Článek
Málokterá instituce měla takový vliv na dějiny USA jako otroctví. Středem tvrdých debat se stalo už při zrození státu a v následujících dekádách se stalo středem rostoucí nevraživosti mezi čím dál více proti-otrockým severem a na otrocké práci závislým jihem. Čím dál silnější hnutí pro zrušení otroctví - abolicionisté - postupně rostli v politické moci a doufali, že jednoho dne budou schopni tuto instituci ukončit mírovými prostředky. Tento názor však nesdíleli zdaleka všichni abolicionisté. John Brown byl jedním z těch, kteří věřili, že pouze krev dokáže tuto ohavnou instituci plně zničit.
Krvácející Kansas
Narozen roku 1800 do rodiny úspěšných zpracovatelů zvířecích kůží v americkém státu Connecticut, John Brown se z počátku v mnohém nelišil od svých vrstevníků. Silně křesťanská výchova byla zkombinována s očekáváním, že se mladík jednoho dne dá po kariérní cestě svých rodičů. Brown se oženil ve věku 19 let, za dvanáct let vyprodukoval třináct dětí a z počátku se opravdu vydal po kariérní cestě svých rodičů, když nepočítáme dvouměsíční experiment s církevní dráhou. Poměrně rychle se však ukázalo, že Brown není příliš schopný obchodník a několik jeho podniků postupně finančně zkolabovalo. Do toho mu roku 1832 zemřela manželka. Brown se znovu oženil o rok později (následovalo dalších 7 dětí), ale ve svém životě začal mít jeden hlavní zájem. Boj proti otroctví.
Brownova rodina byla od jeho narození silně proti-otrocká, což v severském Connecticutu nebylo nic neobvyklého. Už jeho otec Owen byl účastníkem aktivit na pomoc uprchlým otrokům z jihu v takzvané podzemní železnici. To byl systém, ve kterém svobodní tmaví a sympatičtí světlí seveřané napomáhali těmto uprchlíkům najít nový život na severu či v Kanadě. John Brown se aktivit této sítě účastnil už od mládí a v dospělosti pro ně pouze získal větší náklonnost. Zapojil do nich i své děti a čím dál více se na ně soustředil po smrti své manželky. Roku 1836 se s většinou rodiny přestěhoval do Ohia, kde dále pokračoval v abolicionistických aktivitách a začal kariéru učitele.
Plný přelom nastal pro Johna Browna ve 40. letech 19. století. Jeho finance se dále zhoršily a musel vyhlásit bankrot. Navíc přišel o několik dětí, které umřely na nemoci. To téměř definitivně napomohlo jeho radikalizaci, která se začala poprvé ukazovat v tvrdé rétorice, kterou kritizoval útoky na několik vedoucích abolicionistů. Když byl roku 1850 schválen zákon o uprchlých otrocích, který povoloval jižanům lovit uprchlé otroky na severu, Brown byl mezi těmi, kteří prohlásili, že případné jižanské lovce přivítají palbou z pušek. Navíc se u Browna čím dál víc prohlubovala jeho víra, která ho vedla k přesvědčení, že musí k pádu otroctví přispět daleko aktivnějším způsobem.
Roku 1854 rozhodl kongres USA, že se budoucí stát Kansas (tehdy pouze druhotné teritorium), bude moci rozhodnout o možném zavedení či zákazu otroctví skrze všelidové referendum. Odpůrci i spojenci otroctví tak začali ve velkých počtech do Kansasu migrovat, aby mohli eventuální referendum strhnout na svou stranu. K tomu se velice rychle přidalo vzájemné násilí. Útok na proti-otrocké městečko Lawrence roku 1856 skončil vypleněním města a ke střetům došlo i na půdě senátu USA. John Brown nemohl u celé události chybět. S velkou částí rodiny se do Kansasu přestěhoval a brzy se zapletl do místní bojů, které vešly do dějin jako „Krvácející Kansas“.
Brown se podílel na přímé reakci, která přišla po událostech v Lawrence. Ta vzešla do dějin jako masakr v Pottawatomie. Brown a jeho spojenci (především několik jeho synů), šlo od domu k domu známých podporovatelů otroctví. Pět mužů bylo zabito a další utrpěli zranění. Událost byla ve státech silně kontroverzní. Jižané ji brali za důkaz severského barbarství. I sever byl šokován a část abolicionistů se snažila Browna omlouvat a zakrýt jeho roli. Další členové hnutí prohlásili celou akci za tragédii, ale tragédii vzešlou z existence otrokářské tyranie. Shoda se nedala najít a nenávist mezi severem a jihem se nadále stupňovala.
