Článek
Pacifická fronta druhé světové války je v evropském a českém dějepisu vždy velmi okrajovým tématem. Není se čemu divit, nacistické Německo a jeho zločiny nutně okupují většinu pozornosti těchto kapitol. Spojenecká válka proti Japonsku však měla vlastní velkolepý význam. Navždy změnila dějiny většiny asijských států. Znamenala začátek konce evropských koloniálních impérií v Asii. A skrze jednu z největších námořních válek v dějinách lidstva, kterou mezi sebou svedly americký flotila a japonské císařské námořnictvo, zajistila pro USA pozici největší námořní mocnosti na světě. A byla to bitva u Leyte, která tuto hegemonii stvrdila.
Umírání slunce
Rok 1944 byl v Pacifiku vyznačen prudkým americkým postupem. Po japonském přepadení Pearl Harboru roku 1941 a rychlém postupu císařské armády skrz Filipíny, Indonésii a další evropské kolonie se zdálo, že japonské síly téměř nejde porazit. Otočka však přišla už v polovině roku 1942, a to po japonské porážce v námořní bitvě u ostrova Midway, po které Američané zahájili postupnou protiofenzivu. Ta měla v říjnu roku 1944 vyústit v invazi na okupované Filipíny, které formálně stále patřily pod americkou vládu. Díky silnému naléhání generála Mac Arthura, který byl roku 1942 z Filipín přinucen uprchnout, a strategickému významu ostrovů se americké velení rozhodlo pro velkolepou operaci na jejich osvobození.
Japonci si byli dobře vědomi amerického zájmu na znovudobytí Filipín a považovali ho za potencionálně smrtelný pro další pokračování války. Filipíny byly umístěny přímo mezi Japonskem a Indonésií, která byla bohatá na nerostné suroviny, které Japonsko potřebovalo pro pokračování války. Pád Filipín by byl pro Japonsko katastrofou, ale nebylo jasné jak mu zabránit. Císařské námořnictvo bylo v zoufalém stavu. Jeho slavné letadlové lodě byly z velké části zničeny v předchozích bitvách a ty zbylé měly k dispozici pouze nezkušené piloty bez velkých bojových schopností. Japonsko však také mělo velkou flotilu méně účinných, ale stále nebezpečných bitevních lodí včetně největších bitevních lodí historie, Yamato a Musaši.
Válečný plán, který Japonci nakonec použili, byl v mnoha ohledech ukázkou jejich až zoufalé situace. Zbývající letadlové lodě měly být použity jako obětní beránci a nasazeny jako past pro americkou flotilu. Japonské bitevní lodě měly mezitím spolu s dalšími plavidly udeřit na vyloďující se americké jednotky a zničit je. Pro vrchní císařské velení byly jakékoliv námořní ztráty přijatelné, pokud by zajistily japonskou kontrolu nad Filipínami.
Císařské námořnictvo mělo pro bitvu hned čtyři námořní velitele. Viceadmirál Ozawa měl vést letadlové lodě a udělat vše pro to, aby k sobě přilákal pozornost Američanů. Další dva velitelé měli se svou flotilou zaútočit na vyloďující se síly z jihu a pokud možno odlákat zbývající americké jednotky v oblasti. Hlavní útok měla vést flotila viceadmirála Kurity, která zahrnovala Yamato a Musashi. Proti ní už americkým silám neměla zbýt žádná obrana. Japonský plán byl sice krvavý, ale částečně mu přály podmínky. Americké vylodění na filipínském ostrově Leyte bylo především chráněno flotilou admirála „býka“ Halseyho, známého pro agresivní styl boje a s velkou chutí pro zničení zbytku japonských letadlových lodí. Ideální kandidát pro chycení se do pasti.
Střet to měl být vskutku masivní. Kolem 250 000 námořníků na téměř 400 lodích. Téměř 2 000 letadel. Většina americké flotily v Pacifiku a prakticky celá zbývající námořní síla Japonska. To nezahrnuje střety, které bitvě těsně předcházely. Admirál Halsey byl agresivní velitel, ale nebyl žádný hlupák. Dobře věděl, že Japonci na filipínskou invazi budou muset zareagovat a 13. října provedl sérii náletů na japonský ostrov Formosa (moderní Tchaj-wan). To vedlo k masivnímu protiútoku japonského letectva, které však utrpělo masivní ztráty (kolem 550 letadel), a Halseyho flotilu prakticky nepoškodilo. 20. října tak mohla invaze na Leyte začít bez větší japonské letecké opozice.
