Článek
Je těžké hledat jasné historické kořeny jakékoliv události. Většinou rychle zjistíme, že je na první pohled jasný sled událostí ve skutečnosti zauzlovanou hádankou, kterou musíme postupně rozluštit. Přesto se občas najdou události, které se bez diskuzí musí označit za přelomové a pro budoucnost extrémně důležité. Restaurace císaře Meidžiho, válka Bošin a Sacumské povstání byly tři provázané události, které navždy změnily budoucnost Japonska a za pár dekád ho proměnily z uzavřené feudální společnosti na moderní imperiální mocnost. Pojďme tedy spolu projít příběhem, který dodnes hýbe japonskou společností. Pohleďme na poslední roky samurajů a japonského šógunátu.
Tlak z vnější i z vnitřku
Roku 1600 rozdrtil v bitvě u Sekigahary Tokugawa Iejasu své zbývající politické oponenty a ustanovil svou rodinu jako hlavní moc Japonska. Ukončil tak dlouhou éru válek mezi japonskými šlechtickými rody a dopřál zemi relativní období míru. Ujal se také pozice šóguna, hlavního vojenského vůdce a de-facto vladaře. Císařská rodina mu byla teoreticky nadřazena, ale v realitě držel šógun prakticky absolutní moc. Rod Tokugawa vládl více než 250 let. Vyznačoval se silnou izolacionistickou politikou a konzervativním přístupem ke správě země. Několik reformních šógunů se na konci 18. století pokusilo o administrativní a vojenské reformy, ale tito muži narazili na odpor zbytku svého rodu a dalších mocných šlechticů. Japonsko tím bylo čím dál víc zaostalejší oproti přicházejícím západním mocnostem.
Dějiny japonských kontaktů s Evropou jsou poměrně dlouhé. Ze začátku probíhaly přes Portugalce, kteří si však znepřátelili japonské vládce svou snahou prosazovat křesťanství. To bylo obzvlášť rodem Tokugawa silně potlačováno a nakonec zakázáno. Portugalci a většina dalších Evropanů byli z Japonska vyhnáni s výjimkou pragmatických Holanďanů, kteří se rozhodli zapomenout na šíření víry a zaměřit se na finanční zisk, který mohli z ostrovního státu získat. I Holanďané byli však omezeni pouze na přístav Nagasaki, který sloužil jako jediný reálný kontakt se západním světem během většiny vlády roku Tokugawa. Ale od začátku 19. století se evropské státy se čím dál víc snažily o pronikání do Asie. Spolu s nimi se o kontinent začínala zajímat nová mocnost ze severní Ameriky, která nehodlala japonskou izolaci tolerovat.
USA v té době rapidně expandovalo po celé severní Americe a nehodlalo se zastavit po dosažení pacifického pobřeží. S Japonskem měla mladá země pouze minimální zkušenosti, které získali námořníci plavící se pod holandským velením, ale panoval všeobecný zájem o jeho otevření světu. Tím by se objevil nový trh pro americké zboží a byla by získána cenná zastávka pro lukrativní obchod v Číně. Komodor Perry byl vyslán roku 1852 s prezidentským dopisem a válečnými loděmi. Japonci se ho pokusili odehnat, ale neměli proti moderní výzbroji šanci. Šógun musel přijmout Perryho požadavky a později také vnikání dalších světových mocností. Japonsko se musel otevřít světu i přes vlastní nechuť.
Kompletní ponížení Perryho expedice pouze posílilo nechuť mnoha japonských šlechticů a samurajů vůči šógunovi. Samurajové byli vojenská vrstva země a idea podřízení se „zahraničním psům“ byla pro ně nepřijatelná. Do toho se šógunát dostal do rukou několik slabých a nemocných figur, které nevzbuzovaly velké naděje. Klany Sacuma a Čóšo, které se po většinu své existence vzájemně nenáviděly, došly k překvapivé proti-Tokugawovské alianci, která si rychle získala podporu mnoha dalších rodů a samurajů. Oficiálním cílem bylo svržení šógunátu a obnovení pradávné císařské autority. Oficiální, protože prakticky každý člen nové opozice měl vlastní ambice a záměry (například získání lukrativních obchodních práv, které držel výhradně šógun), a obnova moci císaře byl velmi užitečný slogan. Také pomohlo, že po smrti svého otce roku 1867 nastoupil nový císař Meidži (posmrtné jméno, za života znám jako Matsuhito), který byl otevřený radikální změně.