Abolice a povstání
Brown měl brzy čelit následkům. Pro-otrocká frakce se rychle zmobilizovala do akce a povolala víc spojenců ze sousedních států. První útok proti Brownovi a jeho spojencům skončil fraškou, při které se obě strany vzájemně pozatýkaly a následně rozešly. Další však připomínal spíše vojenskou invazi, než lov na militantní skupinku o méně než 50 členech. Do Kansasu napochodovala vojenská jednotka ze státu Missouri, která měla více než 300 vojáků a plán na aktivní pronásledování Browna a jeho spojenců. Tato armáda vypálila Brownovo sídliště a přinutila ho ustoupit s několika desítkami spojenců do vnitrozemí. Při akci zemřel další Brownův syn, ale samotného Browna se vojákům chytit nepodařilo. Celá akce skončila po intervenci guvernéra Kansasu, ale násilí v teritoriu pokračovalo až do začátku občanské války roku 1861.
Co subjekt textu plánoval dál? I přes oficiální federální zatykač se John Brown vrátil do svého domovského regionu. Jeho akce byly formálně odmítány, ale získaly si mnoho obdivovatelů mezi seveřany, kteří nyní hostili a financovali Brownovy aktivity. Brown samotný mezitím čím dál víc propadal biblickým iluzím. Čím dál víc věřil v to, že je předurčen k vedení velkolepého otrockého povstání, které by plně zničilo existující otrokářský systém. Viděl v sobě amerického Mojžíše, který se měl postavit jižanským faraonům a doručit tmavý lid z okovů. Brown měl tyto ambice dlouhodobě, ale po kansaských událostech se je rozhodl plně uvést do pohybu. Potřeboval však spojence a prostředky, což znamenalo několik let objíždění severských abolicionistů.
Ať už se o jeho mentálním stavu dá říct cokoliv, Brown byl evidentně velmi efektivní marketér. Jeho čím dál více divoká prezentace proti-otrockých plánů uhranula mnohé bohaté seveřany, kteří v dlouhovousém Brownovi skutečně spatřili téměř biblickou figuru s dostatečným množství vůle a fanatismu na úspěch. Do Brownovy válečné pokladnice tekly tisíce dolarů. Z veteránů Kansasu a nových dobrovolníků sestavil dvacetičlennou skupinu, která měla zahájit první úder. Obdržel několik set střelných zbraní a tisíc pík, které měly být zbraněmi osvobozených otroků. Přes tuto podporu většina abolicionistů o Brownově plánu pochybovala. Frederick Douglass, uprchlý otrok a hlavní intelektuál svobodných tmavých na severu, Brownovi osobně řekl, že je jeho plán sebevražedný.
Co přesně byl Brownův plán? Harpers Ferry, malé město v tehdejším státu Virginia (dnes západní Virginia), bylo jeho centrem. Bylo zde jak mnoho otroků, tak zbrojnice s více než 100 000 moderními zbraněmi. Brown chtěl osvobodit místní černochy a ukrást tolik zbraní, kolik by dokázal shromáždit. Jeho plánem nebylo město držet, ale rychle z něj ustoupit do hor, kde by založil své první základny. Brown plánoval dlouhou partyzánskou válku. Každý nový útok by osvobodil další otroky, kteří by se přidali k povstalcům. V horách by se vytvořil de facto nový stát, pro který Brown už připravil ústavu a první členy vlády. Eventuálním cílem mělo být ekonomické zhroucení otrokářského systému, které by jižanské státy přimělo k zrušení instituce, která by nebyla nadále finančně výhodná.
Ať už se o jeho mentálním zdraví dá říct cokoliv, Brownův plán nebyl špatný. Měl svůj původ v několika partyzánských kampaních, které se odehrály v raném 19. století. Idea boje z hor byla dobře promyšlená a ekonomické následky masového povstání otroků by byly pro jižanské státy katastrofální. Brownovi lidé na plánu pracovali dlouhodobě. Několik z nich se v Harpers Ferry usadilo a jeden si zde dokonce založil rodinu. Tato dlouhodobá infiltrace dovolila Brownovi velmi přesně naplánovat vše, co bylo potřeba pro jeho povstání. Den D byl naplánován na 16. října roku 1859. Nájezdu se přímo účastnil jak téměř šedesátiletý Brown, tak tři jeho synové a několik jeho nejstarších spolupracovníků.
