Polozapomenuté dějiny: Obnovitel světa

Rok 270 po Kristu. Claudius II. Císař Římský, je na pokraji smrti. Vidí jak se přes všechny jeho životní snahy Římský stát hroutí kolem něj. Barbaři, uzurpátoři a separatisté na něm hodují jak supi na mršině a odtrhávají si z něj čím dál větší kusy. Ale i hloubce zoufalství Claudius ví, o muži jenž může katastrofální situaci zvrátit. Jeho jméno je Lucius Domitius Aurelianus, známý též jako Aurelián a na příští staletí do historie vstoupí jako zachránce Říma.

Století katastrof

Takzvaná krize 3. století se tradičně datuje od vraždy posledního Severovského císaře, Alexandra Severa roku 235. Důvodů pro ní bylo mnoho, ať už oslabení státních institucí, méně a méně disciplinované legie a především čím dál silnější zahraniční nepřátelé. Občanské války, které následovali po Alexandrově vraždě svými vlastními legionáři byli výborným pozváním pro útoky ze všech směrů. Nové Germánské federace, Frankové na Rýně a Gótové na Dunaji, téměř každoročně vedli nájezdy na hraniční provincie. Gótové se obzvlášť předvedli když v bitvě u Abrittu (dnešní Bulharsko), zničili Římskou armádu a jako první barbaři v historii zabili v bitvě Římského císaře, Decia.

Na východě měli Římané sice jen jednoho, ale o to nebezpečnějšího nepřítele. Nově vzniklá Sásánovská Perská říše, se svým mocenským centrem v dnešním Iráku a Íránu, se odkazovala na zašlou slávu Achaimenovců a měli ambici dobýt bohaté Římské provincie na východě (především dnešní Sýrie, Turecko a Egypt). Král králů Šápur I. strávil většinu své vlády boji a své největší slávy dosáhl když zničil Římskou armádu u Eddesy a zajal císaře Valeriána (první císař zajat v bitvě), jehož další osud je neznámý. Do toho začali Římská území sužovat nové nemoci jako například Cypriánův mor, jenž těžce zdevastovali už tak zkoušené obyvatelstvo.

A co náš protagonista? O Aureliánově rané kariéře jsou zdroje nejasné. Historia Augusta dává nejvíc detailů, ale moderní vědci toto dílo považují za spíše propagandistickou literaturu a její hodnota není valná. Panuje shoda, že Aurelián vstoupil do armády kolem roku 236, hned na počátku krize, když mu bylo kolem dvaceti let. Hlavního vzestupu se dočkal za císaře Galliena, Valeriánova syna, pod nímž se stal důstojníkem kavalérie.

To pod novým císařem nabyla na důležitosti, nutné v době kdy se císař musel rychle přesouvat od jedné krize k druhé. Gallienus byl v tomto reformátor a zformoval sjednocenou kavalérii pod svým přímým velením. Vyhrál mnoho bitev a pře invazí germánských Allemánů zachránil i samotné město Řím. Ale jeho schopnosti byli překonány čím dál se zhoršující situací. Po Valeriánově katastrofě se hlavním velitelem Římského východu stal Odaenathus, vazalský král Palmýry (dnešní Sýrie). Ten sice formálně zůstal loajální Římu, ale de-facto vládl samostatně. Na Západě nebyla loajalita vůbec, a místní legie vyhlásili nové Galské císařství (dnešní Británie, Francie a Iberský poloostrov). Do toho povstalo mnoho provinčních vzbouřenců a při potlačování jednoho z nich byl Gallienus zavražděn svými důstojníky.

Role Aureliána ve vraždě je dodnes nejistá, těch pár zdrojů co máme nedokáží nalézt schodu. Ale víme, že se stal velitelem kavalérie pod novým císařem, Claudiem II. Ten byl podobně jako Gallienus schopný vojevůdce, zatlačil separatisty v Gallii, hájil Dunajskou hranici a nakonec dosáhl velikého triumfu nad Góty u města Naissus (dnešní Srbská Niš), za což získal titul Gothicus, přemožitel Gótů. Aurelián u Naissu vedl jízdu a značně se vyznamenal u svých vojáků. Pro ukázku nekvality zdrojů, dodnes panuje nejistota zda u Naissu ještě nevel Gallienus, ale moderní shoda je na Claudiovi. Ten se z úspěchu však dlouho netěšil.

