Článek
Zrozena ve starověkém středozemním moři, demokracie prošla za tisíce let své existence četnými změnami, které ji proměnily prakticky ve všech ohledech. Těžko bychom dnes brali athénský systém, který zahrnoval pouze malé množství právoplatných občanů, jako ideu, kterou bychom měli napodobovat. Podobně tak byly počátky moderní parlamentní demokracie v mnoha ohledech nedokonalé a zastaralé. Přesto bychom na ně měli pohlížet jako na velevýznamný počátek procesu, který nám přinesl náš moderní politický systém. Začít musíme roku 1848, ve víru revolucí, které měly navždy překopat evropský kontinent.
Od revoluce k reformně
Pád Ludvíka Orleánského, krále Francouzů, byl úvodním výstřelem revolučního roku 1848. Vlna povstání a změn brzy zachvátila také absolutistickou habsburskou monarchii, kde rychle vedla k pádu starého kancléře Metternicha. Císař Ferdinand a jeho rádci se ve světle rostoucích nepokojů rozhodli odsouhlasit vytvoření nové ústavy, která by limitovala panovnickou autoritu a dala lidem řadu práv a svobod. To sice nezabránilo vypuknutí povstání v severní Itálii a Uhrách, ale v Rakousku a českých zemích se slíbené reformy opravdu začaly odehrávat. Hlavním cílem bylo vytvoření ústavodárného parlamentu, který by novou ústavu vyjednal a zavedl v praxi.
V Čechách se však aktivně diskutovalo také o vytvoření místního voleného parlamentu. Prakticky nikdo nevolal po nezávislosti, ale idea nahrazení čistě šlechtického sboru novým a autonomním parlamentem byla značně oblíbená. Spory však brzy vypukly v otázce rozsahu pravomocí tohoto orgánu a také jeho autority. Mnozí pražští politici chtěli, aby nový místní parlament byl jednotný pro celé království české, což však aktivně odmítali zástupci z Moravy a Slezska, kteří preferovali existenci vlastních místních parlamentů. Tyto spory paralyzovaly schopnost českých představitelů prosadit nové návrhy a vypuknutí krátkého povstání v Praze vedlo k přerušení těchto jednání.
Celorakouský parlament si vedl jen o trochu lépe. Nový Říšský sněm byl roku 1848 volen většinou mužského obyvatelstva, což bylo na svou dobu velmi demokratické. Brzy však vypukly problémy. Nový císař František Josef I. a jeho hlavní poradce, princ Felix Schwarzenberg, plánovali proti novému demokratickému zřízení rázně zakročit. K tomu jim pomohlo, že nově navržená ústava zklamala velkou část umírněných konzervativců a také mnoho zastánců federálního státního zřízení. Kroměřížský sněm (tam se přesunul po nepokojích ve Vídní), byl v březnu roku 1849 rozehnán vojskem. Císař vydal vlastní ústavu, kterou nakonec roku 1851 také zrušil. Uhry byly znovu ovládnuty díky ruské intervenci a vojenský génius maršála Radeckého zachránil pro říši italské provincie. Zdálo se, že starý řád opět trvale triumfoval.
Dvorní klika se však neradovala ani dekádu. Roku 1859 utrpěla císařská armáda tvrdou porážku u Solferina, což vedlo ke ztrátě bohaté Lombardie. Tato porážka tvrdě zasáhla ekonomickou stabilitu říše a otřásla absolutistickým systémem. Císař pochopil, že bude nutné ustoupit liberálům a obrátil se tak na svého nového ministra vnitra, Poláka Agenora Gołuchowského. Výměnou za nové finanční dary od šlechty a měšťanů se dvůr rozhodl vydat říjnový diplom roku 1860. Ten formálně povolil vytvoření regionálních parlamentů, které měly autoritu v řadě místních otázek. Místní parlamenty měly také vysílat zástupce do společného parlamentu ve Vídni, který by měl autoritu nad ekonomickými otázkami.
