Článek
Jak může být určena nejhorší událost? Křížové výpravy obsahují mnoho událostí, které se dají z různých úhlů pohledu prohlásit za katastrofální. Jednotlivé pády města Jeruzalém byly oplakávány jak v islámském, tak v křesťanském světe. Brutální masakry, ke kterým se válčící strany často snížily, byly katastrofou pro všechny své oběti. Málokterá událost křížových výprav měla tak vážné důsledky pro všechny své účastníky jako pád Konstantinopole během 4. křížové výpravy. Událost, při které vyvrcholilo rozdělení křesťanství na východ a západ a jejíž důsledky bude celá Evropa cítit po mnoho století. Jak vůbec stanula armáda kříže před jedním z nejsvatějších křesťanských měst? Proč město, které 800 let odolávalo všem protivníkům, najednou padlo? A proč následky tohoto obléhání dodnes provází náš kontinent?
Cesta ke královně všech měst
Východořímská říše se roku 1200 po Kristu nacházela v hluboké krizi. Turecké dobytí většiny Anatolie (dnešní Turecko) v 11. století permanentně oslabilo schopnost říše bránit svá rozsáhlá území. Dynastie Komnenos, která následně nastoupila na trůn, dokázala znovu dobýt část ztracených území a stabilizovat říši. Čím dál víc však docházelo k zhoršování vztahů s katolickou Evropou, se kterou se z Konstantinopole vedená ortodoxní církev nacházela v otevřeném schizmatu od poloviny 11. století. Křížové výpravy, které římští císaři původně podporovali se brzy ukázali jako říši nebezpečné. Do toho se od Konstantinopole začali odtrhávat důležité regiony jako Bulharsko a Kypr.
V této situaci nastoupila na trůn nová dynastie Angelos. Její zakladatel Izák svrhl posledního komnenovského císaře a přislíbil obnovu zašlé slávy říše. Brzy se však ukázalo, že Izák jako císař za mnoho nestojí. Právě pod ním došlo ke ztrátě Bulharska, které po více než století římské vlády znovu získalo svou nezávislost. Císařovy pokusy o znovudobytí regionu byly tak neschopné, že se jeho vojáci proti dalším kampaním otevřeně vzbouřili. Nedlouho poté byl Izák roku 1195 svržen a oslepen vlastním bratrem Alexiem III. Alexios byl v pozdějších zdrojích vykreslen jako kompletně neschopný panovník, který byl zodpovědný za všechno budoucí zlo. Moderní přezkoumání však ukazuje, že v rámci možností dokázal Alexios přinést říši relativní stabilitu a zastavit postupné územní ztráty, které ji dlouho trápily. Nebýt šokujícího sledu událostí, který následoval, Alexios by pravděpodobně vstoupil do dějin jako přijatelný panovník.
Onen šokující sled událostí nastartoval nový papež, Inocenc III., který měl velké plány. Od pádu Jeruzaléma do rukou islámských vojsk roku 1187 uplynula více než dekáda a snaha 3. křížové výpravy, kterou vedli panovníci Francie, Anglie a Svaté říše římské o jeho znovudobytí, se nesetkala s úspěchem. Innocenc se nevzdával naděje na znovudobytí svatého města a začal plánovat novou křížovou výpravu. Tentokrát se rozhodl místo panovníků využít nižší šlechtu, která by po dobytí nových území měla větší zájem na nich zůstat a bránit je před novým islámským útokem. Muži jako Bonifác z Montferratu a Balduin z Flander měli být papežovi šampióni. A na pomoc získali Benátčany, kteří jim měli postavit novou mohutnou flotilu. Problém nastal, když vůdci křížové výpravy dorazili roku 1202 k Benátkám a měli pouze čtvrtinu mužů a peněz, které měli podle dohody přivést.
To byl velký problém hlavně pro Benátčany. Ti dali do stavby nové flotily obrovské finance. Lodě byly speciálně postaveny pro námořní invazi Egypta, ze kterého pak křižáci měli pokračovat na Jeruzalém. Enrico Dandolo, benátský dóže (hlava státu), vsadil na celou expedici svůj politický kapitál a musel rychle vymyslet jak dál. A tak navrhl křižákům řešení. Pokud Benátčanům pomůžou dobýt město Zara tak je do Egypta přepraví. To okamžitě zakázal papež, ale Innocenc také odmítl křižáky finančně podpořit, a tak šlechtici odsouhlasili dóžecí plán. Zara byla dobyta a vypleněna, načež papež celou křížovou výpravu exkomunikoval, což šlechtici vyřešili tím, že prostým křižákům o papežově rozhodnutí neřekli. Ale Zara nebyla dost bohatá, aby Benátčanům nahradila jejich investice. A pak se jakoby odnikud vynořil na scéně Alexios Angelos (neplést s Alexiem III.). Syn svrženého Izáka a nárokovatel na trůn v Konstantinopoli. A měl fascinující návrh.
