Článek
Řím 8. století
Století ústupu a katastrof. Tak by mnozí občané východořímské říše mohli nazvat období od začátku 7. století do obléhání Konstantinopole roku 717. Říše založená Konstantinem velikým prošla dlouhou krizí, ale i přes velké ztráty si dokázala zachovat svou existenci. Arabští útočníci byli roku 717 definitivně zahnáni od Konstantinopole a vstoupili do období vleklých vnitřních válek. Ztráta velkých východních provincií zredukovala římské území na Anatolii (dnešní Turecko), část dnešního Řecka, roztroušené državy v Itálii a několik přístavů na Balkáně. S vládou císaře Leona III., který vedl obranu před Araby, však došlo k nové politické stabilizaci, která římskému státu dovolila provést nutné vnitřní reformy pro své přežití.
Leona nahradil na trůnu jeho syn Konstantin V. Nový panovník se ukázal jako jeden z nejschopnějších vládců, které Řím za své dlouhé dějiny zažil. Jeho armádní reformy utvořily novou polní armádu (Tagma), která mohla sloužit k osobním kampaním císaře. Císařovy ekonomické reformy konečně přizpůsobily stát jeho novým zmenšeným hranicím a umožnily novou éru ekonomické prosperity. Konstantin V. však do dějin především vstoupil svou náboženskou politikou. Byl zastáncem nové doktríny Ikonoklasmu (obrazoborectví), která se radikálně stavěla proti vyobrazením svatých a Ježíše Krista (ikony). Pro císaře a jeho spojence to bylo jasné porušení 2. biblického přikázání („Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“).
Řím roku 800
V dnešní době se taková pozice může zdát jako nepříliš důležitá, ale pro Konstantina V. to byla rozhodující otázka pro stabilitu říše. Arabské invaze otřásly římským viděním své pozice ve světě. Proč bůh dovolil takovou katastrofu? Pro Konstantina (možná ovlivněného ikonoklasmem islámu), byla odpověď v tom, že Římané porušili druhé přikázání a bůh je za to tvrdě potrestal. Jím svolaná církevní rada císařův názor promptně odsouhlasila, ale není jasné jak moc byl císařský dekret respektován. Pozdější zdroje mluví o velikém konfliktu, ale je dost možné, že spor o ikony zajímal pouze malou menšinu obyvatel říše. Konstantin se každopádně rozhodl, že je potřeba posílit pozici císařské rodiny a nadešel čas najít manželku pro svého syna a dědice Leona. Volba nakonec padla na mladou dívku z Athén, Irenu.
Irena Athénská se narodila mezi roky 750 až 755 a za Leona se provdala roku 769. Její volba je fascinující v několika bodech. Pocházela z poměrně významné místní rodiny, ale císař si mohl jednoduše zajistit pro svého syna daleko lépe postavenou šlechtičnu z Konstantinopole či jiných dvorů Evropy. Konstantin V. však měl dlouhodobé plány na obnovu císařské vlády v Řecku, které z velké části ovládaly nově příchozí slovanské kmeny. Irenina svatba byla důkazem císařské podpory pro mocné rody Řecka a měla zajistit budoucí podporu. Irena a její rodina byli také známí svou podporou pro ikony, což buď ukazuje Konstantinův pragmatismus, nebo je důkazem, že pozdější příběhy o radikálním potlačování ikon jsou přehnaná propaganda.
Hlavní role manželky císaře byly v podstatě jen dvě. Porodit děti a vykonávat svou roli v předepsaných obřadech. Stará římská tradice nevalného mínění o ženských schopnostech byla v 8. století stále plně při životě. Narození syna roku 771, který byl po dědovi pojmenován Konstantin, splnilo její první funkci a od palácových eunuchů (vykastrovaných mužů) se naučila vše, co musela vědět o každém obřadu. Irena však nebyla někdo, kdo by se spokojil s tak malou aktivní rolí. Zdroje i její pozdější činy ukazují, že byla vysoce inteligentní osobou a navíc silně ambiciózní. Prozatím musela čekat na příležitost. Roku 775 zemřel po kampani proti Bulharům Konstantin V. a Irenin manžel Leon IV. se stal plnohodnotným císařem.
Leon IV. byl energický pětadvacetiletý muž. Poměrně rychle identifikoval jako hrozbu své nevlastní bratry, které jeho otec ustanovil jako Leonovy spolucísaře. Rychlé rozdání potřebných úplatků vedlo k osočení bratrů z plánování převratu a jejich vyhnanství na římský Krym. Za nového spolucísaře přibral Leon svého čtyřletého syna Konstantina VI., což byla poměrně standardní metoda pro zajištění klidného nástupnictví. Leon pokračoval v schopné politice svého otce a nezdá se, že by aktivně vedl kampaň proti ikonám. Jeho vláda však neměla dlouhého trvání a roku 780 zemřel na tuberkulózu. Jeho syn byl nyní dětským císařem a Irena konečně získala příležitost ovládat svou vlastní budoucnost.