Cypriánův mor zasáhl císaře když s nalézal nedaleko dnešního Bělehradu. V té samé době královna-regentka Palmýry Zenobia (Odaenathus byl několik let předtím otráven), zabrala Egypt a Malou Asii a odřízla dodávky jídla Římu. Claudius mohl jmenovat svým nástupcem svého bratra Quintillia, ale věděl o jeho neschopnosti vypořádat se s krizí, a tak na své smrtelné posteli prohlásil za svého nástupce Aureliána, a do posledního dechu ho prosil, aby zachránil Řím. Pokud to zní až příliš pohádkově, výborně. Máte kritické myšlení. Je pravděpodobné, že Claudius Aureliána dědicem vůbec nejmenoval, a že tak učinili legie po císařově smrti. Celý příběh je pravděpodobně propagandou, kterou Aurelián použil jako ospravedlnění svého převzetí moci.

Šest slavných let

Aurelián měl roku 270 po Kristu před sebou dost náročnou situaci. Pod reálnou kontrolou měl pouze Balkánské provincie a několik odlehlých koutů Říše jenž mu vyhlásili loajalitu. Jeho první cíl byl jasný, vypořádat se s Quintilliem, jehož senát prohlásil v Římě za nového císaře. A zde opět udeří nejasnost zdrojů. Quintillius vládl buď 14, 77 nebo 42 dní. Byl zavražděn. Ne, padl v bitvě s Aureliánem. To taky ne, protože bitvu přežil a pak spáchal sebevraždu. Co víme s jistotou je, že Aurelián se po několika měsících zmocnil kontroly nad Itálií.

Zde přetrvá přes rok, kdy odráží sérii Germánských invazí. Juthungové, Allemáni, Vandalové a další se pokusily využít vnitřní konflikty a pokud možno se v Itálii rovnou usadit. V sérii bitev byli Aureliánem zahnáni zpět za Dunaj, což umožnilo císaři vypořádat se s několika menšími vzpourami lokálních guvernérů. Jeho další cíl byla Palmýra a obnovení důležitých dodávek jídla z Egypta.

Zenobia dokázala vytvořit skrz vojenské úspěchy, lokální aliance a novou mírovou smlouvu s vyčerpanými Sásánovci mocný stát, ale jak se ukázalo jednalo se o snadno zničitelnou stavbu. Aurelián vedl invazi přes Bosporus, zničil několik měst a oblehl důležitou Tyanu. Tam se mu dle legendy zjevil duch filozofa Apolliana, který z města pocházel, jenž císaře prosil o milost. Aurelián následně opravdu ušetřil město od zničení, což vedlo k rychlé kapitulaci mnoha dalších měst v Sýrii.

Egypt byl znovu-dobyt Aureliánovým důstojníkem a budoucím císařem Probem, a Zenobia tak byla zatlačena ke svému rodnému městu. Severně od Palmýry dokázal Aurelián překvapit a rozdrtit královninu jízdu, což zajistilo, že oslabenou Palmýrskou armádu hravě zničil nedaleko jejího hlavního města. Zenobia musela město urychleně opustit, což Aurelián později využil ve své propagandě jako ukázku zbabělosti separatistů. Královna se pokusila dostat se k Sásánovcům a získat jejich podporu pro další boj, ale byla i s celou svou rodinou zajata. Palmýra byla nejprve ušetřena, ale když se pokusila později vzbouřit, byla Aureliánem zdevastována.