Mnozí historici se snažili a občas dosud snaží tuto situaci romantizovat a mluví o chuti křižáků podpořit právoplatného panovníka. To je kompletní nesmysl. Když vynecháme to, že Alexios neměl pro svůj nárok prakticky žádnou domácí podporu tak je tu fakt, že se vyhnaný princ potuloval po Evropě už dekádu a přes časté kontakty mu žádný z budoucích účastníků křížové výpravy neposkytl ani tu nejmenší podporu. Nyní však nabízel Alexios ideální příležitost pro získání potřebných financí oloupením Konstantinopole. Výměnou za nastolení na trůn přislíbil Alexios zaplacení obrovské částky peněz, podřízení východní církve Římu a vojenskou podporu pro kampaň proti Jeruzalému. Papež opět zakázal celou operaci a opět byl ignorován. Křižáci vyrůstali na příbězích o proradných a prakticky heretických Řecích a šance na jejich ponížení jim rychle zahnala jakékoliv výčitky o boji proti křesťanům.
Loupení a obléhání
Křižácké vojsko dorazilo ke Konstantinopoli v červnu roku 1203. Alexios III. se s nimi pokusil vypořádat starým římským stylem a zkusil je uplatit. Křižácké ambice byly však daleko větší a rovnou začali požadovat císařskou abdikaci. Princ Alexios se však přes všechna očekávání nesetkal s domácí podporou a město zůstalo loajální jeho strýci. Křižáci se tedy rozhodli pro plný útok. Napomáhalo jim, že kdysi mocná flotila východořímského státu nyní již prakticky neexistovala, ale slavné hradby Konstantinopole byly stále velkým problémem. Proběhlo několik útoků, které postupně dobyly několik významných pozic. Největších úspěchů dosáhli Benátčané, které vedl devadesátiletý a podle dobových zdrojů kompletně slepý dóže Dandolo. Ten mimochodem o pět let dříve přislíbil doživotní spojenectví a přátelství Alexiovi III.
Benátský útok vedl k zapálení části města a poprvé pronikl do samotného města. A zde Alexios III. zpanikařil. Je otázkou, zda bylo možné situaci zvrátit, ale jeho následující útěk z města zajistil křižácké vítězství. Místní šlechta rychle vytáhla z žaláře oslepeného císaře Izáka a znovu ho vrátila na trůn. Po jednání s křižáky byl uzavřen prozatímní mír. Izák a jeho syn, nyní Alexios IV., měli vládnout jako spolu-císaři a splnit všechny podmínky, které křižáci dříve požadovali. Západní vojsko se rozhodlo zůstat až do března roku 1204 a až poté vyrazit do svaté země. Alexios IV. zaslal posli do Říma, aby potvrdil svou podřízenost papeži a začal shromažďovat vyžadované finance.
Nový císař i po své korunovaci absolutně postrádal místní podporu. Jeho otec Izák nebyl v dost dobrém zdraví na to, aby efektivně vládl a obyvatelstvo Konstantinopole silně odmítalo jak podřízení Římu, tak platby křižákům. Nepomohla otevřená etnická nenávist mezi Římany a západními usedlíky, která císaře trápila už několik dekád. Tyto spory nyní doslova vzplanuly v orgii násilí, která vedla k mohutným požárům, které zdevastovali téměř polovinu města. Alexios IV. brzy přišel o podporu svých křižáckých chlebodárců, když je informoval, že jim nemá, jak dál platit. Ti mu začali vyhrožovat sesazením a smrtí, ale nestihli své výhrůžky převést do reality. 27. ledna přišel převrat vedený římskou aristokracií, během kterého Izák zemřel na šok. Alexios IV. byl následně popraven na začátku února.
Pravděpodobně z chuti zkomplikovat celou situaci pro moderní čtenáře se nový císař nechal korunovat jako Alexios V. Doukas. Nový císař okamžitě začal požadovat, aby křižáci odešli. Ti nově čelili silné frakci vojáků, kteří už nechtěli pokračovat ve vyčkávání u křesťanského města a raději by konečně obnovili postup na Jeruzalém. Kombinace slibů, výhrůžek a lží přesvědčila většinu z nich, aby zůstali s hlavní armádou, ale vůdci výpravy nyní nutně potřebovali vyhrát. Alexios V. mezitím začal posilovat hradby a vést útoky na křižácké pozice za hradbami. První velký křižácký útok 9. dubna byl Římany odražen, ale příští už byl veden lépe.