Tato reforma nebyla dostatečná. Pro většinu liberálů byl celý systém nedostatečný a otevřeně volali po dalších reformách. Císař nakonec souhlasil a roku 1861 byla vydána Únorová ústava, kterou připravil nový ministr von Schmerling. Ta rozšířila práva nového parlamentu a z jeho dolní sněmovny udělala volenou instituci. Nový volební sytém se však řídil vysoce restriktivním systémem, ve kterém mohlo volit pouze kolem 4% mužů v říši. Horní sněmovna byla přímo jmenována císařem. Na české země připadalo v nové Říšské radě z 343 křesel dohromady 82 poslanců. Přes všechny neduhy byl nový systém prvním stabilním demokratickým zřízením, který habsburská monarchie zažila a měl se stát základem pro daleko demokratičtější zřízení.
Boj za volební právo
I regionální parlamenty (u nás Český, Moravský a Slezský), byly poznamenány vysoce restriktivním volebním systémem takzvaných kurií. Ty vysoce omezovaly jak počet voličů tak jejich schopnost ovlivnit složení parlamentu. Například na velkostatkáře připadalo 70 křesel i přes jejich malé zastoupení v populaci. Také nadále panovala nevyřešená otázka federalizace. Nová ústava byla silně centralistickou a nové parlamenty měly značně omezené pravomoci. Pro české poslance se boj o větší práva stal jedním z hlavních politických témat. To však nebyla pravda ve Slezsku, jehož parlament byl silně centralistický a na Moravě, kde byly názory dlouhodobě více umírněné. I tato nejednotnost těžce omezila akceschopnost českých politiků.
Nový parlament byl také omezen dalšími problémy. Pro schválení nového zákona byl potřeba nejen souhlas obou komor parlamentu, ale také císařské stvrzení. Po rakousko-uherském vyrovnání roku 1867 odešli z parlamentu zástupci Uher, což ho dočasně zmenšilo na 203 poslanců. To se ukázalo jako nedostatečné a reforma roku 1873 parlament rozšířila na 353 členů. Systém volení, kdy musel být kandidát nejprve členem místního parlamentu, než byl zvolen do říšské rady byl také nahrazen, ale většině obyvatel stále nebylo přiznáno volební právo. K jistému uvolnění došlo v letech 1882 a 1896, ale reformisté volali po daleko radikálnější reformě, která by zavedla všeobecné a rovné volební právo.
Zde se zastavme a podívejme se na strany, které tomuto parlamentu dominovaly. Obzvlášť v 90. letech 19. století se hlavní českou silou stali Mladočeši, známí také jako národní liberálové. Dědicové Karla Havlíčka Borovského a dalších českých liberálů, Mladočeši bojovali za posílení pozice českého království a posílení práva parlamentu oproti císaři. Německé strany byly silně rozštěpené mezi různé liberální a konzervativní skupiny, které většinou nebyly schopné spolupracovat. Nejvíce loajální a stabilní byli Poláci, kteří často drželi pozici rozhodujícího hráče mezi hněvajícími se Čechy a Němci. Menší národnosti hráli v parlamentu pouze minimální roli.
Prudká změna přišla roku 1907. V důsledku revoluce v Rusku došlo k mohutným dělnickým stávkám, které v několika rakouských městech vedly ke střetu s armádou. Císař a vláda si rychle uvědomili vážnost situace a rozhodli se, že přišel čas pro větší demokratizaci. Říšská rada měla být nově volená rovným a většinovým volební systémem, který bohužel stále vylučoval ženy. Přes tento nedostatek se jednalo o jeden z nejrovnějších volebních systému v celé Evropě. Volby roku 1907 přinesly politické zemětřesení. Polští konzervativci byli nahrazeni novými liberálním stranami. U Němců naopak došlo k zhroucení liberálních stran a vzestupu sociálně demokratické a křesťansko-sociální strany, které se respektive staly hlavní levicovou a pravicovou stranou.
U českých stran se tvrdě propadli Mladočeši, kteří postupně ztráceli důvod pro existenci. Otázka postavení českého království byla nyní pro mnoho voličů druhotná. Novým snem byla pozemková reforma a práva dělníků, což vyneslo k moci ČSSD a agrárníky. Do parlamentu se také dostal Tomáš Masaryk, ale jeho realistická strana byla ve všech ohledech bezvýznamným trpaslíkem. Větší roli měla otevřeně protiněmecká a antisemitská národně socialistická strana, která otevřeně brojila proti všem kompromisům. Nová reforma bohužel neřešila napjaté národní otázky a také nereformovala volební systém pro místní parlamenty.
