Článek
Z první republiky si dnes pamatujeme překvapivě málo figur. Jistě, všichni si dokážou vzpomenout na Masaryka a Beneše, snad také na Aloise Rašína či Karla Kramáře. Mnoho fascinujících osobností však zůstává v znalostním vakuu a s výjimkou nadšenců a historiků si na ně málokdo vzpomene. Pro slovenské osobnosti to u nás v České republice platí dvojnásobně. Všeobecně známý Milan Rastislav Štefánik do nového Československa ani jednou před svou smrtí nedorazil. Též známý Andrej Hlinka a Jozef Tiso k němu neměli příliš slavné vztahy. A pak je tu Milan Hodža. Státník, myslitel a v mnoha ohledech zcela unikátní osobnost, který politikou hýbal od časů Rakousko-Uherska až po poslední roky druhé světové války.
Od Belvederu k Československu
Milan Hodža se narodil 1. února roku 1878 v Sučanech, dnes ležících v severních regionech Slovenska, ale až do roku 1918 součásti nejzazšího severu královských Uher. Syn a synovec evangelických farářů a národních buditelů, mladý Hodža byl od začátku života vržen do hlavních otázek tehdy všeobecně ignorovaného slovenského národa. Po Rakousko-uherském vyrovnání roku 1867 netrvalo dlouho než parlament v Budapešti zahájil mohutnou kampaň maďarizace, která obzvlášť ve slovenských regionech vedla k postupnému vymezení slovanského jazyka z měst a veřejné správy. Slováci čelili na rozdíl od Čechů skutečné hrozbě národního zničení.
Již na střední škole se Milan Hodža ukázal jako někdo, kdo nehodlá tento neslavný kurz sledovat bez odporu. Odmítal zpěv maďarské hymny a málem kvůli svým proti-maďarizačním názorům nedokončil vysokou školu. Přes své právnické studium měl zájem o široké množství subjektů a to včetně filozofie a mezinárodních vztahů. Především ho však zaujala novinařina a publicistika. Ve slovenském prostředí sice existovaly noviny, ale většinou se zaměřovali na úzké okruhy slovenské střední třídy či rovnou na pomaďarštěné obyvatelstvo. Hodža pohoršil tradiční slovenské národovce, když roku 1903 začal vydávat Slovenský týdeník, noviny specificky zaměřené na nižší zemědělské vrstvy, ale poprvé si tak získal širší pozornost.
Politická dráha následovala jen o dva roky později, když byl Hodža zvolen do vše-uherského parlamentu. I v prostředí Budapešti, kde se slovanskými menšinami tradičně pohrdalo, se Hodža brzy stal uznávanou figurou. Byl výborný řečník a jeho znalost sedmi jazyků mu umožnila komunikovat se všemi národy Uher na rovném poli. Hodža chtěl dosáhnout zlepšení pozice Slováků ve spolupráci s Rumuny, Chorvaty a dalšími uherskými menšinami, které dohromady Maďary přečíslovaly. Také udržoval aktivní kontakty s českými osobnostmi, ale prozatím se příliš neslučoval s česko-slovenským spojením v rámci monarchie, natož skrze nezávislost. Jeho ambicí byla především demokratizace a možná i federalizace Uher.
Hodžovy sny o reformě dostaly nových rozměrů po masakru ve slovenské Černové roku 1907, který získal pro slovenskou otázku širokou pozornost. Zájem měl i následník habsburského trůnu, František Ferdinand d’Este. Hodža se roku 1910 stal členem belvedérského kruhu, kde se spojili osobnosti podporující širokou reformu říše po Ferdinandově nástupu na trůn. Pro Hodžu to byla ideální příležitost a vypracoval v této době několik možných návrhů na budoucí fungování Slovenska v rámci monarchie. S touto politikou dokázal na začátku roku 1914 ztotožnit i tradiční zástupce slovenského národního hnutí, což Hodža bral za signál krásných zítřků.
Tyto sny nevydržely ani celý rok. Následník trůnu byl barbarsky zavražděn v Sarajevu a Hodža i přes upřímné vyjádření soustrasti a smutku brzy čelil trestním stíháním ze strany uherských úřadů, které využili vypuknutí války k zatčení problematických elementů. Hodža se však dokázal vyhnout vězení a brzy se stal společně s figurami jako byl Andrej Hlinka jedním z vůdců slovenské politické reprezentace, která vyčkávala na další vývoj. Až do jara roku 1918 si Hodža nechával otevřenou možnost reformy pod Habsburky, ale čím dál více začal podporovat variantu spojeného česko-slovenského státu.
Vzhůru do Prahy!
