Článek
Pod očima Římské republiky
Najít historický počátek námořního pirátství je prakticky nemožné. Důkazy o této aktivitě pocházejí již ze starověkého Egypta a je dost možné, že je to profese stejně stará jako mořeplavectví samo. V pozdějších érách mělo dojít k rozlišení mezi nezávislým pirátstvím a státy sponzorovaným korzárstvím, ale starověký svět vnímal obě aktivity zcela totožně. Nebylo nijak neobvyklé, aby se různé skupiny dříve mírumilovných obchodníků z nouze rozhodly, že je načase okrást svou tržní konkurenci a přivydělat si tak slušný peníz. Některé kultury však v pirátství doslova vynikaly a mezi ně patří také Ilyrové, původní obyvatelé západního pobřeží Jadranského moře.
Táhnoucí se od námi tak milovaných chorvatských pláží až po moderní severní Řecko, Ilyrové dle současných informací nikdy nevytvořili plně jednotný stát. Hlavní politickou jednotkou byl stále kmen a s výjimkou dočasných koalicí proti cizincům neexistoval větší zájem o budování vlastní říše. Ilyrové byli schopnými válečníky, ale ještě více vynikali jako piráti a postrach Jaderského moře. Jejich námořní tradice se táhly až do 8. století před Kristem a prakticky všechny okolní státy převzaly část ilyrských metod mořeplavectví a námořní stavby. Tyto nájezdy začaly přinášet veliké bohatství, které otevřelo ambiciózním vládcům nové možnosti expanze. Jedním z nich byla i královna Teuta.
Léta před jejím nástupem k moci jsou nám zcela neznámá. Naše zdroje jsou bohužel řeckého či římského původu a vůči Ilyrům silně nepřátelské. Teuta tedy do historie vstupuje roku 231 před Kristem, když zemřel její manžel, král Ardejců (Ilyrský kmen). Ovdovělá žena se tak stala královskou regentkou za svého mladého syna, což jí dávalo veliké pravomoci. Na rozdíl od Řeků či Římanů byli Ilyrové daleko volnější v otázce ženské moci, a dokonce měli tradici ženských válečnic. Teuta tak mohla vést svůj stát jak v otázkách míru, tak záležitostech války.
Nová královna se rychle rozhodla navázat na expanzivní politiku svého manžela, který již po několik let rozšiřoval svá vlastní území. Znovu tak zahájila dobyvačnou kampaň vůči okolním kmenům a také řeckým městům, která se jí musela podrobit. Starověcí autoři toto považovali za krátkozraké dobývání, které perfektně ukazovalo neschopnost žen vládnout a o několik stran později vychvalovali obdobnou expanzi mužských vládců v Řecku. Je skutečně škoda, že se nám nezachovali žádné ilyrské zdroje. Teuta však vojensky několikrát triumfovala a její poddaní se stali čím dál více ambiciózními ve svých pirátských akcích. Toho si však začala všímat rodící se mocnost v Itálii.
Římská republika se právě vynořovala z první války s Kartágem. Tento konflikt v podstatě vedl ke zrození římského námořnictva, které poprvé v historii dalo republice možnost operovat mimo Itálii. Teutina expanze, která do roku 229 před Kristem dosáhla jižního Řecka, umožnila pirátské nájezdy na čím dál větší množství římských obchodních lodí. Po vítězství nad Kartágem měla republika konečně šanci vyřídit si své východní problémy a za královnou tak poslala své posly, kteří měli vyjednat ukončení pirátských nájezdů. Římští diplomaté však byli známý svou urážlivostí a královna je brzy poslala domů. Jeden z diplomatů však při cestě zemřel, což bylo v Římě prohlášeno za otravu a společně s nájezdy využito jako důvod pro vyhlášení války.
Teuta byla římským útokem kompletně zaskočena a musela začít svolávat své vojsko, které jen měsíc předtím rozpustila. Do toho jí zradilo několik jejích důstojníků, kteří se spojili s Římem a umožnili mu obsadit několik ilyrských přístavů. Teuta si dokázala udržet větší část svého území, ale musela Římu podstoupit své nedávné teritoriální zisky. Klasické zdroje již pak buď nezmiňují královnin další osud nebo předkládají fantastické příběhy, jak ze zoufalství nad porážkou spáchala sebevraždu.