Schopná vláda, krutá akta
Ženská vláda měla v Římě krátkou a neslavnou historii, a to i v případech, kdy měla matka či sestra pouze zastupovat dětského vládce. Poslední taková regentka, císařovna Martina, byla svržena, poslána do exilu a fyzicky týrána. Irena věděla, že pokud chce přežít v krutém světě východořímské politiky tak musí obzvlášť jako žena ukázat mohutný intelekt, osobní schopnosti a nemilosrdnost. Měla podporu hlavních byrokratů říše, palácových eunuchů a opatrným manévrováním dokázala udržet na své straně armádu. Také rychle rozprášila pokus o převrat, který měl na trůn dosadit vyhnané syny Konstantina V., které následně přinutila odejít do církevního života. Irena se tak mohla stát regentkou a spolucísařovnou svého mladého syna bez obav z okamžitého svržení.
První roky nové vlády se setkaly s kombinací úspěchů a porážek. Na diplomatickém poli dokázala Irena zlepšit dlouho poškozené vztahy s Římem a Franskou říší, kteří převzali bývalé římské provincie v severní a střední Itálii. Také udržovala imperiální državy na jihu Itálie a dokázala potlačit dlouho trvající povstání na Sicílii. Císařovniny armády však utrpěly ponižující porážku v Anatolii, kde jejich velitel nejprve porazil arabskou armádu, ale následně byl Araby zajat a musel být císařovnou draze vykoupen. Toto ponížení však bylo zapomenuto, když císařská armáda dokázala zpacifikovat rozsáhlé oblasti v Řecku a přimět místní Slovany k přechodu pod imperiální vládu. Starý plán Konstantina V. se naplnil.
Konstantin V. by byl nadšen úspěchy v Řecku, ale zděšen císařovninou další akcí. Tou měla být obnova pozice ikon v říši. Pozdější autoři pějí na císařovnu chválu za její celoživotní fanatickou loajalitu pro obnovu ikon, ale více realistický pohled na věc ukazuje, že Irena jednala plně pragmaticky. Opravdu fanatických nepřátel ikon bylo v říši málo a jejich obnova mohla císařovně získat významnou církevní podporu jak na domácím poli, tak u papeže v Itálii. Problémem byla armáda, která byla loajální odkazu Konstantina V. a jeho ikonoklasmu. To Irena vyřešila tím, že nejprve předstírala, že od svého nápadu odstoupila, načež obklíčila vzbouřence loajálními žoldnéři a přinutila je k poslušnosti. Náboženské ikony byly formálně obnoveny roku 786 a církevní zástupci přirovnali císařovnu k svaté Heleně, matce Konstantina velikého.
Irena vedla poměrně úspěšnou vládu. Na diplomatickém i vojenském poli se jí vesměs dařilo a její náboženská politika se setkala s triumfem. Pokud by byla mužem a císařem z vlastní autority, byla by v neotřesitelné pozici. Irena však vládla jménem svého syna, který musel jednoho dne dospět. A zde se ukázalo její velké selhání. Dlouhodobá neochota připravit svého syna k vládě a dát mu reálnou moc. Roku 790 byl devatenáctiletý Konstantin VI. plně schopen vlády a armáda se začala dožadovat jeho plné vlády. Císařovna nezareagovala dobře. Svého syna uvěznila a nechala zbičovat načež od vojáků začala požadovat, aby složili přísahu věrnosti pouze jí samotné. To se ukázalo jako příliš ambiciózní akce a Irena byla promptně svržena a odstavena od moci. Na trůn plnohodnotně nastoupil Konstantin VI.
Konstantin mohl přejít do role pomstychtivého syna, který se bude matce mstít, ale naopak se rozhodl pro smírčí pozici. Nechal vyhnat několik eunuchů, které obvinil z dávání špatné rady, ale už roku 791 vrátil matce pozici spolucísařovny a ponechal jí poměrně širokou roli v domácí politice. To se ukázalo jako velká chyba. Není jasné, která z všechna dalších rozhodnutí Konstantina VI. byla doporučena jeho matkou, ale zdá se, že Irena od počátku plánovala plnohodnotný návrat na trůn. Konstantin VI. nezačal svou vládu příliš slavně a brzy utrpěl vojenské porážky na Balkáně. V reakci na to přišel nový pokus o převrat, který opět použil syny Konstantina V. Irena doporučila synovi, aby jak své strýce tak několik nevinných důstojníků zmrzačil. Někteří přišli o oči a jiní o jazyky. To znepřátelilo císaři značnou část armády.
Irena mezitím aktivně pracovala na dosazení svých spojenců do blízkosti svého syna a postupně hledala další politické spojence. Velkou výhodu získala, když se Konstantin rozhodl rozvést a oženit se s novou manželkou. Většina církve tento akt neuznala a k císařovi zaujala velmi negativní postoj. Konstantin z počátku ničeho nelitoval a brzy se mu narodil syn Leon, který však zemřel po několika měsících. Konstantin propadl depresi a Irena se rozhodla udeřit. První pokus o zajetí Konstantina selhal, ale při druhém byl císař zatčen a odvlečen do paláce. V místnosti svého narození byl Konstantin VI. na rozkaz své matky brutálně oslepen. Je nejasné zda zemřel na následky tohoto činu či ho Irena nechala pro jistotu tajně zabít o něco později. Každopádně dosáhla svého cíle. Irena byla prohlášena císařovnou bez jakéhokoliv mužského spolucísaře.
