Článek
Ruská invaze na Ukrajinu je v mnoha ohledech přehlídkou vojenské neschopnosti. Kde však dosahuje až komické úrovně, je ruské námořnictvo, které v boji se státem bez flotily stihlo už ztratit několik významných lodí, včetně své vlajkové lodi Moskva. Jak však brzy zjistíte, ruská námořní neschopnost sahá hluboko do historie a současný konflikt je pro ni ještě celkem přijatelnou variantou. Námořní bitva u Cušimi roku 1905 a události, které jí předcházely, budou pravděpodobně jednoho dne považovány za mýty na úrovni Atlantidy a Lemurie, dnes je však stále ještě můžeme historicky doložit a pochopit v jejich plném a šíleném rozsahu.
Starý medvěd a vycházející slunce
Ruské carství bylo na počátku 20. století jednou z posledních autokracií planety. Poměrně nový car Mikuláš II. si stále užíval vysoké obliby u svého lidu, který většinou stále věřil v carskou spravedlnost. Rusko bylo také mocností expanzionistickou a jeho pohled směřoval především do Asie. Čína byla v té době silně nestabilní a Rusko toho chtělo využít pro získání přístavních základen na jejím území, kde by mohlo umístit pacifickou flotilu. Rusko nepovažovalo žádný z asijských států za vojenskou hrozbu a považovalo získání nové zóny vlivu v severní Číně (oblast Mandžusko) a Koreji za jisté.
Pak tu však bylo Japonsko. Stát, který se za pouhé půl století proměnil z feudalistického zapadákova na moderní ambiciózní mocnost. Roku 1895 porazilo Japonsko překvapivě rychle Čínu, zabralo Tchaj-wan a stalo se dominantní mocností v Koreji. Také mělo zálusk na přístav v Evropě později známý jako Port Arthur, kde chtělo vybudovat námořní základnu. V tom mu však zabránila intervence evropských mocností, které ho přinutily vrátit přístav Číně. Ta ho brzy prodala Rusku a Japonci to tak nehodlali nechat být.
Pro obě mocnosti byl schylující se konflikt otázkou hrdosti. Japonsko sice dokázalo porazit Čínu, ale pro evropské státy bylo stále podřadné. Pokud by však Japonsko dokázalo porazit evropskou velmoc, kterou Rusko v té době bylo, pak by nebylo pochyb o jeho rovnosti s dalšími mocnostmi světa. Ruští státníci válku zase vydávali za předem rozhodnutou vyhranou záležitost. S orientálním Japonskem si poradí levou zadní a carovi přinese výhra novou vlnu veřejné podpory. Mikuláš se rozhodl, že riziko je minimální a svolil k válce. Ta brzy začala v únoru roku 1904 japonským útokem na Port Arthur.
Zde se v bitvě setkali nejlepší velitelé obou stran. Ruský admirál Makarov a jeho japonský protějšek Tógó. Ze začátku bylo obléhání přístavního města Port Arthur nerozhodnou záležitostí a zdálo se, že by Rusové mohli zvítězit. Pak však přišla velká rána. Při útoku na japonské lodě omylem najela ruská vlajková loď na vlastní minové pole a potopila se. S ní šel ke dnu i admirál Makarov a jeho nástupci nedokázali s Japonci efektivně bojovat. Port Arthur zoufale volal o pomoc. Zatímco admirál Tógó pomalu, ale jistě utahoval obklíčení města, ruští vládci rychle přemýšleli, jak by jej mohli zachránit.
Pološílená cesta
Porth Arthur byl v obležení a jednotky, které v něm byly přítomné nebyly schopny toto obležení prolomit. Car Mikuláš II. a jeho vojenští poradci se tedy rozhodli pro inovativní řešení situace. Armáda přesune jednotky do regionu pomocí Transsibiřské magistrály, která však ještě nebyla dokončena a námořnictvo vyšle prakticky celou Baltskou flotilu a připojené části Černomořské flotily, které společně vyrazí přes Suez a Indický oceán do Pacifiku a osvobodí Port Arthur. Už tato cesta sama o sobě je nepochybně velmi náročná, ale nebylo by to Rusko, kdyby si celou situaci neztížilo pomocí až absurdního množství hlouposti.
První zádrhel se odehrál již při opouštění Baltského moře. Při proplouvání severním moře nedaleko britských ostrovů totiž mlhou trápená ruská flotila narazila na několik rybářských člunů. To, že si je spletlas válečnými loděmi je v mlze ještě pochopitelné. Ale domnívat se, že lodě jsou Japonské, když byly od Japonska stále tisíce kilometrů daleko, to už je jiná úroveň neschopnosti. A tak ruská flotila bombardovala několik britských rybářů. Británie nakonec nevyhlásila kvůli této šílenosti válku, ale uzavřela pro ruské námořnictvo Suezský průplav. Což prakticky znamenalo, že se Ruské lodě musely vydat na cestu kolem celé Afriky čímž si tak několikanásobně prodloužily plánovanou trasu.