Hodža sehrál velmi významnou roli při samotném vzniku republiky. Po selhání pokusů Vávro Šrobára o obsazení Slovenska o 28. říjnu se Hodža vydal do Budapešti, kde oficiálně vyjednával s novou uherskou vládou o nové podobě Uher. Ve skutečnosti však již odsouhlasil spojení s Čechy a v Budapešti tak spíše hrál zdržovací roli. Dokázal si získat ústup maďarských vojsk z velké části Slovenska, kde konečně mohl začít působit Šrobár, který později nevděčně Hodžu kritizoval za nedostatečné úspěchy v Budapešti. Sám Hodža se však projevil jako loajální podporovatel nového státu a brzy se měl stát i jeho ministrem.
Politicky se Hodža řadil k agrárnímu hnutí, které mělo především hájit zájmy drobných zemědělců. On sám byl v této velmi praktické straně poměrně unikátní svým celoevropským rozhledem, což ho také odlišovalo od většinou velmi lokálního uvažování slovenských politiků jako byl třeba Andrej Hlinka. V pohledu na venkov byl Hodža až utopistický a považoval ho za ideální základ pro správný vývoj státu. To bylo také částečně spojeno s faktem, že většina měst na Slovensku měla jen velmi málo Slováků (Bratislava byla roku 1918 drtivě německé město).
Na rozdíl od slovenských autonomistů byl Hodža velkým nadšencem pro řízení státu z Prahy. Nebyl čechoslovakistou v národním smyslu a na rozdíl od Šrobára či Edvarda Beneše považoval Slováky za vlastní národ, ale také viděl velké výhody ve více centralizovaném systému. Slováci tak dostali šanci dohnat a nakonec i překonat Čechy na jejich vlastním hracím poli a získat si potřebnou autoritu. Pak by nebyl problém domluvit se na větších regionálních právech (sám Hodža se místo autonomisty nazýval regionalistou). V této otázce byl Hodža možná opět příliš optimistický a nedokázala dost dobře pochopit sílu rostoucího autonomistického hnutí kolem Andreje Hlinky.
V Praze se mu však dařilo velmi dobře. V nově sjednocené agrární straně byl silně uznávaný a měl dobré vztahy s jejím vůdcem Antonínem Švehlou. V různých vládách zastupoval po dobu sedmi let (1922 až 1929), nepřetržitě několik ministerských funkcí. Také zde opět začal představovat svou představu o mezinárodní politice. V té měl velkolepé plány pro celou oblast bývalé habsburské říše. Velmi oceňoval existenci Malé dohody s Rumunskem a Jugoslávií, ale také doufal v rozšíření této smlouvy o Rakousko a Maďarsko. Navíc chtěl smlouvu postupně využít k bližšímu sbližování těchto států v politické a ekonomické rovině. Hodža se zkrátka rozhodl, že znovu opráší své staré plány na středoevropskou federaci, která měla být schopná efektivně čelit tlakům z Německa a SSSR.
Tím však vstupoval do oblasti, kterou si chtěl v Praze monopolizovat jeden významný muž. Edvard Beneš považoval Hodžu za amatéra a snílka. V Evropě se mělo Československo obrátit pro spolupráci na Francii a možná i SSSR. Malá dohoda měla zůstat limitovanou a nerozšiřovat se. Oba muži se shodli na nutnosti větší evropské spolupráce, ale rozešli se na detailech. Beneš začal roku 1928 vést proti Hodžovi špinavou kampaň, na které byl v té době mistr a nakonec se mu roku 1929 podařilo přesvědčit Masaryka k ministrovu odvolání. To však dlouho nevydrželo a už roku 1932 byl Hodža opět ministr. A Beneš ironií osudu brzy nutně potřeboval jeho pomoc.
Masarykova abdikace znamenala, že se poprvé vážně hrálo o obsazení prezidentské funkce. Beneš měl sice Masarykovu podporu, ale také mnoho nepřátel. A Hodža byl mnohými považován za ideálního prezidentského kandidáta. Oba muži se nakonec dokázali domluvit. Hodža dá Benešovi podporu a dokonce pomůže přesvědčit i slovenské autonomisty, aby muže, který odmítal existenci slovenského národa zvolili do prezidentské funkce. Beneš měl na oplátku souhlasit s Hodžou jako novým předsedou vlády a podpořit různé reformy. 5. listopadu roku 1935 tak do funkce předsedy vlády Československa poprvé vstoupil Slovák. A začal pomalý propad z výšin.