Pomsta za Pearl Harbour
I přes těžké ztráty pozemního letectva měl japonský plán pokračovat beze změn. 24. října však velmi rychle začaly těžké komplikace. První pokus o odlákání americké pozornosti pomocí leteckého úderu naprosto selhal a Halseyho průzkumná letadla navíc objevila flotilu admirála Kurity. To vedlo k masivnímu leteckému úderu, který se hlavně koncentroval na obrovskou bitevní loď Musaši. S posádkou o síle 2 500 mužů byl tento kolos královnou moří, ale v éře letadlových lodí byl extrémně zranitelný. K jejímu zničení bylo potřeba více než 30 zásahů torpédy a bombami, ale kolos se nakonec potopil. Několik dalších lodí bylo v tomto střetu poškozeno (později byl tento střet známý jako bitva v Sibuyanském moři) a Kurita se dal na ústup.
Halsey měl hned několik důvodů ke spokojenosti. Jeho milované námořní letectvo ukázalo, že dokáže potopit i tu největší bitevní loď na světě. Hlavní hrozba pro vylodění byla zničena a to znamenalo, že Halsey mohl začít hledat japonské letadlové lodě v oblasti. Na případnou ochranu vylodění stále zůstala připravená americká námořní rezerva pod velením admirála Kinkaida, která měla dle Halseyho více než dostatečnou sílu k poražení dalšího případného japonského útoku. Kinkaid si byl vědom, že případný japonský útok z jihu by musel proplout skrz úžinu Surigao, kde také umístil své válečné lodě do obranné formace.
Bitva v úžině Surigao byla historickým milníkem. Naposledy se měly v aktivním boji střetnout dvě flotily s velkými bitevními loděmi. Šest amerických bitevních lodí, které měl Kinkaid k dispozici, navíc sdílelo důležitou minulost. Všechny byly poškozeny či dokonce dočasně potopeny v útoku na Pearl Harbour, který celou pacifickou válku začal. Surigao tak byla pro jejich posádky ideální šance na pomstu. Japonské lodě musely čelit menším lodím a torpédům a po utrpění vážných škod na ně začalo pálit šest plně připravených bitevních lodí. Byl to naprostý masakr. Šest japonských lodí a jeden z jejich admirálů šlo ke dnu oceánu a zbytky japonské flotily se daly na útěk. Američané jižní sílu kompletně rozdrtily a oběti Pearl Harboru získaly svou mstu.
Pomsta za počáteční útok války byla také hlavní myšlenkou admirála Halseyho. Ten byl po sérii neefektivních japonských leteckých útoků konečně plně obeznámen s pozicí nepřátelských letadlových lodí. Ty byly čtyři, ale jedna z nich hrála v americkém myšlení velmi důležitou roli. Zuikaku, poslední z šesti letadlových lodí, jež se podílely na přepadení Pearl Harboru. Čtyři z nich byly potopeny u Midway a pátá, Šókaku (sesterská loď Zuikaku), byla zničena jen pár měsíců před bitvou u Leyte. Obzvlášť pro americké námořní piloty byla Zuikaku dlouholetým protivníkem, kterého chtěli konečně poslat ke dnu. Halsey jim k tomu hodlal dát plnou příležitost.
Admirál Ozawa byl plně seznámen se svou rolí obětního beránka, ale nehodlal padnout bez boje. Jeho útoky proti americké flotile dokázaly potopit několik plavidel a 25. října hodlal proti americkému protiútoku bojovat do posledních sil. Japonské válečné lodě bojovaly proti vlnám amerického letectva beze strachu, ale marně. Tři letadlové lodě šly nakonec ke dnu, včetně obávané Zuikaku. Sám Ozawa bitvu přežil a po válce měl mít dlouhý a poměrně spokojený život v civilu. Halsey se z počátku radoval, ale brzy začal zjišťovat, že Japoncům skočil do pasti. Jeho letadla triumfovala, ale vyloďujícím se silám u samotného Leyte mezitím hrozilo kompletní zničení.
Sebevražedné hrdinství
Viceadmirál Kurita sice přišel o jednu z největších válečných lodí lidské historie, ale stále měl k dispozici mohutnou flotilu, včetně neméně mohutné Yamato. Jeho fingovaný ústup po leteckém útoku dokázal napálit Halseyho a celou americkou flotilu, ale Kurita po několika hodinách otočil svá plavidla a zamířil k ostrovu Leyte. Americké letectvo bylo pryč. Halsey pronásledoval letadlové lodě. A Kinkaidova flotila byla zaneprázdněna na jihu. Japonské ztráty byly vyšší, než se čekalo, ale hlavní cíl operace mohl stále být splněn. Kurita se chystal rozstřílet americké vylodění na kusy, což by zajistilo kolaps americké operace na osvobození Filipín.
