Článek
Vězni hroutící se říše
Dalo by se říci, že právě v Rakousku se zlo jménem nacismus poprvé zrodilo. Rodná země Adolfa Hitlera se však měla stát místem jednoho z posledních dějství existence jeho ohavného režimu. Horský hrad Itter ležící v rakouském Tyrolsku měl dlouhou historii. I před konstrukcí moderního hradu ve 13. století byla jeho lokace využívána různými skupinami včetně starověkých Keltů a Římanů. Samotný hrad hostil za svou existenci hostil mnoho významných hostů včetně papežů a císařů a po vzniku rakouské republiky se stal sídlem místního regionálního guvernéra. Anšlus Rakouska změnil mnohé, ale sám hrad Itter byl v prvních letech ponechán nacisty o samotě, než se stal centrem jednoho z mnoha plánů velitele SS, Heinricha Himmlera.
Anexe Rakouska nacisty byl sice prezentován světu jako v zemi všeobecně oslavovaná událost, ale obzvlášť v tvrdě katolickém a hornatém Tyrolsku se rychle začaly formovat odbojové skupiny. Himmler vedl brutální kampaň proti všem potencionálním opozičním skupinám v Rakousku a dlouho litoval toho, že musí všechny zatčené převážet do Německa. Bývalý farmář kuřat se tedy začal poohlížet po možné věznici v samotném Rakousku a jeho zrak dopadl právě na hrad Itter. Hrad byl nacisty převzat roku 1940 a nejprve sloužil v překvapivě banální roli, když se stal střediskem nacistické kampaně proti tabáku, který Hitler a Himmler osobně nesnášeli. Himmler však nakonec rozhodl o jeho nové funkci. Místo původních plánů o věznici pro rakouskou opozici se hrad měl stát prestižní věznicí pro vysoce postavené vězně z nacisty okupovaných zemí. To vedlo k malé přestavbě, během které nacisté také ukradli všechny cennosti, které na hradě dokázali najít včetně oltáře osobně posvěceného papežem Piem VI.
Místní posádku, která měla dohlížet na vězně tvořili členové SS, kteří byli osobně vybráni veliteli nedalekého koncentračního tábora Dachau. Obsluhu měli zajistit především slovanští váleční zajatci včetně elektrikáře a bývalého partyzána Zvonimíra Čučkoviče a najatí pomocníci jako například český kuchař Andreas Krobot, kteří měli později sehrát významnou roli při posledních dnech války. Političtí vězni jenž hrad měli obývat byli všichni Francouzi, včetně několika jmen českému čtenáři dobře známých. Eduard Daladier, bývalý předseda francouzské vlády a spolusignatář mnichovské dohody byl jedním z prvních tří vězňů, kteří byli roku 1943 do vězení dopraveni. Za nedlouho musel sdílet své vězení s dalším bývalým francouzským premiérem, Paulem Reynaudem a několika dalšími vysoce postavenými členy před-válečné francouzské politické scény.
Mohlo by se zdát, že sdílená národnost přinese vězňům jednotu, ale to by se nesmělo jednat o francouzské státníky. Velice rychle došlo k silným hádkám a rozdělení na několik skupin. Kolem Reynauda se shromáždili otevření oponenti Německa a před-válečného appeasmentu. Další skupina sestávala z jedinců, kteří s Němci buď jednali či dokonce kolaborovali. Ta zahrnovala například generála Weyganda, který byl jedním ze strůjců kapitulace roku 1940 a krajně pravicového plukovníka de la Rocque, který sice kolaboroval s nacisty, ale později začal formovat odbojové skupiny uvnitř Francie. Třetí, neutrální, skupina se zformovala kolem Daladiera. Kromě pozice k válce rozdělovali vězně i další předválečné politické neshody. Jejich věznitelé k nim byli na poměry SS velmi vstřícní a to především kvůli zhoršující se válečné situaci Německa od roku 1943. Případná přímluva od svých bývalých vězňů mohla být po válce rozdílem mezi přežitím a popravou.