To, že se jejich cesta prodloužila o několik měsíců plavby rozhodně nepomohlo morálce ruských námořníků. Když už dokázali přistát v některém z afrických přístavů, což kvůli nepřátelské Británii nebylo lehké, námořníci přitáhli ze svých pobytů na pevnině mnoho zejména pohlavních nemocí. To ještě nebylo tak neobvyklé, ale při přistání na ostrově Madagaskar se námořníci nechali unést místními exotickými zvířaty a několik jich přinesli na palubu, jednalo se například o leguány nebo jedovaté hady. Podle některých zdrojů naučili naučili námořníci pít jednoho z hadů vodku, což je-li pravda, lze považovat za jeden z největších ruských úspěchů celé války.
Neměli bychom zapomenout na ruské admirály. Zdá se, že admirál Makarov, jenž velel pacifické flotile v sobě koncentroval veškerou inteligenci, která ve flotile existovala. Admirál baltské flotily Zinovij Rožestvenskij, který velel cestující flotile, alespoň od začátku chápal, že ruský plán nemá příliš mnoho šancí na úspěch. Jeho pokusy o trénink často nezkušených námořních byly nepochybně dobře míněny, ale bohužel mnohdy končily nehodami či ničivými explozemi. Nepochopitelné bylo, že když zemřel Rožestvenskijho zástupce Dmitrij von Fölkersahm, rozhodl se admirál o jeho smrti nově jmenovaného podřízeného kontradmirála Nikolaje Něbogatova vůbec neinformovat. Nový zástupce velitele tedy nevěděl, že má v případě nouze převzít velení, což se později ukázalo jako kritický omyl.
Když se konečně v květnu 1905 ruská flotila přiblížila k Japonsku byl její původní cíl již neuskutečnitelný. Port Arthur se i přes statečnou obranu a nasazení zbývajících velitelů a námořníků vzdal a většina ruské pacifické flotily byla zajata Japonci. Pozemní ruská vojska byla zastavena v Mandžusku v krvavé bitvě u města Mukden. Japonci byli plně opevněni ve svých nově získaných územích. Rožestvenskij tedy obdržel nové rozkazy. Měl doplout do vzdáleného přístavu Vladivostok, kde by se spojil s pár loděmi, které Rusku v Pacifiku ještě zbyly a pak se měl střetnou s námořní flotilou Japonska. Což ale nejprve znamenalo, že musel nepozorovaně proplout kolem samotného Japonska. Rozhodl se pro cestu skrz Japonské moře a kolem ostrova Cušima.
Cušimský masakr
V kvalitě mužstva a lodí měli Japonci jasně navrch. Ruské válečné lodě byly často mnohem pomalejší než ty japonské, neměli tak kvalitní děla a jejich posádky trpěly těžkou demoralizací. To rozhodně nebyl případ u již několikrát vítězných Japonců, kteří se nyní připravovali na rozhodující bitvu. Na rozdíl od dlouhého obléhání Porth Arthuru byl admirál Tógó rozhodnut vyhrát bitvu rychle a efektivně, aby zasadil co nejhlubší morální porážku Rusům. Avšak rozhodně nečekal fakt, že mu Rusové vyzradí vlastní pozici. Jedna z ruských lodí si totiž spletla japonské plavidlo s ruským a vyzradila jejímu veliteli pozici ruské flotily. Tógó si rychle uvědomil, že Rusové chtějí proplout kolem Cušimi a rozhodl se s nimi střetnout.
Bitva u Cušimi byla obrovským střetnutím válečných lodí. Japonci měli velkou přesilu v malých plavidlech, torpédoborcích a torpédových člunech, zatímco Rusové měli více bitevních lodí. Ruská plavidla, ale byla často zastaralá a trpěla výše zmíněnými problémy. Také se rychle ukázalo, že admirál Rožestvenskij nebyl ve vedení bitvy příliš aktivní. Boj započal kolem desáté hodiny ranní 27. května, ale v plné síle se obě flotily střetly až kolem druhé odpolední.
Překročení T
Tógó se rozhodl získat pro své lodě co nejvýhodnější pozici. Kolem půl třetí dokázaly jeho lodě získat proti ruské linii takzvanou pozici překročení T. Ruské lodě byly v řadě za sebou a mohly pouze použít svá přední děla. Japonské lodě naopak mohly použít všechna děla a přesnou palbou Rusy zdecimovat. Na zde přiloženém obrázku by Rusové představovali červené lodě a Japonci modré lodě. Převaha japonských děl se ukázala rychle. Většina ruských lodí byla zasažena a několik se i potopilo. Do toho byl zraněn Rožestvenskij a kvůli nevyjasněnému předání velení zavládl zmatek. Následoval noční útok japonských torpédoborců, který dorazil mnoho poškozených lodí.
