Článek
Nový Řím. Konstantinopol. Město obléháno desítkami ambiciózních generálů. Na začátku 8. století po Kristu čelilo město a vše co zbývalo z Východořímské říše dost možná největší hrozbě, které po třech stoletích trvající existence museli náhle čelit. Jak dokázal stát, který se zdál na pokraji zhroucení zastavit nejúspěšnější armádu celé rané středověké éry? Dokázala to skrze absurdní kombinaci moci, inteligence, válečnického umění a štěstí.
Od Atlantiku do Indie
Když se podíváme na rané dějiny islámského chalífátu, tak není překvapivé, že se jeho vládci cítili jako favorité boží. Když roku 632 zemřel prorok Mohamed, geopolitická situace nemohla být pro nový stát lepší. Dvě klasické mocnosti regionu, Východořímská říše a Sásánovská perská říše, právě zakončily téměř 30 let vzájemných bojů, po kterých byly oba státy ve stavu kompletního vyčerpání. Následná raná islámská tažení kompletně zničila Sásánovce a zabrala více než 2/3 římského území. K tomu ještě dokázala dobýt Vizigótský iberský poloostrov a proniknout do Indie. Nová mocnost se táhla přes tři kontinenty, ale zdaleka nebyla se svou expanzí hotova.
Po vládě prvních volených chalífů nastoupila k moci Umajjovská dynastie. Ta nadále pokračovala v expanzi a šíření muslimské víry, ale čelila narůstajícímu odporu mnoha svých poddaných, kteří ji nepovažovali za legitimní a často volali po obnovení vlády potomků proroka Mohameda. Bylo načase získat pro islám vítězství tak oslnivé, které jasně ukáže boží podporu pro novou dynastii. Roku 715 se nový chalífa Sulajmán ibn Abdulmalik rozhodl, že nadešel čas dokončit jednu z hlavních ambicí, o kterou se vojevůdci islámu pokoušeli od samého počátku jejich tažení. Zničení Východořímské říše a dobytí jejího hlavního města, Konstantinopole.
Této vizi značně napomáhal tehdejší stav římského státu. Roky 695-717 vstoupily do historie jako období dvacetileté anarchie, během které se na trůnu rychle vystřídalo šest císařů. V té době bylo území římské říše zredukováno na jižní Řecko, daleké državy v Itálii a především Anatolii (dnešní Turecko), kde se nacházelo centrum imperiální moci. A pak zde byla Konstantinopol. Město, po kterém toužil celý svět. S více než půl milionem obyvatel to bylo největší a nejprestižnější město Evropy a Blízkého východu. Jeho dobytí se pro islám stalo dokonce i otázkou proroctví. Mezi muslimy se začalo tvrdit, že roku 100 jejich kalendáře (718-719 po Kristu), jim bůh daruje konečné vítězství islámu. Symbolem tohoto vítězství bude dobytí Konstantinopole.
Kdo se proti tomuto nároku měl postavit? Nový císař všeho, co zbývalo z římské slávy, Leon III. Isaurský. Muž nejistého původu, který dokázal dobře využít roky zmatků v osobní prospěch, Leon dobře věděl, že se z východu blíží reálná hrozba. Také proto, že jí sám využil. Arabové totiž původně podpořili Leonův nástup k moci. Maslama, chalífův bratr a velitel arabských vojsk viděl v Leonovi ideálního kolaboranta a spolupracovníka v likvidaci zbytků Východořímské říše. Jak se brzy ukázalo, Maslama tím učinil první ze svých několika kritických chyb.
Komu přeje bůh?
Konstantinopol zdaleka nebyla obléhána poprvé. Roku 626 odolala armádám kočovných Avarů, kteří se spojili se Sásánovci. V letech 674-678 možná také odolala prvnímu arabskému obléhání, ale tato událost je dnes mnoha historiky považována buď za pouhý nájezd, nebo za kompletní fikci. Leonův předchůdce stihl před pádem vydat povel k shromáždění co největšího množství zásob. Ti, kteří nemohli dát dohromady zásoby na tři roky obléhání museli opustit město. Největší ochranou však zůstávaly theodosijské zdi z 4. století po Kristu. Tři linie hradeb, které jsou dodnes považovány za jedno z nejúčinnějších opevnění v historii. Leon se také musel obávat Bulharů, v té době nově příchozích kočovných válečníků, kteří s Římany často válčili a mohli dodat Arabům silné posily. Císař poslal dary a prosby o příměří, ale nemohl si být jistý bulharskou reakcí.