Ať už byl královnin osud jakýkoliv, tak její porážka znamenala konec zlatého věku ilyrského pirátství. Řím v následujících dvou stoletích postupně ovládl všechny kmenová území a přes sérii nebezpečných povstání nakonec celou oblast přetvořil ve svou provincii. Vzestup republiky také znamenal postupné zničení pirátství v celém Středozemním moři, které bylo následně plně ovládáno římským státem. Žádná velmoc však netrvá věčně a s římským úpadkem přišel nový vzestup starého námořního řemesla.
Námořní pomsta
Zhroucení Západořímské říše mělo řadu následků, ale na jej následující novou éru pirátství se často zapomíná. Například Vandalové, kteří se usadili v moderním severoafrickém Tunisku, dokázali na 70 let loupit všechny námořní cesty ve Středozemním moři, než byli zničeni obnovenou mocí Konstantinopole. Co se s pádem Říma spojuje daleko častěji, je územní rozdrobení Evropy, které umožnilo vzniknout mnoha státům. Jedním z nich bylo i Bretaňské vévodství, jež leželo na západ od mocného francouzského státu a bylo dějištěm života druhé z dnešních protagonistek.
Jana (Jeanne) de Belleville se narodila narodila roku 1300 a byla členkou nižší francouzské aristokracie. Na rozdíl od královny Ilyrů od ní nikdo neočekával, že by mohla držet politickou moc či dokonce velet armádě. Mladá dívka byla považována za klíč pro budoucí svatební aliance a její rodiče rychle začali plánovat sňatky v sousední Bretani. Ta byla sice nezávislým státem, ale její blízkost k Francii vedla místní vládce ke snaze o udržování dobrých vztahů se svými často agresivními sousedy. První Janina svatba proběhla už v jejích 12 letech a vzešly z ní dvě děti. Manželova smrt roku 1326 však vedla ke druhé svatbě, jež však brzy skončila z politických důvodů rozvodem.
Bouřlivý život mladé šlechtičny se konečně ustálil roku 1330, když byla provdána za Oliviera de Clisson. S ním měla pět dětí a oba si vytvořili pevný i když někdy bouřlivý vztah. Zdálo se, že chaos jejích prvních svateb je již za Janou, ale o slovo se bohužel hlásila politika. Bretaň se propadla do bojů o to, kdo bude dále vládnout zemi. Olivier se rozhodl podpořit kandidáta, za kterým stál francouzský král Filip VI. a věrně své straně sloužil. Proti nim však stála Anglie a Olivier byl roku 1342 zajat a odvezen do Londýna. Brzy však byl propuštěn, a to za překvapivě nízkou částku, což v Paříži vyvolalo silné podezření.
Král Filip pozval Oliviera a další šlechtice na turnaj, jenž měl sloužit jako oslava konce bojů s Anglií. Na místě však šlechtice zajal a obvinil je z kolaborace s nepřítelem. Jana se svého manžela pokusila dvakrát zachránit, ale oba pokusy selhaly. Olivier byl v srpnu roku 1343 popraven. Francouzský král také vydal rozkaz k zatčení Jany a začal se věnovat dalším státním problémům. Byl značně šokován, když mu rádci oznámili, že Jana unikla zajetí, prodala všechen majetek a za získané peníze dokázala zformovat vojenskou družinu. S tou pak zahájila sérii úspěšných útoků na francouzské loajalisty v Bretani.
Nikdo nemá tak rád francouzské problémy jako Angličané. Král Anglie brzy začal podporovat Janino povstání a pomohl jí také získat její vlastní lodě. Ty byly tři a zformovaly takzvanou Černou flotilu, se kterou Jana začala pustošit francouzské lodě. Osobně popravovala zajaté šlechtice a vždy se ujistila, že aspoň jeden z nepřátel zůstal naživu, aby mohl rozšířit zprávy o její velké pomstě. Přes několik blízkých setkání se smrtí dokázala Jana ve své kariéře vydržet více než 10 let a stala se aktivním spojencem Anglie v první fázi Stoleté války. Na rozdíl od mnoha příběhů o pomstě měl však ten její mít šťastného konce.
Láska zahojí všechny rány. To se může zdát jako věta z pohádky, ale u Jany se to stalo pravdou. Walter Bentley byl jedním z anglických důstojníků a s Janou se dobře seznámil. Brzy mezi nimi vzplanula láska a pár se oženil kolem roku 1350. O několik let později se manželský pár konečně usadil v Anglii, kde roku 1357 oba manželé zemřeli ten samý měsíc. Jana vstoupila do historie své vlasti jako Lvice Bretaňská, hrdinka boje proti francouzskému vlivu a jako jeden z nejschopnějších námořních nájezdníků své doby. Neměla však být zdaleka první pirátkou, která se blízko spojila s trůnem Anglie.