28. května boje sice teoreticky pokračovaly, ale spíš se jednalo o hon na králíka. Japonci se snažili o to, aby co nejméně ruských lodí uniklo a v tom měli velký úspěch. Rožestvenskiho loď byla zajata a kontradmirál Něbogatov, který konečně zjistil, že je nyní velitelem, se po několika hodinách snah o útěk rozhodl, že se vzdá. Přes to, že mu za tento čin hrozila u vojenského soudu poprava, byl kontradmirál rozhodnut ušetřit své zbývající muže od téměř jisté smrti v boji. Z bitvy utekl asi půl tucet menších ruských lodí, včetně nechvalně známého křižníku Aurora, všechny další velké bitevní lodě carské flotily byly zničeny anebo zajaty. Padlo kolem 5000 ruských námořníků a dalších 6000 bylo zajato. Japonci přišli o tři torpédové čluny a 200 mužů.
Hořké vítězství a krušné osudy
Japonsko vyhrálo. O tom nebylo žádných pochyb. Ale brzy se ukázalo, že si nebude moci diktovat mírové podmínky. Zahraniční mocnosti sice neměly Rusko většinou v lásce, ale nechtěly ani příliš silné Japonsko. Portsmouthskou smlouvu ze září roku 1905, kterou jako prostředník pomohl sjednat americký prezident Theodore Roosevelt, Japonci sice získali několik území např. Port Arthur a jižní polovinu ostrova Sachalin, ale obzvlášť jejich finanční požadavky byly ignorovány. To následně vedlo k protestům uvnitř země a začátku radikalizace mnoha částí armády a námořnictva.
Rusko bylo jasně vojensky poraženo. Porážka státem, který byl státní propagandou vydáván za sotva civilizované barbary, bylo tvrdou ránou pro carský systém. K tomu se připojila rostoucí cena jídla a brzy v Rusku vypukla revoluce roku 1905. Mikuláš nakonec dokázal ze situace překvapivě dobře vybruslit. Souhlasil sice s vytvořením parlamentu, ale brzy jej zredukoval na poradní orgán bez silných pravomocí. I to však stačilo, aby dokázal rozhádat umírněnou liberální opozici a socialisty, což vedlo k menšímu tlaku na cara. Ruská reputace byla trvale zasažena. Německý generální štáb považoval prohranou válku za jasný důkaz ruské slabosti a stal se mnohem otevřenější vojenské konfrontaci. Ruské obyvatelstvo bylo sice dočasně uklidněno, ale svou dřívější oblíbenost už car nedokázal získat. Události z roku 1905 byly v mnoha ohledech předehrou roku 1917.
A co ti, kteří v bitvě přímo bojovali? Rožestvenskij se překvapivě tvrdě snažil bránit své důstojníky a chtěl převzít veškerou zodpovědnost za katastrofu. To byla jeho poslední významná akce, než roku 1909 zemřel v Petrohradu. Něbogatovi byla jeho kapitulace dávána plně za vinu a bez Rožestvenského podpory by byl dost možná zastřelen. Nakonec byl pouze do roku 1909 uvězněn a vyhnán z námořnictva načež roku 1922 zemřel. Admirál Tógó se stal naopak národním hrdinou. Obdržel řadu vyznamenání, jak v Japonsku tak i v evropských státech. Na rozdíl od mnoha dalších důstojníků se nikdy nezapojil do politických her a ve svém stáří působil jako učitel budoucího císaře Hirohita. Zemřel roku 1934 a byl mu udělen státní pohřeb, jinak vyhrazen pouze pro členy císařské rodiny
Ruso-Japonská válka a obzvlášť cesta Baltské flotily jsou dodnes až nepochopitelnou událostí. Ukázaly naplno sílu nového Japonska a mnohé neduhy archaického ruského systému. Bitva u Cušimi byla první velkou ukázkou síly bitevních lodí, ale také jejich posledním rozhodujícím střetem. Za první světové války skončí jejich boje často nerozhodně a během druhé světové války převezmou roli bitevních lodí především letadlové lodě. V mnoha ohledech tak Cušima zůstává unikátem. Pokud si položíte otázku, jak je možné že Rusko dnes na Ukrajině prohrává námořní válku se zemí, která ani nemá námořní flotilu, odpověď by mohla s ohledem na minulost znít, že by na tom Rusko mohlo být ještě daleko hůře…
Zdroje a další četba:
BRUCE, George. Největší námořní bitvy XX. století. Vyd. 1. Praha: Dobrovský, 2007. 160 s. Military area. ISBN 978-80-87124-00-0.
BROŽ, Ivan. Promarněné vítězství: rusko-japonská válka 1904-1905. 1. vyd. Praha: Epocha, 2008. 241 s. Polozapomenuté války; sv. 12. ISBN 978-80-87027-46-2.
PLEŠAKOV, Konstantin. The Tsar's last armada: the epic journey to the battle of Tsushima. 1st ed. Oxford: Perseus, ©2002. xx, 396 s. ISBN 1-903985-31-5.