Roku 1866 se do čela šógunátu postavil Tokugawa Jošinobu, který byl všeobecně vnímán jako reformista a poslední naděje staré instituce. Jeho rychlé byrokratické reformy vedly ke strachu opozice, která se rozhodla jednat. V prvních střetech dokázaly rody Sacuma a Čóšo porazit šógunovi jednotky a Jošinobu se rozhodl vyjednávat. Jošinobu se rozhodl abdikovat na svůj titul výměnou za silnou pozici v příští vládě, ale to jeho oponentům nestačilo. V lednu roku 1868 zbavil císař Meidži Jošinobu všech titulů a pozemků. Vzápětí vojska proti-Tokugawských šlechticů napochodovala na podporu císaře k jeho sídelnímu městu Kjótu. Tokugawa Jošinobu zareagoval vysláním svých vlastních vojsk a poslední válka šógunátu mohla začít.
Války a reformy
Válka Bošin, jež byla označena dle odpovídajícího roku japonského kalendáře, byla v mnoha ohledech velmi podivnou záležitostí. Bývalý šógun se oficiálně nesnažil zamezit obnově císařských pravomocí, ale pouze porazit ambiciózní klany, které měly mladého císaře (roku 1868 byl pouze 16 let starý), zatímco pro-císařská strana chtěla zlomit permanentně moc rodu Tokugawů. Jošinobu měl silnou podporu mezi mnoha šlechtici na severu země a také podporu Francie. Napochodoval ke Kjótu s armádou třikrát větší, než měli jeho nepřátelé. Ale císař Meidži propůjčil armádě svou standardu, která jasně ukázala, na které straně stál císař. To bylo pro Jošinobu smrtelné a jeho demoralizovaná armáda následně tvrdě prohrála v bitvě u Toby a Fušimi.
Císařská armáda měla na své straně některé z nejlepších velitelů tehdejšího Japonska. Takzvaní tři hrdinové restorace byli Kido Takayoshi z klanu Čóšo a Ōkubo Toshimichi a Saigō Takamori z klanu Sacuma. Saigō Takamori byl jedním z hlavních velitelů u Toby a Fušimi a platil za jednoho z nejlepších samurajů své doby. Císařská armáda pod velením těchto významných mužů a členů císařského dvora rychle porazila Tokugawské síly u Osaky a za pouhé tři měsíce války stále před branami Eda, které sloužilo jako šógunovo hlavní město. Tokugawa Jošinobu si byl vědom, že bez císařovi podpory nemá šanci a rozhodl se vyjednávat. Vzdal se definitivně všech svých pozic, ale výměnou za odchod do politického důchodu si jeho rodina zachovala část svého majetku a vlivu.
Ne všichni se řídili podle vůle Jošinoba. Část jeho podporovatelů mezi šlechtickými rody pokračovala v boji ještě šest měsíců, než se podřídila centrální autoritě. Zvláštní situace nastala na severním ostrově Hokkaidó. Tam utekla část šógunovi flotily, která dokázala většinu ostrova obsadit. Hokkaidó bylo periférií tehdejšího japonského světa a námořníci zde založili takzvanou republiku Ezo, která měla fungovat na principu samuraji vedené demokracie pod formální vládou císaře. Císařský dvůr neměl o takový experiment vůbec zájem a roku 1869 byla vyslána expedice na potlačení posledních vzbouřenců, která po šesti měsících ostrov dobyla. Celá válka Bošin trvala ani ne rok a půl a zemřelo v ní méně než 10 000 lidí. Kompletně však změnila celé směřování Japonska.