Paralýza a zkáza
Demokratické instituce mohou fungovat pouze tak dlouho dokud to jejich členové chtějí. To se bohužel v předválečném Rakousku brzy ukázalo. Říšská rada se čím dál víc měnila v klub křiklounů. Situaci nepomohlo, že neexistoval jednotný jazyk pro pronášení projevů a nebyl k dispozici dostatečný počet překladatelů. To jednání často paralyzovalo na celé dny a vedlo k zbytečným a hloupým sporům, které pouze rozšířily existující problémy. Rakouské vlády se často musely spoléhat na prapodivné koalice, aby vůbec dokázaly přežít a hlavní roli opět převzali Poláci, kteří dokázali chaos využít pro prosazení nových práv.
V tom byli daleko chytřejší než značná část českých poslanců. Na každého Masaryka, který byl ochotný jednat o kompromisech v problémových otázkách, byli dva buřiči, kteří místo jednání přinesli do místnosti hudební nástroje (toto není přehánění, situace skutečně nastala roku 1908). Podobná neschopnost zasáhla také parlament v Praze, kde se tvrdě bojovalo mezi českými a německými zástupci o otázce vzájemného vyrovnání. Naopak na Moravě dokázali místní zástupci dosáhnout funkčního česko-německého vyrovnání, které dokázalo učinit z místního parlamentu funkční instituci s proporcionálním zastoupením obou národů. Tento kompromis byl příkladem pro další místní parlamenty, ale ten pražský něco takového odmítal.
Zde se zaslouží promluvit o otázce ženského volebního práva. Je ironií, že v úplně prvních volbách po roce 1861 některé ženy volit mohly, pokud splňovaly majetkové podmínky. Toto právo jim bylo formálně odebráno roku 1873, ale mnohé se s tím odmítaly smířit. V českých zemích bylo hnutí často špatně organizované, ale celorakouské skupiny dosáhly mohutných počtů a obzvlášť po roce 1911 pořádaly velkolepé pochody hlavními městy říše. V Čechách navíc nastala fascinující situace roku 1912, když byla do místního parlamentu zvolena paní Božena Viková-Kunětická. Jejímu nastoupení do funkce sice nejprve zamezil místní císařský zastupitel a později mu zabránilo rozpuštění parlamentu, ale už samotné zvolení bylo velkým symbolickým vítězstvím ženského boje za právo volit.
Přes pozitiva, která z rakouské demokracie vzešla byla situace parlamentů stále mizerná. Ten vídeňský byl čím dál více paralyzován a pro obyvatele města se stal spíše cirkusem než váženým orgánem. Situace byla ještě horší v Praze, kde česko-německé spory vedly roku 1913 císaře Františka Josefa k vydání anenských patentů, které vedly k jeho rozpuštění a jmenování dočasné administrativy. To měl být pouze přechodný stav, ale vypuknutí války roku 1914 vedlo k jeho definitivnímu prodloužení. S vypuknutím války se rozpustila také říšská rada. Ani jeden z orgánů už se neměl plně vrátit. S pádem Rakouska byly zrušeny zemské parlamenty i říšská rada. Nahradit je měly nové orgány, které často tvořili politici staré říše.
Původ českého parlamentarismu byl provázen obrovským množstvím problémů, sporů a neduhů. Přesto je až šokující, jak moderní systém rakouské demokracie byl. Rovné volební právo mužů mělo v té době méně než tucet států na celé planetě a teoretická autorita říšské rady byla veliká. Nedořešené národní otázky však i zde vedly k nešťastnému zmaru, stejně jako vedly k pádu celé habsburské říše. I tak si však toto období zaslouží pozornost jako počátek naší krásné demokracie.
Zdroje a další četba:
Judson, Pieter M. The Habsburg empire: a new history. Cambridge, Massachusetts: The Belknap Press of Harvard University Press, 2016. xiii, 567 stran. ISBN 978-0-674-04776-1.
Hledíková, Zdeňka, Janák, Jan a Dobeš, Jan. Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. [1. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 568 s. ISBN 80-7106-709-1.
Malý, Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4., přeprac. vyd., V nakl. Leges vyd. 1. Praha: Leges, 2010. 640 s. Student. ISBN 978-80-87212-39-4.