Lhaním opředený pád
Hodža v mnohém zdědil hluboce problematickou situaci, na kterou ne vždy zareagoval dost akčně. Benešovy sliby o podpoře slovenské autonomie se rychle rozplynuly a nový prezident si nechtěl nechat vzít svou roli v zahraniční politice. To prudce zhoršilo vztahy s autonomisty, kteří čím dál více začínali uvažovat o plném osamostatnění Slovenska. Nový premiér také doufal ve zlepšení vztahů se sudetskými Němci, ale postupoval příliš pomalu. Jeho plán na nový menšinový zákon byl zrealizován až roku 1938, když už valná většina Sudet stála při Konrádu Henleinovi a jeho radikálních plánech.
Ještě těžší to měl Hodža se svými plány ve střední Evropě. Z počátku slavil jisté úspěchy a dokázal vyjednat velmi dobré obchodní smlouvy s Maďarskem a Bulharskem, ale jeho naděje na plné vyrovnání s Budapeští a Vídní brzy ztroskotaly. Zde mu částečně situaci zhoršoval Beneš, ale především čím dál více pro-německé směřování ostatních zemí podél Dunaje. To se týkalo i formálních spojenců a ochota Jugoslávie a Rumunska dohodnout se s Berlínem byla pro Hodžu, který se Srby a Rumuny držel úzké vztahy už od dob svého parlamentního mandátu v Budapešti, tvrdou ranou. A pak přišel Mnichov.
Hodžova vláda byla Mnichovem smetena a rozhodně provedla několik taktických chyb. Dodnes rozšířená fáma, že jako první k souhlasu s odstoupením části pohraničí vyzval sám Hodža v dopise do Paříže a Londýna je však nesmysl. Tento akt ve skutečnosti učinil sám Edvard Beneš, který ho ve svých pamětech hanebně shodil na Hodžu. Je zajímavé, že pro-hradní stoupenci později označili tuto akci za prakticky vlastizrádnou, což se vzhledem k realitě situace dá vyložit tak, že Československo bylo zrazeno svým vlastním prezidentem. Sám Hodža však po západním nátlaku také odsouhlasil územní ztráty než byl jeho kabinet donucen k rezignaci po mohutných demonstracích v Praze.
Pád vlády vedl Hodžu k dočasnému stažení do ústraní, které trvalo až do finální smrti 1. republiky roku 1939. Místo toho, aby se dal na milost fašistickým gaunerům se Hodža vydal do pařížského exilu. V něm byl na počátku vnímán jako vůdčí osoba a aktivně vedl spory s Edvardem Benešem o vedení celého odboje. Hodža více spolupracoval se slovenskými skupinami a měl dobrou reputaci mezi francouzskými politiky, ale následný pád Francie roku 1940 byl pro něj katastrofou. V Londýně měl převahu Beneš, který bývalému premiérovi dal pouze druhořadou pozici.
Poslední stěhování vedlo Milana Hodžu roku 1941 do USA. Zde se více než politice věnoval literárním aktivitám, ale paranoidní benešovská frakce proti němu i zde vedla mediální útoky. Starý politik především chtěl znovu představit své federalistické plány. V mnohých z nich se přiblížil budoucím myšlenkám Evropské unie, ale stále byl především zastáncem regionální federace, která by sjednotila roztříštěné národy, které uvázly mezi Rusy a Němci. Je nejasné jak moc ještě v tuto možnost věřil, ale je možná milosrdné, že se konce války nedožil. Milan Hodža nakonec zemřel v červnu roku 1944.
Je až fascinující jak moc unikátní byla figura premiéra Hodži. Politicky se prosazoval po dobu čtyř dekád. I přes měnící se říše a republiky zůstal věrný svým hlavním velkolepým myšlenkám. Byl jedním z mála skutečných konkurentů, které měl za první republiky a také za následující světové války Edvard Beneš. Jeho pověst byla sice pošpiněna, ale především na Slovensku se mu po roce 1989 dočkalo plné rehabilitace a nového zájmu. I u nás si Milan Hodža zaslouží velkou pozornost, jak kvůli svému významu pro dějiny tak díky svým myšlenkám, které i dnes mohou být inspirací pro nové ideje.
Zdroje a další četba:
Pekník, Miroslav, ed. Milan Hodža: politik a žurnalista. 1. vyd. Bratislava: Veda, 2008. 268 s. Monografie a štúdie / Slovenská národná knižnica Zv. 15. ISBN 978-80-224-1011-3.
Kosatík, Pavel. Slovenské století. Vydání první. Praha: Torst, 2021. 407 stran. ISBN 978-80-7215-686-3.
Rychlík, Jan et al. Dějiny Slovenska. Vydání první. V Praze: Vyšehrad, 2024. 647 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-7601-915-7.