Dodnes je nejasné, jak velkou roli císař Meidži hrál během své vlastní restorace. Jeho role byla rozhodně omezena mladým věkem a politickou nezkušeností, ale přinejmenším je jistý jeho souhlas a podpora generálního průběhu celé restorace. Také dal svou podporu mnoha vnitřním reformám. Feudální struktura přestala velmi rychle existovat a šlechta byla místo toho integrována do nové vlády a lokálních administrativ. Začala být vytvářena moderní armáda, která byla založena na prostých lidech, a ne na samurajích. Rychlé daňové a administrativní reformy pomohly zabránit hrozícímu finančnímu kolapsu, ale také bohužel vedly k růstu korupce mezi státními úředníky. Dvůr a vláda se přesunuly do Eda, které je dnes známo jako Tokio. Přes jisté problémy v provedení se celkově reformní iniciativy setkaly se silným úspěchem. Ale objevila se i opozice, a to i mezi dříve loajálními lidmi.
Japonsko se také snažilo znovu začít prosazovat v zahraniční politice a rychle zabralo ostrovní království Rjúkjú. Střetlo se také v malé potyčce s Čínou, ale hlavním záměrem pozornosti byla Korea. Nezávislý korejský stát byl Japonsku již dlouho trnem v očích, a to obzvlášť po selhání dvou invazí na konci 16. století. Mezi samuraji, kteří i po restoraci drželi velké množství moci a pozic, byla idea invaze do Koreji velmi populární. Po diplomatické konfrontaci roku 1872 podporovala skupina samurajů kolem hrdiny restorace Saigō Takamoriho přímou invazi, ale byla přehlasovaná v císařském kabinetu, jehož členové lépe chápali nepříliš slavnou situaci japonských sil a nechtěli se vydat do zbytečné války. Saigō Takamori z vlády promptně rezignoval a vydal se do svého domovského regionu. U této události také leží kořeny poslední války samurajů.
Poslední vzdor samurajů
Ve svém jižním domově založil vážený samuraj novou akademii, která měla sloužit pro novou generaci této válečnické třídy. Mnoho samurajů se k němu připojilo, a to většinou kvůli čím dál větším reformám jejich privilegií. Císařská vláda se snažila samuraje přetvořit z válečnické třídy na součást nové střední třídy obchodníků a průmyslníků. Postupně je zbavila například práva popravit z vlastní vůle rolníky či nosit meč na veřejnosti. Takamori byl reformám poměrně otevřen, ale odmítal plné nahrazení samurajů novou pravidelnou armádou. Také se mu protivila korupce v nové vládě a byl čím dál víc ovlivněn mladými radikály, kteří ho obklopovali. Po potyčce s několika vyšetřovateli z Tokia, kteří byli obviněny z pokusu Takamoriho otrávit, se starý samuraj rozhodl roku 1877, že nadešel čas bojovat. Sacumské povstání začalo
Někteří čtenáři si možná vzpomenou na film Poslední samuraj, který byl těmito událostmi inspirován. Inspirován je silné slovo. Saigō Takamori nebyl rozhodně vůdce malé skupiny samurajů, která odmítala používání střelných zbraní. V realitě měl velkou část svého klanu a měl přes 10 000 vojáků, kteří byli dobře vyzbrojeni jak ručními střelnými zbraněmi, tak kanóny. Povstání se odehrávalo na ostrově Kjúšú, kde Takamori plánoval vytvořit opěrný bod pro další operace. Nešlo samozřejmě o válku namířenou proti císařovi. Takamori kázal proti zkorumpované vládě a zahraničním vlivům, ale brzy musel začít svou vojenskou kampaň. Oblehl hrad Kumamoto, ale nedokázal ho dobýt před příchodem císařské armády. Velmi brzy musel ustoupit a ustupovat už nepřestal.