Maslama si ve svém tažení dával na čas. Postupně se snažil zabrat co nejvíc měst v Anatolii, aby si zajistil zásobovací linie. Dle arabských zdrojů stále věřil v to, že se mu Leon vzdá, ale připravoval se i na variantu dlouhého obléhání. K bitvě shromáždil kolem 80 000 mužů a stovky lodí. Také si byl vědom možnosti, jak dlouho se obléhání může protáhnout a nashromáždil obrovské množství zásob. Arabské síly konečně dorazily ke Konstantinopoli v polovině července roku 717. Kromě několika průzkumných operací se však velitelé neodhodlali k pozemnímu útoku na hradby. Ať už tak Maslama učinil v naději, že Leon kapituluje (dle arabských zdrojů), či kvůli impozantním hradbám, muslimská vojska se rozmístila kolem města a neútočila.
Arabové nebyli jediní, kteří soustředili náboženské naděje na Konstantinopol. Občané nového Říma za posledních 80 let zažili pouze porážky. Církev a státní instituce hlásaly, že arabská vítězství jsou boží trest za mnohé hříchy smrtelníků. Co přesně byly tyto hříchy, si každý vyložil po svém, ale všichni souhlasili, že bůh se hněval. Obléhání se zdálo jako rozhodující moment. Zatratil bůh Římany jako svůj vyvolený lid? Nechá armády nevěřících dobýt nejsvatější město křesťanstva? Obyvatelé Konstantinopole a prakticky celého křesťanského světa sledovali situaci a čekali na jasný signál boží vůle.
Co následovalo si málokdo vyložil jinak než jako zázrak. Maslamův tábor byl nečekaně napaden a mnoho vojáků bylo pobito a většina zásob byla ukradena. Ummajovský generál nechápal, kde Římané sehnali tak silnou armádu, než mu jeho průzkumníci přinesli odpověď. Bulharský chán Tervel se po jednáních s Leonem rozhodl nejen nepodpořit muslimy, ale rovnou na ně zaútočit. Přes dlouhodobé nepřátelství považoval chán Východní Řím za daleko zvladatelnějšího souseda než nově příchozí velmoc. Bulhaři proto začali útočit na malé muslimské hlídky a těžce jim komplikovat zásobování.
V té době konečně dorazila Maslamova flotila a islámský generál se rozhodl pokusit se udeřit na početně slabší východořímské námořnictvo. Ale Římané měli zbraň, která situaci plně zvrátila. Muslimské lodě byly nejprve zapáleny. Jejich posádky se pokusily uniknout, ale ke své hrůze zjistily, že moře hoří také. Řecký oheň, dnes ztracená zbraň podobná napalmu, absolutně zdevastoval morálku muslimského námořnictva a v následujících bojích zničil významnou část Maslamovy flotily. Pro morálku obyvatel Konstantinopole to bylo ohromné vzpružení a známka pokračující boží podpory.
Co přišlo následně je velmi sporné. Veškeré historické zdroje souhlasí, že zima v prvních měsících roku 718 byla nebývale tvrdá a způsobila obléhací armádě vážné ztráty. Muslimské zdroje však přidávají pozoruhodný příběh. Leon a Maslama stále udržovali při životě vzájemná jednání a východořímský císař předal muslimskému generálovi překvapivý nápad. V současném stavu, kdy muslimové neútočili na hradby v době, kdy ve městě nenalézal téměř nikdo, kdo by se chtěl vzdát. Pokud by to však vypadalo, že se muslimové chystají zaútočit na hradby v plné síle, pak by Leon mohl přesvědčit obyvatele ke kapitulaci. Stačilo, aby Maslama spálil zásoby jídla. A část z nich by měl rovnou poslat do města, aby bylo jasné, jaký bude milostivý plán. Maslama skočil císaři na špek. Většinu zásob buď předal, nebo spálil, načež se jeho vyslancům císař vysmál do tváře.
Tento fascinující příběh máme přímo od islámských zdrojů. Římské zdroje zmiňují pouze, že Maslama odmítl uvěřit několika císařovým návrhům kvůli předchozí zradě. Zda se jedná o pravdivý příběh, anebo pozdější výmluvu pro selhání celého obléhání, se pravděpodobně nikdy nedozvíme. V té době však přišla další rána pro muslimské vojáky. Chalífa Sulajmán zemřel po pouhých dvou letech vlády a jeho nástupce Umar II. dal Maslamovi jasně najevo, že mu posílá poslední posily, které může postrádat. Město muselo padnout, a to rychle, nebo se armády chalífátu měly stáhnout.