Poslední nájezd Johna Browna
Celá akce začala nečekaně dobře. Jedním z prvních cílů bylo panství Lewise Washingtona, vzdáleného příbuzného prvního amerického prezidenta. Ten byl zajat jako rukojmí a abolicionisté se také zmocnili několika artefaktů, které patřily prvnímu prezidentovi. Na panství také osvobodili místní otroky. Takto pokračovali u několika dalších pozemků před samotným Harpers Ferry, kde Brownovi muži bez problémů přemohli místní stráže. Brownovi muži se brzy zmocnili zbrojnice a také úspěšně přerušili komunikační linie mezi městečkem a širší civilizací. Zaměstnanci zbrojnice, kteří 17. října ráno dorazili do práce byli též zajati a stali se dalšími rukojmími. Zdálo se, že Brownův plán vychází.
17. října se však situace začala promptně zhoršovat. Za prvé přišla první oběť. Ironií osudu to byl svobodný černoch, který byl poslán zkontrolovat situaci svým zaměstnavatelem. Pozdější jižanská propaganda si na tomto faktu smlsla. Do toho se nedostavilo zdaleka tolik otroků, jak Brown doufal. To bylo hlavně kvůli nekvalitní komunikaci mezi ozbrojenou skupinou a místními otroky, což vedlo k tomu, že se o situaci u zbrojnice dříve dozvěděli občané Harpers Ferry než tamní zotročení lidé. A k tomu přišla největší chyba, kterou John Brown během svého nájezdu učinil. Nechal z města odjet místní vlak, jehož posádka rychle informovala státní autority o probíhajícím nájezdu.
První protiútok přišel ze strany občanů Harpers Ferry. Jelikož mluvíme o USA, není překvapením, že byli místní obyvatelé velmi dobře ozbrojeni a poměrně rychle se zformovali do provizorní milice, která měla osvobodit zbrojnici a tamní rukojmí. Brown mezitím odmítl ustoupit, protože stále doufal, že se k němu připojí větší množství osvobozených otroků. To však pouze vedlo k tomu, že místní milice dokázala obsadit mosty, které chtěli útočníci využít k ústupu z města. Jinak se jí však nedařilo, a to částečně kvůli nevalné kvalitě většiny jejích členů. Brown a jeho přečíslená skupina se tak rozhodli opevnit ve zbrojnici a bojovat až do hořkého konce.
Mezitím nařídil prezident John Buchanan vyslání jednotky amerických mariňáků do Harpers Ferry. Velel jim uznávaný důstojník Robert E. Lee, který se v noci 17. října dostavil do města. Rychle převzal celkové velení a začal plánovat likvidaci celého incidentu. Ráno 18. října dal Brownovi nabídku se vzdát, ale ta byla odmítnuta. Následující útok byl rychlý a efektivní. O život přišel pouze jeden mariňák a několik dobrovolníků bylo zraněno. Polovina Brownovy skupiny padla, a to včetně dvou jeho synů. Sám Brown a 7 dalších bylo zajato a pouhých pět členů dokázalo z Harpers Ferry uniknout. Mezi nimi byl i jeho zbývající syn Owen.
Brown byl několik hodin vyslýchán. Při nich představil jižanským hodnostářům celý svůj plán. Armádní důstojníci ho považovali za bláznivý nesmysl, ale jižanští politici byli zděšeni. Jeden z nich ho později popsal jako dost možná nejvíce nebezpečnou konspiraci, kterou jižní státy kdy spatřily. Brownův soud byl ve verdiktu předem jistý, ale získal si mohutnou pozornost napříč celou zemí. Seveřané v nájezdu viděli romantickou epizodu a boj za ideály svobody. Jižané si jím potvrdili, že jsou pod útokem zvnějšku. John Brown byl nakonec popraven 2. prosince roku 1859. Svá poslední slova věnoval víře, že pouze krev dokáže smazat hřích otroctví. Jeho slova se měla plně naplnit v občanské válce, která vypukla pouhé dva roky po jeho smrti.
Zdroje a další četba:
PETERSON Merrill. John Brown: The Legend Revisited. University of Virginia Press. 2004. ISBN 978-0813923086
ETCHESON Nicole. Bleeding Kansas: Contested Liberty in the Civil War Era. Univ Pr of Kansas. 2004. ISBN 978-0700614929
HORWITZ Tony. Midnight Rising: John Brown and the Raid That Sparked the Civil War. Picador 2012 ISBN 978-0312429263