Na královském dvoře
Žádná země nemá s anglickou korunou tak dlouhou a krvavou historii jako Irsko. Smaragdový ostrov si se svým větším sousedem prošel mnoha zkušenostmi, ale roku 1550 se nacházel v podivném stavu mezi podmaněním a svobodou. Irsko bylo rozdělené mezi tradiční galskou aristokracií a normanskými šlechtici, jež si v minulých stoletích vydobyli svá vlastní teritoria. Formálně byl pánem Irska anglický král, ale tato kontrola byla dlouho velmi chabá. 16. století však přinášelo mnoho změn a do této éry bouří se měla také narodit Gráinne Ní Mháille.
Gráinne (angličtině Grace O’Malley) byla dcerou mocného pobřežního galského lorda. Přes nechuť svého otce se mladá Gráinne zamilovala do mořeplavby a od mládí se účastnila obchodních výprav do nedalekých zemí. Její rodný klan Ó Máille by pravděpodobně velmi dobře zapadl ve staré Ilýrii, protože se vyznačil svými pirátskými aktivitami. V lepším případě požadoval po místních obchodnících takzvanou černou daň, což byla forma výpalného výměnou, za něž mohli obchodníci bezpečně proplout kolem klanových území. V horším případě čekal tyto námořníky tvrdý a nemilosrdný útok irských pirátů.
Podobně jako u Jany Bretaňské měl být u Gráinne spouštěčem pirátské kariéry mrtvý manžel. Ten byl zavražděn svými irskými rivaly, za což Gráinne, jež podobně jako kdysi královna Teuta nyní vládla manželovým starým územím ve jménu svých dětí, zahájila kampaň krvavé msty. Brzy si sice našla mladého milence, ale ten byl následně též zavražděn. Gráinne se pomstila velmi rychle a pozabíjela mnoha členů znepřátelených klanů, což jí vyneslo strach a respekt v celém Irsku. Svou pomstu spojila také s plundrováním, které prováděla na zemi i na moři. K roku 1565 byla jedním z nejmocnějších vládců západního Irska a málokdo se odvážil proti ní vystoupit.
Gráinne svou pozici posílila druhým sňatkem, ale i tak nemohla plně vzdorovat rostoucí moci Anglie. Královna Alžběta I., jež si díky své podpoře mnoha korzárů též vysloužila přezdívku královna pirátů, měla silný zájem o posílení své autority v Irsku a čím dál více tak začala zasahovat do tamních záležitostí. Gráinne se rozhodla být pragmatičkou a formálně tak dala Angličanům dvou loajalitu. To však pouze znamenalo, že sice oficiálně sloužila Anglii, ale ve skutečnosti mohla pokračovat ve svých nájezdech a politických manévrech stejně jako dříve. Když se jí místní angličtí šlechtici pokusili přinutit k větší poddanosti, tak nedokázali obsadit její hrad a museli promptně utéct.
Roku 1593 se však situace obrátila proti Gráinne, když angličtí šlechtici zajali jejího syna. Místo kompromisů se svými nepřáteli se irská šlechtična rozhodla apelovat přímo ke královně Alžbětě, se kterou se téhož roku setkala. Anglické zdroje rozšířily o této schůzce řadu příběhů, které byly pravděpodobně použity jako proti-irská propaganda, ale samotná Alžběta byla s irskou pirátkou evidentně spokojená. Gráinne získala nová práva a její syn byl propuštěn. Nakonec měla o čtyři roky přežít i samotnou Alžbětu. Gráinne Ní Mháille zemřela roku 1607, ale síla její rodiny a lidu jí měli brzy následovat do hrobu. Anglická kontrola nad Irskem měla v následujících dekádách pouze růst.
Zdroje a další četba:
Wilkes, John: The Illyrians, Wiley-Blackwell, 384 stran, 1996, ISBN: 978-0631198079
Chambers, Anne: Ireland's pirate queen: the true story of Grace O'Malley, MJF Books, 205 stran, 2007, ISBN: 978-1567318586
Boullevile, Astrid: Jeanne de Belleville, the true history, CVRH, 208 stran, 2022, ISBN: 978-2491575120