Zašlá sláva
I zdroje, které Irenu vychvalují za její politiku, jsou extrémně kritické vůči tomuto aktu. Římská politika byla vždy brutální, ale vražda vlastního dítěte byla i na podmínky této civilizace něčím unikátně ohavným. Irena však dosáhla svého. Aspoň na první pohled. Staronová císařovna rychle odstranila zbývající možné nárokovatele trůnu, které poslala do domovského Řecka, ale poměrně rychle zjistila, že její legitimita je pryč. Tu dříve stavěla na své konexi k dynastii Leona III. a tu nyní vraždou Konstantina VI. vyhladila z povrchu zemského. Její palácoví eunuchové začali soupeřit o to, který z nich dokáže dosadit na trůn svého příbuzného, až císařovna zemře. A do toho přišla podivná výzva ze západu.
Roku 800 byl papežem prohlášen za římského císaře Karel veliký. Vládce franské říše se o nový titul nezajímal tolik, jak by se dalo čekat a neměl žádné úmysly použít ho k útoku na autoritu Konstantinopole. Na východě vedla tato korunovace nejprve ke zmatkům. Plánoval snad papež vyslat Karla do útoku proti Konstantinopoli? Místo útoků přišla nabídka k sňatku. Nově ovdovělý Karel by se provdal za Irenu. Někteří historici považují tuto žádost za důvod k císařovnině pozdějšímu sesazení, ale to se dnes nejeví jako pravděpodobné. Císařovna neměla v téměř 50 letech velké šance na porod nového dítěte a Karel neměl ambice na přímou vládu na východě. Pokud by se tato svatba odehrála, pak by se jednalo o spíše symbolickou záležitost, která by skončila smrtí jednoho z partnerů.
Reálnou příčinou císařovnina pádu můžeme hledat v jejích vlastních činech. Irena mohla pokračovat jako moc za trůnem a spolupracovat se svým synem. Jeho vraždou zajistila vymření dynastie, ze které odvozovala legitimitu a přizvala na sebe zkázu. Arabské nájezdy do Anatolie se stávaly čím dál horšími a vojáci si stěžovali na nepřítomnost císaře, který by je mohl vést v bitvě. Rivalita dvorních eunuchů přešla od intrik k vraždám a administrativa se začal hroutit. Do toho přišla nová série bulharských nájezdů, které zdecimovaly severní římské hranice. Pro běžného Římana byla pravda jasná. Bůh se hněval za akt vraždy a císařovna musela padnout. A v říši bylo dost ambiciózních jedinců, kteří byli připraveni jednat.
Puč, který sesadil Irenu, byl překvapivě klidnou záležitostí. Významní římští generálové, senátoři a církevní zástupci vyčkali, až Irena opustí hlavní císařský palác a následně v něm prohlásili roku 802 nového císaře. Nikeforos I. byl kariérním finančníkem a administrátorem, který císařovně sloužil mnoho let. Neměl však přímé spojení na palcové eunuchy, které elita říše chtěla také odstavit od moci. Překvapivě nedošlo k žádným popravám, ale pouze k propuštěním z funkcí. Samotná Irena byla výměnou za vydání lokace svého osobního bohatství poslána pouze do exilu. Po několika přesunech skončila na ostrově Lesbos, kde roku 803 zemřela. Litovala v posledních dnech života svého vražedného návratu k moci? To už se nedozvíme.
Irena je v mnohém komplikovanou figurou. Schopná žena, která dokázala v muži ovládaném systému dojít dál než kdokoliv jiný. Ale při tomto vzestupu se naučila až příliš tvrdé nemilosrdnosti, kterou nakonec aplikovala proti vlastnímu synovi, což je akt, který všechny dobré činy nemohou smazat. Irena byla jednou z nejhorších matek, které světová historie zná, a na svou krutost nakonec doplatila. Římskou říši čekalo kvůli jejímu zničení dynastie Leona III. Období dynastických sporů, které potrvá do poloviny 9. století a způsobí nové územní ztráty, které budou obráceny až o dvě století později. Příběh Ireny končí, ale příběh Říma se valí dál a dál.
Zdroje a další četba:
KALDELLIS, Anthony: The New Roman Empire: A History of Byzantium. Oxford University Press. 2023. ISBN 978-0197549322
JENKINS, Phillip: A Storm of Images: Iconoclasm and Religious Reformation in the Byzantine World. Baylor University Press. 2023. ISBN 978-1481318228
BRUBAKER, Leslie a HALDON, John: Byzantium in the Iconoclast Era, c. 680–850: A History. Cambridge University Press. 2015. ISBN 978-1107626294