Vězni žili na hradu Itter v poměrně klidných podmínkách po většinu následujících dvou let. V březnu 1945 se však situace začala rychle měnit. Skrz hrad procházelo čím dál více utíkajících členů SS, kteří sebou vzali většinu místních zásob. Americké jednotky postupovaly Bavorskem a chystaly se vstoupit do Rakouska. Na hrad Itter dorazil poslední velitel koncentračního tábora Dachau, Eduard Weiter, jen aby za pár dní spáchal sebevraždu. Krajinou kolem hradu se potulovaly zbytky jednotek Wehrmachtu a SS jejichž vojáci se často spíše chovali jako bandité než vojáci. Posádka hradu se nechala unést panikou a 4. května hrad evakuovala. Vězni se rychle ozbrojili, ale věděli, že brzy mohou čelit útoku jiné skupiny SS. Vyslali tedy na kolech posly k nedalekým Američanům s nadějí záchrany. Pomoc skutečně dorazila, ale Francouzi byli velmi překvapeni, když jí netvořili pouze Američané, ale také vojáci německého Wehrmachtu.
Pomoc přichází
Major Josef Gangl bojoval za třetí říši již od roku 1939. Přes svojí dlouhou loajální službu nikdy nechoval extrémní loajalitu k samotnému Hitlerovi. Zatímco většina jeho spolubojovníků stála roku 1945 pouze o šanci vzdát se západním spojencům, Gangl měl větší plány. Spolu s malou jednotkou, která mu v dubnu roku 1945 zbývala, navázal kontakt s rakouským odbojem ve městě Wörgl a přislíbil jim podporu pro osvobození města. 4. května ho však překvapil příjezd Andrease Krobota, který chtěl získat americkou pomoc pro vězně hradu Itter. Gangl se rozhodl, že lepší příležitost zakončit válku se ctí se mu nenaskytne a vydal se tedy se zprávou osobně k nedalekým Američanům. Našel sice pouze jejich malý předvoj, ale s velitelem ochotným ho vyslyšet.
Poručík John Lee prý na Ganglovu zprávu zareagoval s úsměvem a lehce manickým nadšením. Měl sice pouze dva tanky Sherman a několik desítek mužů, ale díky Ganglovi mohl využít i nedalekých vojáků Wehrmachtu. Navíc se mezitím podařilo dalšímu z vyslanců vězňů, Zvonimíru Čučkovičovi, dosáhnout vzdálenějších amerických jednotek a získat od nich příslib posil. Lee nejprve ve snaze zjistit situaci vyrazil do Wörglu pouze s Ganglem a několika muži. Ve městě přislíbil podporu rakouským odbojářům a vydal se zpět ke svým vojákům, ke kterým se navíc přidali první posily. Lee však brzy musel část svých vojáků ponechat ve Wörglu a některé americké tanky nedokázaly překonat obtížný terén, který vedl k hradu Itter. K samotnému hradu tak nakonec Lee dorazil se několika Američany, jedním tankem třídy Sherman a deseti vojáky Wehrmachtu pod Ganglovým osobním velením.
Příjezd zachránců měl u vězňů nepříliš slavný efekt. Přítomnost německých vojáků a poměrně malý počet vojáků byly zdroje obav. Daladier si ve svých pamětech navíc stěžuje na poručíka Leeho a jeho nekultivované chování, což je opravdu reakce na záchranu hodná francouzského politika. Vězni mezitím dosáhli dohody s nedalekým důstojníkem SS Kurtem Schraderem, který se měl pokusit domluvit s případnými útočníky na hrad. Ten se nyní také připojil k podivné koalici vězňů, Američanů a Němců, kteří měli v úmyslu bránit hrad až do příjezdu větší americké jednotky. Pro ochranu hradu byl před bránu postaven tank Sherman a vojáci zaujali pozice na hradbách.
Schrader rychle informoval Američany o zhoršující se situaci. Alespoň jedna nedaleká jednotka SS chtěla na hrad zaútočit a měla k dispozici alespoň dvě děla. Lee rychle rozmístil své muže a nařídil vězňům ukrýt se ve sklepech zámku, což bylo Francouzi sice považováno za urážku, ale přijato. Očekávaný útok přišel brzy ráno 5. května. Přibližující se členové SS se nejprve k hradu pokusili přiblížit pod záštitou tmy, ale byli spatřeni jedním z Ganglových vojáků, který na ně spustil palbu než byl při opětovné střelbě raněn. Obránci věděli, že se blíží pomoc, ale neměli ponětí, jak dlouho museli hrad udržet. Pomocné jednotky se sice blížily, jak rychle mohly, ale čelily problémům s terénem, které již předtím trápily Leeho postup. Bitva o hrad Itter začala a pomoc byla daleko.