12. dubna roku 1204 přišel plný útok na mořské hradby města. Křižáci dokázali dobýt dvě důležité věže uprostřed hradeb, které nadále sloužili jako opěrné body pro další postup. Začali masakrovat místní civilisty a zapalovat domy, aby vytvořili paniku, což vedlo k dalšímu požáru, který zasáhl už tak zdevastované město. Podobně jako Alexios III. přišel i nový císař o svou odvahu a rozhodl se pro útěk. A opět díky tomu zkolabovala obrana. 13. dubna už křižácké síly pouze čelily izolovaným jednotkám obránců a rychle obsadily všechny významné pozice ve městě. Poprvé po téměř devíti stoletích své existence padlo město Konstantinopol do rukou cizích nepřátel.
Hradby padly! Hradby padly!
Plenění Konstantinopole nebylo tak ničivé pro svou brutalitu. Brutální rozhodně bylo, přes všechny sliby křižáků o milosrdenství, ale na svou éru nebylo nijak neobvyklé. Ničivé bylo hlavně kvůli významu Konstantinopole. Město obsahovalo nespočetné poklady, které často hledaly svůj původ v éře jednotného Říma. Knihy a artefakty, které po staletí odpočívaly v Konstantinově městě, byly toho dne navždy ztraceny. Budovy, které už v té éře nikdo nedokázal replikovat, navždy zmizely z tohoto světa. Konstantinopol byla posledním živým památníkem antiky. Východní senát, který založil Konstantin Veliký definitivně přestal existovat. Administrativa mohutné říše byla navždy rozprášena a přes všechny budoucí snahy nebyla nikdy plně nahrazena.
Vítězové už nestáli o loutkové vládce. Nyní si chtěli římská území rozporcovat mezi sebe. Benátky shrábly většinu římských ostrovů jako například Krétu a obrovská obchodní privilegia na všech bývalých římských územích. Balduin z Flander se stal novým východní císařem tzv. Latinské říše, která měla zabrat většinu bývalých území ovládaných Konstantinopolí. Bonifác z Montferratu se stal králem města Soluň a okolních oblastí. Z římských poddaných se měli stát nevolníci po vzoru západní Evropy a místní aristokracie měla upadnout do zapomnění. Stejného zapomnění, ve kterém skončily křižácké sliby o postupu na Jeruzalém, který už nyní všichni vůdci kompletně ignorovali. Ani jeden ze tří mužů se dlouho z úspěchů netěšil. Balduin padl v boji o dva roky později a Dandolo zemřel už roku 1205. Bonifác vydržel na živu až do roku 1207, když byl zabit během přepadení.
Ale Římané neměli v úmyslu ponechat křižákům jejich triumf. Odpor proti okupaci jejich země se vynořil prakticky okamžitě na mnoha místech. Na Balkáně ho nejprve vedl bývalý císař Alexios III. a následně vedl ke zformování státu Epiros, který trvale odolával benátským a latinským snahám o prosazení jejich nároků. Na severu Anatolie se s podporou mocné Gruzie zformoval stát Trebizond, kterému vládli potomci dynastie Komnenos. Roku 1205 vypuklo povstání pouhých dvacet kilometrů od Konstantinopole, které křižáci jen těžko potlačili. Do boje o římský odkaz brzy vstoupilo Bulharsko a další regionální hráči. Nakonec to však bylo Nikájské císařství, které o několik dekád později formálně obnovilo římskou vládu nad velkou částí bývalých území a pod vedením dynastie Palaiologů roku 1261 znovu získalo Konstantinopol.
A zde můžeme příběh prozatím zakončit. Stále se však může čtenář ptát, zda je toto opravdu největší katastrofa křížových výprav. Pád města a bratrovražedný boj křesťanů je nešťastný, ale ne nic úplně výjimečného. Vyplenění Konstantinopole byla katastrofa z mnoha důvodů. Samotné zničení starého města a v ním obsažených památek je jedna věc. Prohloubení nenávisti mezi východní a katolickou církví je další (roku 2002 se za vyplenění města formálně omluvil papež Jan Pavel II.). Ale z geopolitického hlediska byla navždy zlomena hráz, která bránila hrozbám z východu proniknout na Balkán a do zbytku Evropy. Zlomení východořímské říše bylo trvalé i přes její pozdější obnovení. Stát už nadále nemohl odolávat tureckým invazím, které především od začátku 14. století začali pronikat do Evropy. Ironií osudu se tak největším vítězem 4. křížové výpravy stane o století později nová Osmanská říše.
Zdroje a další četba:
KALDELLIS, Anthony: The New Roman Empire: A History of Byzantium, Oxford University Press 2023, ISBN: 978-0197549322
RILEY-SMITH, Jonathan a THROOP, Susanna A. The crusades: a history. Fourth edition. London: Bloomsbury Academic, 2023. xviii, 458 stran. ISBN 978-1-350-02861-6.
ANGOLD, Michael. The fourth crusade: event and context. First edition published in Great Britain. Harlow, England: Pearson Longman, 2003. xxii, 281 stran. The Medieval world. ISBN 0-582-35610-5.
