později následovalo sovětské uznání nezávislosti baltských států.
Jelcin i Gorbačov však souhlasili s přáním udržet v SSSR Ukrajinu a oba začali vyhrožovat možnými územními a etnickými boji. Vítr z plachet jim vzalo referendum z prosince 1991, kdy 90 % obyvatel Ukrajiny souhlasilo s nezávislostí. Obzvlášť ochota ukrajinských Rusů odsouhlasit nezávislost vedla Jelcina k přijetí nového postoje. Během následujících jednání v Bělorusku se představitelé všech tří republik (Ruska, Ukrajiny a Běloruska), rozhodli vydat prohlášení o rozpuštění Sovětského svazu. Gorbačov protestoval, ale nebyl už prakticky nikým brán vážně. Souhlasem regionálních parlamentů se tak rok 1991 stal posledním rokem existence Svazu sovětských socialistických republik. Gorbačov rezignoval na své funkce o několik dní dříve. Boris Jelcin měl zůstat prezidentem Ruska po zbytek 90. let.
Srpnový puč byl ve všech ohledech kompletním selháním. Byl špatně proveden, pracoval se špatnými informacemi a především nepochopil novou realitu. Rusové už ve volbách roku 1990 ukázali zvolením Borise Jelcina svou nevůli jak ke starému režimu, tak k reformním komunistům kolem Gorbačova. Éra rudé tyranie končila a přes všechny neduhy následujících dekád bychom za to měli být vděční. Pučisté tak dokázali aspoň jeden velký akt, který navždy změnil historii - odsoudili k smrti SSSR.
Zdroje a další četba:
PLOKHY, Serhii. The last empire: the final days of the Soviet Union. London: Oneworld, 2014. xxii, 489 s., [8] s. obr. příl. ISBN 978-1-78074-529-9.
MCCAULEY, Martin. Gorbachev (Profiles in Power) Longman Pub Group 1998 ISBN 978-0582215986
ELLISON, Herbert J. Boris Yeltsin and Russia's democratic transformation. Seattle: University of Washington Press, ©2006. Jackson School publications in international studies ISBN 978-0295986371