Odboj do posledního náboje
Obránci hradu nečelili pouze členům SS před branami, ale také nedůvěře uvnitř vlastních řad. Té nepomohlo, když jeden z Ganglových mužů přeběhl k SS. Přes tvrdou následující diskuzi dokázal Gangl přesvědčit Američany, aby neozbrojili jeho muže a dovolili jim pokračovat v obraně. Vzhledem k už tak špatné nepřátelské přesile neměl Lee pravděpodobně příliš na výběr. Když si uvědomil, že k hradu dorazilo aspoň 150 členů SS, kteří navíc přitáhli těžký 88 milimetrový kanón, tak dokonce povolal několik dalších Ganglových vojáků z Wörglu. Kolem desáté zahájilo SS bombardování hradu. Nejtěžší chvíle boje byly tu.
Bitva se velmi rychle začala pro obránce vyvíjet velmi špatně. Tank Sherman byl zasažen překvapivou dělostřeleckou palbou a zničen. Naštěstí v něm byl pouze jeden člen posádky, který navíc dokázal z hořícího stroje uniknout. Zničení tanku však překvapivě vedlo k vzchopení vězňů. Pod vedením Reynauda se několik Francouzů ozbrojilo a promptně se připojilo k obraně hradu. Poručík Lee se je vzhledem k situace znovu nesnažil zastavit a raději reorganizoval své vojáky pro efektivnější obranu hradeb. Francouzská odvaha však stála život jednoho z hlavních obránců. Reynaud se v bojovém ruchu přemístil do odkryté pozice, ze které se ho pokusil dostat major Gangl. Při ochraně bývalého premiéra byl Gangl zasažen a zemřel.
Přes smrt svého velitele pokračovali němečtí vojáci dál v neochvějné obraně hradu. Přes těžkou nepřátelskou palbu se jim podařilo držet své pozice a díky Francouzům efektivněji opětovat palbu. Jejich munice však rychle začínala docházet a vyslali proto jednoho z Francouzů, tenisovou hvězdu Jeana Borotru, aby informoval Leeho o zhoršující se situaci. Během této zprávy dostal Lee zprávu telefonem, že se americké posily dostali k nedalekému Wörglu. Spojení však rychle přerušila nepřátelská palba a Lee neměl jasnou představu o tom, kdy přijdou posily. Přítomný Borotra tedy nabídl nový plán. Pokusí se z hradu utéct a dostat se k snad nedalekým Američanům, které bude urgovat o pomoc. Lee sice považoval misi za sebevražednou, ale docházeli mu možnosti.
Borotra dokázal téměř zázračně přesvědčit členy SS, že je pouze místním Rakušanem a následně sprintem dosáhl nedalekých amerických jednotek. Ty rychle přesvědčil o nutnosti okamžitě vyslat posily k hradu, ke kterým se sám připojil. SS v tu dobu chystali finální útok na hradby, který by obránce dost možná zlomil, ale příchod amerických posil vedl ke zmatku a hromadné kapitulaci. Lee uvítal posily se sobě typickými slovy: „Co vám tak dlouho trvalo?“, ale jinak sdílel nadšení všech obránců. Američtí vojáci převzali kontrolu nad hradem a okolím. Němečtí vojáci byli odzbrojeni a vysláni vstříc poměrně vstřícnému zajetí. A francouzští vězni hned po bitvě začali vést své staré hádky. Některé věci se prostě nemění.
Bitva o hrad Itter je fascinující epizodou konce největšího konfliktu lidských dějin. Přes předchozí službu nacistické tyranii se majoru Ganglovi a jeho mužům nedá upřít snaha o záchranu mnoha životů. Sám Gangl je dodnes ceněnou figurou rakouského odboje. Byl také jediným z obránců hradu Itter, který při bitvě zemřel. Poručík Lee byl za akci vyznamenán a i v pozdějších letech svého života se divil jak podivná celá operace byla. V mnohém předznamenala nastupující evropský řád, ve kterém měli bývalý nepřátelé brzy stát bok po boku proti novému protivníkovi na východě. Jeden konflikt končil, ale nový se teprve rodil.
Zdroje a další četba:
REYNAUD, Paul: In the thick of it, New York, Simon and Schuster, 1955
HARDING, Stephen. Poslední bitva. 1. vyd. Brno: CPress, 2014. 264 s., [16] s. obr. příl. ISBN 978-80-264-0359-3.
Militärgeschichtliche Gesellschaft Ludwigsburg e.V. (Hrsg.): Major Josef „Sepp“ Gangl. Ein Ludwigsburger Soldat im Widerstand. Ubstadt-Weiher 2020.