Roku 274 se Aurelián, čerstvě po vítězství proti Palmýře, rozhodl vypořádat se s druhým hlavním separatistickým státem. Galské císařství postupně sláblo už několik let a na jeho finální zničení stačila Aureliánovi jedna hlavní bitva u Chalons. Aurelián rozšířil další kus propagandy, o tom že se Galský císař Tetricus dohodl na kapitulaci ještě před bitvou, což mělo sloužit jako další důkaz nesmyslnosti separatismu. Svá vítězství zakončil slavnostním triumfem v Římě, kde ulicemi provedl své poražené nepřátele. Zenobii byla pravděpodobně přenechána vila a příjmy v Itálii kde dožila se svou rodinou, zatímco Tetricus byl integrován jako člen Aureliánovi vlády. Za pouhých 6 let vlády obnovil Aurelián Římskou územní integritu. Senát mu za to udělil titul Restitutor Orbis- Obnovitel světa.

V domácí politice byl Aurelián reformátor. Římské náboženství, pod útokem nových náboženských směrů, přeorientoval kolem centrality boha slunce, jehož byl také vrchním kněžím. Přijal více autokratickou pozici než jeho Imperiální předchůdci, a dále oslabil již tak slabý senát. Nařídil evakuaci provincie Dákie, jenž byla za Dunajem a extrémně zranitelná. Také zahájil konstrukci nových hradeb Říma, dodnes známých jako Aureliánské hradby. Tvrdě se vypořádal s korupcí, což dokonce vedlo k revoltě Římských finančníků, zvyklých ponechávat si velké zisky. Roku 275, když domácí situaci získal pod kontrolu, plánoval novou vojenskou kampaň, tentokrát proti Sásánovcům. Ta už se však nikdy neodehrála.

Jak osud občas žertuje

Aurelián byl zrovna nedaleko dnešního Istanbulu. Čekal na převoz do Malé Asie odkud plánoval zahájit svou novou kampaň. Ale jeho vlastní činy ho dostihli. Císař byl znám svou tvrdostí vůči podvodníkům a korupčníkům i za ty nejmenší prohřešky. Jeho sekretář Eros se dopustil menšího prohřešku a obával se císařova hněvu. Sepsal tedy falešný dopis, podle kterého Aurelián plánoval čistku svých důstojníků. Těm dopis následně předal a tito důstojníci ten večer Aureliána zavraždili.

Eros byl brzy popraven za svou zradu, ale pro císaře bylo pozdě.

Je to ironické. Římu vrátil jednotu a sílu. Dosáhl šokujících úspěchů a za pouhých 6 let vlády obnovil říši. Je dost možné, že bez jeho zásahu by se Řím permanentně zhroutil již v 3. století. A pak zemře takto hloupě, kvůli své přísnosti a strachu jednoho úředníka. Fortuna má občas zajímavý smysl pro humor.

Aurelián je osoba zasluhující se velké slávy. Jeho reformy a kampaně umožnili jeho následovníkům ukončit krizi 3. století. Mezi muži jenž pod ním dosáhly vysokých funkcí byl budoucí císař Diocletianus a Constantius I. Chlorus, otec císaře Konstantina velikého. Je také důkazem důležitosti zachování historie. Krize 3. století způsobila ohromnou historickou škodu. Mnoho dávných textů bylo navždy ztraceno a jak z textu vyplývá, naše pochopení celého období má kvůli tomu mnoho trhlin. Snažme se tedy všichni napomoci zachování historie dneška, abychom se také nepropadli do propasti zapomenutých. A berme Aureliánův příběh jako důkaz toho, že lidská vůle dokáže často i to nemožné.

Zdroje a další četba:

SOUTHERN, Pat. Empress Zenobia: Palmyra’s rebel queen. London: Hambledon Continuum, 2008. ISBN 978-1-4411-4248-1

WHITE, John F. Restorer of the world: the Roman Emperor Aurelian. Stroud: Spellmount, 2007. xxviii, 196 s. ISBN 978-1-86227-392-4.

WATSON, Alaric. Aurelian and the third century . London: Routledge, ISBN 1999 978-0415301879