Jeho protivník byl na první pohled až směšný. U Leyte zbývalo několik menších letadlových lodí, ale jejich letadla byla vyzbrojena proti-pěchotními zbraněmi, které byly proti bitevním lodím kompletně směšné. Také zde bylo přítomno sedm malých torpédoborců, z nichž pouze tři byly stavěny pro aktivní boj na moři (zbylé čtyři měly spíše podpůrný účel). Jejich malá děla byla proti bitevním lodím kompletně neúčinná. Pouze jejich torpéda mohla mít proti Japoncům účinný efekt, ale ta mohla být použita pouze z malé vzdálenosti. A kdo by byl dost šílený na to, aby se s malým torpédoborcem přiblížil k obrovským bitevním lodím?
Ernest E. Evans, velitel torpédoborce Johnston, si byl dobře vědom, že bez radikální akce dojde k masakru bezbranných vojáků, kteří se právě vyloďovali na Leyte. Po začátku japonského útoku tak spolu s dalšími veliteli zavelel k přímému útoku na Japonce, který vstoupil do dějin jako bitva u Samaru. Americké torpédoborce použily všechno, co měly k dispozici. Pálily torpéda, vypouštěli dým a dokonce se pokoušely do japonský lodí narazit. Císařská flotila přišla o několik větších plavidel, než konečně začala efektivně reagovat. Johnston byl rozstřílen na kusy, ale do poslední chvíle pálil všemi zbraněmi na Japonce. Evans byl posmrtně vyznamenán nejvyššími americkými medailemi. Svým sebevražedným úderem zachránil tisíce amerických vojáků.
Pro viceadmirála Kuritu byla situace mizerná. Sice dokázal zničit velkou část bránících se amerických lodí, ale sám utrpěl vážné ztráty. Nedosáhl však svého hlavního cíle a americká vojska dále proudila na Leyte. Navíc se obával, že bude brzy čelit navrátivšímu se admirálu Halseymu, který by rychle zničil jeho zbývající bitevní lodě. Kurita tak nakonec zavelel k ústupu. Jeho rozhodnutí bylo takticky správné, ale dlouhodobě zajistilo, že se Američané pevně uchytí na Filipínách. Japonské šance ve válce se propadly z velmi špatných na katastrofické. To také vedlo k novému myšlení a masovému nasazení dosud limitované zbraně. Sebevražední piloti Kamikadze měli být v posledním roce pacifické války hlavní zbraní císařského Japonska.
Bitva u Leyte dokončila proces kolapsu japonské flotily. Do konce války už její zbylá plavidla prováděla pouze malé akce, které většinou skončily zničením zapojených lodí. Tak byla roku 1945 potopena Yamato, která podobně jako Musaši podlehla americkému námořnímu letectvu. Leyte stálo život přibližně 14 000 bojovníků z obou stran a ve svém rozsahu předčilo všechny ostatní námořní střetnutí druhé světové války.
Jeho význam na výsledek konfliktu je však pochybný. I kdyby Japonsko bitvu plně vyhrálo, USA by téměř definitivně provedlo novou invazi na Filipíny, které už by císařství nemohlo čelit. Konflikt mohl být prodloužen o několik měsíců, ale říše vycházejícího slunce ho už vyhrát nemohla. Důležitost Leyte pro historii je však velkolepá. Definitivně skončila éra bitevních lodí a námořní letectvo potvrdilo svou dominanci v námořních otázkách. A Amerika finálně potvrdila svou vládu nad moři a oceány, která trvá až do dnešního dne.
Zdroje a další četba:
THOMAS, Evan. Hřmící moře: čtyři námořní velitelé a poslední velké námořní střetnutí během války v Tichomoří 1941-1945. Praha: Naše vojsko, 2010. 407 s. ISBN 978-80-206-1148-2.
TOLAND, John. The rising sun: the decline and fall of the Japanese empire: 1936-1945. New York: Bantam Books, 1970. xv, 1072 s., [32] s. obr. Příl.
PRADOS, John. Storm over Leyte. Dutton Caliber 400 s. ISBN 978-0451473615