Podobně jako válka Bošin netrvalo povstání dlouho (pouhých šest měsíců). Na rozdíl od předchozího konfliktu šlo však o velmi krvavý střet. Například bitva u Tabaruzaky, po které musel Saigō Takamori ustoupit od hradu Kumamoto, stála život kolem 8 000 mužů, což bylo skoro stejně tolik jako celá válka Bošin. Samurajové doufali, že nová císařská armáda stále není plně vycvičená a také neměli vysoké mínění o bývalých rolnících, kteří ji z většiny tvořili. Ale v bojích na dálku se nový vojáci ukázali jako samurajům rovni, a navíc jich bylo téměř 60 000, což bylo pětkrát více mužů, než měl k dispozici Saigō Takamori. Tomu se nedostalo podpory ani od jeho bývalých spolu-hrdinů, kteří oba zůstali loajální Tokiu. Velká část klanu Sacuma se též od samurajů odvrátila a začalo být jasné, že se celé povstání rychle chýlí ke konci.
Bitva u Širojami byla posledním dějištěm celého konfliktu. Po bojových ztrátách a dezercích zbývalo už pouze kolem 500 vzbouřenců. Proti nim bylo shromážděno kolem 30 000 císařských vojáků. Bylo to zde, kdy samurajové použili výhradně své meče, a to především kvůli nedostatku střeliva. Císařská armáda nejprve musela bojovat v blízkém boji a v něm samurajové dominovali. Ale situace byla neúprosná a vážně raněný Saigō Takamori nařídil poslední útok. V něm byli samurajové pobiti palbou z kanónů a kulometů. Saigō Takamori dle legend stihl spáchat sebevraždu a jeho povstání definitivně skončilo. Samurajové byli přetvořeni v další část demilitarizované japonské šlechty a císařská autorita byla definitivně potvrzena. Saigō Takamori však vstoupil do dějin a za jeho odvahu mu roku 1889 císař Meidži udělil posmrtné omilostnění. Navždy vstoupil do dějin jako symbol samurajské cti a válečné odvahy.
Japonsko nezadržitelně pochodovalo dopředu. Brzy se zažila demokratická forma vlády a pokračoval vývoj nové industriální společnosti. Evropa a USA získaly nového obchodního partnera a byly velmi překvapeny, jak dokázalo Japonsko, na rozdíl od většiny asijských států, dohnat své západní oponenty. Japonské ambice v Koreji a zbytku Asie se brzy začaly ukazovat a mocní muži ve Washingtonu si brzy nebyli jisti, zda bylo moudré vnutit novému rivalovi modernizaci. Ta už však nešla vzít zpět. Japonsko nyní chtělo své vlastní místo na slunci a bylo ochotné pro to učinit cokoliv.
Proč zrovna Japonsko dokázalo takto úspěšně reformovat svůj systém? Čína a další státy se pokusily o podobné pokusy, ale selhaly. Možná za tím stojí jednota zájmů mnoha skupin japonské společnosti. Císař, významná část šlechty a většina každodenních lidí reformy vítala. V Číně se pozice císařů střídaly, šlechta všem reformám oponovala a prostí lidé hledali alternativy u radikálů. Možná za to může ohromná kulturní síla japonské císařské rodiny, která dle legend panovala více než 2000 let. To jí umožnilo provázet změnu společnosti, kterou cizí dynastie Čching v Číně provést nemohla. Faktorů bylo mnoho a o ten hlavní se historici budou pravděpodobně navěky hádat. Výsledek byl však jasný. Japonsko se vynořilo jako jeden z nejdůležitějších států planety země.
Zdroje a další četba:
REISCHAUER, Edwin O. et al. Dějiny Japonska. Překlad David Labus a Jan Sýkora. Vyd. 2., dopl. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 476 s. Dějiny států. ISBN 978-80-7106-513-5.
KEENE, Donald. Emperor of Japan: Meiji and His world, 1852-1912. New York: Columbia University Press, ©2002. xiii, 922 s., [18] s. obr. příl. ISBN 0-231-12340-X.
RAVINA, Mark. To stand with the nations of the world: Japan's Meiji Restoration in world history. New York: Oxford University Press, ©2017. xiv, 312 stran. ISBN 978-0-19-532771-7.
RAVINA, Mark. The last samurai: the life and battles of Saigō Takamori. Hoboken, N. J.: John Wiley & Sons ©2004 ISBN 0471705373