Islám na útěku
Pokud si po předchozích odstavcích myslíte, že situace pro Maslamu nemohla být o moc horší, tak na vás čeká pořádné překvapení. Rok 718 byl sérií katastrof, kterým by bez jasných důkazů opravdu nešlo uvěřit. Začalo to v Sýrii, centru Ummajovské moci, kde došlo k mohutným zemětřesením. Způsobené škody znamenaly, že posily, které měl Maslama obdržet byly oslabenější. Mohutná armáda, která vyrazila po zemi ke Konstantinopoli byla navíc neustále napadána římskými jednotkami. Ty byly ze začátku spíše menším problémem což vedlo k arabské nepozornosti. Té využili místní římští generálové, kteří spojili síly a muslimskou armádu zničili ve velkém přepadení, ještě než stihla dorazit ke Konstantinopoli.
Maslama tak obdržel pouze námořní posily, čehož brzy toho litoval. Nové námořní síly byly prakticky kompletně tvořeny křesťanskými námořníky. Často se dokonce jednalo o muže, kteří pamatovali vládu Konstantinopole. Po připlutí k městu začaly desítky lodních posádek provolávat slávu císaři Leonovi a promptně zběhly. Toho Leon využil a zasadil muslimům další námořní porážku. V tu dobu také znovu udeřili Bulhaři a v překvapivém útoku pobili kolem 20 000 muslimských válečníků. Maslama si uvědomil, že nemá síly zvítězit a hrozí mu kompletní zničení. Jeho armáda ustoupila zpět do Anatolie a rychle se vrátila do Sýrie. Flotila se však setkala s dalším problémem. Při cestě proplula kolem aktivní sopky na ostrově Thera a desítky lodí ve vysokých teplotách vzplály. Maslama přišel o velkou část svých pozemních sil a prakticky celou flotilu chalífátu.
Oslavy v Konstantinopoli byly mohutné. Toto nebylo pouze vojenské vítězství, ale potvrzení boží podpory. Vzhledem k velikosti muslimské porážky o boží intervenci pochyboval málokdo. Ze západní Evropy dorazili desítky vyslanců, kteří gratulovali císaři a označovali ho za zachránce Evropy a křesťanstva. Podobné pocty obdržel od císaře bulharský chán Tervel, který také získal oficiální uznání bulharského zabrání bývalých římských provincií jižně od Dunaje. Leon však brzy získal velmi spornou reputaci kvůli své roli ve sporu o křesťanské ikony. Tento spor bude jím založenou Isaurskou dynastii pronásledovat po celou její existenci.
Pro muslimy se rozhodně jednalo o tvrdou porážku. Ummajovský chalífát vydržel po porážce méně než půl století a po porážce v bitvě o Tours nedokázal dále postupovat ani v západní Evropě. Sám Maslama se účastnil několika východních kampaní, kde se vyznamenal svými úspěchy. Přes své ostatní úspěchy, ale do historie především vstoupil porážkou před branami nového Říma. Přesto se nedá říct, že by porážka byla pro islám rozhodující katastrofou. Římané nedokázali využít situace k znovudobytí ztracených provincií a víra se dál šířila. Pád Konstantinopole rychle ztratil v náboženství svůj význam, obzvlášť poté, co se centrum víry přeneslo dále na východ.
Jaký byl tedy historický význam tohoto obléhání? Je otázkou, zda by pád Konstantinopole znamenal plnou arabskou invazi do Evropy. Chalífát byl v té době tak velký, že další expanze by znamenala neschopnost stát udržet. Velký význam by pád Konstantinopole měl pro kulturu celé Evropy. Jednalo se o umění a znalosti zachované v Konstantinopoli, jež o století později sloužily jako zdroje pro celé období renesance. Islámská přítomnost na Balkáně by začala o 6 století dříve a následky takové situace si můžeme jen představit. Leona tím pádem můžeme považovat považovat za zachránce. Otázka je, za zachránce čeho všeho.
Zdroje a další četba:
KAEGI, Walter Emil. Byzantium and the early Islamic conquest. Repr. Cambridge: Cambridge University Press, 1997. xiii, 313 s. ISBN 0-521-48455-3.
Brooks, E. W. (1899). „The Campaign of 716–718 from Arabic Sources“. The Journal of Hellenic Studies. The Society for the Promotion of Hellenic Studies.
WHITTOW, Mark. The making of orthodox Byzantium 600-1025. Basingstoke: Macmillan, 1996. xxv, 477 s. New studies in medieval history. ISBN 0-333-49601-9.
